Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky D. B., zastoupené Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem, sídlem Maiselova 38/15, Praha 1 - Josefov, proti výroku I. (v části týkající se výše výživného) rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2026 č. j. 35 Co 443/2025-213, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a R. K. a nezletilé V. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka (dále též "matka") domáhá zrušení výroku I. v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že výrokem I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 7. 10. 2025 č. j. 50 P 185/2015-173 bylo rozhodnuto, že vedlejší účastník (dále jen "otec") je povinen přispívat na výživu nezletilé vedlejší účastnice (dále jen "nezletilá") částku 85 000 Kč měsíčně, a to část ve výši 40 000 Kč k rukám matky a část ve výši 45 000 Kč na účet nezletilé. 3. K odvolání otce i matky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") uvedený výrok rozsudku obvodního soudu výrokem I. napadeného rozsudku (v části týkající se výše výživného) změnil tak, že otci byla uložena povinnost platit na výživu nezletilé částku 50 000 Kč měsíčně, z toho 30 000 Kč na účet matky a 20 000 Kč na účet nezletilé. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá absenci řádného odůvodnění změny rozhodnutí obvodního soudu. Po rekapitulaci rozhodnutí obvodního a městského soudu znovu poukazuje na to, že otec byl dříve zaměstnán jako prokurista v obchodní společnosti XX, kde měl základní měsíční příjem okolo 600 000 Kč, roční odměny v řádu milionů Kč, odstupné při ukončení pracovního poměru v listopadu 2024 mu bylo vyplaceno ve výši cca 22 000 000 Kč. Je původním majitelem bytu v X, který daroval své manželce, kdy hodnota daru byla nejméně 40 000 000 Kč, současně je uživatelem nového rodinného domu v Y, který vlastní jeho manželka, na manželku převedl také akcie, cenné papíry a další aktiva v hodnotě přes 50 000 000 Kč. Uvádí, že otec má celkem tři děti, přičemž o nezletilou se nikdy nezajímal, nekontaktuje ji. Nezletilá je studentkou osmiletého gymnázia v X, hraje na flétnu a navštěvuje výtvarný obor na umělecké škole, dále je členkou atletického oddílu, má zvýšené výdaje spojené s potížemi s kyčlemi a páteří a na ortodoncii. Stěžovatelka zdůrazňuje, že životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Dodává, že si je vědoma toho, že výživné může být rozděleno na část splatnou k rukám rodiče a část určenou na tvorbu úspor dítěte, avšak takové rozhodnutí musí být řádně odůvodněno, což se podle ní v posuzované věci nestalo. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 7. Ústavní soud připomíná, že obecně zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud již dříve konstatoval, že otázka posouzení návrhu na určení výživného je věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné. Obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297) či usnesení ze dne 11. 6. 2025 sp. zn. II. ÚS 1230/25]. 8. Podle zákonných hledisek jsou pro určení rozsahu výživného rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů, přičemž toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte (viz např. nález ze dne 25. 9. 2025 sp. zn. III. ÚS 2015/25). Při hodnocení majetkových a finančních prostředků rodičů je nutno přihlížet nejen k fakticky vykazovaným příjmům z výdělečné činnosti, ale i k celkové sumě jejich movitého a nemovitého majetku i ke způsobu jejich života, resp. životní úrovni [viz nálezy ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297) či ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 671/09 (N 131/57 SbNU 603)]. Oba rodiče přispívají na výživu dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů a dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů - § 913 a § 915 občanského zákoníku. Životní úroveň rodičů a dětí musí být v zásadě shodná, přičemž je však třeba rozlišovat mezi životní úrovní realizovanou a životní úrovní možnou, potencionální. Rodiče nezletilého dítěte nelze nutit k tomu, aby žili životní úrovní odpovídající přímo úměrně jejich majetku. Podstatou shodné životní úrovně je to, aby se na všechny členy rodiny nahlíželo stejně a aby jejich postavení při využívání rodinných zdrojů bylo, když ne shodné, tak alespoň obdobné. Stejná životní úroveň neznamená, že děti musí mít k dispozici kupříkladu stejné množství finančních prostředků jako rodiče. Zde je nutno si uvědomit, že vyšší příjem rodičů je zpravidla spojen s náročností jejich práce a s tím, jakou odpovědnost nesou. Naproti tomu pro dítě by se jednalo o bezpracný příjem, který si zasluhuje jen tím, že je dítětem svých rodičů. Shodu v životní úrovni mezi rodiči a dětmi je proto třeba hledat především v samotném způsobu života, využívání kulturních, sportovních a společenských možností. Stejná životní úroveň musí dítěti umožňovat žít takovým stylem života, který by je ve srovnání s ostatními členy rodiny nevylučoval z jejího celku, nebo který by nevytvářel neodůvodněné rozdíly mezi rodiči a dětmi (srov. nález ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 650/15 (N 217/79 SbNU 489). 9. Ústavní soud také judikuje, že obecné soudy by při stanovování výše výživného neměly odhlížet od obecných racionálních a mravních hledisek, případně práv rodičů plynoucích z jejich rodičovské odpovědnosti. Jinými slovy řečeno to, že povinný je objektivně schopen plnit oprávněnému určitou výši výživného, ještě neznamená, že by se mu jí mělo bez dalšího dostat (srov. již shora zmíněný nález sp. zn. IV. ÚS 650/15). 10. Podstatou podané ústavní stížnosti je námitka stěžovatelky, že městský soud nedostatečně zdůvodnil změnu rozsudku obvodního soudu. Městský soud však v napadeném rozhodnutí jasně a srozumitelně vysvětlil, proč považoval stanovenou výši výživného za dostačující. Poukázal na to, že z provedeného dokazování vyplynulo, že otec je ženatý a kromě nezletilé má další dvě vyživovací povinnosti. Ke dni 30. 9. 2024 mu byl vypovězen pracovní poměr u společnosti XX, od dubna do září 2024 činil jeho průměrný čistý měsíční příjem 795 749,83 Kč a v listopadu 2024 mu bylo vyplaceno odstupné 21 900 904 Kč. Po podpůrčí dobu osmi měsíců mu byla přiznána podpora v nezaměstnanosti ve výši 24 608 Kč měsíčně. Na otce nejsou evidována žádná motorová vozidla, na jméno jeho manželky dvě osobní vozidla značky Toyota, nejsou na něj vedena ani žádná věcná práva v katastru nemovitostí. Manželka otce je vlastníkem pozemků v k. ú. Y a vlastníkem bytu a spoluvlastnických podílů na budově a pozemku v k. ú. Z a dvou garáží. Dosahuje průměrného měsíčního příjmu 85 158 Kč. Otec má vážné zdravotní problémy s páteří. V roce 2015 otec přistoupil ke zúžení SJM, a poté veškeré své příjmy daroval manželce (v posledních deseti letech jí daroval cca 70 000 000 Kč). Motivem k darování peněz manželce byla obava z případné náhrady škody, kdy měl uzavřenu jen základní pojistku vyplývající z jeho profese, a roli hrála podle jeho slov i otázka budoucího dědictví. 11. Dokazováním bylo zjištěno, že stěžovatelka je rozvedená, s nezletilou bydlí v nájemním bytě, nájem činí 20 000 Kč měsíčně a služby 4 500 Kč měsíčně. Od 2. 11. 2022 do 10. 4. 2024 byla v pracovní neschopnosti a od 11. 4. 2024 jí byl přiznán invalidní důchod ve výši 8 384 Kč s tím, že její pracovní schopnost poklesla o 35 %. Po svém otci získala z pozůstalosti částku 2 826 580 Kč. Je jediným společníkem a zároveň jednatelem společnosti YY, na kterou byl prohlášen konkurs, kam se přihlásilo 27 věřitelů s pohledávkami v celkové výši přes 22 000 000 Kč. Nepracuje ani na částečný úvazek, podle svých slov není schopna žádné zodpovědnosti, omdlévá, má-li něco rozhodnout, nezvládla ani úklid u sousedky. Veškeré životní náklady hradí z výživného, pro nezletilou nic neuspořila. 12. Městský soud při zvažování skutečných příjmů otce i matky, resp. jejich skutečných výdělkových možností a schopností, vycházel z ustálené judikatury. Správně rovněž konstatoval, že nelze dát k tíži nezletilé, že otec veškerý svůj movitý i nemovitý majetek daroval své manželce, neboť se tímto krokem bez důležitého důvodu majetku vzdal, současně však tento majetek ve prospěch své rodiny užívá. Nepřehlédl ani to, že otec se na péči o nezletilou nikdy nepodílel, nikdy ji ani neviděl. Současně však považoval za podstatné jednak to, že ve věci došlo k zásadní změně poměrů od 1. 10. 2024, kdy otci byla zrušena jeho pracovní pozice u společnosti XX, a od té doby je bez příjmů z pracovní činnosti, jednak skutečnost, že i když má matka sníženou pracovní schopnost, tak i ona je nadále nositelem rodičovské odpovědnosti a musí se podílet na výživě své dcery, když s ohledem na její věk již nevykonává, resp. nevyrovnává svůj podíl na výživě výkonem celodenní péče o ni. 13. Odůvodněné potřeby nezletilé matka deklarovala cca částkou 249 000 Kč ročně (jazykový kurs, atletika, rehabilitace, brýle, zubařská ošetření, letní a zimní dovolené). K tomu městský soud přičetl běžné náklady (stravné, školní pomůcky, oblečení, kulturní vyžití, kapesné) v celkové výši cca 180 000 Kč ročně a dovodil, že nezletilá nemůže měsíčně spotřebovat více než 35 000 Kč. Za daných okolností nespatřuje Ústavní soud v závěru městského soudu, že odpovídající částka, kterou je otec povinen platit na výživu nezletilé, je 50 000 Kč měsíčně, žádné neústavní pochybení. 14. Stejně tak podle Ústavního soudu městský soud nepochybil, když rozhodl, že částka 30 000 Kč je splatná na účet matky nezletilé a částka 20 000 Kč na účet nezletilé s odůvodněním, že tato částka je určena na tvorbu úspor tak, aby pro další část života byla nezletilá přiměřeně zajištěná a mohla našetřené peníze využít například ke studiu či pořízení samostatného bydlení. Uvedený postup lze z formálního hlediska považovat za souladný s § 917 občanského zákoníku, podle něhož lze za odůvodněné potřeby nezletilého dítěte považovat i tvorbu úspor. Požadavek matky, aby celé výživné bylo zasíláno k jejím rukám, když je vyloučeno, že by jej nezletilá mohla spotřebovat, nemá žádné adekvátní opodstatnění. Stěžovatelka prokazatelně z doposud hrazeného výživného nic nezletilé nenaspořila, ačkoli pro nezletilou pobírala dlouhodobě výživné v nadstandardní výši, která nepochybně spoření umožňovala, a je v zájmu nezletilé, aby jí byly tvořeny úspory do budoucna a aby bylo zamezeno plýtvání výživným. 15. V řízení byly zjištěny všechny podstatné okolnosti, které jsou pro posouzení možností, schopností a majetkových poměrů obou rodičů, jakož i pro posouzení odůvodněných potřeb nezletilé, významné. Městský soud dostatečným, přesvědčivým a ústavně konformním způsobem své rozhodnutí odůvodnil a Ústavní soud neshledal v jeho rozhodnutí žádná kvalifikovaná pochybení, jež by byla způsobilá zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Mezi skutkovými a právními závěry není dán extrémní rozpor a napadené rozhodnutí je celkově ústavně akceptovatelné, a to tím spíše, že se vztahuje k otázkám (výše výživného), do nichž je Ústavní soud oprávněn a povinen zasahovat pouze v extrémních případech, o což však v daném případě nejde. 16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. května 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu