Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Davida Floriána, zastoupeného Mgr. et Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou, sídlem Josefská 8, Brno proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 326/2025-147 ze dne 30. října 2025, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 101/2023-121 ze dne 26. června 2024, a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov č. j. 41 C 93/2022-46 ze dne 29. listopadu 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov jako účastníků řízení, a Silvie Vagnerové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že porušují jeho právo na spravedlivý proces a přístup k soudu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluvy") a právo vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že okresní soud uložil stěžovateli v záhlaví uvedeným rozsudkem povinnost vydat vedlejší účastnici jízdní kolo. Kolo ve výroku specifikoval pomocí tabulky, ve které byly popsané jednotlivé díly kola a jejich značka (výrobce). Součástí výroku byla i fotografie poskládaného kola. Okresní soud rozhodl také o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovatel byl povinen žalobkyni (vedlejší účastnici) nahradit 11 300 Kč. Krajský soud k odvolání žalobkyně i stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, změnil jej pouze co do výroku o náhradě nákladů řízení. Současně uložil stěžovateli povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 19 965 Kč. 3. Následně se stěžovatel bránil dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl jako nepřípustné a uložil stěžovateli povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 3 327,50 Kč. Konstatoval při tom, že odvolací soud své skutkové i právní závěry náležitě a přesvědčivě zdůvodnil a že rozsudek krajského soudu není nepřezkoumatelný, překvapivý ani nepředvídatelný. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel zaprvé namítá nepřezkoumatelnost usnesení Nejvyššího soudu, kterou zakládá absence řádného odůvodnění. Nejvyšší soud nezaujal žádný závěr k námitce absence řádného poučení (blíže druhá námitka), námitce nevykonatelnosti (třetí námitka) ani výhradám k nákladovému výroku odvolacího soudu (čtvrtá námitka). 5. Zadruhé spatřuje extrémní rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy. Stěžovatel má za to, že důkazy, jež předložil v původním řízení, jeho skutková tvrzení prokazují. Dále také brojí proti tomu, že soud založil své závěry pouze na dvou svědeckých výpovědích, jejichž věrohodnost taktéž zpochybňuje - jde o příbuzné vedlejší účastnice. S touto vadou stěžovatel rovněž pojí i absenci řádného poučení dle §118a, resp. §119a občanského soudního řádu ("o. s. ř."), která, zejména vzhledem k tomu, že nebyl před soudem prvního stupně zastoupen advokátem, dle něj zakládá ústavně nepřípustnou překvapivost rozhodnutí soudu. 6. Zatřetí, stěžovatel namítá porušení práv nákladovým výrokem odvolacího soudu, který namísto původní tarifní hodnoty 10 000 Kč uplatněné soudem prvního stupně vycházel z tarifní hodnoty 100 000 Kč, aniž by jej odůvodnil. Ani Nejvyšší soud se jeho argumentací nezabýval, ač sám při stanovení výše nákladů odvolacího řízení vycházel z tarifní hodnoty 10 000 Kč. 7. Začtvrté, stěžovatel namítá nevykonatelnost rozsudku soudu prvního stupně jako exekučního titulu. Tu spatřuje v namítaném rozporu ve výroku obsaženého seznamu komponentů s tamtéž obsaženou fotografií. Některé součástky na seznamu absentují nebo se liší od těch zobrazených na fotografii. Dále namítá neexistenci a neidentifikovatelnost některých součástek. Stěžovatel právě uvedené dokládá znaleckým posudkem přiloženým k ústavní stížnosti. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupený v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. 9. Ústavní stížnost není přípustná v rozsahu čtvrté námitky, jelikož (jak bude vysvětleno níže) stěžovatel nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ve zbylé části je ústavní stížnost přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná, v části čtvrté námitky pak nepřípustná. 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 12. Zaprvé, stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterou spatřuje zejména v nevypořádání se se třemi jeho shora uvedenými námitkami. Ze soudního spisu, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývá, že všechny tři tyto námitky stěžovatel v dovolání skutečně uplatnil. 13. Co se týká námitky absence poučení podle § 118a, resp. § 119a o. s. ř., Nejvyšší soud se s ní sice samostatně nevypořádal, ale z kontextu shrnutí námitek stěžovatele na str. 1 usnesení je zřejmé, že ji chápe v úzké souvislosti s námitkou překvapivosti a nepředvídatelnosti. Jedná se přitom o vady řízení, ke kterým by mohl přihlédnout jenom v případě, že by dovolání bylo nejprve přípustné - to Nejvyšší soud stěžovateli přesvědčivě vysvětlil (str. 2 napadeného usnesení). Skutečnost, že na tyto námitky neposkytl stěžovateli věcnou odpověď souvisí se systémovým nastavením dovolacího řízení - Nejvyšší soud se nejdřív zabývá přípustností dovolání a teprve pokud jej pro nepřípustnost neodmítne, vypořádává dovolací námitky věcně (srov. např. usnesení III. ÚS 873/23 ze dne 12. 9. 2023, bod 10). 14. Co se týká námitky o vykonatelnosti a námitky o nákladovém výroku, Nejvyšší soud je výslovně nezahrnul ani do shrnutí námitek stěžovatele a ani je nezmiňuje v odůvodnění nepřípustnosti dovolání. Ústavní soud tedy připouští, že v tomto ohledu Nejvyšší soud pochybil. Nicméně zásah do ústavně zaručeného práva na náležité soudní rozhodnutí má v tomto případě výrazně sníženou intenzitu z důvodu, že ani jednou z těchto námitek by se Nejvyšší soud stejně nemohl věcně zabývat. 15. Námitku nevykonatelnosti stěžovatel zcela poprvé zmiňuje až v dovolání, ačkoliv tak mohl a měl učinit už v řízení o odvolání. Nejvyšší soud v dovolacím řízení přezkoumává pouze právní závěry nižších soudů, nemůže být tedy první, kdo se s novými námitkami vypořádá a provádí k nim dokazování. Stěžovatel tak uplatnil tzv. novotu; v dovolacím řízení však platí zákaz skutkových novot (§ 241a odst. 6 o. s. ř.). O námitce proti nákladovému výroku odvolacího soudu lze uvést to stejné, jako o námitce absence poučení - taktéž se jedná o potenciální vadu řízení před nižšími soudy. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě takové vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají. Navíc je taková námitka jako samostatný dovolací důvod nepřípustná (§ 238 odst. 1 písm. h) o.s.ř.). Ústavní soud tedy neshledal pochybení Nejvyššího soudu v takové míře, že by mohlo mít vliv na výsledek řízení a že by dosáhlo úrovně porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. 16. Zadruhé, co se týče námitky extrémního rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale připomíná, že ze zásady přímosti a ústnosti soudního jednání vyplývá zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.). Do hodnocení důkazů obecným soudem proto Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud však do hodnocení důkazů zasáhne, pokud v dané věci nastal extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, který by porušoval čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález ÚS ze dne 7. 5. 2025 sp. zn. III. ÚS 2645/24, bod 16 a tam uvedená rozhodnutí). 17. Odvolací soud i prvostupňový soud své skutkové i právní závěry náležitě a přesvědčivě zdůvodnily, jejich závěry jsou logické. Vysvětlily, proč mají za prokázané, že stěžovatel kolo vedlejší účastnici daroval. Obecné soudy se neopomenuly vypořádat ani s věrohodností svědeckých výpovědí svědků navržených vedlejší účastnicí. Okresní soud totiž uvedl, že provedl listinné důkazy (fotografie ze závodů a další důkazy) navržené stěžovatelem, kterými chtěl právě jejich věrohodnost zpochybnit. Uzavřel nicméně, že tyto důkazy pravdivost výpovědí nezpochybnily - stěžovatel mohl kolo vedlejší účastnici darovat, byť se později ve stejný den konal závod, kterého se účastnil její syn (bod 28 rozsudku okresního soudu); k námitce stěžovatele se okrajově vyjádřil i odvolací soud (bod 9 jeho rozsudku). Extrémní rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy v dané věci tedy nenastal, odůvodnění soudů je vzhledem k provedenému dokazování udržitelné a nezakládá tak důvod pro zásah Ústavního soudu. 18. Co se blíže týče námitky překvapivosti, resp. nepředvídatelnosti rozhodnutí, dovolací soud ve svém usnesení připomíná, že soud nemá povinnost předem sdělit, ani s účastníky konzultovat nebo jim umožnit uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku (strana 2, resp. 3 napadeného usnesení NS). Překvapivým, resp. nepředvídatelným je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Za překvapivé (nepředvídatelné) lze tedy podle ustálené judikatury považovat pouze takové rozhodnutí, které z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení ÚS ze dne 12. 6. 2001 sp. zn. III. ÚS 729/2000, ze dne 11. 6. 2007 sp. zn. IV. ÚS 321/2007, či ze dne 12. 2. 2026 sp. zn II. ÚS 320/26). Tak tomu v posuzované věci nebylo. Ústavní soud neshledal protiústavní postup ani u poučení podle § 118a, resp. § 119a o.s.ř. Na tomto místě se sluší uvést, že "rozhodnutí založené na neunesení důkazního břemene o určité skutečnosti nelze zaměňovat s rozhodnutím založeným na tom, že na základě jiných důkazů byl skutkový stav o této skutečnosti zjištěn (pozitivně) jinak, než tvrdil některý z účastníků" (rozsudek NS ze dne 31. 3. 2021 sp. zn. 29 ICdo 112/2019, č. 97/2021 Sb. rozh. civ., bod 39; srov. také usnesení ÚS ze dne 4. 9. 2024 sp. zn. IV. ÚS 428/24, bod 9). Pouhý fakt, že se před tím vedlejší účastnici relevantního poučení dostalo, na věci nic nemění. 19. Zatřetí, stěžovatel nesouhlasí s nákladovým výrokem odvolacího soudu. Ústavní soud však v této oblasti postupuje velmi zdrženlivě. Ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny významnou - tím spíše nepřesahuje-li sporná výše nákladů hranici bagatelnosti. [viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.) ze dne 5. 3. 2025, bod 34]. 20. Předně, v posuzované věci částka hranici bagatelnosti převyšuje pouze nepatrně (součet hrazených nákladů za prvostupňové a odvolací řízení činí 51 815 Kč). Bez ohledu na to, jak již Ústavní soud uvedl např. v bodu 29 nálezu ÚS ze dne 26. 3. 2025 sp. zn. II. ÚS 3252/24 ze dne 26. 3. 2025 (srov. i tam odkazovaný nález ÚS ze dne 24. 5. 2022 sp. zn. II. ÚS 55/22), jestliže má "odvolací soud na otázku hrazení nákladů řízení jiný náhled než soud nalézací, aniž by přitom došlo k relevantní změně skutkových okolností, a účastníci tak mohli jiné rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení předvídat, je povinen vytvořit pro účastníky procesní prostor, aby se mohli k dané otázce vyjádřit a uplatnit námitky a argumenty, které mohou být s to rozhodnutí odvolacího soudu ovlivnit a s nimiž se odvolací soud musí ve svém rozhodnutí náležitě vypořádat. Pokud tomuto požadavku odvolací soud nedostojí, dopustí se porušení základního práva účastníků na spravedlivý proces." 21. V této souvislosti je podstatné, že předmětem odvolání byly nejen námitky stěžovatele, ale k odvolání vedlejší účastnice se odvolací soud zabýval taktéž nákladovým výrokem soudu prvního stupně. Nemohlo tedy být pro stěžovatele překvapivé, že se odvolací soud zabýval i náhradou nákladů řízení. Současně měl stěžovatel prostor názor odvolacího soudu v tomto směru ovlivnit. Stejně tak nelze souhlasit se stěžovatelem, že by odvolací soud svůj rozsudek v tomto směru dostatečně neodůvodnil. Krajský soud se této otázce věnoval v bodech 11 a 12 jeho rozsudku. Uvedl, že hodnotu věci, jež je předmětem sporu, lze vyjádřit v penězích, a aplikace § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) soudem prvního stupně tedy není přiléhavá. Z rozsudku krajského soudu lze zřetelně vyčíst jaké úvahy byly relevantní pro výsledek řízení, a tím je odůvodnění soudního rozhodnutí přezkoumatelné z hlediska zákonnosti i věcné správnosti (srov. a contrario nález ÚS ze dne 14. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 222/18, bod 16). 22. Začtvrté, námitku nevykonatelnosti stěžovatel podrobně rozvíjí poprvé až v řízení o ústavní stížnosti. Jak už bylo uvedeno výše, ve strohých obrysech stěžovatel nevykonatelnost zmiňoval u Nejvyššího soudu. Jestliže ji nemohl stěžovatel poprvé vznášet u dovolacího soudu, tím spíše ji nemůže poprvé přednést v řízení o ústavní stížnosti. Stěžovatel navíc dosud vůbec nenamítal faktickou neexistenci, resp. špatnou identifikaci některých komponentů kola, činí tak poprvé až před Ústavním soudem. Znalecký posudek poprvé předkládá také až Ústavnímu soudu. Vznášení novot, nejen z formálního, ale i materiálního hlediska, je obecně v řízení o ústavní stížnosti nepřípustné (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 438/20 ze dne 31. 3. 2020, bod 10, či sp. zn. I. ÚS 3218/25 ze dne 30. 1. 2026, bod 9). Nad rámec právě uvedeného je ale možné doplnit, že stěžovatel tuto námitku může uplatnit i v exekučním, resp. vykonávacím řízení. Nelze přehlédnout ani úpravu § 229 odst. 2 písm. c) o. s. ř., dle které žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocný rozsudek soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže odvolacím soudem byl pravomocně zamítnut návrh na nařízení výkonu těchto rozhodnutí nebo pravomocně zastaven výkon rozhodnutí z důvodu, že povinnosti rozsudkem uložené nelze vykonat (§ 261a o. s. ř.). Z těchto důvodů jde o námitku nepřípustnou podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. 23. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. dubna 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu