Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Anetou Eclerovou, advokátkou, sídlem nám. Míru 1, Nový Bor, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. prosince 2025 č. j. 13 Co 296/2025-459 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 18. června 2025 č. j. 16 Nc 2251/2025-135, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, a B. B. a nezletilého C. B. (jedná se o pseudonymy), jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka (dále též "matka") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud") byl nezletilý vedlejší účastník (dále jen "nezletilý") svěřen do střídavé péče rodičů, která byla v rozsudku podrobně specifikovaným způsobem nastavena směrem k rozšiřujícímu se zapojení otce do péče o nezletilého s tím, že od 4. 1. 2026 došlo k naplnění rovnoměrné střídavé péče (výrok I.). Tomuto výroku byla přiznána předběžná vykonatelnost (výrok II.). V souvislosti s rozšiřující se péčí otce o nezletilého bylo pak nastaveno i výživné obou rodičů pro nezletilého (výroky III. a IV.). Otci dluh na výživném nevznikl (výrok V.). Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.). 3. K odvolání matky byl rozsudek okresního soudu napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") potvrzen. Krajský soud, ve shodě s okresním soudem, vyšel ze zjištění, že oba rodiče zajišťují péči o nezletilého řádně v souladu s jeho zájmy a že nezletilý není ani jedním z nich žádným způsobem zanedbáván. Vznesené výhrady k péči otce o nezletilého ze strany matky nebyly prokázány. Krajský soud zdůraznil, že otec péči o syna zvládá na stejné úrovni jako matka, ačkoli je mu ze strany matky do realizace řádné péče intenzivně zasahováno. Nebylo prokázáno, že by měl nezletilý u otce nezdravý režim, nedostatek či nevhodnou péči, jak tvrdí matka. Naopak matka, na rozdíl od otce, podle zjištěných skutečností prokazatelně neakceptuje rodičovské kompetence otce, snaží se je upozadit, opakovaně bezdůvodně volala policii do domácnosti otce v době, kdy byl nezletilý v jeho péči. Její jednání krajský soud hodnotil jako obstrukční, přičemž konstatoval, že by měla hledat cestu k tomu, aby byla schopna akceptovat i rodičovskou roli otce, a že bylo-li by v takovém jejím jednání pokračováno, mohlo by být vyhodnoceno jako pro nezletilého natolik závadové, že by mohlo dojít k opětovnému posouzení rozsahu její role jako pečující osoby s tím, že by její role mohla být upozaděna jako pro dítě toxická. II. Argumentace stěžovatelky 4. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že od počátku řízení namítala, že střídavá péče není v nejlepším zájmu nezletilého, neodpovídá jeho psychickému prožívání ani reálným poměrům v rodině. Soudy podle ní opomenuly řadu důkazních návrhů a při rozhodování vycházely z obecné preference střídavé péče, aniž by dostatečně zkoumaly, zda je tento model pro nezletilého vhodný. Opětovně zdůrazňuje, že soudy nepřihlédly k závěrům ošetřujících lékařek nezletilého a že u nezletilého dochází k opakovaným zraněním nevysvětlitelného původu a zhoršující se psychické pohodě, že jí opakovaně v průběhu pobytu u otce telefonoval v silném emočním rozrušení, plakal a prosil, aby pro něj přijela, že nezletilý po návratu od otce popisuje, že se k němu otec chová nevhodně, fyzicky jej trestá, zavírá jej samotného v pokoji apod. Uvádí, že nezletilý je zdravotně handicapovaný a že opakovaně dokládala, že se od otce vrací s modřinami na těle a drobnými zraněními, avšak soudy se těmito skutečnostmi řádně nezabývaly. Rovněž ignorovaly skutečnost, že otec je prověřován policií pro možné týrání svěřené osoby a ohrožování výchovy dítěte. Má pochybnosti o rovném přístupu soudů k oběma rodičům, protože její důkazní návrhy byly, na rozdíl od otce, opomíjeny či odmítány. Ač předkládala potvrzení o přijetí k Policii České republiky i osvědčení o absolvování pedagogického minima, přesto k těmto důkazům soudy nepřihlédly, převzaly nepravdivé tvrzení znalkyně Mgr. Ing. Ivany Holubcové, že se popisuje v lepším světle, čímž snižovaly její věrohodnost. Otec podle ní porušuje součinnost s Orgánem sociálně-právní ochrany dětí (dále jen "OSPOD"), neplní dohodnuté povinnosti, neposkytuje jí informace o nezletilém a neumožňuje jí kontakt s nezletilým v době, kdy se nezletilý nachází v jeho péči. Přesto z jeho jednání nejsou vyvozovány žádné důsledky, naopak u ní podal OSPOD návrh na omezení rodičovské odpovědnosti. V reakci na to si nechala vypracovat znalecký posudek, ze kterého vyplynulo, že netrpí žádnou poruchou osobnosti ani psychickým onemocněním a v rámci péče o nezletilého nijak neohrožuje či nenarušuje jeho vývoj. K tomuto znaleckému posudku však soudy neodůvodněně odmítají přihlédnout. Rovněž stěžovatelka nesouhlasí se stanoveným výživným. Má za to, že otci stanovené výživné ve výši 3 570 Kč neodpovídá odůvodněným potřebám nezletilého ani majetkovým poměrům a schopnostem otce, přičemž poukazuje na to, že většinu nákladů spojených s péčí o nezletilého hradí sama. Naopak jí vyměřené výživné ve výši 1 610 Kč považuje za nepřiměřené. Dodává, že nezletilý je její jediné dítě a že možnost mít další děti je u ní prakticky vyloučena. Závěrem odkazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se problematiky střídavé péče a odůvodnění soudních rozhodnutí s tím, že rozhodující soudy při hodnocení důkazů postupovaly svévolně a buď v odůvodnění nevyužily v řízení doložené skutečnosti, nebo k nim nepřihlédly. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 7. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech upravených rodinným právem. Rozhodování v této citlivé oblasti je doménou obecných soudů, které se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit rozhodnutí, které bude odrážet zájmy rodičů, ale zejména nezletilých dětí [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) či usnesení ze dne 11. 2. 2026 sp. zn. II. ÚS 183/26]. V rámci přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda soudy v řízení konaly a přijatá opatření činily v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), přičemž při přijímání individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte [srov. např. nález ze dne 28. 7. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1328/20 (N 157/101 SbNU 98)]. 8. V nyní posuzovaném případě bylo na základě provedeného dokazování zjištěno, že nezletilý má pozitivní vztah k oběma rodičům, oba rodiče jsou způsobilí nezletilého řádně vychovávat a zajišťovat jeho potřeby, oba mají skutečný zájem poskytnout nezletilému maximum po stránce citové i mravní a oba mají vhodné bytové podmínky a jsou schopni zajistit nezletilému vhodné zázemí. Jinými slovy v řízení bylo prokázáno, že otec i matka jsou schopni poskytnout nezletilému adekvátní péči a nezletilý v péči žádného z rodičů nestrádá. 9. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelkou vznesené výhrady k péči otce o nezletilého, které zopakovala i v ústavní stížnosti, nebyly v průběhu řízení prokázány. Naopak v řízení vyšlo najevo, že otec péči o nezletilého zvládá na stejné úrovni jako matka, ačkoli je mu ze strany matky do realizace řádné péče intenzivně zasahováno. Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v tom jejím tvrzení, že soudy nepřihlédly k závěrům ošetřujících lékařek nezletilého. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí jasně vysvětlil, že ze sdělení odborníků (lékařů) vyplývá jejich stanovisko založené toliko na tvrzeních, která jim byla prezentována matkou, proto považoval jejich sdělení za zkreslená a podbarvená toliko vztahem s matkou. Zdůraznil rovněž, že intenzivní péče obou rodičů, i když jde o dítě zdravotně handicapované, je výrazným přínosem pro dítě. V daném případě bylo zjištěno, že oba rodiče jsou o zdravotním stavu nezletilého informováni, jeho zdravotní stav je pod kontrolou a nevylučuje péči obou rodičů ve stejném rozsahu. Oba soudy se dostatečně zabývaly nejlepším zájmem nezletilého dítěte a s argumentací matky v ústavní stížnosti, kterou opakovaně předkládá a zdůrazňuje, se již náležitě vypořádaly, a proto Ústavní soud na napadená rozhodnutí v podrobnostech odkazuje. 10. Na základě uvedených skutečností nelze nic namítat proti závěru rozhodujících soudů o svěření nezletilého do střídavé péče obou rodičů, která byla nastavena směrem k rozšiřujícímu se zapojení otce do péče o nezletilého, když od 4. 1. 2026 došlo k naplnění rovnoměrné střídavé péče. V souvislosti s rozšiřující se péčí otce o nezletilého bylo pak správně nastaveno i výživné pro nezletilého oběma rodičům. 11. Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal žádné znaky neústavního pochybení. Okresní soud i krajský soud se věcí zabývaly se zjevnou pečlivostí a respektem k nejlepšímu zájmu nezletilého. Na základě podrobných skutkových zjištění založených na rozsáhlém dokazování shodně shledaly, že oba rodiče jsou schopni poskytnout nezletilému kvalitativně vhodné výchovné prostředí. Při svém rozhodování vycházely z nejlepšího zájmu nezletilého a jejich učiněné závěry nevykazují znaky svévole a ani jiného ústavního excesu. 12. Je třeba mít na paměti, že cílem opatrovnického řízení není nalézt takové řešení, které vyhovuje rodičům, nýbrž řešení, které bude v co nejlepším zájmu nezletilého při současném respektování práv rodičů. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. 13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu