Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky M. V., zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2 - Nové Město, proti výrokům IX. a X. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. února 2026 č. j. 14 Co 10/2026-1190, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a P. V. a nezletilých K. V. a D. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení dvou nákladových výroků v záhlaví uvedeného rozsudku pro porušení svých práv na soudní ochranu, ochranu vlastnictví, jakož i práva na ochranu rodičovství a rodiny. Stěžovatelka rovněž navrhuje odložení vykonatelnosti napadených výroků. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že předcházející soudní řízení se týká rozhodování o záležitostech dvou nezletilých, dětí stěžovatelky a prvního vedlejšího účastníka. Okresní soud v Klatovech (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 14. 10. 2025 č. j. 0 P 188/2022-1051 mimo jiné svěřil nezletilou do péče matky, nezletilého do péče otce, určil omezený asistovaný styk matky a nezletilého, a rozhodl o výživném. Rovněž stěžovatelce uložil napomenutí za narušování vztahu dětí s otcem a pokutu ve výši 20 000 Kč za neuskutečnění styků otce s dětmi. Konečně okresní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že otec i matka každý uhradí polovinu nákladů státu za znalecký posudek. 3. Proti rozsudku okresního soudu se odvolali oba rodiče. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem ve věci samé rozsudek okresního soudu v zásadě potvrdil, provedl v něm však dílčí změny ohledně péče a kontaktu matky s nezletilým Dominikem a povinnosti otce a matky platit výživné nezletilým. Dále zamítl návrh otce na výkon rozhodnutí. Napadenými výroky konečně rozhodl, že matka je povinna uhradit otci náklady řízení o výkonu rozhodnutí ve výši 39 405,92 Kč (výrok IX.) a že matka zaplatí státu 31 314,92 Kč na nákladech za vypracovaný znalecký posudek (výrok X.). 4. Krajský soud vesměs potvrdil závěry okresního soudu, tedy zejména že matka působila na děti tak, že odmítaly otce a ten se s nimi nemohl stýkat. Odlišně krajský soud rozhodl o nákladech řízení. Byť byl návrh otce na výkon rozhodnutí zamítnut, krajský soud zohlednil, že pouze matka svým chováním způsobila, že se otec s dětmi nemohl stýkat a musel se styku domáhat. Náklady má hradit ten, kdo je zapříčinil, tedy stěžovatelka. Zbylých nákladů se týká pravidlo podle § 23 věty první zákona o zvláštních řízeních soudních, tedy že si každý nese svoje náklady. U nákladů státu krajský soud vyšel z § 148 odst. 1 občanského soudního řádu, tedy podle výsledku řízení. V nesporném řízení nelze výsledek posuzovat mechanicky. Otec se však nedomohl styku s nezletilou pro manipulaci matky - ta byla příčinou zahájení řízení a vzniku nákladů. Náklady státu proto ponese pouze matka. II. Argumentace stěžovatelky 5. Matka tvrdí, že rozhodnutím o nákladech řízení krajský soud porušil speciální nákladový režim podle § 23 zákona o zvláštních řízeních soudních, a namísto toho nepřípustně aplikoval § 143 občanského soudního řádu. Tím krajský soud vytvořil zákonem nepředpokládaný sankční mechanismus nákladové odpovědnosti v nesporném řízení. Povinností hradit otci náklady řízení tak byla stěžovatelce uložena další sankce, vedle pokuty a napomenutí. Obdobné platí u výroku o nákladech státu. Je sice správné vycházet ze závěru, že posudek byl vypracován v zájmu obou rodičů. Spravedlivé ovšem bylo právě rozhodnutí okresního soudu, podle nějž měl každý hradit polovinu těchto nákladů. Ani rozhodování o nákladech státu v opatrovnických věcech nesmí být výrazem sankce. 