Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj), soudce Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Dolejše, zastoupeného JUDr. Emilem Flegelem, advokátem, sídlem K Chaloupkám 3170/2, Praha 10, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2025, č. j. 9 As 233/2023-55 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 9. 2023, č. j. 30 A 47/2023-88, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení a Krajského úřadu Libereckého kraje, sídlem U Jezu 642/2a, Liberec, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel je vlastníkem pozemku p. č. X1 - trvalý travní porost, o celkové výměře 1914 m2, v kat. území T., obec T., zapsaného na LV č. X2 vedeném Katastrálním úřadem pro Liberecký kraj, katastrální pracoviště Jablonec nad Nisou (dále jen "pozemek"). Stěžovatel nabyl pozemek v roce 2006. Ze silnice III/29022 vede přes pozemek stěžovatele přístupová cesta, která se na něm rozdvojuje na dvě větve. První vede přibližně po vrstevnici k nemovitosti paní Řandové Slavíkové a druhá odbočuje dolů ze svahu k nemovitosti Ing. Kateřiny Rázlové. Stěžovatel v minulosti umístil na přístupovou cestu závoru a betonové panely, čímž zabránil jejímu užívání. 2. Dne 20. 12. 2022 vydal Městský úřad Turnov meritorní rozhodnutí č. j. OD/22/34146/vOD, v jehož výroku 1. deklaroval, že se na předmětném pozemku nachází veřejná přístupová účelová komunikace (dále jen "VPÚK") ve smyslu § 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen "zákon o pozemních komunikacích"). Ve výroku 2. uložil stěžovateli povinnost odstranit ke dni právní moci z pozemku pevné překážky v podobě železné závory a betonových panelů dle § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích. 3. Stěžovatel podal proti rozhodnutí Městského úřadu v Turnově odvolání, které žalovaný Krajský úřad Libereckého kraje zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podaná žaloba byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové zamítnuta. Následně podaná kasační stížnost byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu rovněž zamítnuta. 4. Obecné soudy se podle stěžovatele nedostatečně zabývaly tím, zda byly ve věci naplněny základní znaky existence VPÚK, tj. zřetelnost cesty v terénu, zákonný účel (spojení nemovitostí navzájem), existence souhlasu vlastníka pozemku s jeho veřejným užíváním a existenci nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby (III. ÚS 1364/24). 5. Stran prvního znaku, tedy zřetelnosti cesty v terénu, stěžovatel namítl, že se správní orgány i správní soudy měly zabývat historickými okolnostmi vzniku předmětné komunikace. Ve věci nebylo přihlédnuto k tomu, že cesta vznikla v 80. letech v souvislosti s výstavbou vodovodu, přičemž cesta samotná je důsledkem neprovedené rekultivace části pozemku - takový stav nemůže požívat právní ochrany. 6. Podle stěžovatele nebyl ve věci naplněn ani druhý znak existence VPÚK, neboť se nejedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci. Má tomu tak být z toho důvodu, že obě větve deklarované pozemní komunikace jsou minimálně z pohledu sjízdnosti motorovými vozidly jednosměrné. Nejde tedy o spojnici částí obce, která by mohla být průjezdná vozidly blíže neurčeným okruhem osob (veřejností), ale pouze určitelnými subjekty, jež mají právní titul k dotčeným stavbám. Zjištěný stav tak nesvědčí o potřebě obecného (veřejného) užívání, neboť slouží toliko k přístupu k několika solitérním stavbám. 7. Za nenaplněný považuje stěžovatel především třetí znak VPÚK, který vyžaduje souhlas vlastníka pozemku s veřejným užíváním. Nejvyšší správní soud pouze mechanicky konstatoval, že došlo k udělení konkludentního souhlasu, který udělila paní Ludmila Urbánková, aniž by reflektoval, že pro udělení souhlasu jsou relevantní 90. léta (nikoliv 80. léta, kdy v období komunistické totality docházelo k popírání soukromého vlastnictví), ve kterých vlastnil pozemek pan Jaroslav Urbánek, který udělil souhlas pouze rodině Dolejšových a Procházkových, nikoliv tedy k veřejnému užívání. Stěžovatel ani jeho právní předchůdci souhlas s užíváním cesty nikdy neudělili. Správní ani soudní orgány neprokázaly, že by předchozí vlastníci tolerovali užívání pozemku veřejností způsobem, které by vykazovaly znaky VPÚK. Co se týče souhlasu paní Ludmily Urbánkové, která byla vlastníkem pozemku od roku 1971, Městský úřad Turnov dovodil, že v této době na pozemku VPÚK neexistovala a přes pozemek vedly pouze pěšiny. Za zásadní považuje stěžovatel výslech pana Jaroslava Urbánka, který vlastnil pozemek v letech 1990-2000. Jmenovaný s komunikací, která byla budována svémocně a načerno, nikdy nevyslovil souhlas. Obecné soudy nerespektovaly názor Nejvyššího správního soudu, který ve věci evidované pod sp. zn. 7 As 94/2013 dospěl k závěru, že k vytvoření VPÚK je třeba konkludentní souhlas trvající minimálně 12 let. 8. Podle stěžovatele vzniklá cesta nenaplňuje ani čtvrtý znak VPÚK, tedy nutnou komunikační potřebu. Má tomu tak být proto, že dotčené stavby jsou toliko stavbami pro rodinnou rekreaci, které nejsou účelově určeny k trvalému bydlení, a které obecně nevyžadují příjezd osobními automobily. 9. Právo na spravedlivý proces bylo podle stěžovatele porušeno především tím, že soudy neprovedly jím navržený důkaz výslechem pana Vlastimila Budiny, čímž došlo k tzv. opomenutému důkazu. Odmítnutí tohoto důkazu nebylo nikdy řádně odůvodněno. 10. V doplnění ústavní stížnosti poukázal stěžovatel především na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2166/10, podle něhož jsou obecné soudy povinny i přes mezeru v zákoně hledat spravedlivé a ústavně konformní řešení. V souvislosti s uvedeným stěžovatel zdůraznil, že v projednávané věci nebyl dán souhlas vlastníka s užíváním pozemku. Orgány veřejné moci a zejména obecné soudy nesmí ve věci postupovat formalisticky pomocí sofistikovaných argumentů legitimizovat zjevné nespravedlnosti, jako se tomu stalo v projednávaném případě. Stěžovatel s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 268/06, konstatoval, že pokud existuje jiné řešení k uspokojení komunikační potřeby, mělo by se užít takového řešení. Tím může být kupříkladu zřízení věcného břemene ve prospěch osob, kterých se komunikační potřeba týká, ale nikoliv omezování vlastnického práva formou zřízení veřejně přístupné účelové komunikace jako nejjednoduššího řešení, a to vše bez potřebného souhlasu vlastníka dotčeného pozemku. V projednávané věci správní orgány chybně odůvodnily tzv. konkludentní souhlas stěžovatele s veřejným užíváním pozemku, aniž by takový souhlas byl kdy výslovně udělen nebo doložen (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2942/10). 11. Z výše vyložených důvodů má stěžovatel za to, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. II. 12. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu) a též vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona); ústavní stížnost je tedy přípustná. 13. Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. 14. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepřehodnocuje skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla neústavní [srov. již nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03 (N 138/31 SbNU 227) a navazující judikatura]. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud v nyní posuzovaném případě dostatečně a logicky odůvodnil, proč není kasační stížnost stěžovatele důvodná. Zabýval se přitom identickými námitkami, které stěžovatel znovu uplatnil i nyní v ústavní stížnosti. Argumentace stěžovatele je tedy zjevně pouze opakující se polemikou se závěry správních soudů, na jejichž nezákonnost stěžovatel poukazuje. 15. V projednávané věci Městský úřad Turnov ve svém rozhodnutí ze dne 20. 12. 2022, č. j. OD/22/34146/vOD, deklaroval, že se na pozemku stěžovatele nachází veřejně přístupná účelová komunikace, přičemž následujícím výrokem stěžovateli uložil odstranit z ní překážky v podobě železné závory a betonových panelů. Ústřední námitkou stěžovatele je nesouhlas s tím, že ve věci byly naplněny všechny čtyři pojmové znaky veřejně přístupné účelové komunikace. Všechny tyto znaky musí být naplněny kumulativně (srov. rozsudky NSS ze dne 28. 6. 2022 č. j. 10 As 99/2022-56, č. 4377/2022 Sb. NSS, nebo ze dne 30. 11. 2015 č. j. 6 As 213/2015-14). 16. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 18. 12. 2025, sp. zn. III. ÚS 2566/24 konstatoval, že zatímco první dva znaky plynou ze zákonné úpravy, další dva dovodila judikatura, a to z následujících důvodů. Veřejně přístupnou účelovou komunikaci smí každý užívat bezplatně obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým je určena, tedy v režimu obecného užívání podle § 19 zákona o pozemních komunikacích. Vlastník této cesty či pozemku, po kterém vede, musí strpět její obecné užívání a s tím spojené omezení svého vlastnického práva, za které mu však nenáleží finanční náhrada. Aby takové omezení bylo ústavně souladné, je podle dosavadní judikatury nezbytný i souhlas s obecným užíváním pozemku či jeho příslušné části, na kterém se cesta nachází, a dále to, aby cesta sloužila k plnění nutné komunikační potřeby (podrobněji ke všem čtyřem podmínkám viz nález sp. zn. II. ÚS 268/06 ze dne 9. 1. 2008, bod 28 a násl., nebo např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2023, čj. 10 As 111/2022-69, č. 4564/2024 Sb. NSS, bod 16 a násl., či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2024 č. j. 6 As 53/2023-42, bod 16 a násl. a tam odkazovaná rozhodnutí). 17. Stran prvního definičního znaku VPÚK, zřetelnosti cesty v terénu, obecné soudy dovodily, že podoba a vymezení cesty je na pozemku stěžovatele zcela zřetelná, přičemž je bezpředmětné, že cesta vznikla v důsledku neprovedené rekultivace části pozemku po výstavbě vodovodu v 80. letech minulého století. Z pohledu prvního definičního kritéria je podstatná samotná seznatelnost cesty v terénu, tedy odlišení tělesa cesty od okolního terénu. 18. Pokud stěžovatel namítá absenci druhého definičního znaku VPÚK, činí tak na základě mylné interpretace zákona. Tento znak je naplněn tehdy, pokud cesta naplňuje zákonný účel podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, tedy slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Zákonná definice výslovně počítá s tím, že účelová komunikace slouží ke spojení nemovitostí nebo k jejich napojení na ostatní pozemní komunikace, což ze své podstaty zahrnuje i slepé cesty končící u konkrétních objektů či pozemků. Veřejný charakter cesty není určen její průjezdností pro neurčitý počet aut, ale tím, že je přístupná komukoliv, kdo potřebuje dané nemovitosti v souladu s jejich určením navštívit či obhospodařovat (např. servisní služby, návštěvy, nájemci). Technický stav a jednosměrnost jsou pouze vlastnosti komunikace, kterým jsou uživatelé povinni přizpůsobit svou jízdu, nikoliv důvodem pro popření jejího zákonného účelu. 19. Ústřední námitkou stěžovatele je nesplnění třetího definičního znaku VPÚK, a to prokázání souhlasu vlastníka pozemku se zřízením veřejně přístupné účelové komunikace. Stěžovatel namítá, že on ani žádný z jeho právních předchůdců se zřízením VPÚK nesouhlasil. Správní orgány i obecné soudy se touto zásadní námitkou podrobně zabývaly, přičemž svá rozhodnutí neopřely o souhlas stěžovatele jako aktuálního vlastníka, nýbrž o souhlasy udělené jeho právními předchůdci. Z provedeného dokazování vyplynulo, že proces vzniku VPÚK se váže na budování vodovodu v 80. letech minulého století, kdy tehdejší majitelka pozemku paní Ludmila Urbánková takový způsob užívání pozemku nerozporovala. Je sice pravdou, že její postoj k užívání pozemku mohl být poplatný období nesvobody, kdy nebylo snadné se postavit zájmům socialistických organizací, nicméně její právní nástupce, pan Jaroslav Urbánek (který nabyl pozemek v roce 1990), s užíváním pozemku nevyslovil svůj kvalifikovaný nesouhlas. Tento jeho postoj je přitom pro posouzení existence souhlasu ve věci rozhodující. V důsledku strpění užívání VPÚK nelze správním a ani soudním orgánům vytknout, že na straně Jaroslava Urbánka dovodily vyslovení konkludentního souhlasu s užíváním nemovitosti, coby veřejné komunikace. Pokud stěžovatel nabyl pozemek v roce 2006, byl předchozím jednáním, resp. nejednáním svého právního předchůdce vázán. Dovolává-li se stěžovatel dobrodiní rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2013, sp. zn. 7 As 94/2013, nutno uvést, že jeho aplikace na projednávanou věc je nepřípadná, neboť z něj nelze učinit závěr, že by presumpce souhlasu s veřejným užíváním pozemku byla vázána na uplynutí doby 12 let. 20. Podle stěžovatele vzniklá cesta nenaplňuje ani čtvrtý znak VPÚK, tedy nutnou komunikační potřebu. Touto námitkou se obecné soudy již zabývaly, přičemž dospěly k závěru, že alternativní přístupová cesta k dotčeným nemovitostem neexistuje. Je sice pravdou, že stěžovatel poukazoval na cestu, která se před desítkami let nacházela na druhé straně údolí, ovšem její využití není reálné. V důsledku plynutí času a působení přírodních vlivů došlo k jejímu zarostení vegetací a faktickému vymizení. 21. Pokud se stěžovatel dovolává nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 268/06, tak tento možnost omezení vlastnického práva nevylučuje, ale musí se tak dít ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu (čl. 11 odst. 4 Listiny). V odkazované věci sice dospěly obecné soudy k závěru o existenci konkludentního souhlasu vlastníka s veřejným užíváním nemovitosti, přičemž Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil, neboť nebylo přihlédnuto k tomu, že stěžovatelky nabyly dotčenou nemovitost v restituci od hlavního města Prahy a nezabývaly se otázkou, zda byla splněna podmínka komunikační nezbytnosti. Z uvedeného je nicméně zřejmé, že odkaz na zmíněný nález Ústavního soudu je v projednávané věci nepřípadný. 22. Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy odmítly provést jím navržený důkaz výslechem Vlastimila Budiny, pak z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, jakým způsobem a zda vůbec se soudy s tímto svým procesním postupem vypořádaly (k tzv. opomenutým důkazům srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2172/14). Z odůvodnění Nejvyššího správního soudu se podává, že za situace, kdy považovaly skutkový stav za dostatečně zjištěný na základě jiných důkazů, považovaly výslech pana Budiny za nadbytečný. Soudy si byly vědomy písemného vyjádření svědka ve správním řízení, kde uvedl, že část VPÚK vznikla až v roce 2000 a další část (odbočka vpravo) vznikla až v letech 2013-2014. Toto tvrzení považovaly obecné soudy za vyvrácené dokumentací ke kolaudaci vodovodu v roce 1988, fotografií dopravy po této odbočce při výstavbě, fotografickými leteckými mapami ČÚZK z let 1998, 2004 a 2010. Z uvedeného je zřejmé, že obecným soudům nelze vytknout, že by se důkazním návrhem stěžovatele nezabývaly, případně že by jeho neprovedení nevysvětlily. 23. Ústavní soud nepovažuje interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení podústavního práva za jakkoli chybnou či nepřiměřenou, napadená rozhodnutí odpovídají aplikované zákonné úpravě, nejsou projevem svévole či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ve světle těchto závěrů není účelné, aby Ústavní soud znovu přezkoumával námitky stran (ne)existence VPÚK, kterými se již podrobně zabývaly obecné soudy. 24. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. dubna 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu