Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně, soudců Veroniky Křesťanové a Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti X, zastoupené JUDr. Vladimírem Henclem, advokátem, sídlem nám. Československé armády 51, Jaroměř, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2024 č. j. 8 Tdo 776/2024-18903, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 5. 2024 č. j. 12 To 166/2023-18534 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. 6. 2023 č. j. 1 T 129/2017-18123, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Náchodě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů. Podle jejího názoru jejich vydáním soudy porušily její ústavně zaručená práva uvedená v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. 1 T 129/2017 byl obviněný J. L. (obviněný) uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a stěžovatelka zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve spojení s § 8 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) a § 9 odst. 3 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, spáchanými celkem 835 v odsuzující části výroku o vině popsanými dílčími útoky. Za to byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem jeho výkonu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu tří let; stěžovatelka podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 18 odst. 1, 2 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob k peněžitému trestu v celkové výměře 300 000 Kč ve 100 denních sazbách po 3 000 Kč a podle § 19 trestní odpovědnosti právnických osob za použití § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci - motorového vozidla. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto rovněž o povinnosti obviněných k náhradě škody. Týmž rozsudkem byli oba obvinění podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěni obžaloby Okresního státního zastupitelství v Náchodě ze dne 8. 9. 2017 sp. zn. 2 ZT 150/2016 z 184 dílčích útoků, které jim tímto rozsudkem byly též kladeny za vinu. 3. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. 5. 2024 sp. zn. 12 To 166/2023 k odvolání obviněného , stěžovatelky a státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. zrušil v odsuzující části ve výroku o vině, trestu a náhradě škody a podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že oba obviněné uznal vinnými v zásadě na stejném skutkovém základě (dílčí útok pod bodem 786. vypustil, neboť pro totéž dílčí jednání byli obvinění současně a správně obžaloby zproštěni) 834 dílčími útoky posouzenými jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, u stěžovatelky ve spojení s § 8 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) a § 9 odst. 3 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. 4. Stručně shrnuto, uvedený skutek spočíval v tom, že obvinění 834 dílčími útoky spáchanými v ordinacích stěžovatelky (obviněný v postavení jednatele stěžovatelky a v postavení lékaře provádějícího přímé poskytování léčebné péče jménem stěžovatelky a odpovědného za správnost a úplnost údajů o množství a druhu výkonů léčebné péče provedené na pacientech) soustavně uváděli v omyl v rozsudku uvedené zdravotní pojišťovny. V období nejméně od ledna 2012 do března 2015 předkládali prostřednictvím individuálních účtů pojištěnců zdravotních pojišťoven vyúčtování léčebných a zdravotních výkonů u konkrétních pacientů, ve kterých ale záměrně uváděli buď zcela, anebo jen částečně nepravdivé údaje ohledně vykonaných zdravotnických výkonů a náhrad s těmito výkony spojenými. Tak v souhrnu na majetku poškozených zdravotních pojišťoven obvinění způsobili škodu v celkové výši 1 121 544,10 Kč. 5. Za toto jednání Krajský soud v Hradci Králové odsoudil obviněného jednatele podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Stěžovatelku odsoudil podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 18 odst. 1, 2 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob k peněžitému trestu v celkové výměře 300 000 Kč (100 denních sazeb po 3 000 Kč) a k trestu propadnutí věci - motorového vozidla. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodl o povinnosti obviněných k náhradě škody. Ve zprošťujícím výroku ponechal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. 6. Dovolání odviněných Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 9. 2024 č. j. 8 Tdo 776/2024-18903 odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Jednalo se o druhé rozhodnutí Nejvyššího soudu v posuzované věci, když dříve vydal částečně kasační usnesení ze dne 15. 9. 2021 č. j. 8 Tdo 484/2021-15288. Obviněný dne 9. 7. 2024 zemřel. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy se řádně nevěnovaly objasnění možných pochybení ve výkazech obviněného v jeho neprospěch. Obviněný podle ní sice účtoval více, než mu náleželo, avšak některé výkony naproti tomu neúčtoval správně. Pochybnosti v tomto směru uvedl i Nejvyšší soud v předcházejícím usnesení ze dne 15. 9. 2021 sp. zn. 8 Tdo 484/2021 v bodě 55. Pokud kladl v tomto směru svědkům dotazy obviněný, soud prvního stupně jej pokaždé upozornil na předmět obžaloby co do podstaty žalovaných výkonů či časového hlediska. I přes nesouhlas obviněných soud přečetl předchozí svědecké výpovědi a obvinění neměli možnost klást svědkům plně otázky. 8. Soud údajně nedůvodně nevyhověl požadavku na doplnění dokazování dotazem na konkrétní subjekty, zda byly zdravotní pojišťovnou propláceny odběry krve ze žíly v období let 2012 až 2015 a jestli byly vydávány dočasné pracovní neschopnosti či sepisovány žádosti o invalidní důchody. Odmítl provést i doplnění výslechu znalce i zajistit znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie, vnitřní lékařství a psychiatrie, když byl informován, že obviněný prodělal cévní mozkovou příhodu. 9. Svědci často negovali mnohé skutečnosti a vyšetření, která byla reálně provedena, a to jen proto, že si je již nepamatovali. Takových pochybných a zpochybnitelných svědectví byla v řízení celá řada. Vzhledem k neprůkazné dokumentaci a rozsáhlosti věci obhajoba stěžovatelky nebyla schopna vše dohledat. U majetkových trestných činů je přitom spolehlivé zjištění škody rozhodujícím kritériem pro posouzení, zda jde o trestný čin či nikoli. 10. Pokud Nejvyšší soud změnil názor ohledně správnosti postupu nižších soudů, měl věc podle ní předložit velkému senátu. Závěrem stěžovatelka upozorňuje na nepřiměřenou délku řízení, která přesáhla devět let. III. Procesní předpoklady a posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní stížnost byla podána včas, částečně oprávněnou stěžovatelkou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný až na dále uvedenou výjimku. Stěžovatelka je řádně zastoupen advokátem. Pokud stěžovatelka napadá rozhodnutí ve vztahu k obviněnému, je zjevně neoprávněnou osobou. V rozsahu, ve kterém pak odvolací soud zrušil ve vztahu ke stěžovatelce napadený rozsudek, není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný, neboť není povolán rušit to, co již bylo zrušeno či změněno. 12. Především je třeba uvést, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. 13. Obecný soud je povolán k tomu, aby hodnotil důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž své hodnotící úvahy vysvětlily jasně, srozumitelně, a především logicky. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 14. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatnila námitky, které již vznesla v řízení před obecnými soudy. Ty se s nimi podrobně vypořádaly. Většina námitek tak představuje pokračující skutkovou polemiku, v níž stěžovatelka vyjadřuje své vlastní názory na způsob provádění a hodnocení důkazů, přičemž nezohledňuje (na rozdíl od obecných soudů) jejich vzájemný kontext. Ústavní soud odkazuje na příslušné části napadených rozhodnutí, která neporušují žádný z ústavních principů. To platí pro námitky týkající se návrhu na doplnění dokazování, možnosti klást svědkům otázky i přečtení protokolů z dříve prováděného dokazování a posouzení výše způsobené škody. 15. Soud prvního stupně, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, který vyslovil v předchozím kasačním rozhodnutí, i odvolacího soudu, který následně zrušil rozsudek soudu prvního stupně, zopakoval provedené dokazování. Vedle dokumentace vykazované ohledně provedených úkonů zdravotním pojišťovnám se při volném hodnocení důkazů opřel i o výpovědi svědků, kterým měly být úkony provedeny. Nejvyšší soud se v nyní napadeném usnesení důkladně zabýval otázkou, zda se soud prvního stupně v dalším řízení jeho pokyny k provádění dokazování a jeho hodnocení řídil. Zjistil, že soud rozdělil výpovědi svědků do tří pomyslných skupin, a to svědků, z jejichž výpovědí vyplynulo, že zcela nepotvrdili vykázané výkony, dále svědků, kteří uvedli a setrvali na tom, že v rozhodné době u obviněného nebyli, a nakonec svědků, jejichž praktickým lékařem obviněný v rozhodné době vůbec nebyl. U těch svědků, které nebylo možné vyslechnout a jejichž dřívější výslech nebylo možné v souladu s trestním řádem přečíst, protože by obhajoba nedostala možnost klást svědkům otázky, soud skutková zjištění vyhodnotil ve prospěch obviněných a pro tyto dílčí útoky je zprostil obžaloby. Odvolací soud zdůraznil, že prokazatelně zjištěné velké množství neoprávněně vykázaných výkonů obviněným lékařem s dlouholetou praxí rozhodně nesvědčí o tom, že by se jednalo o omyl či administrativní pochybení v důsledku nedostatečné praxe při práci s počítačem nebo neschopnosti se v problematice orientovat. Za tohoto zjištěného stavu Nejvyšší soud uzavřel, že soudy jeho vyslovený právní názor respektovaly, dokazování řádně doplnily a své závěry odpovídajícím způsobem odůvodnily. Stěžovatelce tedy nelze přisvědčit, že by Nejvyšší soud nepředvídatelně změnil svůj dříve vyslovený právní názor. Trest uložený stěžovatelce není nepřiměřený a zohledňuje zákonná hlediska, a to včetně délky trestního řízení. 16. Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti podaná zjevně neoprávněnou osobou, zčásti o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a ve zbytku o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. b) a d) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. května 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu