Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky NKA IMMO CZ s.r.o., sídlem Olivova 2096/4, Praha 1, zastoupené Mgr. Martinem Slimákem, advokátem, sídlem Lazarská 1719/5, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2026 č. j. 28 Cdo 2283/2025-169, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a města Jáchymov, sídlem nám. Republiky 1, Jáchymov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 odst. 1, 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). 2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že Okresní soud v Karlových Varech ("okresní soud") rozsudkem ze dne 18. 2. 2025 č. j. 12 C 258/2024-74, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 2. 2025 č. j. 12 C 258/2024-80, zamítl žalobu o zaplacení částky 529 596 Kč s příslušenstvím, jíž se stěžovatelka domáhala z titulu bezdůvodného obohacení (výrok I). Stěžovatelka je vlastnicí pozemku, který byl opatřením obecné povahy vydaným dne 14. 9. 2022 (Územním plánem města Jáchymov ve znění č. 3) určen jako plocha pro výstavbu parkovacího domu. Stěžovatelka se domáhala vydání bezdůvodného obohacení za období od 12. 10. 2022 do 11. 10. 2023, neboť měla za to, že se její pozemek v důsledku uvedené změny územního plánu stal veřejným prostranstvím. Dle posouzení okresního soudu stěžovatelka nemohla být se svým požadavkem úspěšná, neboť daný pozemek postrádá znaky veřejného prostranství. Okresní soud zejména zdůraznil, že pozemek není přístupný každému bez omezení, není nikým a nijak využíván, územní plán s ním jako s veřejným prostranstvím nepočítal a ani jej neurčil k obecnému užívání jako veřejný statek. Proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. 3. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval Krajský soud v Plzni ("krajský soud"), který rozsudkem ze dne 15. 5. 2025 č. j. 14 Co 91/2025-148 rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Krajský soud konstatoval, že v řízení nebylo prokázáno, že by dotčený pozemek byl veřejným prostranstvím, resp. že by byl veřejně užíván. Zohlednil, že na pozemku není parkovací dům ani parkoviště, které by veřejnost užívala, z čehož dovodil, že na straně žalovaného vedlejšího účastníka nemohlo vzniknout žádné bezdůvodné obohacení. 4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. Mimo jiné uvedl, že krajskému soudu (a potažmo i soudu okresnímu) nelze vytýkat jejich závěr, že stěžovatelce nevzniká bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ("občanský zákoník"), jelikož předmětný pozemek nemá charakter veřejného prostranství, a to zejména s ohledem na to, že mezi účastníky nebylo sporu, že se jedná o pozemek neužívaný. Úsudek krajského soudu je proto souladný s relevantní rozhodovací praxí dovolacího soudu. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka s tímto rozhodnutím nesouhlasí a navrhuje jeho zrušení. Předně rekapituluje průběh předchozího řízení i obsah svého dovolání. Má za to, že Nejvyšší soud svévolně neposoudil část její dovolací argumentace. Dle jejího názoru nezodpověděl otázku, zda opatření obecné povahy, které vyhrazuje soukromý pozemek pro budoucí veřejný dopravní účel, může představovat určení věci k obecnému užívání ve smyslu § 490 občanského zákoníku, popřípadě zda zakládá veřejnoprávní omezení s majetkovými důsledky. Rovněž má za to, že Nejvyšší soud formalistický pominul otázku, zda určením pozemku k výstavbě parkovacího domu za účelem parkování veřejnosti došlo k vyprázdnění obsahu jejího vlastnického práva. III. Splnění podmínek řízení 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatelka je zastoupena advokátem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky ochrany svých práv. IV. Věcné posouzení 7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 8. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod. Zřetelně tak zdůrazňuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud svým rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nezasáhly do ústavně zaručených práv. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi současně vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod (srov. např. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02). Jedním z těchto případů je interpretace, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění. O takový případ se však v této věci nejedná. 9. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s výkladem podústavního práva, který provedly obecné soudy a který v napadeném rozhodnutí aproboval rovněž Nejvyšší soud. Z tohoto rozhodnutí je ovšem zřejmé, které skutečnosti vzaly soudy za prokázané a jaké právní závěry na jejich základě učinily. Rovněž v napadeném usnesení Nejvyššího soudu neshledal Ústavní soud žádné vady, které by jej opravňovaly k jeho zrušení. 10. V nyní posuzované věci je podstatné, že nemovitost, jíž se tento případ týká, nenaplnila pojmové znaky "veřejného prostranství" (srov. shora provedenou rekapitulaci; rozsudek okresního soudu ve znění opravného usnesení, bod 8 a rozsudek krajského soudu, body 8-9). V takovém případě se neuplatní nosné právní závěry obsažené v nálezu ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2049/21, z nichž se podává, že dochází-li k omezení ústavně zaručeného vlastnického práva (čl. 11 odst. 1 Listiny) k nemovitému majetku tím, že nemovitost je užívána jako veřejné prostranství, přísluší jeho vlastníku náhrada ze strany obce a, není-li poskytována, lze ji po obci vymáhat jakožto nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Z provedeného dokazování však jednoznačně vyplývá, že stěžovatelčina nemovitost není užívána jako veřejné prostranství (jde o naprosto neudržovaný pozemek zčásti zarostlý nálety a zčásti zastavěný stavbou bývalé prádelny, jež je v dezolátním stavu), což ostatně stěžovatelka nezpochybňuje ani ve svém návrhu. 11. Stěžovatelčina argumentace se zaměřuje na otázku, zda bylo do jejích vlastnických práv zasaženo určením pozemku v územním plánu k výstavbě parkovacího domu za účelem parkování veřejnosti. Tato linie námitek odpovídá obsahu stěžovatelčina podání ze dne 25. 11. 2024, v němž zmínila, že podstata jejího nároku spočívá v tom, zda lze změnou územního plánu omezit vlastnické právo bez náhrady (srov. rozsudek krajského soudu, bod 7). Striktně vzato je však nutné tuto část stížnostní argumentace považovat za nepřípustnou, neboť, jak vyplývá z reakce stěžovatelky na výzvu krajského soudu k upřesnění její žaloby, stěžovatelka "na odvolacím jednání setrvala na nároku na náhradu za bezdůvodné obohacení, které se dostalo veřejnosti, neboť dotčený pozemek byl vyhrazen k veřejnému užívání" (srov. tamtéž). V takovém případě je ovšem zcela případný závěr soudů (odvíjející se od takto upřesněného nároku), že územní plán vedlejšího účastníka řízení pozemek jako veřejné prostranství neurčil, přičemž i kdyby tak učinil, nemělo by to bez splnění pojmových znaků veřejného prostranství konstitutivní účinky. S ohledem na formulaci uplatněného nároku tudíž soudy nebyly povinny zabývat se námitkou předkládanou i v ústavní stížnosti, zda změna územního plánu zasáhla do vlastnických práv stěžovatelky. 12. Ústavní soud doplňuje, že čl. 36 odst. 1 Listiny (i ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny) nezaručuje jednotlivci právo na úspěch ve věci či na výrok soudu podle vlastních představ; zaručuje mu nestranné a nezávislé posouzení věci, rovné postavení vůči ostatním účastníkům řízení, možnost jednat před soudem a vyjádřit se k věci. Těmto požadavkům soudy ve stěžovatelčině věci dostály. 13. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadené rozhodnutí porušilo základní práva stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu