Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů a) pprap. David France, b) prap. Petra Havla a c) prap. Eduarda Nováka, zastoupených JUDr. Josefem Kopřivou, advokátem, sídlem Václavské náměstí 819/43, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 173/2025-31 ze dne 20. 3. 2026 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 3 Ad 14/2025-22 ze dne 28. 11. 2025, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Generálního ředitele Vězeňské služby České republiky, sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelé se domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jejich práva podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Ředitel Vazební věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha Pankrác zamítl v dubnu 2022 žádost stěžovatelů o doplacení služebního příjmu. K odvolání stěžovatelů vedlejší účastník jeho rozhodnutí v srpnu 2025 zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. Stěžovatelé se žalobou podanou u Městského soudu v Praze ("městský soud") domáhali zrušení výroku II rozhodnutí vedlejšího účastníka o odvolání, kterým stěžovatelům přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 6 534 Kč. V žalobě namítali, že jim měl být přiznán režijní paušál za každého z nich, tedy 900 Kč za jeden úkon, místo 300 Kč za úkon. 3. Městský soud napadeným usnesením žalobu stěžovatelů odmítl, protože jednak nevymezili žádný projednatelný žalobní bod a jednak k ní nebyla doložena procesní plná moc, podle níž by byl advokát, který žalobu jménem stěžovatelů podal, oprávněn zastupovat stěžovatele v soudním řízení. Přestože byl advokát stěžovatelů opakovaně vyzván k doložení plných mocí opravňujících zastupovat stěžovatele v soudním řízení, takové plné moci nedoložil. 4. Proti usnesení městského soudu podali stěžovatelé kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ("NSS") napadeným rozsudkem zamítl. NSS uzavřel, že městský soud sice nemohl žalobu odmítnout pro absenci projednatelného žalobního bodu, ale ztotožnil se s jeho názorem, že předložené plné moci neprokazují jejich zastoupení advokátem, který podal žalobu jménem stěžovatelů. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti vznášejí tyto čtyři námitky: 6. Zaprvé, soudy formalisticky a v neprospěch stěžovatelů vyložily rozsah plných mocí, které zmocňovaly advokáta k zastupování "ve všech věcech s tím souvisejících a navazujících". Podle stěžovatelů správní soudní řízení přezkoumávající rozhodnutí ve věcech služebního poměru představuje řízení navazující a související, stejně jako otázka náhrady nákladů řízení. Pokud soudy považovaly formulaci za nejasnou, měly ji vyložit v souladu se skutečnou vůlí zmocnitelů, nikoli automaticky v jejich neprospěch. 7. Zadruhé, soudy porušily zásadu právní jistoty a legitimního očekávání, neboť totožné plné moci téhož zástupce, udělené týmiž stěžovateli v téže věci, byly již dříve akceptovány městským soudem i NSS. Současně vytýkají NSS, že se touto námitkou, opakovaně akcentovanou v kasační stížnosti, vůbec nezabýval. 8. Zatřetí, stěžovatelům byl odepřen přístup k soudu ve věci s projednatelným žalobním bodem. Podle stěžovatelů sám NSS uznal existenci řádného žalobního bodu a nepřisvědčil závěru městského soudu o věcné neprojednatelnosti žaloby. Přesto byl stěžovatelům odepřen meritorní přezkum, a to výlučně z důvodu formální vady zastoupení. 9. Začtvrté, požadavek úředního ověření podpisu na plné moci byl nepřiměřený. Tento požadavek má podle nich sloužit výjimečným situacím spojeným se závažnými právními důsledky pro zastoupeného, nikoli při přezkumu náhrady nákladů řízení. Stěžovatelé přitom nemohli podáním žaloby, vyjma jejího zamítnutí, nic "ztratit". III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 12. Předně nelze přehlédnout, že v projednávané věci se jedná o náklady řízení ve zjevně bagatelní výši (stěžovatelé namítají, že jim měl být přiznán režijní paušál za každý úkon ve výši 300 Kč za každého z nich). Ústavní soud přitom dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti až na výjimky vyloučena (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 557/21 ze dne 23. 3. 2021 nebo sp. zn. II. ÚS 1161/22 ze dne 17. 5. 2022). Z tohoto pravidla však existují výjimky, mimo jiné v případech, kdy je účastníkovi řízení odepřen samotný přístup k soudu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 375/26 ze dne 25. 3. 2026, bod 16 a tam uvedenou judikaturu). 13. Právě přístup k soudu tvoří jednu z námitek, kterou je tedy podle Ústavního soudu nezbytné zabývat se i v případě takových bagatelních věcí, jako je tato. Právo na přístup k soudu je totiž esenciální součástí práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Toto právo může být podrobeno určitým omezením, mezi něž patří i zákonná povinnost doložit plnou moc osvědčující existenci práva určité osoby zastupovat jinou osobu. 14. Při posuzování plné moci je třeba vzít v úvahu, zda spolehlivě prokazuje vůli účastníka řízení nechat se v řízení zastupovat označeným zástupcem (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2706/09 ze dne 15. 12. 2009). Pokud má plná moc vady, nemůže soud zastavit řízení bez dalšího, ale musí přijmout opatření k jejímu zhojení. Vhodným opatřením soudu k odstranění uvedených nedostatků plné moci je zpravidla výzva adresovaná označenému zmocněnci účastníka (popř. účastníku samotnému), aby ve stanovené lhůtě předložil plnou moc s vlastnoručními podpisy zastoupených, ve formě úředně ověřeného opisu nebo datovou zprávou opatřenou ověřovací doložkou konverze (srov. přiměřeně nález sp. zn. II. ÚS 3144/14 ze dne 15. 1. 2015). 15. NSS i městský soud posoudily plnou moc přesně v předestřeném rámci (viz body 30 až 37 rozsudku NSS a body 12 až 14 usnesení městského soudu), takže jim z ústavního hlediska není co vytknout. Postupem obecných soudů tedy nebylo porušeno právo stěžovatelů na přístup k soudu. 16. Co se týká dalších tří námitek (přepjatý formalismus při výkladu plné moci, porušení zásady právní jistoty a legitimního očekávání a nepřiměřenost požadavku úředního ověření podpisu), muselo by se s ohledem na bagatelnost sporu jednat o extrémní případ, aby byl dán důvod kasačního zásahu Ústavního soudu. V zásadě by muselo jít o situaci, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily, nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 137/08 ze dne 19. 3. 2009 nebo sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014). 17. O žádnou z dotčených situací se ve vztahu k uplatněným námitkám nejedná. Zaprvé, požadavek, aby z plné moci jednoznačně vyplývalo oprávnění podat žalobu v určité věci a v tomto řízení osobu zastupovat, nelze považovat za přepjatý formalismus, ale naopak za výraz ochrany práv účastníků soudního řízení, jejichž jménem bylo soudní řízení zahájeno, jak správně uvádí obecné soudy (bod 37 rozsudku NSS a bod 16 usnesení městského soudu). 18. Zadruhé, ačkoli je z pohledu zásady právní jistoty a legitimního očekávání rozdílná soudní praxe nežádoucím jevem, nevyplývá z těchto zásad absolutní nemožnost změny přístupu soudu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3755/17 ze dne 15. 8. 2018, bod 29). NSS přitom správně dovodil, že i pokud by stěžovatelé měli legitimní očekávání v dosavadní přístup soudů k akceptování stejně formulovaných plných mocí, toto jejich očekávání bylo narušeno výzvou městského soudu k jejich doložení, a to dokonce výzvou opakovanou (bod 38 rozsudku NSS). Není proto opodstatněná ani výtka, že se touto námitkou NSS nezabýval. 19. Zatřetí, ani v požadavku úředně ověřeného podpisu na plné moci neshledává soud nic nepřiměřeného (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 4120/16 ze dne 28. 2. 2017), natož protiústavního. Zvolení tohoto postupu je především na uvážení předsedy senátu, kterému to zákon výslovně umožňuje (srov. § 28 odst. 4 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s.). Stěžovatelé přitom neuvedli žádný konkrétní důvod, proč by mělo v tomto konkrétním případě jít o nepřiměřený požadavek. 20. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu