Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelky SKLÁRNY MORAVIA, akciová společnost, sídlem Úsobrno 79, zastoupené Mgr. Antonínem Hajduškem, LL.M., advokátem, sídlem U Trezorky 921/2, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Afs 256/2024-39 ze dne 5. března 2026 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 3 A 61/2023-44 ze dne 18. listopadu 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva průmyslu a obchodu, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí správních soudů označených v záhlaví. Tvrdí, že jimi byl porušen princip rovnosti a zákaz svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; "Listiny"). Došlo také k porušení práva na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. V důsledku toho bylo porušeno její právo svobodně podnikat a vlastnit majetek (čl. 26 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny). 2. Stěžovatelka provozuje sklárny. Zažádala si u vedlejšího účastníka o dotaci v rámci Programu podpory na zvýšené náklady na zemní plyn a elektřinu v důsledku mimořádně prudkého růstu jejich cen. Vedlejší účastník řízení o její žádosti zastavil, protože se stěžovatelka řadí mezi malé a střední podniky, kterým dotace nebyla poskytovaná [řízení zastavil podle § 14j odst. 4 písm. b) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla)]. 3. Stěžovatelka se obrátila na správní soudy, městský soud její žalobu zamítl. Dotační pravidla nepovažoval za diskriminační. Podmínky dotace byly nastavené tak, že vůči všem, na které měly působit, působily stejně. Bylo volbou zákonodárce, že se za energetické krize rozhodl podpořit pouze velké, hospodářsky důležité podniky a jiné podniky z dotace zcela vyloučit. Nejednalo se ani o zjevně nepřípustný exces, který by neodůvodněně vylučoval malé a střední podniky. Odlišné zacházení vycházelo také z toho, že na malé a střední podniky dopadalo nařízení vlády o zastropování cen, dotační program byl tedy kompenzací pro velké podniky. 4. Stěžovatelka se bránila kasační stížností u Nejvyššího správního soudu, který ji rovněž zamítl. Zdůraznil, že podmínky dotačních programů může přezkoumávat jen z omezených důvodů, jedním z nich je právě neracionální stanovení podmínek vzhledem k cíli dotačního programu a zcela nepochopitelné rozlišování mezi potenciálními příjemci. K takové intenzivní diskriminaci v případě stěžovatelky nedošlo. Zopakoval, že malé a střední podniky benefitovaly ze stanovení cenového stropu, které neplatilo pro podniky velké. Doplnil, že když později zastropování cen platilo i pro velké podniky, tak se jim tato částka odečítala od přiznané dotace. Ke dvojímu zvýhodnění nedocházelo. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že nepopírá, že neexistuje základní právo na obdržení dotace. Připouští také, že u dotací se uplatní omezený soudní přezkum. Nicméně je přesvědčená, že nynější dotační podmínky s ohledem na deklarovaný cíl postrádají základní racionalitu. I když její situace není srovnatelná s diskriminací na základě tzv. diskriminačních důvodů, v rámci posouzení racionality těchto konkrétních dotačních podmínek rozdělení na malé, střední a velké podniky nedává smysl a působí diskriminačně. V konkrétním časovém, ekonomickém a regulatorním prostředí nebyla tato podmínka racionální. Stěžovatelka a její konkurenti se všichni pohybují v energeticky náročném odvětví výroby skla. Od určitého momentu mohly její větší konkurenti čerpat jak dotaci, tak benefitovat ze zastropování cen; na ni se ale stále použilo pouze zastropování cen. Po této změně právní úpravy tedy dotační podmínky ztratily veškeré rozumné opodstatnění. V důsledku těchto opatření bylo stěžovatelce zasaženo do její práva podnikat a také vlastnit majetek. 6. Správní soudy nedostatečně odůvodnily své rozsudky. Městský soud námitky posoudil jen formalisticky, Nejvyšší správní soud sice úvahy doplnil o možnost přezkumu iracionálních podmínek, pak ale tento přezkum provedl nesprávně. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud shledal, že jsou splněné procesní podmínky k projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem předcházejících řízení; je zastoupená advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu); vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 9. Jádrem námitky stěžovatelky je nerovné zacházení založené dotčenou dotační výzvou mezi velkými podniky na jedné straně a malými a středními podniky na straně druhé. Stěžovatelka přitom netvrdí, že by každé rozlišování podle velikosti podniku bylo samo o sobě protiústavní, tedy že by nerovné zacházení v dané situaci způsobovala samotná možnost pouze velkých podniků ucházet se o dotaci. Diskriminační se podle stěžovatelky stala dotace určená velkým podnikům až v okamžiku, kdy došlo k rozšíření cenového zastropování i na velké podniky, dříve určené pouze malým a středním podnikům. Podle názoru stěžovatelky tak přestalo dříve racionální kritérium plnit koordinační funkci. Jednoduše řečeno, stěžovatelka v podstatě namítá, že velké podniky získaly rozšířením cenové regulace dvojitou výhodu, čímž se opatření stalo iracionální vůči sledovanému cíli. Tím mělo dojít k nepřípustnému zásahu do několika Listinou zaručených práv stěžovatelky jakožto podniku spadající do kategorie malých a středních podniků. Právě na tento aspekt tvrzené diskriminace se Ústavní soud při svém posuzování zaměřil. 10. Zaprvé, obecné soudy vyšly z omezeného přezkumu podmínek pro poskytování dotací, který je dán širokým prostorem výkonné moci při jejich stanovování. Zdůraznily zároveň, že tento prostor není bezbřehý. Vymezily situace extrémních případů, kdy je na místě zásah soudu, tedy především obsahuje-li výzva podmínku, která rozlišuje na základě tzv. podezřelých kritérií, anebo, že ve výzvě obsažená podmínka není s to jakkoliv racionálně přispět k dotační výzvou sledovanému cíli (viz zejména bod 21 napadeného rozsudku NSS). Takový přístup plně odpovídá tomu, jak při posuzování principu rovnosti a zákazu diskriminace postupuje Ústavní soud, tedy způsob, resp. intenzita ústavního přezkumu se v těchto situacích odvíjí od existence tzv. podezřelého důvodu (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 46/25 ze dne 29. 4. 2026, bod 84 a násl.). 11. Zadruhé, v dotčené situaci je zjevné, že rozlišování mezi velkými podniky na jedné straně a malými a středními podniky na straně druhé nebylo založeno na žádném z tzv. podezřelých důvodů ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny. V takovém případě je potřeba podrobit tvrzené nerovné zacházení tzv. testu racionality, tedy posoudit, zda napadené opatření sleduje legitimní cíl a zda má k naplňování tohoto cíle racionální vztah, tedy zda může nějakým způsobem k jeho dosažení přispět. Nemusí se přitom jednat o řešení nutně nejlepší, nejvhodnější, nejúčinnější či nejmoudřejší (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 24/19 ze dne 24. 11. 2020, bod 59). 12. Zatřetí, obecné soudy vymezily legitimní cíl sledovaný dotační výzvou spočívající v tom, že velké podniky v energeticky náročných odvětvích mohly v případě náhlého kolapsu představovat systémové riziko pro hospodářství jako celek (bod 27 napadeného rozsudku NSS). Na takto vymezeném cíli neshledává Ústavní soud nic neústavního. 13. Začtvrté, zvolené opatření je ve vztahu k takto vymezenému cíli racionální. Předně, prostřednictvím dotčené státní podpory je skutečně možné uvedené hospodářské riziko vyloučit, potažmo alespoň ho zmírnit. Vedle toho, jak upozorňuje Nejvyšší správní soud, je v případě velkých podniků výše přípustného majetkového prospěchu plynoucího z cenové regulace jednak zastropována jeho maximální výší (§ 8a odst. 1 nařízení vlády č. 298/2022 Sb.) a jednak je snížena právě o jiné formy podpory poskytnuté na úhradu nákladů na energie, tedy i o případnou podporu poskytnutou na základě dotčené dotační výzvy (§ 8a odst. 7 nařízení vlády č. 298/2022 Sb.). Tím je vyloučeno, že bude ve vztahu k jednomu nákladu čerpán majetkový prospěch duplicitně či že bude docházet k nadměrné kumulaci majetkového prospěchu. Na takto nastaveném opatření není podle Ústavního soudu ve vztahu ke sledovanému cíli nic neracionálního. 14. Ostatně, z hlediska dotační výzvy, na základě které byla napadeným rozhodnutím odmítnuta žádost o dotaci, se po rozšíření cenového zastropování i pro velké podniky právě z důvodu započítání takto získaných prostředků do maximálního majetkového prospěchu nic nezměnilo oproti předchozímu stavu, který stěžovatelka nezpochybňuje - jinak řečeno tím nedošlo k tomu, že by velké podniky získaly dvojitou výhodu, která by mohla být vzhledem ke sledovanému cíli vyhodnocena jako iracionální, resp. narušující hospodářskou soutěž. Pokud by stěžovatelka chtěla tvrdit, že k zásahu do jejích práv dochází přímo dotčeným nařízením vlády, musela by tomu přizpůsobit procesní prostředky i argumentaci. 15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. května 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu