Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatele města Šlapanice, sídlem Masarykovo náměstí 100/7, Šlapanice, zastoupeného Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou, sídlem Olomoucká 261/36, Mohelnice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3151/2025-504 ze dne 17. února 2026 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 49 Co 157/2024-476 ze dne 16. července 2025, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Římskokatolické farnosti Šlapanice u Brna, sídlem Masarykovo náměstí 546/9, Šlapanice, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora označených soudních rozhodnutí, tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 100 Ústavy České republiky. 2. Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o žalobě první vedlejší účastnice podané podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen "ZMV"). Touto žalobou se první vedlejší účastnice domáhala určení, že vlastníkem konkrétně určených pozemků, které stěžovatel nabyl bezúplatně od státu na základě smlouvy z roku 2008, je stát. 3. O žalobě opakovaně rozhodoval Okresní soud Brno-venkov, jehož rozhodnutí byla k odvolání stěžovatele opakovaně rušena. Rozsudkem č. j. 7 C 413/2015-419 ze dne 28. února 2024 okresní soud určil, že výlučným vlastníkem čtyř konkrétně určených pozemků je druhá vedlejší účastnice (výrok I), zamítl žalobu ohledně tří dalších pozemků (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Okresní soud dospěl k závěru, že k převodu pozemků ze státu na stěžovatele došlo v rozporu s tzv. blokačním ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). Smlouva uzavřená mezi státem a stěžovatelem tak byla absolutně neplatná a stěžovatel se vlastníkem pozemků nestal. Zároveň ovšem u části pozemků vymezených ve výroku II okresní soud konstatoval, že jsou dány mimořádné důvody předvídané judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, pro něž lze považovat převod za platný. Naproti tomu u pozemků vypočtených ve výroku I okresní soud takový mimořádný důvod neshledal. 4. První vedlejší účastnice se proti částečnému zamítnutí žaloby nebránila odvoláním a výrok II rozsudku okresního soudu samostatně nabyl právní moci. 5. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně rozhodl o odvolání stěžovatele a druhé vedlejší účastnice tak, že potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích I a III (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 6. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele (výrok I), rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi stěžovatelem a první vedlejší účastnicí (výrok II) a ve vztahu mezi první a druhou vedlejší účastnicí (výrok III). 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že posuzovaná věc je složitá a okresní i krajský soud o ní rozhodovaly opakovaně. Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí tolerují retroaktivní působení aplikovaných právních norem a preferují jednu stranu sporu. Soudy podle stěžovatele nepřihlédly k výjimečnému charakteru stěžovatele jako obce a druhé vedlejší účastnice jako státu. Stěžovatel dále soudům vytýká, že se nevyjádřily k otázce promlčení práva namítnout neplatnost převodu pozemků na stěžovatele. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že jeho dovolání neposoudil jako přípustné a že odůvodnění napadeného usnesení je vnitřně rozporné a odkazuje na dosavadní judikaturu jako na konzistentní, ač to není pravda. 8. Ústavní stížnost byla podána včas, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou. S dále uvedenou výhradou byla ústavní stížnost podána oprávněným stěžovatelem. 9. Výrokem III usnesení Nejvyššího soudu bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení ve vztahu mezi první a druhou vedlejší účastnicí. Toto rozhodnutí nemá žádný vliv na právní sféru stěžovatele. Ústavní stížnost tak byla v tomto rozsahu podána někým zjevně neoprávněným. 10. Ústavní stížnost obsahuje podrobněji neodůvodněnou námitku, že napadená rozhodnutí zasahují do stěžovatelova práva na samosprávu. Podstatou samosprávy je primárně výkon veřejné moci (stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 62/25 ze dne 17. prosince 2025, bod 29). Není přitom zřejmé, jak by mohlo ovlivnit výkon veřejné moci stěžovatelem to, zda bude vlastnit několik zemědělských pozemků. Ústavní soud připustil v citovaném stanovisku rovněž, že samospráva může plnit své úkoly i soukromoprávními formami, typicky hospodařením s vlastním majetkem. Takový výkon práva na samosprávu ovšem podle Ústavního soudu není výkonem základního práva podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, který by bylo možno chránit v řízení o ústavní stížnosti (bod 31 citovaného stanoviska). 11. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání. V řízení o ústavní stížnosti proti takovému rozhodnutí může Ústavní soud zkoumat pouze, zda Nejvyšší soud neporušil stěžovatelovo právo na přístup k soudu, či zda nepřijal výklad podústavního práva, který z ústavního hlediska neobstojí (nález sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. února 2016, bod 20). 12. Nejvyšší soud v bodě 8 napadeného usnesení uvedl, že dovolání není v rozsahu některých dovolacích námitek projednatelné, neboť stěžovatel nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání. 13. Ústavní soud v této souvislosti v prvé řadě poukazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. listopadu 2017, v němž se otázkou smyslu a účelu právní úpravy podmínek přípustnosti dovolání, a zároveň otázkou jejich ústavně konformní interpretace a aplikace, podrobně zabýval. Podle výroku I tohoto stanoviska, neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. 14. Ústavní soud si proto od okresního soudu vyžádal text stěžovatelova dovolání. Dovolání má celkem pět stran, včetně titulní. Část I identifikuje dovoláním napadené rozhodnutí a část II shrnuje dosavadní procesní vývoj. Část III dovolání předkládá sedm číslovaných námitek. Část IV předkládá další právní otázku (námitku retroaktivity ZMV), ve vztahu k níž odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. února 1997 a rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 10 As 158/2024 ze dne 26. září 2024. Ač to není v dovolání výslovně uvedeno, z jeho obsahu je zřejmé, že stěžovatel tvrdí, že krajský soud posoudil předloženou právní otázku v rozporu s uvedenými soudními rozhodnutími. Stěžovatel v části IV dále uvádí, že s ohledem na retroaktivitu ZMV nelze vyloučit ani vydržení sporných pozemků. Avšak pro tuto právní otázku neuvádí důvod přípustnosti dovolání. Část V dovolání obsahuje již pouze dovolací návrh. 15. V části III, ani nikde jinde v dovolání není uvedeno, zda stěžovatelem předložené právní otázky byly řešeny v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, dosud v judikatuře Nejvyššího soudu nebyly řešeny, judikatura Nejvyššího soudu je řeší rozdílně, či je třeba judikaturu Nejvyššího soudu řešící tyto otázky změnit. Při velmi vstřícném čtení lze úvodní formulaci části III na druhé straně dovolání vyložit tak, že stěžovatel mínil dále uvedené otázky předložit jako otázky dosud v judikatuře Nejvyššího soudu neřešené, neboť uvádí, že považuje za užitečné, aby názory okresního a krajského soudu byly prověřeny rovněž vyšším soudem. V každém případě však platí, že závěry dovoláním napadeného rozsudku krajského soudu (nejen ohledně otázek předložených v části III stěžovatelova dovolání) z ústavního hlediska obstojí. 16. V odpovědi na stěžovatelovu otázku, zda není § 18 ZMV retroaktivní, Nejvyšší soud upozornil, že Ústavní soud citované ustanovení ZMV shledal jako ústavně konformní v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/13 ze dne 29. května 2013. Ústavní soud v tomto nálezu mimo jiné upozornil, že samo ustanovení § 18 ZMV nezpůsobuje neplatnost převodu, neboť ta vzniká na základě rozporu s § 29 zákona o půdě (body 292 a 293 citovaného nálezu). 17. Uzavření smlouvy v rozporu s § 29 zákona o půdě je stiženo absolutní neplatností. K této neplatnosti musí soudy přihlédnout i bez námitky účastníka řízení. Proto možnost upozornit na absolutní neplatnost není právem, které by se mohlo promlčet. S plynutím času - nejde-li již o nabytí práva od neoprávněného - právní řád standardně spojuje jiný důsledek, totiž vydržení práva. Pro něj však nebyly splněny předpoklady, jak stěžovateli vysvětlil již okresní soud (bod 67 rozsudku č. j. 7 C 413/2015-419). 18. Právní povaze Nadace Rosalie Kubinkové, jakožto právní předchůdkyně první vedlejší účastnice, se okresní soud obsáhle věnoval v bodech 56 až 58 rozsudku č. j. 7 C 413/2015-419. Jeho závěry z ústavního hlediska obstojí a Ústavní soud na ně pro stručnost odkazuje. Vyplývá z nich, že první vedlejší účastnice je oprávněnou osobou podle § 3 odst. 1 písm. b) ZMV, tedy právnickou osobou zřízenou nebo založenou jako součást registrované církve a náboženské společnosti, a že tento charakter by měla i její právní předchůdkyně, kdyby nezanikla sloučením s první vedlejší účastnicí. 19. Nelze přisvědčit ani stěžovatelově námitce, že sporné pozemky nebylo možno podřadit pod blokační ustanovení § 29 zákona o půdě, který v době, kdy stát převedl pozemky na stěžovatele, zakazoval převádět původní majetek církve (popřípadě náboženských řádů a kongregací), neboť byly vlastněny nadací. Nadace Rosalie Kubinkové byla založena jako církevní právnická osoba a jako taková jako součást Římskokatolické církve. I s přihlédnutím k fakticitě fungování Římskokatolické církve prostřednictvím od ní odvozených právnických osob (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 8/25 ze dne 25. března 2026, body 125 až 128) je zřejmé, že i Nadaci Rosalie Kubinkové je třeba vztáhnout pod pojem "církev" použitý § 29 zákona o půdě. 20. Okresní soud korektně vyšel z judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a uvážil, že v konkrétní situaci mohou nastat mimořádné okolnosti, které spolu s dobrou vírou nabyvatele převáží a povedou k tomu, že převod učiněný v rozporu s § 29 zákona o půdě bude uznán jako působící nabytí vlastnického práva tím, komu byl majetek převáděn (a tak pozbytí vlastnického práva státu). Takové mimořádné okolnosti shledal okresní soud v posuzované věci u pozemků vypočtených ve výroku II rozsudku č. j. 7 C 413/2015-419, proto žalobu na určení vlastnického práva státu v tomto rozsahu zamítl. Naopak u pozemků vypočtených ve výroku I téhož rozsudku takové okolnosti okresní soud neshledal. Tento jeho závěr z ústavního hlediska obstojí. 21. Napadená rozhodnutí nepředstavují porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dílem jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 20. května 2026 Pavel Šámal v. r. předseda senátu