6. Opatrovnické věci nejsou kontradiktorním sporem; tehdy nelze posuzovat "úspěch" a "neúspěch". Primární je zde zájem dítěte, nikoli usvědčení jednoho rodiče a osvobození druhého. Chybějícím procesním základem pro takové rozhodnutí o nákladech je rozhodnutí krajského soudu také nepředvídatelné. Stěžovatelka upozorňuje, že taková skrytá sankce může mít odrazující účinek na výkon procesních práv účastníka řízení. Z usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2479/21 také plyne, že jednostranné uložení povinnosti nahradit náklady státu v opatrovnických věcech je možné, ovšem jen výjimečně a za současného zachování základního pravidla podle § 23 věty první zákona o zvláštních řízeních soudních. Návrh na odložení vykonatelnosti stěžovatelka odůvodňuje mimo jiné svou majetkovou situací: je matkou samoživitelkou, pracuje ve školství. Vykonání povinnosti by pro ni znamenalo citelnou a obtížně napravitelnou újmu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto zásadně věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 9. Nynější ústavní stížnost se týká výhradně rozhodování o nákladech řízení. V posuzování nákladové problematiky je Ústavní soud obzvláště zdrženlivý, což je tím spíše patrné po vydání stanoviska pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24. Tam zdůraznil, že ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. 10. Žádné mimořádné okolnosti v nynější věci dány nejsou. Krajský soud se nedopustil žádného extrémního vybočení ze standardů výkladu příslušných zákonných ustanovení. Jak sama stěžovatelka i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu v podstatě připouští, přitom § 23 zákona o zvláštních řízeních soudních výslovně počítá se stanovením povinnosti nahradit náklady řízení jinému účastníkovi (viz také kupříkladu bod 15 usnesení ze dne 11. 3. 2026 sp. zn. III. ÚS 426/26 či bod 22 usnesení ze dne 26. 3. 2026 sp. zn. III. ÚS 389/26). V nynější věci krajský soud postup podle § 23 věty druhé téhož zákona odůvodnil, a to srozumitelně, konkrétně a věcně. 11. Ústavní soud odůvodnění obou napadených výroků chápe jako legitimní snahu krajského soudu promítnout konkrétní okolnosti věci do vzájemných práv a povinností matky a otce. A tedy rozhodnout spravedlivěji. To zákon jednoznačně umožňuje. Krajský soud vycházel z těch okolností, kterým se evidentně věnovala podstatná část řízení, a to na obou stupních soudní soustavy. Držel se principů rozhodování o nákladech stanovených v procesních předpisech. Žádné prvky svévole či neregulérnosti Ústavní soud v úvahách a postupu krajského soudu nespatřuje. Z úvah krajského soudu lze seznat, proč považoval za vhodnější rozhodnout o nákladech jinak než okresní soud. 12. K námitce nerespektování zájmu dítěte lze argumentovat, že snaha krajského soudu působit proti další manipulaci matkou může naopak přispívat ke stabilizaci rodinného prostředí v zájmu obou nezletilých. Za každé situace ovšem nelze říci, že by uložením povinnosti stěžovatelce nahradit určitou část nákladů řízení krajský soud pominul zohlednit zájem nezletilých či že by dokonce rozhodl v rozporu s ním. U argumentu stěžovatelky, že jednostranné uložení nákladové povinnosti je v nesporném řízení možné jen výjimečně, lze také poukázat na to, že povinnost stěžovatelky hradit otci náklady řízení se týká jen jeho návrhu na výkon rozhodnutí. Ve zbylé části si oba účastníci nesou náklady sami, přesně v duchu pravidla podle § 23 věty první zákona o zvláštních řízeních soudních. To Ústavnímu soudu značí restriktivní přístup krajského soudu. Nynější nákladové rozhodnutí tedy nepředstavuje žádný exces. 13. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 téhož zákona samostatně nerozhodoval, jelikož o samotné ústavní stížnosti rozhodl v krátké lhůtě od jejího podání. Tento návrh pak jako návrh akcesorický sdílí osud ústavní stížnosti. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. května 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu