Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatele I. S., zastoupeného Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem, sídlem Varšavská 714/38, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. května 2025 č. j. 1 As 316/2024-36, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Policie České republiky, Policejní prezidium České republiky, sídlem Strojnická 935/27, Praha 7, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a průběh řízení před obecnými soudy 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jím byla porušena práva garantovaná čl. 3 Listiny základních práva svobod a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Stěžovatel se před správními soudy (již podruhé) domáhal ochrany před rozhodnutím Policejního prezídia, které zamítlo jeho žádost o výmaz z evidence nežádoucích osob a Schengenského informačního systému. 3. Stěžovatel je ruské národnosti a otevřeně se hlásí k ideologii anarchismu. V minulosti byl dvakrát obviněn z politických trestných činů, nicméně Nejvyšší soud ho zprostil obvinění v obou věcech. Poté z České republiky a odcestoval a vrátil se v roce 2022, na což Policie ČR reagovala zrušením jeho litevského víza a zařazením stěžovatele do evidence nežádoucích osob a do Schengenského informačního systému. 4. Stěžovatel podal (svou první) žádost o výmaz. Policejní prezídium mu však ve svém sdělení uvedlo, že žádosti nelze vyhovět, a to z důvodu stěžovatelových aktivit směřujících proti demokratickým základům České republiky a ostatních států schengenského prostoru. Dále uvedlo, že stěžovatelův pobyt na území ČR nebo jiného státu schengenského prostoru je považován za ohrožení bezpečnosti. Proti rozhodnutí prezídia podal stěžovatel žalobu k Městskému soudu v Praze, který mu vyhověl a rozsudkem ze dne 25. 1. 2024, č. j. 11 A 127/2023-32, rozhodnutí zrušil. Městský soud tehdy dospěl k závěru, že skutečnosti plynoucí z utajované části spisu nejsou natolik závažné a že ideové smýšlení stěžovatele samo o sobě není důvodem vedení jeho osoby v evidenci. Dodal, že jeho ideologická východiska jsou sice protisystémová, nicméně pouhé zastávání této ideologie není bez dalšího protiprávní a samo o sobě nepředstavuje ohrožení bezpečnosti či demokratických základů státu. Na výše uvedený rozsudek Policejní prezídium reagovalo tak, že vyřadilo stěžovatele z evidence. Poté (téměř měsíc později) ho však opětovně do evidence zařadilo s velmi podobným odůvodněním. Stěžovatel proto znovu podal novou žalobu proti rozhodnutí prezídia. 5. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 10. 2024, č. j. 17 A 37/2024 - 33, žalobu zamítl. Uvedl, že oproti předchozímu řízení jsou v rozhodnutí již uvedeny aktualizované informace popisující aktivity stěžovatele a napadené rozhodnutí obsahuje dostatečně individualizované důvody pro zařazení v evidenci. Shledal také, že v celkovém kontextu těchto informací Policejní prezídium učinilo správný závěr, že stěžovatel představuje závažné bezpečnostní riziko, a to nejen pro ČR, nýbrž i pro jiné státy schengenského prostoru. 6. Ani Nejvyšší správní soud (dále jen "NSS") kasační stížnosti stěžovatele nevyhověl a v záhlaví uvedeným rozsudkem ji zamítl. NSS nejprve zdůraznil roli soudů, které suplují aktivitu účastníka, když přezkoumávají relevanci utajovaných informací. Utajované informace mají přezkoumávat ze všech hledisek, které jsou relevantní vzhledem k povaze věci. Povaha věci je klíčovým parametrem pro míru přezkumu NSS. V zásadě platí, že čím větší je zásah do osobní sféry stěžovatele, jehož důvodem jsou skutečnosti vyplývající z utajovaných informací, tím intenzivnější přezkum je nutný. Podle NSS přestavuje odepření vstupu cizinci spíše malý zásah do jeho práv. Pro potřeby přezkumu tak postačuje, pokud je utajovaná informace dostatečně individualizována a ověřena z více zdrojů, čímž vytvoří celkový obraz o činnosti dané osoby. Utajované informace tohoto požadavku dosahují a NSS dospěl k závěru, že dotčené informace jsou dostatečným důvodem pro závěr, že stěžovatel představuje bezpečnostní riziko. NSS nepřisvědčil ani kasační námitce stěžovatele, podle níž se Městský soud