Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace ZPĚTNÝ LEASING, s.r.o., sídlem Nová výstavba 218, Obrnice, zastoupené Mgr. Rebekou Moťovskou Židuliakovou, advokátkou, sídlem Husovo náměstí 139, Ledeč nad Sázavou, proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 41 A 7/2026-34 ze dne 22. dubna 2026, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Magistrátu města Jihlavy, sídlem Masarykovo náměstí 97/1, Jihlava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka se domáhá zrušení nákladového výroku v záhlaví označeného rozhodnutí; tvrdí, že jím byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. 2. Stěžovatelka se žalobou proti nečinnosti domáhala, aby Krajský soud v Brně uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost vydat rozhodnutí v řízení vedeném o přestupcích stěžovatelky jako provozovatelky vozidel (§ 125f odst. 1 zákona o silničním provozu). Uvedla, že podala 10. května 2025 odpor proti příkazu vedlejšího účastníka. Vedlejší účastník rozhodnutí po odporu nevydal, ačkoli měl povinnost rozhodnout nejpozději do 9. července 2025 (podle § 94 zákona o odpovědnosti za přestupky činí lhůta pro vydání rozhodnutí po podání odporu nejvýše 60 dnů, přičemž podle § 150 odst. 3 správního řádu tato lhůta začíná znovu běžet dnem podání odporu). 3. Krajský soud výrokem I napadeného rozsudku žalobě vyhověl. Dospěl k závěru, že vedlejší účastník byl po podání odporu stěžovatelky nečinný. Stěžovatelka měla zmocněnce, což dokládala dostatečná (minimálně procesní) plná moc. Oznamoval-li vedlejší účastník příkaz doručením pouze stěžovatelce jako zmocniteli, nejde o řádné oznámení rozhodnutí ve smyslu § 72 správního řádu. Nebyl-li příkaz vedlejšího účastníka řádně doručen (zástupci stěžovatelky), nenabyl právní moci a (kdykoli předtím podaný) odpor dostatečně procesně stěžovatelkou zmocněným zástupcem byl včasný. V souladu s § 150 odst. 3 správního řádu v důsledku podaného odporu došlo ke zrušení příkazu a řízení pokračovalo. Podle § 94 odst. 1 zákona o přestupcích měl vedlejší účastník vydat rozhodnutí do 60 dnů od podání odporu, což neučinil. 4. Výrokem II napadeného rozsudku, proti kterému směřuje ústavní stížnost, krajský soud nepřiznal úspěšné stěžovatelce náhradu nákladů řízení z důvodů zvláštního zřetele hodných (§ 60 odst. 7 soudního řádu správního). Uvedl, že stěžovatelka si měla v řízení počínat poctivěji, v této souvislosti poukázal na důmyslnou procesní past, kterou stěžovatelka se zmocněncem na vedlejšího účastníka nastražili. Současně vzal v potaz, že stěžovatelka se zmocněncem cílili na dosažení zániku odpovědnosti za přestupek bez jeho věcného projednání, pokud se o osud řízení nezajímali, a nereagovali, jak bylo namístě, nejen na příkaz vedlejšího účastníka, ale i konkrétně na jeho předchozí výzvu k odstranění vad plné moci. 5. Stěžovatelka namítá, že závěr soudu o jejím obstrukčním jednání nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Byl to naopak vedlejší účastník, kdo nerespektoval procesní předpisy, když ignoroval existenci zmocněnce, nedoručoval mu písemnosti a současně označoval plnou moc za vadnou, aniž by byl schopen konkrétně vymezit její vady. Na následné dotazy stěžovatelky správní orgán nereagoval, resp. nadřízený orgán uváděl odlišné důvody údajné vadnosti, které stěžovatelka vyvrátila. Za této situace nelze hovořit o žádné "procesní pasti" na straně stěžovatelky. Pokud by stěžovatelka věděla, že ponese náklady soudního řízení (20 404 Kč), které několikanásobně převyšují hodnotu sporu (2 300 Kč), soudní řízení by neiniciovala. 6. Ústavní stížnost je přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem. 7. Z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřujících proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. 8. V bodě 34 stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. března 2025 Ústavní soud uvedl, že ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti; pokud zákon podmíní přípustnost opravných prostředků určitou minimální výší předmětu sporu, účelem zákona jistě není, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti. Tvrzený rozpor tedy musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, aby jej Ústavní soud věcně posoudil; stejně jako pro závěr o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nepostačí toliko tvrzené porušení zákona. Pochybení takového charakteru však Ústavní soud v nyní souzené věci nezjistil. 9. Stěžovatelka namítá, že krajský soud aplikoval § 60 odst. 7 soudního řádu správního, ačkoliv jednání stěžovatelky nepovažoval v meritu věci za obstrukci nebo zneužití práva. 10. Krajský soud nezpochybnil, že stěžovatelce vzhledem k úspěchu ve věci právo na náhradu nákladů řízení vzniklo, ("jen") z důvodu zvláštního zřetele hodných náhradu nákladů řízení stěžovatelce nepřiznal. Pokud by stěžovatelka v řízení neuspěla, právo na náhradu nákladů řízení by jí vůbec nevzniklo a § 60 odst. 7 soudního řádu správního by pojmově nemohl být aplikován (jeho aplikace je možná právě jen tam, kde účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení vznikne). 11. V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud odkázal na nedávná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (bod 39), která se také týkala právních otázek souvisejících se zmocněním účastníka (zněním plné moci). Tam konkrétně šlo o spolek Share CAR!, z.s. (v řízení před Nejvyšším správním soudem zastoupen toutéž právní zástupkyní jako nyní stěžovatelka; ústavní stížnost uvedeného spolku proti nákladovému výroku usnesení krajského soudu č. j. 50 A 13/2025-25 ze dne 22. dubna 2026 je vedena Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 1331/26). Krajský soud konkrétně odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 15/2026-35 ze dne 1. dubna 2026 a usnesení sp. zn. 5 As 285/25-25 ze dne 9. dubna 2026. I z napadeného usnesení vyplývá, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve větvi ZPĚTNÝ LEASING se přes společné východisko (bod 25 věta první) od větve Share CAR! liší (bod 25 věta druhá). Z pohledu možné aplikace § 60 odst. 7 soudního řádu správního však obstojí závěr, že jde o situace srovnatelné. To, že se "problematický" (obstrukční/nestandardní) postup stěžovatelky v řízení neodrazil v rozhodnutí o meritu věci (jak správní soudy v obdobných věcech opakovaně činily ve věcech stěžovatelky), a stěžovatelka dosáhla promlčení své přestupkové odpovědnosti, neznamená, že se její postup (přístup) nemůže do rozhodnutí promítnout jinak, typicky právě jako okolnost zvláštního zřetele hodná v souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení. Aplikoval-li krajský soud odkazované závěry Nejvyššího správního soudu v posuzované věci, přičemž navíc i zdůraznil (bod 40) aspekt absence reakce na výzvu k odstranění vad plné moci s odkazem na již starší rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 86/2020-46 ze dne 27. října 2020, bod 44, rozhodně nejde o okolnosti, které by u bagatelní věci založily dostatečný ústavně právní význam, a tak možnou opodstatněnost stížnosti. Stručně vyjádřeno - v ústavní rovině napadené rozhodnutí o nákladech řízení obstojí. 12. Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 3. června 2026 Pavel Šámal v. r. předseda senátu