Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Central Europe Mark s. r. o., sídlem Hlavní třída 87/2, Český Těšín, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 13 - Stodůlky, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. února 2026 č. j. 57 Co 285/2025-179, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, za niž jedná Generální finanční ředitelství, sídlem Lazarská 15/7, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručených práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Okresní soud v Karviné (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 11. 9. 2025 č. j. 28 C 108/2025-46 zamítl žalobu, aby vedlejší účastnice byla povinna zaplatit stěžovatelce 81 900 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Současně stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 600 Kč (výrok II.). 3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatelky napadeným rozhodnutím rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 4 596 Kč (výrok II.). Jde-li o náhradu nákladů řízení, krajský soud procesně úspěšné vedlejší účastnici přiznal náhradu nákladů řízení sestávající z paušální náhrady nákladů podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to za vyjádření k odvolání ve věci samé, přípravu účasti na jednání a účast na jednání podle § 1 odst. 3 písm. a), b) a c) vyhlášky č. 254/2015 Sb. v souhrnné výši 1 350 Kč (3 x 450 Kč) a hotových výdajů (nocležného a jízdného) v celkové výši 3 246 Kč. Odkázal přitom na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1415/24, podle kterého není důvod, aby státu, jako účastníku řízení, nebyla přiznána paušální částka náhrady nákladů řízení, stejně jako kterémukoli jinému účastníkovi sporu, který by byl v řízení úspěšný, neboť i státu mohou vznikat náklady spojené s vedením řízení (resp. není důvod spojovat možnost přiznání náhrady nákladů řízení podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. pouze s takovým účastníkem, který by měl nárok na náhradu za zastoupení advokátem). Současně odkázal také na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025 sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, podle nichž stanoví-li § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025, že náhrada za vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné přísluší ve výši 450 Kč, představovalo by přiznávání náhrady týchž výdajů nezastoupenému účastníku toliko ve výši 300 Kč (podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.) návrat k bezdůvodnému rozlišování mezi stranami civilního sporu podle toho, zda jsou či nejsou zastoupeny zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 občanského soudního řádu, proto je namístě analogická aplikace § 13 odst. 4 advokátního tarifu. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti označuje napadené rozhodnutí za exces krajského soudu přesahující její vlastní zájmy. Má za to, že státním orgánům (zejména Ministerstvu financí) nemají být ve sporech podle odškodňovacího zákona vůbec přiznávány náklady řízení, protože jsou dostatečně personálně vybaveny pro řešení případů odpovědnosti státu podle odškodňovacího zákona. Jinými slovy se stát nemůže domáhat náhrady nákladů na zastoupení v případě, že obhajoba jeho pozice představuje součást povinností plynoucí z běžné úřední agendy. Je přesvědčena, že náklady spojené s účastí pověřených pracovníků státních orgánů u soudního jednání lze zahrnout do kategorie nákladů běžné úřední činnosti a že nepřiznání nákladů řízení státnímu orgánu nenarušuje férovou rovnost mezi stranami. Podle stěžovatelky krajský soud použil zakázanou analogii ve veřejném právu hmotném v její neprospěch, když vedlejší účastnici přiznal náhradu nákladů řízení podle advokátního tarifu namísto aplikace vyhlášky č. 254/2015 Sb. K tomu poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž rozšiřování možnosti zasáhnout do základních práv a svobod nad rámec zákona pomocí analogie je nepřípustné. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízeních o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí. Do rozhodování obecných soudů je oprávněn zasáhnout až tehdy, došlo-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 17. 9. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1342/24). 7. Ústavní soud předesílá, že k rozhodnutím o nákladech řízení konstantně přistupuje rezervovaně a podrobuje je omezenému ústavněprávnímu přezkumu [srov. např. nálezy ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. I. ÚS 2174/20 (N 174/108 SbNU 120), bod 20, nebo ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 3627/18 (N 155/96 SbNU 31), bod 15]. Ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti [stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.), bod 34]. V případě bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení (viz např. usnesení ze dne 11. 9. 2019 sp. zn. I. ÚS 2723/19). 8. V nyní posuzovaném případě o bagatelní částku zjevně jde, přičemž Ústavní soud zároveň nezjistil žádný důvod, proč by měl přistoupit k plnému meritornímu přezkumu ve výše uvedeném smyslu. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětlil, proč procesně úspěšné vedlejší účastnici přiznal náhradu nákladů řízení sestávající z paušální náhrady nákladů podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., a z jakých důvodů byla namístě analogická aplikace § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a poukázal v tomto směru i na příslušnou judikaturu. 9. Napadené rozhodnutí tak nelze považovat za svévolné či libovolné nebo jinak vybočující z mezí spravedlivého procesu, resp. nejde o extrémní právní posouzení, které by v bagatelní věci stěžovatelky ospravedlňovalo kasační zásah Ústavního soudu do činnosti obecného soudu. 10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu