Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Radka Práška, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Hamanem, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 110/64, Jihlava, proti výrokům II a III rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 22 Co 239/2023-165 ze dne 3. 3. 2026, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a JUDr. Jiřiny Lužové, sídlem Dušní 866/22, Praha 1, oddělené insolvenční správkyně dlužníka C2H Support s. r. o., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výroků II a III v záhlaví označeného rozsudku. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že vedlejší účastnice se jako insolvenční správkyně žalobou u Okresního soudu v Kutné Hoře ("okresní soud") domáhala proti stěžovateli zaplacení 1 175 000 Kč s příslušenstvím jako nezaplacené kupní ceny za motorové vozidlo. Okresní soud žalobě rozsudkem č. j. 12 C 359/2022-85 ze dne 30. 8. 2023 vyhověl a uložil stěžovateli povinnost k náhradě nákladů řízení. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. 3. Paralelně probíhalo incidenční řízení vedené u Městského soudu v Praze ("městský soud") pod sp. zn. 208 ICm 3272/2022 o vyloučení předmětného vozidla z majetkové podstaty dlužníka. Městský soud původně rozsudkem č. j. 208 ICm 3272/2022-116 ze dne 7. 5. 2025 vozidlo z majetkové podstaty vyloučil. K odvolání vedlejší účastnice však Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") rozsudkem č. j. 104 VSPH 661/2025-155 ze dne 29. 9. 2025 změnil rozsudek městského soudu tak, že žalobu stěžovatele o vyloučení vozidla z majetkové podstaty zamítl. Mimo jiné uzavřel, že vlastnické právo k vozidlu na stěžovatele nepřešlo, neboť neunesl břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně úhrady kupní ceny. 4. Následně Krajský soud v Praze ("odvolací soud") k odvolání stěžovatele rozsudkem č. j. 22 Co 239/2023-165 ze dne 3. 3. 2026 změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu vedlejší účastnice zamítl (výrok I). Současně podle § 150 o. s. ř. rozhodl, že se stěžovateli náhrada nákladů nalézacího ani odvolacího řízení nepřiznává (napadené výroky II a III). Odvolací soud použití § 150 o. s. ř. odůvodnil tím, že ačkoli stěžovatel až do právní moci rozsudku vrchního soudu o vylučovací žalobě tvrdil, že kupní cenu vozidla uhradil a je jeho vlastníkem, po definitivním závěru vrchního soudu, že vlastnictví na něj nepřešlo, měl možnost využít volbu podle § 260 odst. 1 insolvenčního zákona a vozidlo vrátit. Podle odvolacího soudu mohl stěžovatel již dříve alespoň eventuálně projevit vůli, že pokud nebude shledáno jeho vlastnictví, vozidlo vydá, čímž mohl předejít podání žaloby i vzniku nákladů řízení. Současně odvolací soud přihlédl k majetkovým poměrům stěžovatele a uzavřel, že nepřiznání náhrady nákladů se vzhledem k jeho dřívějším dispozicím s částkami v řádu milionů korun v jeho majetkové sféře zásadně neprojeví. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu vykazuje prvky svévole a představuje extrémní a libovolnou aplikaci § 150 o. s. ř. Odvolací soud podle stěžovatele fakticky penalizoval výkon jeho procesních práv, když nepřiznání nákladů odůvodnil tím, že mohl zabránit vedení soudního řízení dřívější procesní volbou. Stěžovatel zdůrazňuje, že nebyl povinen činit "preventivní" právní prohlášení, vzdát se procesní obrany ani předjímat výsledek incidenčního řízení. Současně vytýká odvolacímu soudu, že zpětně vytvořil neexistující povinnost "eventuálně" deklarovat vrácení vozidla pro případ neúspěchu ve sporu o vlastnictví, ač taková povinnost nevyplývá ze zákona, nebyla judikaturou dovozena ani mu nebyla soudem sdělena. 6. Dále stěžovatel považuje za ústavně nepřijatelnou úvahu o tom, že se nepřiznání náhrady nákladů v jeho majetkové sféře zásadně neprojeví, neboť náhrada nákladů řízení podle něj není institutem sociální solidarity ani prostředkem "majetkové redistribuce", ale zákonným následkem procesního úspěchu. Namítá rovněž porušení práva být slyšen a zákaz překvapivých rozhodnutí, protože odvolací soud předem nenaznačil úvahu o aplikaci § 150 o. s. ř. ani neumožnil účastníkům vyjádřit se k důvodům zvláštního zřetele hodným, údajným majetkovým poměrům nebo tvrzení, že mohl zabránit vedení řízení. Konečně namítá, že nepřiznáním nákladů řízení bez ústavně konformního důvodu bylo zasaženo do jeho majetkové sféry. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 9. Stěžovatel brojí proti rozhodnutím o nákladech řízení. Ústavní soud však v této oblasti postupuje velmi zdrženlivě. Ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny významnou. Tvrzené porušení ústavně zaručených práv proto musí být u nákladových věcí zpravidla doplněno dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele (viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025, bod 34). 10. Ani existence dřívější judikatury (nálezu), která se zabývala typově shodnou otázkou v nákladové věci, sama o sobě neznamená, že Ústavní soud připustí k věcnému přezkumu další obdobnou věc, pokud tato věc svými okolnostmi nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2817/24 ze dne 23. 4. 2025 či nález sp. zn. I. ÚS 2552/24 ze dne 8. 4. 2025). 11. Uvedený přístup se uplatní i ve věcech, v nichž náklady řízení nejsou kvalitativně bagatelní (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 532/25, bod 6, či sp. zn. I. ÚS 3208/25 ze dne 2. 4. 2026, bod 21). Ani případná výše náhrady nákladů proto sama o sobě nepostačuje k posunu věci do ústavní roviny. Projednávanou věc přitom žádné další mimořádné okolnosti neprovázejí; stěžovatel ostatně ani netvrdí, v čem by jeho případ přesahoval vlastní zájem, kupř. v podobě systémového pochybení v rozhodovací praxi obecných soudů dosud nereflektované judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1153/25 ze dne 8. 7. 2025, bod 9). Námitky stěžovatele směřují toliko proti konkrétnímu postupu odvolacího soudu při aplikaci § 150 o. s. ř., aniž by zakládaly mimořádný ústavněprávní rozměr projednávané věci. Již z tohoto důvodu lze ústavní stížnost považovat za zjevně neopodstatněnou. 12. Nad rámec uvedeného závěru považuje Ústavní soud za vhodné stručně reagovat na jednotlivé okruhy námitek stěžovatele. První okruh námitek směřuje proti samotné aplikaci § 150 o. s. ř., kterou stěžovatel označuje za svévolnou a představující sankci za výkon procesních práv. Takový závěr však Ústavní soud nesdílí. Odvolací soud v bodě 45 napadeného rozsudku vysvětlil, v čem spatřuje důvod hodný zvláštního zřetele, a svůj závěr opřel o konkrétní okolnosti projednávané věci. Skutečnost, že stěžovatel mohl předem deklarovat vůli vozidlo vrátit pro případ svého neúspěchu v incidenčním řízení, a tím předejít vedení dalšího soudního sporu, nepředstavuje sama o sobě extrémní ani libovolnou aplikaci § 150 o. s. ř. Za situace, kdy bylo vedeno řízení o vyloučení movité věci z majetkové podstaty dlužníka, muselo být stěžovateli zřejmé, že jeho výsledek může vést k nutnosti zvolit některou z variant předvídaných v § 260 insolvenčního zákona. Pokud odvolací soud zohlednil, že takovou volbu bylo možné učinit již dříve a předejít tím vzniku dalších nákladů, nelze v tom bez dalšího spatřovat sankcionování výkonu procesních práv ani retroaktivní vytváření nové právní povinnosti. Jak ostatně odvolací soud sám zdůraznil, stěžovatel povinen takovou volbu předem učinit nebyl. To však nevylučuje možnost soudu přihlédnout k procesnímu postoji účastníka či jeho chování při úvaze o použití § 150 o. s. ř. 13. Druhý okruh námitek se týká zohlednění majetkových poměrů stěžovatele. Ani zde Ústavní soud neshledal žádné pochybení. Z ustálené judikatury totiž vyplývá, že majetkové poměry účastníků řízení představují jedno z relevantních kritérií, která mohou obecné soudy při aplikaci § 150 o. s. ř. zvažovat (srov. nález sp. zn. II. ÚS 648/18 ze dne 30. 6. 2020, body 22 a 23). 14. Třetí okruh námitek se týká práva být slyšen a zákazu překvapivých rozhodnutí. Ústavní soud připomíná, že z jeho judikatury plyne požadavek vytvořit účastníkům řízení procesní prostor k uplatnění argumentů, které mohou ovlivnit rozhodnutí o použití § 150 o. s. ř. (srov. obecně např. nález sp. zn. III. ÚS 3396/24 ze dne 29. 7. 2025). Smyslem tohoto požadavku je zabránit překvapivým rozhodnutím, tedy takovým, která účastník nemohl rozumně předvídat ani na ně reagovat. Z judikatury Ústavního soudu však neplyne, že kasačně zasáhne vždy, pokud obecný soud předem výslovně neupozorní na zamýšlenou aplikaci § 150 o. s. ř. bez ohledu na okolnosti konkrétního případu. Překvapivost rozhodnutí je třeba posuzovat v kontextu průběhu celého řízení (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2871/15 ze dne 16. 6. 2016). Rozhodující je, zda účastník mohl důvody případné moderace předvídat a zda měl reálnou možnost se k nim v řízení vyjádřit. 15. V projednávané věci nelze pominout, že stěžovatel byl po celou dobu řízení zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem a okolnosti, z nichž odvolací soud dovodil použití § 150 o. s. ř., vyplývaly z dosavadního procesního vývoje a byly stěžovateli známy. Za těchto okolností nelze mít za to, že by aplikace § 150 o. s. ř. byla natolik neočekávatelná, že by na ni stěžovatel nemohl účinně reagovat (srov. též usnesení sp. zn. IV. ÚS 3100/14 ze dne 20. 1. 2015). 16. Za této situace nebylo třeba samostatně se zabývat čtvrtým okruhem námitek stěžovatele týkajícím se zásahu do majetkového práva, neboť tato námitka zůstala pouze obecná a byla odvozována od tvrzených vad, které Ústavní soud neshledal opodstatněnými. 17. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu