Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Sportovní areál Břve, s. r. o., sídlem Hájecká 1290, Hostivice, zastoupené JUDr. Ondřejem Vodákem, advokátem, sídlem Washingtonova 1567/25, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2026 č. j. 26 Co 120/2023-545 a rozsudku Okresního soud Praha-západ ze dne 27. dubna 2023 č. j. 3 C 142/2019-431, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a JUDr. Michala Račoka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení částí v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, odst. 2, odst. 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že druhý vedlejší účastník (dále jen "vedlejší účastník") se domáhal po stěžovatelce zaplacení částky 244 904 Kč s příslušenstvím. S ohledem na zrušovací rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2025 č. j. 27 Cdo 1395/2024-485 zůstala předmětem řízení pouze částka 122 452 Kč s příslušenstvím. V záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 122 452 Kč s příslušenstvím. 3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 122 452 Kč s příslušenstvím zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Shledal, že žaloba byla podána důvodně, neboť vedlejšímu účastníkovi vznikl na požadované plnění vůči stěžovatelce právní nárok, avšak stěžovatelka v průběhu řízení zaplatila vedlejšímu účastníkovi žalovanou částku v plné výši, kdy důvodem tohoto plnění nebyla dobrovolná akceptace nároku ze strany stěžovatelky, nýbrž předchozí pravomocné soudní rozhodnutí. Krajský soud proto uzavřel, že přijaté plnění nepředstavuje plnění bez právního důvodu ve smyslu § 2991 a násl. občanského zákoníku. K náhradě nákladů řízení konstatoval, že v konečném výsledku byl úspěch stran pouze částečný (žaloba na zaplacení částky 244 904 Kč s příslušenstvím byla sice formálně zamítnuta v celém rozsahu, avšak ohledně částky 122 452 Kč s příslušenstvím byla podána důvodně). II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti po podrobné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení uvádí, že podala ve věci také dovolání k Nejvyššímu soudu, ale domnívá se, že bude pro nepřípustnost odmítnuto. Dále poukazuje na to, že krajský soud se neřídil závaznými právními názory, které ve věci vyslovil Nejvyšší soud. Navíc ignoroval i jí uváděné skutečnosti, které konstatoval Nejvyšší soud již v předchozím rozhodnutí. Podotýká, že v jejím případě lze náklady soudního řízení odhadnout cca na 250 000 Kč. Má za to, že krajský soud dostatečně neposoudil otázku zneužití práva a že své rozhodnutí řádně neodůvodnil. K tomu odkazuje na četnou judikaturu a na svá dřívější tvrzení učiněná v průběhu řízení. III. Přípustnost ústavní stížnosti 5. Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadených rozhodnutí, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti ústavní stížnosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu. Přitom ústavní stížnost proti v záhlaví specifikovanému rozsudku okresního soudu je nepřípustná, neboť toto rozhodnutí bylo již zrušeno shora označeným rozsudkem krajského soudu. Z logiky věci plyne, že Ústavní soud nemůže zrušit již zrušené rozhodnutí. Ústavní soud se může zabývat až konečným pravomocným výsledkem řízení. 6. Dále stěžovatelka v ústavní stížnosti výslovně uvádí, že v posuzované věci podala také dovolání k Nejvyššímu soudu. Ústavní soud úřední činností zjistil, že o podaném dovolání dosud nebylo rozhodnuto. 7. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity plyne již z čl. 4 Ústavy, podle něhož je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv výlučně Ústavního soudu. Konkrétně je pak vyjádřen v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. 8. Jak plyne ze shora uvedeného, ve věci stěžovatelky došlo k souběhu dvou právních institutů, jež by mohly vést ke kasaci napadeného rozhodnutí krajského soudu, a to ústavní stížnosti a dovolání. Byla-li by proto v nyní posuzované věci ústavní stížnost věcně posouzena Ústavním soudem dříve, než bude rozhodnuto o podaném dovolání, mohl by postup Ústavního soudu vést k nepřípustnému zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Také z hlediska funkce ústavního soudnictví je nežádoucí, aby stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumávaly obecné soudy a zároveň i Ústavní soud. Za této procesní situace je proto ústavní stížnost předčasná. 9. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její předčasnost stěžovatelku nepoškozuje na jejím právu na přístup k soudu. Nebude-li srozuměna s výsledkem dovolacího řízení, je oprávněna po jeho ukončení podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. 10. Na základě výše uvedených závěrů Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a vyjadřoval se k důvodnosti ústavní stížnosti, ji soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh nepřípustný [§ 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. d), e) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. května 2026 Pavel Šámal v. r. soudce zpravodaj