Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Přibáněm o ústavní stížnosti stěžovatelky SVA-TI a. s., sídlem Vítězná 2760/1, Šumperk, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem, sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 4 v řízení vedeném pod sp. zn. 4 T 88/2023 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 4 T 88/2023, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníka řízení, a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci, napadené rozhodnutí a napadený postup 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá toho, aby Ústavní soud vyslovil porušení jejích ústavně zaručených základních práv v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 4 T 88/2023, podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka taktéž namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nyní napadeným usnesením obvodního soudu. 2. Stěžovatelka v trestní věci vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 4 T 88/2023 proti obviněnému R. S. uplatnila nárok na náhradu škody ve výši 2 499 999 Kč. V hlavním líčení konaném dne 16. 4. 2025 bylo ústně vyhlášeno nyní napadené usnesení podle § 206 odst. 4 trestního řádu, kterým bylo rozhodnuto, že se stěžovatelka nepřipouští jako poškozená k hlavnímu líčení, neboť o její pohledávce, kterou v trestním řízení uplatňuje jako nárok na náhradu škody, bylo již rozhodnuto v civilním řízení. Stěžovatelka byla poučena, že proti tomuto usnesení není přípustná stížnost. II. Argumentace stěžovatelky 3. Stěžovatelka uvádí, že u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") skutečně zahájila civilní řízení vedené pod sp. zn. 75 Cm 59/2018 proti obžalovanému R. S. jako žalovanému, kdy rozsudkem ze dne 12. 3. 2025 městský soud stěžovatelčině žalobě plně vyhověl, nicméně žalovaný napadl rozsudek odvoláním, tudíž věc není pravomocně skončena. 4. Stěžovatelka v trestním řízení pod sp. zn. 4 T 88/2023 vyčkávala doručení písemného vyhotovení usnesení ze dne 16. 4. 2025, což se však ani po urgenci nestalo. Podala tedy k předsedovi obvodního soudu stížnost na průtahy, kdy se domáhala doručení předmětného usnesení. Předseda soudu jí přípisem ze dne 29. 7. 2025 sdělil, že v daném případě se písemně usnesení nevyhotovuje a nedoručuje, a to podle § 136 odst. 2 trestního řádu. 5. V návaznosti na shora uvedené tedy stěžovatelka podává ústavní stížnost proti nečinnosti obvodního soudu, který jí usnesení v písemném vyhotovení nedoručil. Současně se domáhá i zrušení usnesení vyhlášeného dne 16. 4. 2025 při hlavním líčení. Stěžovatelka jako poškozená má právo se účastnit trestního řízení se svým nárokem na náhradu škody. Napadené usnesení zachycené toliko v protokolu o hlavním líčení je zmatečné a zjevně excesivní. 6. Stěžovatelka taktéž namítá, že o jejím nároku nebylo v civilním řízení rozhodnuto pravomocně. Nepravomocný rozsudek dle jejího názoru nemůže založit překážku účasti v adhezním řízení, a tak se domáhá alespoň možnosti uplatňovat svá procesní práva v trestním řízení jako poškozená. Stěžovatelka nadto namítá, že ostatní poškození byli připuštěni jako poškození k trestnímu řízení, ačkoli taktéž vedou civilní řízení o svých nárocích. III. Vyjádření účastníka řízení, vedlejšího účastníka řízení a replika stěžovatelky 7. Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejšího účastníka řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. 8. Obvodní soud coby účastník ve svém vyjádření uvedl, že z ustálené komentářové judikatury i ze znění zákona vyplývá, že v případě nepřipuštění poškozeného k hlavnímu líčení zcela postačuje rozhodnutí ještě nepravomocné. Dále připouští písařskou chybu v protokolu o hlavním líčení, kde je uvedeno, že se poškozená nepřipouští k hlavnímu líčení. Nicméně, z odůvodnění vyplývá, že nebyla připuštěna toliko se svým nárokem na náhradu škody, nikoliv obecně jako poškozená. Podle § 206 odst. 3 trestního řádu soud nepřipustí k hlavnímu líčení osobu, která nenaplňuje podmínky § 43 odst. 1 trestního řádu, což není případ stěžovatelky. Měl-li by toto být důsledek napadeného usnesení, potom by odůvodnění odkazovalo na jiná ustanovení zákona. Jde-li o nezaslání písemného vyhotovení usnesení stěžovatelce, pak tento postup je zcela v souladu se zákonnou úpravou. Usnesení je v protokolu o hlavním líčení zaznamenáno v plném znění. Z § 137 odst. 2 trestního řádu plyne, že má-li poškozený zmocněnce, postačí, bylo-li vyhlášeno zmocněnci. Ústavní stížnost tedy není důvodná. 9. Vedlejší účastník uvádí, že usnesení soudu podle § 206 odst. 3, odst. 4 trestního řádu není v souladu s § 136 trestního řádu standardně vyhotovováno, jsou-li vyhlášení přítomny strany, resp. jejich právní zástupci. Pakliže tedy byl právní zástupce stěžovatelky osobně účasten vyhlášení napadeného usnesení, byly zákonné podmínky naplněny již vyhlášením v jeho přítomnosti. Z tohoto důvodu se tedy vedlejší účastník domnívá, že ústavní stížnost byla podána po uplynutí zákonné lhůty. K dalším námitkám stěžovatelky vedlejší účastník uvádí, že pro rozhodnutí soudu o nepřipuštění poškozeného s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení postačí toliko nepravomocné rozhodnutí civilního soudu, neboť jde o speciální překážku litispendence. Vedlejší účastník podotýká, že stěžovatelka má nadále možnost domáhat se svého nároku u civilního soudu, byť je to pro ni méně komfortní. Obvodní soud však postupoval dle zákonné úpravy. Vedlejší účastník považuje tedy ústavní stížnost, bude-li shledána podanou včas, za nedůvodnou. 10. Stěžovatelka využila své právo repliky k rekapitulovaným vyjádřením. Namítá nesrozumitelnost vyjádření obvodního soudu, neboť nebyla k trestnímu řízení připuštěna vůbec, nikoliv toliko jen se svým nárokem na náhradu škody. Uvádí, že u hlavního líčení dne 16. 4. 2025 ona sama přítomna nebyla, nebyl přítomen ani její zmocněnec, tudíž jí usnesení mělo být doručeno písemně. V dalším setrvává na své dosavadní argumentaci uvedené v ústavní stížnosti, když zejména zdůrazňuje, že zatímco v trestním řízení stěžovatelka jako poškozená uplatnila svůj nárok z titulu náhrady škody, kterou jí obžalovaný způsobil protiprávním jednáním v podobě poškození věřitele, v civilním řízení se stěžovatelka domáhala nároku z titulu vad převedeného obchodního podílu, tedy nároku zcela odlišného. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud nejdříve posoudil, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V této souvislosti zjistil, že stěžovatelka podala ústavní stížnost trpící formálním nedostatkem, který zakládá důvod odmítnutí ústavní stížnosti pro její opožděnost podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. 12. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti vymezuje dva petity. Jednak požaduje konstatování zásahu do svého ústavně zaručeného základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny způsobeného postupem obvodního soudu ve věci sp. zn. 4 T 88/2023, který spočíval v tom, že obvodní soud odmítl vyhotovit a stěžovatelce doručit usnesení ze dne 16. 4. 2025, které bylo vyhlášeno v hlavním líčení. Zároveň požaduje uložení povinnosti uvedené usnesení v písemné podobě doručit. Stěžovatelka taktéž alternativě požaduje zrušení napadeného usnesení obvodního soudu ze dne 16. 4. 2025. 13. V této souvislosti Ústavní soud předně zdůrazňuje, že následuje závěry své předchozí judikatury, z níž vyplývá, že ústavní stížnost proti rozhodnutí má obecně přednost před stížností zásahovou (viz např. nález ze dne 4. 8. 2025, sp. zn. II. ÚS 470/25 či usnesení ze dne 27. 1. 2026, sp. zn. II. ÚS 3163/25). Jelikož stejný akt veřejné moci nemůže mít dvojí povahu, platí, že je-li tvrzený protiústavní postup orgánu veřejné moci zakončen rozhodnutím, může být předmětem přezkumu Ústavním soudem právě jen toto rozhodnutí. Případný jiný zásah je zkonzumován ve výsledném rozhodnutí a sám o sobě není způsobilý zasáhnout základní práva stěžovatele. Tento závěr potvrzuje ustálená judikatura Ústavního soudu týkající se definičního vymezení jiného zásahu orgánů veřejné moci ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, podle které je pojem jiného zásahu orgánů veřejné moci nutno chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům a svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok není výsledkem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému řízení (viz nález ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243), usnesení ze dne 1. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 170/98 či aktuální nález ze dne 4. 8. 2025, sp. zn. II. ÚS 470/25). Z této skutečnosti pak musí vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci neplynoucím z příslušného rozhodnutí nelze čelit jinak, než ústavní stížností (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 170/98 ze dne 1. 10. 1998 s řadou následujících rozhodnutí, aktuálně např. viz usnesení ze dne 27. 1. 2026, sp. zn. (II. ÚS 3163/25). 14. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí se tedy Ústavní soud nyní bude zabývat toliko podmínkami řízení ve vztahu k usnesení obvodního soudu vyhlášenému při hlavním líčení dne 16. 4. 2025 ve věci vedené tamtéž pod sp. zn. 4 T 88/2023. 15. Zásadní otázkou ve vztahu k včasnosti ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí v posuzované věci, je otázka toho, zda se předmětné usnesení, které bylo vyhlášeno při hlavním líčení, musí vyhotovovat písemně a následně doručovat či nikoliv. Ústavní soud zde dospěl k závěru, že předmětné usnesení podle § 206 odst. 4 trestního řádu nebylo v daném případě nutno písemně vyhotovovat a následně doručovat. Uvedené dovozuje Ústavní soud z dikce ustanovení § 136 odst. 2 trestního řádu, z něhož se podává, že není třeba vyhotovovat usnesení, která jsou zapsána v plném svém znění v protokole o úkonu, ledaže by bylo nutno opis takového usnesení některé osobě doručovat. Dle § 137 odst. 1 trestního řádu je třeba usnesení oznámit osobě, které se přímo dotýká, jakož i osobě, která k němu dala svým návrhem podnět. Oznámení se děje buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo doručením opisu usnesení. Má-li podle § 137 odst. 2 trestního řádu osoba, jíž je třeba usnesení oznámit, obhájce, popřípadě zmocněnce, stačí, že usnesení bylo vyhlášeno buď oné osobě anebo jejímu obhájci, popřípadě zmocněnci; oznamuje-li se usnesení doručením opisu, doručí se jen obhájci, popřípadě zmocněnci. 16. Z uvedených ustanovení trestního řádu jako závěr pro posuzovanou věc vyplývá, že byl-li hlavnímu líčení dne 16. 4. 2025 přítomen zmocněnec stěžovatelky, nebyla naplněna zákonná podmínka pro písemné vyhotovení a doručení, neboť k oznámení došlo již právě samotným vyhlášením při hlavním líčení dne 16. 4. 2025. 17. Stěžovatelka ve své replice sice sporuje, že byla hlavnímu líčení přítomna, resp. přítomen byl fyzicky toliko její zmocněnec, avšak jako zmocněnec jiné poškozené právnické osoby. Tomuto tvrzení však nelze přisvědčit. Stěžovatelka tento argument uvádí až ve své replice k vyjádření státního zástupce. Naopak v ústavní stížnosti v jejím bodě II. stěžovatelka uvádí, že ona sama (její statutární orgán) přítomna hlavnímu líčení nebyla, její zmocněnec však přítomen byl. Ze stejného předpokladu vychází i přípis předsedy obvodního soudu ze dne 29. 7. 2025. Stěžovatelka tedy doposud nikterak nesporovala, že hlavního líčení byl účasten její zmocněnec (kterému bylo napadené usnesení vyhlášením oznámeno), činí tak až ve své replice v reakci na právní závěr státního zástupce. 18. Ústavní soud tedy vychází ze skutečnosti, že předmětné napadené usnesení ústně vyhlášené dne 16. 4. 2025 při hlavním líčení bylo tamtéž řádně oznámeno zmocněnci stěžovatelky ústním vyhlášením. Uvedené vyplývá z protokolu o hlavním líčení ze dne 16. 4. 2025, kde je uvedena přítomnost Mgr. R. Gemmela. Skutečnost, že je tento zmocněnec v protokolu o hlavním líčení uveden toliko ve vztahu ke společnosti Alteragra, nic nemění na tom, že toho času byl zplnomocněn i jako zmocněnec stěžovatelky (opačný závěr by byl příliš formalistický), a lze tak přisvědčit argumentaci obvodního soudu i vedlejšího účastníka, že nyní napadené usnesení nebylo nutno vyhotovovat v písemné podobě a doručovat. Lhůta pro podání ústavní stížnosti tedy počala běžet dnem vyhlášení, tj. dne 16. 4. 2025. Ústavní stížnost pak byla Ústavnímu soudu doručena až dne 27. 8. 2025, tudíž ji lze považovat za doručenou po lhůtě pro podání ústavní stížnosti. 19. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. května 2026 Jiří Přibáň v. r. soudce zpravodaj