Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Zemědělského družstva Dolní Újezd, sídlem Dolní Újezd 471, zastoupeného Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou, sídlem Olomoucká 261/36, Mohelnice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. února 2026 č. j. 2 As 228/2025-67 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 10. září 2025 č. j. 52 A 72/2024-79, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Pardubického kraje, sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice, obchodní společnosti CETIN, a. s., sídlem Českomoravská 2510/19, Praha 9 - Libeň, a obce Čistá, sídlem Čistá 376, Čistá u Litomyšle, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svého práva na ochranu vlastnictví, principu výhrady zákona a zákazu retroaktivity. 2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatel v roce 2018 požádal o společné povolení svého záměru na stavbu farmy pro výkrm drůbeže. Po opakovaném rozhodování nakonec správní orgány žádost zamítly, protože záměr odporoval územnímu plánu třetí vedlejší účastnice z roku 2020. Zamítnutí žádosti potvrdil první vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 30. 10. 2024 č. j. KUPA-1694/7/2024/OMSŘI/Ma-5. 3. Stěžovatel podal proti rozhodnutí prvního vedlejšího účastníka žalobu. Tu zamítl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích napadeným rozsudkem. Nejvyšší správní soud pak v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl také kasační stížnost stěžovatele. Podle správních soudů neobstála argumentace stěžovatele, že se nemělo přihlížet k územnímu plánu obce Čistá z roku 2020, který byl přijat až po podání žádosti o společné povolení, nýbrž k územnímu plánu z roku 2006. Rozhodný je stav ke dni rozhodnutí, a to i v kontextu stavebních povolení a změn územně plánovací dokumentace v průběhu povolovacího řízení. To potvrzuje četná a ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu (viz "pilotní" rozsudek ze dne 25. 9. 2008 č. j. 6 As 23/2006-98 a navazující rozhodnutí). Na podobu územního plánu není právní nárok a k jeho určité podobě se nelze dovolávat legitimního očekávání. Stěžovatel měl možnost proti územnímu plánu uplatnit svoje námitky a připomínky, také mohl navrhnout jeho soudní přezkum. Žádnou z těchto variant však nevyužil. 4. Stěžovateli nemohlo být nepřípustně odebráno nabyté právo, protože to dosud před povolením záměru nevzniklo. Nadto již existovala uvedená ustálená judikatura, že po změně územního plánu je třeba vycházet z této nové, změněné podoby. Mohlo jít nanejvýš o retroaktivitu nepravou, která je však v hmotném právu obecně přípustná. Výjimku z uvedeného pravidla neprolomí ani délka řízení, respektive skutečnost, že se prvostupňové rozhodnutí v odvolacím řízení rušilo. Územní plán nabyl účinnosti již v odvolací lhůtě. Jakékoli odvolání jiného účastníka by za každé situace znamenalo, že již v odvolacím řízení bylo třeba vycházet z nového územního plánu. Při zamítnutí žádosti pro rozpor s negativním závazným stanoviskem orgánu územního plánování nebylo třeba ani další dokazování. Stěžovatel ostatně netvrdil, že záměr novému územnímu plánu neodporuje. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel tvrdí, že uplatnění zásady rozhodování ke skutkovému a právnímu stavu ke dni vydání rozhodnutí je v nynější věci příliš extenzivní a velkorysé k rozhodovací praxi správních úřadů. Uplatnění této zásady je v nynější věci retroaktivní. Tato retroaktivita je nepřípustná, protože odporuje požadavku legitimního očekávání a právní jistoty. Největší slabinou přijatého výkladu je ovšem lhostejnost k tomu, že rozhodnutí bylo vydáváno "na více pokusů". Nesoulad s novým územním plánem vznikl až v průběhu řízení. Nebýt pochybení správního orgánu prvního stupně, nebylo by rozporu záměru s novým územním plánem. Stěžovatel má právo očekávat, že se bude rozhodovat podle územního plánu platného při podání žádosti. Nemůže být nadto relevantní, zda stěžovatel využil svých procesních práv při pořizování nového územního plánu. Nelze konečně ani argumentovat, že stěžovatel mohl vědět o pořizování nového územního plánu. Nikde v zákoně není psáno, že žadatel o stavební povolení je povinen přihlížet ke zpracovávanému územnímu plánu, který dosud nebyl přijat. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, je proto věcí (správních) soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze u tzv. kvalifikovaných vad. 8. V nynější věci Ústavní soud žádné kvalifikované vady neshledal. Výklad nyní vyslovený správními soudy, tedy že se i ve věci stěžovatele vychází z právního stavu v době vydání konstitutivního rozhodnutí, a nikoli v době podání žádosti, je v judikatuře ustálený. Správní soudy se rovněž věcně vypořádaly s argumenty stěžovatele, že se takový výklad v jeho věci uplatnit nemůže. Úvahy správních soudů pak obstojí z hlediska východisek, která Ústavní soud ve své judikatuře zastává. 9. K námitce nepřípustné retroaktivity lze vyjít z odůvodnění Nejvyššího správního soudu, že může jít nanejvýš o retroaktivitu nepravou, která je obecně přípustná. Stěžovatel konkrétněji neargumentuje, zda má podle něj naopak jít o retroaktivitu pravou nebo z jakých konkrétních důvodů by mělo jít o retroaktivitu nepravou, ale nepřípustnou. 10. Podle Ústavního soudu pravá retroaktivita znamená, že nová právní úprava spojuje s již ukončeným skutkovým stavem (uzavřenou právní skutečností) jiné právní účinky (následky), než stanovilo dosavadní pravidlo. Klíčovým hlediskem pro posouzení, zda určitá právní úprava vykazuje znaky pravé retroaktivity, je určení okamžiku, kdy dochází k uzavření skutkového stavu, do něhož nová právní úprava zasahuje. Jinak řečeno, pravá retroaktivita nastává, až když nová právní úprava stanoví odlišné důsledky něčeho, co se celé odehrálo a uzavřelo před touto novou úpravou. Skutkový stav přitom zpravidla nelze považovat za ukončený již v okamžiku splnění jednotlivých zákonných podmínek pro vznik určitého práva či nároku. K uzavření skutkového stavu naopak typicky dochází až v momentě přiznání nároku nebo alespoň podání návrhu na jeho přiznání - typickou pravou retroaktivitu představuje až zpětné odejmutí již přiznaných nároků [viz body 131 a 132 nálezu ze dne 4. 6. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 47/23 (č. 272/2025 Sb.)]. S tím korespondují úvahy Nejvyššího správního soudu v nynější věci, že do již nabytých práv stěžovatele nemohlo být zasaženo, neboť právo provést stavbu vzniká až právní mocí konstitutivního rozhodnutí stavebního úřadu. V nynější věci tedy ve srovnání s uvedenými východisky nemohlo dojít k zásahu do již uzavřeného skutkového stavu. 11. Ústavní soud dále ve své judikatuře nepřípustnost nepravé retroaktivity posuzuje porovnáním cíle, který zákonodárce sledoval, a prostředků, které k dosažení cíle zvolil, se zklamanou důvěrou občanů v právo, a to co do "únosnosti" takového zklamání [body 132 a násl. nálezu ze dne 2. 4. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 15/24 (č. 132/2025 Sb.)]. V tomto kontextu lze při hodnocení nynější věci vyjít z dalších úvah správních soudů. Za významný argument Ústavní soud považuje, že stěžovatel již s ohledem na ustálenou judikaturu nemohl legitimně očekávat posouzení jeho věci z hlediska již neúčinného územního plánu. V prvé řadě tedy nemohl legitimně očekávat, že podá-li žádost o společné povolení a v průběhu řízení dojde ke změně územního plánu, bude se vycházet nadále z územního plánu před touto změnou. V průběhu řízení nedošlo ke změně procesního rámce, nýbrž hmotněprávních podmínek pro udělení práva, jak správně poukazují správní soudy. 12. Z hlediska hmotného práva pak lze vyjít z úvah, že územní plán ze své podstaty působí do budoucna, na určitou podobu územního plánu není právní nárok a na neměnnost územního plánu nelze spoléhat (shodně viz bod 28 nálezu ze dne 19. 11. 2024 sp. zn. III. ÚS 229/24). Stejně tak lze vyjít ze zjištění, že změna územního plánu nepřišla "zčista jasna", ale projednávala se již od roku 2015 - více let před podáním žádosti. Proces pořizování územního plánu je přitom z velké části veřejný. Není-li zde tedy nic (nebo přinejmenším velmi málo), v co by mělo stěžovateli svědčit legitimní očekávání, bude to nutně reflektovat také práh "únosnosti" přijatého řešení. 7. Ani Ústavní soud přitom nepovažuje důsledky napadených rozhodnutí pro stěžovatele za příliš tvrdé, z hlediska jeho zklamané důvěry v právo neúnosné. Ústavní soud ani nespatřuje důvod, proč by nebylo možné přihlédnout také k možnosti stěžovatele proti územnímu plánu brojit. Právě možnost stěžovatele účastnit se projednávání územního plánu a později také možnost domáhat se ochrany jeho vlastnického práva před soudem (včetně tzv. incidenčního přezkumu podle § 101a odst. 1 věty druhé soudního řádu správního, viz také kupříkladu usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2016 č. j. 5 As 194/2014-36) představuje pro Ústavní soud další argument, který svědčí o vyrovnanosti celkového nastavení práv a povinností dotčených subjektů. Takto lze argumentovat i v kontextu "únosnosti" případné retroaktivity. 8. Z hlediska ústavnosti obstojí také úvahy správních soudů, že není rozhodná délka správního řízení. Pro Ústavní soud je zde obzvláště relevantní argument vědomosti stěžovatele o pořizování územního plánu. Ani v tomto kontextu tedy podle Ústavního soudu nemůže být řeč o zklamané důvěře, že podáním žádosti se právní stav "zakonzervuje". Je sice pravdou, že nový územní plán nabyl účinnosti až v průběhu řízení, ovšem po celou dobu platilo pravidlo, že právo stavět vzniká až nabytím právní moci konstitutivního rozhodnutí, a nikoli zpětně. Ve věci stěžovatele se tedy nestalo nic nepředvídatelného, nic co nepřípustně zasáhlo do jeho právní jistoty či legitimního očekávání. 9. Lze též podotknout, že Ústavní soud již v minulosti akceptoval shodné závěry vyplývající z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, tedy že v procesu povolování staveb je rozhodná podoba územního plánu platná v době rozhodování, nikoli podání žádosti (usnesení ze dne 4. 9. 2018 sp. zn. I. ÚS 1815/18). Lze proto odkázat i na již vyřčené závěry. 10. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. května 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu