Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace Bergasto a.s., sídlem Ztracená 254/6, Olomouc, zastoupené JUDr. Michalem Novákem, advokátem, sídlem Tyršova 231, Litomyšl, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 299/2024-32 ze dne 6. března 2026 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 65 Af 30/2023-38 ze dne 30. září 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Odvolacího finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 5 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Finanční úřad pro Olomoucký kraj (správce daně) na základě výsledků daňové kontroly vydal 2. června 2022 dodatečné platební výměry, kterými doměřil stěžovatelce daň z přidané hodnoty za zdaňovací období srpna, září a října roku 2018. Výše doměřené daně a penále činily za jednotlivá zdaňovací období vždy 105 000 Kč a 21 000 Kč. Dospěl k závěru, že stěžovatelka uplatnila nárok na odpočet daně neoprávněně, protože neprokázala rozsah přijatého zdanitelného plnění (zajištění propagace stěžovatelky na akci Česká Miss 2018 pořádané AREÁL PARK s.r.o.), ani to, že zdanitelné plnění přijala od deklarovaného dodavatele. 3. Stěžovatelka podala proti dodatečným platebním výměrům odvolání. V průběhu odvolacího řízení vedlejší účastník nařídil správci daně, aby doplnil dokazování. Na základě doplněného dokazování dospěl vedlejší účastník k závěru, že se nějaká reklama stěžovatelky v průběhu soutěže Česká Miss 2018 skutečně objevila, stěžovatelka však ani přes výzvu správce daně nepředložila důkazy, jimiž by s dostatečnou mírou věrohodnosti prokázala, jaké konkrétní služby (a v jakém rozsahu) v souvislosti s deklarovaným plněním přijala. Vedlejší účastník proto odvolání zamítl a dodatečné platební výměry potvrdil. 4. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podala stěžovatelka žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci napadeným rozsudkem zamítl. Souhlasil s vedlejším účastníkem, že stěžovatelkou předložená fotodokumentace prokazuje jen to, že na soutěži Česká Miss 2018 proběhla blíže nekonkretizovaná prezentace jejího loga. Správce daně ani vedlejší účastník přitom po stěžovatelce nepožadovali, aby předložila "každý banner", nýbrž aby tvrdila a prokázala, jaký byl předmět a rozsah zdanitelných plnění, za něž bylo fakturováno. Odkázal také na pochybnosti o obsahu spolupráce mezi AREÁL PARK s.r.o. a MISS EVENTS a.s., neboť její jednatel nepotvrdil spolupráci s AREÁL PARK s.r.o. Ta podle tvrzení svého jednatele měla poskytnutí reklamních služeb (za situace, kdy jí samé žádná práva k propagaci značky jiné osoby nenáležela) mezi stěžovatelkou a MISS EVENTS a.s. pouze zprostředkovat. 5. Rozsudek krajského soudu stěžovatelka napadla kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl s odůvodněním, že konkretizace předmětu a rozsahu plnění, kterou vedlejší účastník po stěžovatelce požadoval, nebyla excesivní, šikanózní, ani na stěžovatelku nebylo uvaleno bezbřehé důkazní břemeno. Požadavky vedlejšího účastníka naopak vycházely z judikatury Nejvyššího správního soudu. 6. Porušení svých práv spatřuje stěžovatelka v tom, že vedlejší účastník neprovedl jí navržené důkazy (výslechy svědků). Nesouhlasí s názorem vedlejšího účastníka, že za situace, kdy nepředložila žádné důkazní prostředky, na jejichž základě by bylo možno osvědčit předmět a rozsah přijatých plnění od AREÁL PARK s.r.o., nejsou svědecké výpovědi osob, se kterými nebyla stěžovatelka v přímém smluvním vztahu, způsobilé prokázat předmět a rozsah zdanitelných plnění. Stěžovatelka v odvolání nemohla uvést, jak konkrétně by svědci předmět a rozsah zdanitelného plnění objasnili, neboť nemohla předvídat, v jaké míře si byli schopni prezentaci stěžovatelky na soutěži Česká Miss 2018 zapamatovat. Je však přesvědčena, že by provedením výslechů svědků byly pochybnosti ohledně rozsahu a předmětu zdanitelného plnění odstraněny. 7. Ústavní stížnost je přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem. 8. Ústavní soud zdůrazňuje, že do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy zasahuje jen tehdy, byla-li aplikace práva v konkrétním případě neústavní. Tak tomu v nyní posuzované věci nebylo. 9. V posuzované věci AREÁL PARK s.r.o. na základě smlouvy o spolupráci z 2. listopadu 2017 vystavila stěžovatelce faktury na částky 500 000 Kč za každý z měsíců srpna, září a října roku 2018. Stěžovatelka na základě těchto faktur uplatnila nároky na odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 105 000 Kč za každé z uvedených zdaňovacích období. 10. Správní soudy v napadených rozsudcích dostatečným způsobem odůvodnily, že stěžovatelkou nebyly odstraněny pochybnosti o předmětu a rozsahu zdanitelného plnění spočívající zejména v tom, že na daňových dokladech ani ve smlouvě o spolupráci uzavřené mezi stěžovatelkou a AREÁL PARK s.r.o. nebyly poskytnuté reklamní služby dostatečně konkretizovány. 11. Stěžovatelka přehlíží, že napadaná rozhodnutí nestojí jen na tom, že neprokázala zdanitelná tvrzení, ale prvotně již na tom, že předmět a rozsah zdanitelného plnění netvrdila. To potvrzuje i v ústavní stížnosti, ve které namítá, že nebyly vyslechnuty osoby, které by toto napravily. Není však úkolem svědků (důkazů), aby nahrazovali povinnost tvrzení. Stěžovatelka zjevně nedisponovala dokumentací poskytnutých služeb. Smlouva o spolupráci obsahovala chyby, které nasvědčovaly tomu, že byla vypracována pouze formálně, a její znění bylo rovněž v rozporu s částmi svědecké výpovědi J. Chriašteľa, tehdejšího jednatele AREÁL PARK s.r.o., který neměl povědomí o konkrétním předmětu a rozsahu poskytnutých reklamních služeb. Za těchto okolností jsou veškeré námitky k neprovedení důkazů irelevantní. 12. Vzhledem k tomu, že se jedná o oblast práva zcela pokrytou právem Evropské unie, lze dodat, že postup obecných soudů v posuzované věci odpovídá konstantní judikatuře Soudního dvora Evropské unie. V této souvislosti lze uvést např. rozsudek ve věci C-78/12 Evita-K [bod 37: "Pokud dále z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že bulharské daňové orgány odepřely společnosti Evita-K nárok na odpočet DPH týkající se dodání zboží dotčeného v původním řízení z důvodu, že uskutečnění tohoto dodání nebylo prokázáno a že je toto neuskutečnění společností Evita-K popíráno, je nutné připomenout, že osoba, která žádá o odpočet DPH, musí prokázat, že splňuje podmínky stanovené pro jeho uplatnění (viz rozsudek ze dne 26. září 1996, Enkler, C-230/94, Recueil, s. I-4517, bod 24)"] nebo rozsudek ve věci C-281/20 Ferimet [bod 38: "V těchto souvislostech je třeba zdůraznit, že správce daně nemůže zkoumat pouze samotnou fakturu. Musí zohlednit i další informace poskytnuté osobou povinnou k dani (rozsudek ze dne 15. září 2016, Barlis 06 - Investimentos Imobiliários e Turísticos, C-516/14, EU:C:2016:690, bod 44). Dále je třeba uvést, že je na osobě povinné k dani, která uplatňuje nárok na odpočet DPH, aby doložila, že splňuje požadavky pro to, aby jí tento nárok vznikl (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. listopadu 2018, Vădan, C-664/16, EU:C:2018:933, bod 43). Daňové orgány tak mohou od samotné osoby povinné k dani vyžadovat doklady, které považují za nezbytné pro posouzení otázky, zda je třeba požadovaný odpočet daně přiznat, či nikoliv (rozsudek ze dne 15. září 2016, Barlis 06 - Investimentos Imobiliários e Turísticos, C-516/14, EU:C:2016:690, bod 46 a citovaná judikatura)."]. 13. Přisvědčit nelze ani námitce, že vedlejší účastník pochybil, když neprovedl důkaz v odvolání stěžovatelkou navrženými svědeckými výpověďmi Martina Ditmara, Martina Chmelaře a Romana Součka. Správní soudy v této souvislosti zdůraznily, že stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi nesdělila (tedy netvrdila), o jakých konkrétních skutečnostech by navrhovaní svědci mohli mít povědomí. Ústavní soud zde odkazuje na závěry krajského soudu (bod 26 rozsudku) a Nejvyššího správního soudu (body 63 až 67 rozsudku). 14. Závěr správních orgánů a soudů, že stěžovatelka nesplnila zákonné podmínky pro uplatnění odpočtu daně z přidané hodnoty, z ústavního hlediska obstojí. 15. Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 13. května 2026 Pavel Šámal v. r. předseda senátu