nevypořádal s předchozím zrušujícím rozsudkem v této věci. Podle něj z odůvodnění jednoznačně plyne, proč rozhodl odlišně, městský soud přitom nemusel výslovně zmiňovat předchozí rozsudek. II. Argumentace v ústavní stížnosti 7. Argumentaci stěžovatele v jeho ústavní stížnosti lze stručně shrnout tak, že nesouhlasí s rozhodnutím Nejvyššího správnímu soudu. Dle stěžovatele došlo tímto rozsudkem k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva nebýt diskriminován na základě jeho politického smýšlení garantovaného čl. 3 Listiny a čl. 14 Evropské úmluvy. Domnívá se, že skutečným důvodem pro zamezení jeho vstupu na území ČR je jeho politické přesvědčení a z tohoto důvodu se stal obětí diskriminace. Závěrem se ztotožňuje se závěrem prvního rozsudku Městského soudu v Praze v tom, že pouhé zastávaní ideologie anarchismu není bez dalšího protiprávní a samo o sobě nepředstavuje ohrožení bezpečnosti. Stěžovatel upozornil, že byl v minulosti neoprávněně stíhán za své politické přesvědčení. III. Posouzení ústavní stížnosti 8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). 9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Interpretace a aplikace zákonných a podzákonných právních norem, které nešetří základní práva v co nejvyšší míře, při současném dodržení účelu aplikovaných právních norem, pak znamenají porušení základního práva či svobody. K tomu ovšem v posuzovaném případě nedošlo. 10. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí opodstatněnost ústavní stížnosti ani porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny založit nemůže (usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2388/12 ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 1102/23 ze dne 29. 8. 2023, IV. ÚS 3991/12 ze dne 14. 5. 2014). Ústavní soud z utajované části spisu ověřil, že utajovaná informace je dostatečně individualizovaná a ověřena z více zdrojů, čímž tvoří celkový obraz o činnosti stěžovatele. Správní orgán učinil správný závěr, že stěžovatel představuje závažné bezpečnostní riziko, a to nejen pro Českou republiku, ale i pro státy Schengenského prostoru. Navíc ve svém sdělení uvedl dostatečně konkrétní důvody pro tento závěr, a stěžovateli tak byla sdělena podstata skutečností, která vedla k závěru, že jeho pobyt na území může představovat bezpečnostní riziko. Proti takto sděleným okolnostem stěžovatel vznesl velmi obecnou argumentaci, která nebyla s to závěry správního orgánu vyvrátit. 11. Pouhé zastávaní ideologie sociálního anarchismu, obecně levicových či jiných než mainstreamových názorů není bez dalšího protiprávní a samo o sobě nepředstavuje ohrožení bezpečnosti státu. Ústavní soud ale nemohl přisvědčit námitce, že by byl stěžovatel neústavním způsobem diskriminován na základě politického (levicového) přesvědčení. Není pravda, že by důvodem vedení stěžovatele v evidenci nežádoucích osob bylo pouze politické smýšlení stěžovatele. Ústavní soud také ověřil, že stěžovatelova "ideologická východiska neslučitelná s právním řádem České republiky" nesouvisejí s aktivitami stěžovatele, za něž byl českými orgány činnými v trestním řízení nejprve trestně stíhán, avšak v závěru zproštěn obžaloby (a které nebyly shledány ani přestupkem). 12. Z pohledu práva na soudní ochranu stěžovatele je klíčové, že se jak městský soud, tak Nejvyšší správní soud seznámily s utajovanou součástí spisu a shledaly důvody pro zařazení stěžovatele do uvedených databází jako relevantní. Tím byla soudní ochrana stěžovatelových práv ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny dostatečně zajištěna, neboť soudy měly neomezený přístup k podkladům rozhodnutí obsaženým v celém správním spisu. Z povahy věci však není možné vyžadovat podrobnější odůvodnění, než ke kterému přistoupil správní orgán. S ohledem na utajovaný charakter zjišťovaných skutečností se nelze konkrétně vyjádřit ke zdrojům shromážděných skutečností svědčících o tom, že stěžovatel představuje bezpečnostní riziko. V opačném případě by byl účel utajení konkrétních informací zmařen. 13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. května 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu