Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Veronikou Křesťanovou o ústavní stížnosti stěžovatele M. G., zastoupeného JUDr. Davidem Karabcem, MPA, LL.M., advokátem, sídlem Na Spojce 610/6, Praha 10 - Vršovice, proti postupu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, Krajského státního zastupitelství v Praze a Krajského soudu v Praze v rámci trestního řízení aktuálně vedeného před Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 16 T 98/2024 a proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze č. j. KZV 11/2017-607 ze dne 6. března 2023 a obžalobě podané týmž státním zástupcem č. j. KZV 11/2017-1224 (správně -1212) ze dne 12. listopadu 2024, za účasti Krajského soudu v Praze, Krajského státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se ústavní stížností podanou podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality (policejní orgán), Krajského státního zastupitelství v Praze a Krajského soudu v Praze v rámci trestního řízení označeného v záhlaví došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 a 5 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. b) a c) a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Stěžovatel dále navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí a "pokračujících zásahů Krajského státního zastupitelství v Praze a Krajského soudu v Praze". Stěžovatel dále požaduje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozhodnutí a aby věc podle § 39 zákona o Ústavním soudu projednal přednostně. 2. Usnesením policejního orgánu č. j. KRPS-251597-178/TČ-2014-010082 ze dne 3. února 2017 bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu, a pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Usnesením policejního orgánu č. j. KRPS-251597-545/TČ-2014-010082 ze dne 3. května 2022 bylo podle § 23 odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o vyloučení věci týkající se skutku kvalifikovaného jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku ze společného řízení. Napadeným usnesením státního zástupce krajského státního zastupitelství bylo podle § 23 odst. 3 trestního řádu rozhodnuto o opětovném spojení věci týkající se přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání s věcí týkající se zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. 3. Napadenou obžalobou byl stěžovatel obžalován pouze pro skutek týkající se zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. Z ústavní stížnosti i z aplikace infoSoud (dostupné na https://infosoud.gov.cz/InfoSoud) vyplývá, že řízení před krajským soudem o obžalobě stále probíhá. 4. Stěžovatel namítá, že podáním obžaloby vznikla zásadní procesní a právní deformace a že takový postup je v extrémním rozporu s principy trestního řízení. Mělo tak dojít k porušení zásady totožnosti skutku a k narušení kontinuity trestního řízení. Uvádí, že dne 25. ledna 2024 podal policejnímu orgánu návrh na zastavení trestního stíhání a dne 11. listopadu 2025 návrh na zproštění obžaloby, přičemž podle jeho názoru nebylo žádné z těchto podání ústavněprávně konformním způsobem vypořádáno. Stíhaný skutek je podle něj promlčen a postupem státního zástupce mu byla znemožněna efektivní obhajoba. 5. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Podle § 72 odst. 5 téhož zákona pak v případech, kdy zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo. Jednoletá lhůta je v zákoně upravena i ve výjimce z nepřípustnosti podle § 75 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Tyto lhůty jsou propadné; s jejich uplynutím právo k podání ústavní stížnosti zaniká a k jejímu prodloužení nemá Ústavní soud ani jiný orgán pravomoc. 6. Napadená obžaloba byla podána již dne 12. listopadu 2024, tedy před více než rokem. Následně (podle aplikace Infosoud) bylo podáno vícero opravných prostředků (první hned 14. prosince 2024) a proběhlo několik jednání. Stěžovatel byl tedy s podáním obžaloby dlouhodobě seznámen. Sám pak i uvádí, že již dne 11. listopadu 2025 podával krajskému soudu návrh na zproštění obžaloby. Ústavní stížnost byla podána dne 13. května 2026. Je tedy zřejmé, že ve vztahu k napadené obžalobě byla podána po uplynutí dvouměsíční lhůty i jednoroční lhůty. Totéž pak logicky platí ve vztahu k napadenému usnesení státního zástupce krajského státního zastupitelství, které bylo vydáno více než rok a půl před podáním napadené obžaloby, jakož i ve vztahu k postupu policejního orgánu a krajského státního zastupitelství, jež podání obžaloby předcházel. 7. Ústavní soud dále připomíná, že podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Zákon v § 75 odst. 2 stanoví výjimky z nepřípustnosti, ty se zde však neuplatní. 8. Úprava přípustnosti má základ v zásadě subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. 9. Jak již bylo uvedeno, v posuzovaném případě se trestní stíhání vedené proti stěžovateli nachází ve fází řízení před krajským soudem jako soudem prvního stupně (stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že byl na den 16. května 2026 předvolán k hlavnímu líčení), takže ve věci nebylo vůbec meritorně rozhodnuto, natož aby bylo takové rozhodnutí pravomocné. V takových případech Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že je ústavní stížnost směřující proti dosavadnímu postupu orgánů činných v trestním řízení zásadně nepřípustná, neboť takový postup je ve své podstatě neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých důsledcích je zatěžuje jako celek (včetně z něj vyplynuvšího rozhodnutí); proto i případné protiústavní procesní vady lze napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem ještě v rámci řízení, včetně využití příslušných opravných prostředků proti výslednému rozhodnutí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. listopadu 1995 či usnesení sp. zn. II. ÚS 1419/16 ze dne 16. května 2016). Výjimku představují pouze případy, kdy je ústavní stížností napadáno procesní rozhodnutí, v důsledku kterého by mohlo dojít k zásahu do práva na zákonného soudce (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 711/01 ze dne 6. června 2002, sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. ledna 2005, sp. zn. IV. ÚS 4091/18 ze dne 5. února 2019 a stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 ze dne 7. února 2023); o to však v posuzované věci nejde. 10. Stěžovatelovy námitky směřují vůči údajnému porušení zásady totožnosti skutku, znemožnění efektivního způsobu obhajoby, promlčení trestního stíhání a dalším procesním vadám, k nimž mělo dojít v přípravném řízení, podáním obžaloby, jakož i v průběhu řízení před krajským soudem. Veškeré tyto námitky může nyní stěžovatel směřovat vůči soudu prvního stupně a pak případně je uplatňovat v rámci odvolání a dovolání. Jejich projednáním v současné fázi řízení by Ústavní soud nepřípustně zasáhl do pravomoci obecných soudů, neboť jsou to primárně ony, které jsou povolány k provádění a hodnocení důkazů za účelem rozhodnutí o vině a trestu (viz čl. 90 Ústavy). Ústavní stížnost proti napadeným rozhodnutím i proti postupu orgánů činných v trestním řízení je proto za daných okolností předčasná. 11. Brojí-li stěžovatel proti konání hlavního líčení dne 19. května 2026, z aplikace infoSoud je zřejmé, že po podání stížnosti dne 15. května 2026 bylo jednání odvoláno, v tomto směru tedy již Ústavní soud není k projednání ústavní stížnosti dokonce ani příslušný (není povolán rušit to, co již bylo zrušeno). 12. Ústavní soud soudkyní zpravodajkou z uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zčásti opožděný, zčásti jako takový, k jehož projednání není příslušný a stěžejně jako nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. b), d) a e) zákona o Ústavním soudu]. O návrhu na odklad vykonatelnosti a o žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti samostatně nerozhodovala, neboť jde o akcesorické návrhy, které sdílí osud ústavní stížnosti, o níž bylo navíc rozhodnuto bez zbytečného odkladu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 18. května 2026 Veronika Křesťanová v. r. soudkyně zpravodajka