Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelů Milana Koláře a Marie Kolářové, zastoupených Mgr. Martinou Grochovou, MSt, Ph.D., advokátkou, sídlem Jezuitská 14/13, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 99/2026-250 ze dne 20. ledna 2026, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 18 Co 185/2025-220 ze dne 15. října 2025 a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 20 D 455/2023-146 ze dne 19. května 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako účastníků řízení, a Rudolfa Kaplana (jakožto nástupce Rudolfa Kaplana, zemřelého), jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelé se domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Okresní soud v Ústí nad Orlicí usnesením č. j. 20 D 455/2023-146 ze dne 19. května 2025 stanovil obvyklou cenu majetku zůstavitelky, výši jejích dluhů a čistou hodnotu pozůstalosti (výrok I). Nepřiznal stěžovatelům (sestře zůstavitelky a synovci zůstavitelky) právo na modifikaci jejich zákonných dědických podílů podle § 1693 odst. 3 občanského zákoníku (výrok II). Potvrdil, že veškerý majetek zůstavitelky nabyli rovným dílem každý ze stěžovatelů a bratr zůstavitelky - vedlejší účastník (výrok III). Okresní soud dále rozhodl o odměně, hotových výdajích a náhradě DPH soudní komisařky (výrok IV) a o odměně, hotových výdajích a náhradě DPH soudního komisaře (výrok V). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI). 3. Proti usnesení okresního soudu podali stěžovatelé odvolání, v němž namítali, že splnili zákonné podmínky pro modifikaci dědických podílů. Zůstavitelce poskytovali dlouhodobou, intenzivní a nezištnou péči, zatímco vedlejší účastník se na péči o zůstavitelku nijak nepodílel. Krajský soud v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích usnesení okresního soudu vyjma odvoláním nenapadeného výroku I potvrdil (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Po doplnění dokazování měl za prokázané, že zůstavitelce poskytoval pomoc s údržbou a provozem domu a péči spojenou s jejím zdravotním stavem zejména stěžovatel. Tím není dotčen výkon péče stěžovatelkou, ale vzhledem k rozsahu péče vykonávané stěžovatelem nešlo o péči, jež by odůvodňovala modifikaci jejího dědického podílu. Dovodil, že ani péče stěžovatele o zůstavitelku neodůvodňuje svou dlouhodobostí a rozsahem modifikaci zákonného dědického podílu stěžovatele, který patří do třetí třídy dědiců nikoliv na základě příbuzenského vztahu k zůstavitelce, nýbrž protože žil se zůstavitelkou nejméně po dobu jednoho roku před její smrtí ve společné domácnosti a (zároveň) z tohoto důvodu pečoval o společnou domácnost. 4. Výrok I usnesení krajského soudu napadli stěžovatelé dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl zčásti pro vady, zčásti pro nepřípustnost. 5. Stěžovatelé uvádějí, že obecné soudy aplikovaly § 1693 odst. 3 občanského zákoníku ve zjevném rozporu se smyslem tohoto ustanovení. Odkazují na důvodovou zprávu k občanskému zákoníku a komentářovou literaturu, z nichž nijak nevyplývá, že by k modifikaci dědických podílů mělo dojít pouze ve výjimečných případech, nebo že rozsah péče by měl být v takovém případě výrazně větší, než je mezi příbuznými obvyklé, ani že by dědic, který nepožádá o dávku státní pomoci, neměl na modifikaci dědického podílu nárok. Závěr soudů, že péče stěžovatelů o zůstavitelku nepřekračovala meze běžné péče o příbuzného, nadto nemá oporu v provedeném dokazování. Jejich péče o vážně nemocnou zůstavitelku byla nepřetržitá a intenzívní. Rodina vedlejšího účastníka naopak o zůstavitelku neprojevovala žádný zájem. 6. Ústavní stížnost je s dále uvedenými výjimkami přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem. V části, která směřuje proti usnesení okresního a krajského soudu v rozsahu, v němž Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání jako vadné (tedy v části týkající se otázky míry intenzity péče, jež by vyžadovala zvažování modifikace dědických podílů), není ústavní stížnost přípustná. Stejně tak není ústavní stížnost přípustná proti výroku I usnesení okresního soudu, který stěžovatelé nenapadli odvoláním a nevyčerpali tudíž všechny procesní prostředky ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Důvody pro výjimku podle § 75 odst. 2 nejsou dány (stěžovatelé ji ani netvrdí a nenachází je ani Ústavní soud). 7. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů; Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. 8. Ústavní soud se otázkou výkladu § 1693 odst. 3 občanského zákoníku již dříve zabýval. Aproboval závěr obecných soudů, že k modifikaci dědických podílů by mělo docházet výjimečně (usnesení sp. zn. IV. ÚS 3101/25 ze dne 7. ledna 2026, bod 8). Zdůraznil, že jsou to obecné soudy, které jsou povolány k provádění a následnému hodnocení důkazů a vyvozování odpovídajících právních závěrů (usnesení sp. zn. II. ÚS 2771/19 ze dne 27. září 2019, bod 9). 9. V nyní posuzované věci měly soudy za prokázané (body 11 až 13 a 30 usnesení okresního soudu a body 11 až 17 usnesení krajského soudu), že zůstavitelce poskytovala pomoc s hospodářstvím (statkem) celá řada osob, tj. sousedé a zejména příbuzní, jejich pomoc však soud považoval za mezi rodinou samozřejmou, nikoli zakládající důvod pro uplatnění modifikace dědického podílu. Ani pomoc, kterou stěžovatelé poskytovali již nesoběstačné zůstavitelce v posledních dvou letech jejího života (ve větší míře než rodina vedlejšího účastníka), nezakládala důvod pro uplatnění modifikace podílu, neboť šlo o pomoc mezi rodinnými příslušníky běžně očekávanou, tím spíše, že stěžovatelé bydleli se zůstavitelkou ve společné domácnosti. Svůj závěr, že k modifikaci zákonného dědického podílu je namístě přistoupit pouze ve zcela výjimečných případech, který je v souladu se shora uvedenými závěry Ústavního soudu, obecné soudy nadto opřely i o judikaturu Nejvyššího soudu a komentářovou literaturu. 10. Nižší soudy dospěly ke skutkovému závěru, že stěžovatel o zůstavitelku pečoval ze všech dědiců největší měrou. Stěžejní otázkou bylo, zda to má vést k modifikaci dědického podílu. Závěru, že péče, kterou poskytoval stěžovatel jako spolužijící osoba, nepředstavuje důvod pro zvýšení dědického podílu oproti ostatním dědicům, jak jim vyplývá z dědické posloupnosti, nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout. Tím spíše to platí ve vztahu k stěžovatelce. Soudy vysvětlily, že stěžovatelova pomoc (péče) nebyla výjimečná oproti běžné péči o nemocného člena (vysokého věku) společné domácnosti a že všichni dědicové o zůstavitelku projevovali zájem podle svých možností. Vedlejší účastník a jeho rodina rovněž pravidelně za zůstavitelkou jezdili a pomáhali jí s údržbou nemovitostí a pracemi na polích. To, že vedlejší účastník nevykonával v posledních letech života zůstavitelky přímou péči o ni, mu nekladly k tíži, když o takovou pomoc ani nebyl požádán. 11. Bez ústavních deficitů je i napadené usnesení dovolacího soudu. Obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné, případně vadné. Nejvyšší soud odkázal také na svou ustálenou judikaturu o restriktivním výkladu § 1693 odst. 3 občanského zákoníku a vysvětlil, že výjimečnost nelze shledat v tom, že péči poskytovali zůstavitelce její synovec a sestra, neboť toto ustanovení nerozlišuje mezi jednotlivými dědici a dopadá na všechny zákonné dědice bez rozdílu. Stejně tak závěr, že stěžovatelé otázku, zda jejich péče o zůstavitelku již dosáhla míry intenzity, jež by vyžadovala zvažování modifikace dědických podílů, neformulovaly v souladu s § 237 občanského soudního řádu, nijak nevybočuje z mezí ústavnosti, ostatně stěžovatelé proti němu ničeho nenamítají. Závěr, že zjištěná míra péče stěžovatelů o zůstavitelku nebyla (tak) výjimečná, že by soudy byly povinny podíly modifikovat, v ústavní rovině obstojí. 12. Ústavní soud tak ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] a ve zbytku jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 13. května 2026 Pavel Šámal v. r. předseda senátu