Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele K. P., t. č. ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, zastoupeného Mgr. Petrem Plášilem, advokátem, sídlem Chelčického 638, Libochovice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. prosince 2025 č. j. 4 To 221/2025-124 a usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 29. května 2025 č. j. 26 Nt 30/2024-99, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 1, odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným usnesením Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") byly podle § 99 odst. 6 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, zamítnuty návrhy stěžovatele a jeho družky M. R. na přeměnu formy výkonu ochranného léčení psychiatrického z ústavní na ambulantní, které bylo stěžovateli uloženo v ambulantní formě a následně změněno na formu ústavní. Současně byl stěžovateli podle § 99 odst. 5 trestního zákoníku za použití § 100 odst. 1 trestního zákoníku změněn výkon ochranného léčení psychiatrického na zabezpečovací detenci. 3. Ke stížnosti stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozhodnutím usnesení okresního soudu zrušil a znovu rozhodl tak, že podle § 99 odst. 5 trestního zákoníku zamítl návrh stěžovatele na přeměnu ochranného léčení psychiatrického ústavní formou na ochranné léčení psychiatrické ambulantní formou a současně změnil ochranné léčení psychiatrické ústavní formou na zabezpečovací detenci. V odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že okresní soud správně uzavřel, že ústavní ochranné léčení psychiatrické pro stěžovatele není dostačující a účinnou formou, neplní svůj účel, neboť stěžovatel odmítá jakkoliv spolupracovat a je verbálně i fyzicky agresivní, čímž byly naplněny podmínky § 99 odst. 5 trestního zákoníku pro jeho přeměnu na zabezpečovací detenci. Upravil toliko druhý a třetí výrok napadeného usnesení okresního soudu tak, aby tyto nebyly zatíženy nadbytečnými údaji. V pořadí první výrok napadeného usnesení pak nezopakoval s odůvodněním, že bývalá přítelkyně stěžovatele M. R. není osobou oprávněnou k podání návrhu na změnu ochranného léčení stěžovatele. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně namítá, že během svého pobytu v léčebně v X nabyl dojmu, že léčebna neměla zájem poskytovat mu vhodný léčebný program a snažila se dělat vše proto, aby byl přemístěn do zabezpečovací detence. O tom podle něj svědčí i různé programy, které mu byly nabízeny (například byl nucen vybarvovat obrázky s motivy večerníčku) a které v něm vyvolávaly spíš pocit beznaděje a frustrace, neboť byly nepřiměřené jeho osobě a věku. Má za to, že závěry znaleckého posudku MUDr. Vlastimila Tichého, podle nichž ochranná léčba nemá u něj smysl z důvodu absence náhledu a nespolupráce, nelze prezentovat jako argumenty pro uložení zabezpečovací detence. Soudy se podle něj nevypořádaly s jeho tvrzením, že i kdyby shledaly, že jeho pobyt na svobodě je pro společnost nebezpečný, je možné ochrany společnosti dosáhnout mírnější formou, a to ochranným léčením v ústavní formě. Odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu, ze které plyne, že zabezpečovací detence je nejpřísnější druh ochranného opatření a že intenzitě tohoto typu zásahu musí odpovídat též nároky kladené na obecné soudy při rozhodování o této formě omezení osobní svobody, a to jak z hlediska důkazního standardu, tak z hlediska odůvodnění soudních rozhodnutí. Je přesvědčen, že rozhodující soudy se dostatečně nezabývaly kritériem přiměřenosti ve vztahu k povaze a závažnosti trestné činnosti, kterou spáchal, ani ve vztahu k nebezpečí, které od něj v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, a nevzaly v úvahu ani to, že žádné z jeho jednání v léčebně nebylo řešeno formou trestního či přestupkového práva. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu], s výjimkou návrhu na zrušení v záhlaví specifikovaného usnesení okresního soudu. Toto rozhodnutí bylo již zrušeno shora označeným usnesením krajského soudu, přičemž z logiky věci plyne, že Ústavní soud nemůže zrušit již zrušené rozhodnutí (nebo jeho část). Ústavní soud se může zabývat až konečným pravomocným výsledkem řízení. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele. 7. V nyní posuzované věci stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s přeměnou ochranného léčení psychiatrického v ústavní formě na zabezpečovací detenci. Ústavní soud si za účelem posouzení věci vyžádal předmětný spis okresního soudu a po jeho prostudování a zvážení všech relevantních skutečností dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 8. Stěžovateli je třeba přisvědčit, že zabezpečovací detence představuje velmi intenzivní zásah do osobní svobody jednotlivce a její nařízení vyžaduje náležité zkoumání a zdůvodnění. Trestní soud může zabezpečovací detenci uložit pouze na základě dostatečného a objektivně zhodnoceného dokazování, z něhož jednoznačně vyplývá existence všech zákonných předpokladů pro uložení tak přísného ochranného opatření. Obecně platí pro všechna ukládaná ochranná opatření princip uvedený v § 96 odst. 1 trestního zákoníku, podle něhož ochranné opatření nelze uložit, není-li přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného trestného činu a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům. Při celkovém hodnocení všech v úvahu přicházejících hledisek má zpravidla největší váhu nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem. Význam tohoto hlediska je odůvodněn účelem ochranných opatření, jímž je ochrana společnosti dosahovaná působením prostředků speciální prevence. Uložení ochranného opatření je proto v zásadě přípustné také tehdy, když dosavadní činy pachatele jsou méně závažné, ale nebezpečí hrozící v budoucnu je hodnoceno jako zvláště závažné (srov. např. nález ze dne 10. 12. 2025 sp. zn. II. ÚS 2022/25). 9. Z napadených rozhodnutí a z předmětného spisu okresního soudu se podává, že stěžovatel se v minulosti opakovaně dopouštěl úmyslné trestné činnosti zejména násilného a výtržnického charakteru (byl celkem dvacetkrát odsouzen), za což mu vedle podmíněných a nepodmíněných trestů odnětí svobody bylo uloženo také ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě, které bylo nejprve přeměněno na ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě, a toto bylo poté napadenými rozhodnutími změněno na zabezpečovací detenci. Opakovaně byl rovněž posuzován různými znalci a bylo na něho vypracováno několik znaleckých posudků, jak podrobně specifikuje okresní soud v odůvodnění v záhlaví označeného rozhodnutí (viz bod 11. usnesení okresního soudu). Naposledy byl znalecky posuzován v předmětné věci, a to znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Vlastimilem Tichým (viz znalecký posudek ze dne 19. 5. 2025 založený na č. l. 80 a násl. spisu okresního soudu). Všichni přibraní znalci se shodli na tom, že stěžovatel netrpí a ani v minulosti netrpěl duševní poruchou v pravém slova smyslu (ve smyslu psychózy), ale smíšenou poruchou osobnosti, která je nezdrženlivá, impulsivní, sebestředná, s kverulatorními tendencemi, že je zaměřen jen na uspokojování svých potřeb bez ohledu na okolí, v minulosti u něj bylo zjištěno škodlivé užívání alkoholu s poruchami chování v opilosti, je zcela bez náhledu na svou poruchu osobnosti a pravděpodobně na riziko konzumu alkoholu a na nutnost brát medikaci k eliminaci negativních projevů osobnosti promítajících se do jeho jednání a chování. Bylo zjištěno, že porucha jeho osobnosti je trvalého charakteru, nevyléčitelná, pouze lze podáváním psychofarmak a psychoterapií snížit negativní projevy této osobnosti, což však stěžovatel dlouhodobě odmítá. Podle závěrů znalců je z psychiatrického hlediska stěžovatel pro společnost nebezpečný a ochranná léčba v jakékoliv formě pro jeho nespolupráci a absenci náhledu nemá smysl. Ze znaleckých závěrů je navíc patrné, že u stěžovatele se projevuje organická deprivace a jeho schopnost ovládat své chování se zhoršuje. 10. V podstatě totožné závěry plynou i z lékařských zpráv MUDr. Kláry Kudibalové z Psychiatrické nemocnice X ze dnů 4. 10. 2024 a 14. 11. 2024 (viz č. l. 25 a 54 spisu okresního soudu). Podle nich stěžovatel zahájil výkon ochranného léčení psychiatrického ústavní formou po svém posledním propuštění z výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody dne 30. 6. 2024, klinický obraz jeho psychického stavu je od jeho přijetí v nezměněném stavu, je u něho přítomna hrubá osobnostní patologie s výraznou impulzivitou, negativismus, slovní agrese, útočnost, výhrůžky, odmítání léčby a farmak, odmítání spolupráce v psychoterapii, odpor k pravidlům a režimu oddělení, pro jeho osobnostní strukturu s ním není možná domluva téměř v ničem, okamžitě přechází do agresivní rétoriky. Zjevná je jeho naprostá nekritičnost, absence náhledu na své chování a jednání, které má tendenci obhajovat. Ochrannou léčbu prakticky nevykonává, aktuálně pobývá v uzavřeném oddělení, přitom dává najevo odpor k pravidlům a režimu oddělení. Je pro společnost, personál nemocnice i ostatní pacienty vysoce nebezpečný a splnění účelu ochranného léčení je nerealizovatelné. Dne 18. 10. 2024 fyzicky napadl jiného pacienta a dne 4. 11. 2024 poté, kdy telefonoval kamarádovi namísto soudu (žádal o telefonát na okresní soud), na oslovení personálem reagoval neadekvátně výbušně, házel vybavením oddělení, vyhrožoval staničnímu bratrovi. V souladu s uvedenými zprávami vypovídala také lékařka Psychiatrické nemocnice X MUDr. Andrea Mišľanová (viz protokol o veřejném zasedání ze dne 29. 5. 2025 na č. l. 95 a násl. spisu okresního soudu). 11. Na základě výsledků provedeného dokazování Ústavní soud neshledal žádné pochybení v závěrech krajského soudu, že nebezpečnost stěžovatele pro společnost je s ohledem na zažité vzorce chování spočívající ve verbální a zejména fyzické agresi velmi vysoká. Stěžovatel prokazatelně nemá žádný náhled na svou poruchu osobnosti ani trestnou činnost, kterou spáchal, v průběhu výkonu jeho léčby nenastal žádný pozitivní posun a nic nenasvědčuje tomu, že by se tak stalo v budoucnu, neboť uloženou psychiatrickou léčbu nevykonává, o její výkon neprojevuje zájem, odmítá předepsanou medikaci a s personálem nespolupracuje. Je verbálně agresivní a dopustil se i fyzické agrese, svým chováním tak představuje nebezpečí jak pro ostatní pacienty, tak pro zdravotnický personál. V dané souvislosti je přitom irelevantní, že jeho jednání v léčebně nebylo řešeno formou trestního či přestupkového práva. 12. Je zřejmé, že ústavní ochranné léčení psychiatrické pro stěžovatele není dostačující a účinnou formou a neplní svůj účel, proto jsou v jeho případě splněny podmínky pro přeměnu ochranného léčení v ústavní formě na zabezpečovací detenci podle § 99 odst. 5 trestního zákoníku, podle něhož bez podmínek § 100 odst. 1 nebo 2 trestního zákoníku může soud změnit ústavní ochranné léčení na zabezpečovací detenci, jestliže uložené a vykonávané ochranné léčení neplní svůj účel nebo nezajišťuje dostatečnou ochranu společnosti, zejména v případě, že pachatel utekl ze zdravotnického zařízení, užil násilí vůči zaměstnancům zdravotnického zařízení nebo jiným osobám ve výkonu ochranného léčení nebo opakovaně odmítl vyšetřovací nebo léčebné výkony. 13. Ústavní soud po posouzení věci shledal, že napadené rozhodnutí na podkladě provedených důkazů a v souladu s dosavadní judikaturou řádně a dostatečně vysvětluje, proč je přeměna ochranného léčení psychiatrického ústavní formou na zabezpečovací detenci v případě stěžovatele nezbytná. Napadené rozhodnutí bylo vydáno na zákonném podkladě příslušným orgánem a nebylo projevem libovůle. Krajský soud zvážil nezbytnost zvoleného procesního postupu, a to s přihlédnutím k povaze a závažnosti stíhané trestné činnosti, k osobě stěžovatele i ve vztahu k nebezpečí, které od něj v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem. V jeho postupu nelze spatřovat žádné znaky protiústavního pochybení. 14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost stěžovatele odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. května 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu