Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Kurimaiové, zastoupené Mgr. Petrem Houžvičkou, advokátem, sídlem J. Palacha 121/8, Břeclav, proti výroku II usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 28 Co 17/2026-1285 ze dne 27. února 2026, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a obchodní korporace Český Triangl, a.s., sídlem náměstí Práce 2523, Zlín, a Ing. Radima Kurimaie, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka se domáhá zrušení nákladového výroku II v záhlaví uvedeného rozhodnutí; tvrdí, že jím byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod. 2. První vedlejší účastnice (žalobkyně) se žalobou z 7. září 2015 domáhala u Okresního soudu v Břeclavi po stěžovatelce a druhém vedlejším účastníkovi (žalovaní) zaplacení částky 7 000 888 Kč s příslušenstvím (od 19. června 2013 do zaplacení). Okresní soud rozsudkem č. j. 105 C 99/2015-1065 ze dne 17. října 2018 řízení zastavil co do části požadovaného příslušenství (výrok I), jinak žalobě vyhověl a uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 7 000 888 Kč s příslušenstvím od 21. března 2016 do zaplacení (výrok II) a povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 255 375,57 Kč (výrok III). Proti výroku II a III rozsudku okresního soudu podali žalovaní odvolání. 3. V důsledku zjištěného úpadku stěžovatelky a povolení jejího oddlužení usnesením Krajského soudu v Brně ze 7. listopadu 2019 bylo řízení o žalobě proti stěžovatelce přerušeno. Řízení o žalobě proti druhému vedlejšímu účastníkovi pokračovalo a skončilo rozsudkem krajského soudu č. j. 47 Co 130/2019-1197 ze dne 23. listopadu 2021, kterým krajský soud ve vztahu mezi žalobkyní a druhým vedlejším účastníkem změnil výrok II rozsudku okresního soudu tak, že žalobu zamítl a žalobkyni uložil povinnost nahradit druhému vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před okresním soudem ve výši 282 578,60 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 88 834,20 Kč. 4. Usnesením krajského soudu z 19. června 2020 byla přihláška pohledávky žalobkyně v částce 7 000 888 Kč odmítnuta, protože byla popřena žalovanými co do pravosti a žalobkyně nepodala v zákonné lhůtě žalobu na určení u insolvenčního soudu. Usnesením z 25. listopadu 2025 vzal krajský soud na vědomí splnění oddlužení stěžovatelky a osvobodil ji od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém nebyly uspokojeny, s tím, že osvobození se vztahuje i na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo. 5. Protože odpadla překážka přerušení řízení, krajský soud pokračoval v řízení o odvolání stěžovatelky proti rozsudku okresního soudu. Žalobkyně vzala podáním z 13. února 2026 žalobu vůči stěžovatelce v celém rozsahu zpět. Uvedla, že její pohledávka se stala v důsledku skončení insolvenčního řízení naturální obligací ve smyslu § 414 insolvenčního zákona. Navrhla, aby řízení bylo zastaveno, a vzdala se práva na náhradu nákladů řízení s tím, že by náhrada nákladů neměla být přiznána ani stěžovatelce [§ 146 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu]. Stěžovatelka vyslovila souhlas se zpětvzetím žaloby. Navrhla, aby řízení bylo zastaveno a aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení, neboť nelze činit žádné závěry o potenciální existenci nároku žalobkyně, či o jeho úspěšnosti v případě dalšího pokračování soudního řízení. 6. Krajský soud v reakci na zpětvzetí žaloby žalobkyní napadeným usnesením rozsudek okresního soudu ve výroku II a III vždy ve vztahu mezi žalobkyní a stěžovatelkou zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). 7. Výrok II usnesení, jehož zrušení se stěžovatelka ústavní stížností domáhá, odůvodnil krajský soud s odkazem na § 146 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu a komentářovou literaturu s tím, že žalobkyně vzala žalobu zpět za situace, kdy insolvenční řízení bylo skončeno splněním oddlužení a stěžovatelka coby dlužnice byla osvobozena od placení pohledávek. Není tak možné dospět k jednoduchému závěru, že důvodem pro zpětvzetí žaloby bylo výlučné chování stěžovatelky, případně že zastavení řízení zavinila žalobkyně. Na tom nic nemění ani to, že přihláška pohledávky žalobkyně, která je předmětem tohoto řízení, byla v insolvenčním řízení odmítnuta. 8. S tímto závěrem stěžovatelka nesouhlasí. Zdůrazňuje, že žalobkyně vzala žalobu zpět z důvodu, že šlo o nárok soudně nevymahatelný, žaloba by tedy byla v případě pokračování řízení zamítnuta a žalobkyni by vznikly další náklady řízení. Za těchto okolností, kdy žalobkyně, která disponovala žalobou, navrhla zastavení řízení, je způsob, jakým krajský soud vyhodnotil otázku zavinění zpětvzetí, extrémně nepřiměřený. Zavinění je nutno posuzovat z hlediska procesního, nikoli hmotného, navíc je pravděpodobné, že by v pokračujícím řízení došlo k zamítnutí žaloby i vůči stěžovatelce. Žalobkyně se nadto nebránila popření pohledávky v insolvenčním řízení, čímž dobrovolně rezignovala na obhajobu svého nároku. Postup, který zvolila, tak vedl k nemožnosti meritorního posouzení věci soudem. Upozorňuje, že zatímco druhému vedlejšímu účastníkovi byla zamítavým rozsudkem krajského soudu náhrada nákladů řízení přiznána, stěžovatelka se v důsledku napadeného usnesení ocitla v situaci, kdy je povinna hradit právnímu zástupci odměnu za zastupování ve výši několika set tisíc korun pouze ze svého příjmu, což jí působí i s ohledem na její předdůchodový věk a hrozící soudní vymáhání tohoto nároku značné finanční potíže. Stěžovatelka se sice mohla k otázce nákladů řízení vyjádřit, rozhodnutí krajského soudu přesto považuje s ohledem na to, že bylo rozhodnuto jiným způsobem než ve věci druhého vedlejšího účastníka, za překvapivé. 9. Ústavní stížnost je přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem. 10. Z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřujících proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud proto přistupuje k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení a určování její výše značně rezervovaně. 11. Krajský soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupoval podle § 146 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, který stanoví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno. Neshledal důvod pro použití § 146 odst. 2 občanského soudního řádu. Vysvětlil, proč nedospěl k závěru, že by zastavení řízení zavinila výlučně žalobkyně (§ 146 odst. 2 věty první občanského soudního řádu), nebo že by důvodem pro zpětvzetí žaloby bylo výlučné chování stěžovatelky (§ 146 odst. 2 věta druhá tohoto zákona). 12. V případě zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby platí, že povinnost nahradit náklady řízení žalovaného stíhá předně žalobce, který zastavení řízení zavinil zpětvzetím žaloby. O zavinění žalobce, s kterým se pojí povinnost nahradit náklady řízení, však nejde, dojde-li k zpětvzetí žaloby pro chování žalovaného. Pak stíhá povinnost nahradit náklady řízení naopak žalovaného. 13. Občanský soudní řád počítá s případy zastavení řízení, které pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nelze podřadit ani pod jednu ze situací popsaných v § 146 odst. 2. Pak se použije obecné (primární) pravidlo z § 146 odst. 1 písm. b), podle kterého při zastavení řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení žádný z jeho účastníků. 14. Výklad § 146 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu, který v posuzované věci krajský soud zaujal, v ústavní rovině obstojí. Krajský soud vysvětlil způsobem, který nelze označit za svévolný či excesivní, proč v procesní situaci, kdy žalobce vezme žalobu zpět po oddlužení žalovaného s ohledem na skutečnost, že pokračování ve sporném řízení postrádá smysl, není situací, kterou lze pohledem procesního zavinění hodnotit jednoznačně ve prospěch/neprospěch té či oné strany sporu, a proto vůbec neaplikoval § 146 odst. 2, ale § 146 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu. 15. Ač i z vyjádření stěžovatelky plyne názor, že nelze přihlížet k tomu, zda žaloba byla podána po právu, a jak by řízení dopadlo nebýt 1) zpětvzetí žaloby a 2) účinků oddlužení, jádru argumentace stěžovatelky je naopak přítomna snaha v rozporu s tím přenést výsledek řízení o věci samé mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem do rozhodnutí o nákladech řízení mezi žalobkyní a stěžovatelkou, mezi nimiž však meritorně rozhodováno nebylo. 16. Na okraj pak Ústavní soud poznamenává, že namítá-li stěžovatelka, že vlivem rozhodnutí o nákladech řízení je povinna hradit, přesně řečeno platit, právnímu zástupci odměnu za zastupování ve sporu s žalobkyní, a hrozí jí soudní vymáhání tohoto nároku a finanční potíže, jeví se Ústavnímu soudu takový argument izolovaný od proběhlého oddlužení a jeho účinků. Právní zástupce poskytoval stěžovatelce právní služby, se kterými se má pojit povinnost stěžovatelky k platbě odměny, stěžejně před zjištěným úpadkem a oddlužením, a není tak zřejmé, jak se obava vymáhání slučuje s účinky oddlužení. 17. Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 27. května 2026 Pavel Šámal v. r. předseda senátu