Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele A. P., zastoupeného JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem, sídlem Karlova 252, Veselí nad Moravou, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 36 Co 339/2025-174 ze dne 5. února 2026 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 38 C 378/2024-118 ze dne 11. června 2025, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva dle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Stěžovatel se žalobou domáhal po vedlejší účastnici zaplacení 30 271 Kč s příslušenstvím. Požadovaná částka měla představovat náhradu nemajetkové újmy, která stěžovateli vznikla v důsledku dopravní nehody. Obvodní soud pro Prahu 8 ("obvodní soud") napadeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli 15 135,50 Kč s příslušenstvím (výrok I). Ve stejném rozsahu žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). 3. Stěžovatel i vedlejší účastnice podali proti rozhodnutí obvodního soudu odvolání k Městskému soudu v Praze ("odvolací soud"). Odvolací soud napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že žalobu do částky 15 135,50 Kč s příslušenstvím zamítl a dále rozhodnutí ve výroku II potvrdil (výrok I). Dále uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, a to ve výši 7 700 Kč (výrok II). Konečně rozhodl i o náhradě nákladů řízení vůči státu (výrok III). II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména rekapituluje průběh dopravní nehody, které byl účastníkem. Je přesvědčen, že hlavním viníkem dopravní nehody nebyl on, ale řidička druhého vozidla. V rámci stížnostní argumentace tak napadá průběh dokazování před obecnými soudy, a dále především skutkové a právní závěry odvolacího soudu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu a výroku II rozsudku obvodního soudu je Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný. 6. Ústavní soud není příslušný k projednání ústavní stížnosti ve vztahu k výrokům I a III rozsudku obvodního soudu, protože byly nahrazeny výrokem I a II rozsudku odvolacího soudu. Nelze proto rušit výrok, který již byl změnou odklizen. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 8. Jak uvádí sám stěžovatel, jedná se v dotčené věci o tzv. bagatelní částku. Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 557/21 ze dne 23. března 2021 nebo II. ÚS 1161/22 ze dne 17. května 2022), že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti až na výjimky vyloučena. Pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá sám zákonodárce. To se odráží v úpravě těchto otázek nejen v ustanovení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu, nýbrž i v ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) téhož předpisu v rámci koncepce přípustnosti dovolání. Bylo by pak proti logice tohoto omezení, kdyby se přezkum rozhodnutí, proti němuž není s ohledem na hodnotu předmětu sporu mimořádný opravný prostředek přípustný, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3521/20 ze dne 22. března 2021, bod 11). 9. V bagatelních věcech tak bude přezkum Ústavním soudem přicházet v úvahu pouze tehdy, půjde-li o intenzitu zásahu kolidujícího s podstatou a smyslem základního práva a svobody nebo bude-li zpochybněna právní jistota účastníků soudního řízení v důsledku absence sjednocování judikatury vyššími soudy, popř. v případě významné nejednotnosti v rozhodování nalézacích soudů (srov. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. dubna 2014). Musí se zároveň jednat o extrémní případy, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily, nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 137/08 ze dne 19. března 2009 nebo sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. dubna 2014). 10. O takový případ se v dotčené věci zjevně nejedná. Stěžovatel v zásadě pouze polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu, aniž by ve skutečnosti prokazoval potřebu zásahu Ústavního soudu. Předně v dané věci nedochází ke kolizi s podstatou a smyslem žádného ze základních práv. Nejedná se ani o situaci absence sjednocující judikatury vyšších soudů. V oblasti provozu na pozemních komunikacích, resp. dopravních nehod, naopak existuje velmi bohatá sjednocující judikatura Nejvyššího soudu (přímo k otázce odbočování srov. např. usnesení sp. zn. 7 Tdo 1355/2012 ze dne 9. ledna 2013 nebo sp. zn. 5 Tdo 10/2008 ze dne 23. ledna 2008). 11. Zároveň odvolací soud své rozhodnutí řádně odůvodnil. Jeho závěry neodporují pravidlům logiky ani jiným způsobem nevybočují z obecných principů spravedlnosti. V souladu s judikaturou Ústavního soudu důkazy, které hodnotil odlišně od soudu prvního stupně, zopakoval (srov. nález I. ÚS 244/24 ze dne 6. března 2025, bod 24). Na základě těchto důkazů pak přesvědčivě a logicky koherentním způsobem vysvětlil, jak došel k závěru o míře podílu stěžovatele na dopravní nehodě (body 14 až 18 napadeného rozsudku odvolacího soudu). 12. Lze proto uzavřít, že stěžovatel neprokázal důvod, pro který by se měl Ústavní soud věcí meritorně zabývat. 13. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu