Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele: Družstvo integrovaného domu - Komenského, bytové družstvo, sídlem Komenského 4437/27, Jablonec nad Nisou, zastoupeného advokátem Mgr. Miroslavem Dongresem, sídlem Dolní náměstí 679/5, Jablonec nad Nisou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2025, 21 Cdo 1003/2025-137, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2024, č. j. 1 Cmo 73/2023-110 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 6. 2023, č. j. 61 Cm 105/2019-87, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze, Krajského soudu v Ústí nad Labem a za vedlejšího účastenství Stavebního bytového družstva LIAZ, a návrhu na přiznání nákladů řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. 1. Žalobou podanou proti Stavebnímu bytovému družstvu LIAZ [žalovaný 1)] a Tuzex a. s. [žalovaný 2)] u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou se stěžovatel domáhal určení, že je vlastníkem blíže určeného domu. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 11. 1998, č. j. 17 Co 284/97-46 bylo o odvolání podaném proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 29. 1. 1997, č. j. 11 C 984/96-11 rozhodnuto tak, že se zrušuje a věc se postupuje věcně příslušnému soudu v Ústí nad Labem. Veškeré listiny, které byly obsahem soudního spisu v řízení před Okresním soudem v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 11 C 984/96, byly postoupeny Krajskému soudu v Ústí nad Labem, kde byly zaevidovány pod sp. zn. 33 Cm 101/1999. V průběhu řízení před krajským soudem byl na žalovaného 2) prohlášen konkurz a řízení bylo v části týkající se žalovaného 2) přerušeno. Na návrh žalobce a se souhlasem konkurzního správce úpadce bylo následně v řízení pokračováno. 2. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 12. 2005, č. j. 33 Cm 101/99-210 bylo ve věci rozhodnuto tak, že vlastníkem sporné nemovitosti je žalobce. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2007, č. j. 11 Cmo 239/2006-269 byl rozsudek nalézacího soudu potvrzen. K podanému dovolání Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 25. 9. 2008, č. j. 28 Cdo 3461/2007 předchozí rozhodnutí zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení, kde byla převedena do rejstříku 20 Cm. 3. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2009, č. j. 20 Cm 144/2008-101 byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 20. 6. 2019, č. j. 11 Cmo 148/2010-471 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, č. j. 22 Cdo 3787/2019-520 bylo dovolání stěžovatele odmítnuto. 4. Stěžovatel se žalobou pro zmatečnost domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2009, č. j. 20 Cm 144/2008-101 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2019, č. j. 11 Cmo 148/2010-471. 5. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 6. 2023, č. j. 61 Cm 105/2019-87 byla žaloba pro zmatečnost zamítnuta. Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 6. 11. 2024, č. j. 1 Cmo 73/2023-110 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 31. 10. 2025, č. j. 21 Cdo 1003/2025 podané dovolání odmítl. 6. Stěžovatel namítl, že obecné soudy v jeho věci rozhodovaly bez návrhu, což je podle § 79 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."), jednou z podmínek řízení. Soudy se nevypořádaly s tvrzením stěžovatele, že žaloba ze dne 23. 8. 1999 nebyla nikdy podána, a tudíž chybí podklad pro jejich rozhodování. Stejně nebylo přihlédnuto k tomu, že k prohlášení konkurzu na žalovaného 2) došlo v době, kdy u Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo pod sp. zn. 17 Co 284/97 vedeno odvolací řízení, a tudíž tento neměl vydávat rozsudek, kterým zrušil rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 29. 1. 1997, sp. zn. 11 C 984/96, ale měl řízení přerušit (§ 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání) a vyčkat skončení konkurzního řízení. Do dne 7. 10. 2002, kdy stěžovatel podal soudu návrh na pokračování v řízení, nebyly splněny podmínky pro jeho pokračování. Soud jednal s osobou, která nebyla subjektem řízení - namísto se správcem konkurzní podstaty jednal s úpadcem. Ve věci rozhodoval nezákonný soudce, když namísto senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem rozhodoval samosoudce Krajského obchodního soudu v Ústí nad Labem. Právo na zákonného soudce bylo porušeno též tím, že nebylo pravomocně skončeno soudní řízení z roku 1996 zahájené před Okresním soudem v Jablonci nad Nisou. Stěžovatel má za to, že ve věci existovala překážka litispendence. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je podle něho přehnaně formalistické, což mu brání v přístupu k soudu. Ve věci je dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů. Soudní řízení bylo zahájeno žalobou v roce 1996 a soudy přitom uvádí, že rozhodovaly na základě žaloby z roku 1999. Uvedeným postupem obecných soudů mělo být zasaženo do základních práv a svobod stěžovatele, jež jsou mu garantovány čl. 11, čl. 36, čl. 38 Listiny základních práv a svobod. II. 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 8. Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, jenž slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu trpící takovými vadami, které představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena bez ohledu na to, zda jsou, nebo nejsou věcně správná. 9. Posouzení toho, zda je žaloba pro zmatečnost v konkrétním případě přípustná, je především otázkou výkladu podústavního práva. Tento úkol náleží zejména obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda napadené rozhodnutí či postup soudu není zatížen vadou, která je natolik závažná, že porušila stěžovatelovo ústavně zaručené právo či svobodu [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. 10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelovy námitky a dospěl k závěru, že jeho ústavně zaručená práva či svobody porušena nebyla. 11. Pokud stěžovatel namítá, že soudy rozhodly, aniž by byl podán návrh na zahájení řízení [§ 229 odst. 1 písm. d) o.s.ř.], nutno uvést, že obecné soudy rozhodovaly na základě jeho žaloby z roku 1996, a to i poté, co došlo ke změně věcné příslušnosti soudu. Ze shora vylíčeného procesního průběhu řízení vyplývá, že není důvodu se domnívat, že by ve věci probíhaly souběžně dvě soudní řízení. Vychází-li stěžovatel z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2009, který se v souvislosti s žalobou zmínil o datu 23. 8. 1999, lze uvést, že se jedná o datum, kdy žaloba napadla krajskému soudu - myšleno po změně věcné příslušnosti. Za situace, kdy nebyly ve věci podány dvě žaloby, jsou úvahy stěžovatele o porušení zásady litispendence bezpředmětné. 12. Stěžovateli lze dát zapravdu, že se obecné soudy řádně nevypořádaly s jeho námitkou, podle níž Krajský soud v Ústí nad Labem svým usnesením ze dne 27. 11. 1998, sp. zn. 17 Co 284/97 rozhodl o zrušení rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 29. 1. 1997, sp. zn. 11 C 984/96 i přesto, že na žalovaného 2) byl 2. 9. 1998 prohlášen konkurz. K uvedenému lze podotknout, že ne každé dílčí pochybení procesní povahy musí vést nutně k závěru o nezákonnosti následného rozhodnutí a potažmo k jeho odstranění, neboť konkrétní vada či nesprávnost musí být posouzena v kontextu jeho reálného vlivu na výsledek řízení, tj. v celkovém jeho vyznění z pohledu jeho předmětu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2463/11 ze dne 26. 9. 2013). V projednávané věci došlo k prohlášení konkurzu v roce 1998, tedy před více než 25 lety. Krajský soud, vrchní soud i Nejvyšší soud ve věci opakovaně rozhodovaly a stěžovateli tak byl dán dostatečný procesní prostor pro uplatňování svých práv (k možnosti konvalidace rozhodnutí vydaných po prohlášení konkurzu srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 235/12). 13. Namítá-li stěžovatel, že ve věci rozhodoval nezákonný soudce, zůstává toto tvrzení v rovině obecného prohlášení. Chybí v něm konkrétní důvody, ze kterých by bylo možné k takovému závěru dospět. 14. Nejvyšší soud stěžovateli srozumitelně vysvětlil, proč není jeho dovolání přípustné. K tomu Ústavní soud dodává, že posouzení přípustnosti dovolání náleží do výlučné pravomoci Nejvyššího soudu, Ústavní soud pouze dbá o dodržení ústavním pořádkem vyžadovaných náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i ostatních záruk práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález ze dne 30. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 1852/19). V tomto směru Ústavní soud žádné pochybení nezjistil. 15. Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stejně tak byl odmítnut i návrh na přiznání nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť se jedná o návrh akcesorický, jež sdílí osud ústavní stížnosti. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. května 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu