Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Leoše Bešťáka, zastoupeného advokátkou JUDr. Monikou Čírtkovou, sídlem Politických vězňů 44, Kolín, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1850/2024-185 ze dne 17. 7. 2025, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 309/2023-429 ze dne 13. 12. 2023 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 39 C 50/2020-345 ze dne 14. 6. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a společnosti X, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti rozhodnutím obecných soudů označeným v návětí. Tvrdí, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, a to práva na projednání věci nezávislým a nestranným soudem a porušení rovnosti stran v řízení. Formálně sice stěžovatel napadá pouze rozsudek Nejvyššího soudu, avšak z obsahu stížnosti je patrné, že porušení svých práv shledává především v rozhodnutích nižších soudů. 2. Stěžovatel působil jako ředitel závodu u vedlejší účastnice. Dopisem ze dne 19. 11. 2019 vedlejší účastnice stěžovateli sdělila, že mu dává výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost, neboť poté, co ho ke dni 25. 10. 2019 odvolala z pracovního místa ředitele závodu, pro něj nemá jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. 3. Stěžovatel napadl výpověď žalobou a domáhal se určení její neplatnosti. Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu zamítl, neboť seznal, že výpověď byla stěžovateli řádně doručena, a ke splnění nabídkové povinnosti vyšel ze zjištění, že žalobce zaměstnavateli sdělil, že o nižší pozici, než je ředitel závodu, nemá zájem. 4. Městský soud v Praze rozhodnutí prvoinstančního soudu potvrdil, neboť se ztotožnil se závěrem, že vedlejší účastnice nabídkovou povinnost splnila. Dle odvolacího soudu by bylo ryze formalistické požadovat po vedlejší účastnici, aby stěžovateli formálně předkládala nabídku těch volných míst, jež stěžovatel již předem odmítal. 5. Dovolání stěžovatele vyhodnotil Nejvyšší soud jako přípustné, avšak nedůvodné. Stěžovatel formuloval dvě otázky hmotného práva, které doposud nebyly dovolacím soudem vyřešeny: (1) zda při posuzování naplnění důvodu výpovědi z pracovního poměru spočívajícího v tzv. fiktivní nadbytečnosti zaměstnance je zaměstnavatel vázán skutečnostmi, jimiž ve výpovědi vymezil splnění podmínky nadbytečnosti; a (2) zda a za jakých podmínek lze za odmítnutí jiné práce odpovídající zdravotnímu stavu a kvalifikaci zaměstnance považovat projev vůle zaměstnance učiněný ještě před tím, než zaměstnavatel k nabídce takové práce stihl přistoupit. Nad rámec zodpovězení těchto dvou otázek se Nejvyšší soud zabýval též tím, zda řízení nebylo postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Konstatoval, že soud prvního stupně pochybil při provedení výslechu členky představenstva vedlejší účastnice, neboť provedl svědecký výslech místo výpovědi účastníka řízení, avšak soudy při hodnocení tohoto důkazu a posuzování jeho věrohodnosti mu přisuzovaly význam výpovědi účastníka řízení, takže tato vada řízení nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K námitce stěžovatele týkající se nedodržení koncentrace řízení dovolací soud uvedl, že nalézací soud poskytl účastníkům řízení u jednání neúplné poučení, a proto účinky koncentrace nebránily vedlejší účastnici v tom, aby označila skutečnosti a důkazy i později. Námitkám stěžovatele ke skutkovým zjištěním odvolacího soudu se Nejvyšší soud nevěnoval, neboť nezakládají přípustnost dovolání. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů a v ústavní stížnosti namítá, že jimi bylo porušeno jeho právo na projednání věci nejen nezávislým, ale i nestranným soudem, a také princip rovnosti stran v řízení. 7. Stěžovatel označuje za závažné pochybení porušení koncentrace řízení před soudem první instance, neboť žalované straně byly připuštěny důkazy, které předložila až poté, co bylo řízení koncentrováno. Stěžovatel se cítí být poškozen, neboť soudy nepostupovaly nestranně a narušily rovnost účastníků řízení. Ačkoliv byla oběma stranám uložena stejná lhůta k navržení důkazů a stěžovatel tuto lhůtu dodržel, protistraně byla lhůta opakovaně prodlužována, a to více než o rok. Stěžovatel klade v této souvislosti otázku po smyslu procesních pravidel, pokud tato nejsou dodržována ve prospěch jedné ze stran. 8. Dále byla dle stěžovatele porušena rovnost účastníků řízení tím, že na návrh vedlejší účastnice došlo k několika účastnickým výslechům. Ty byly navíc zaměňovány se svědeckými výpověďmi. I Nejvyšší soud tuto vadu ve svém rozhodnutí konstatoval. Stěžovatel jako účastník v řízení vyslechnut vůbec nebyl, ačkoli tento důkaz navrhoval. I další důkazy navrhované stěžovatelem byly ze strany soudů opomenuty. Jde tedy o vícenásobné porušení rovnosti stran v řízení, a to ve prospěch vedlejší účastnice a v neprospěch stěžovatele. 9. Stěžovatel proto žádá Ústavní soud, aby konstatoval porušení jeho práv chráněných čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a aby zrušil napadený rozsudek Nejvyššího soudu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti. Ta byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. 12. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. Do pravomocných rozhodnutí obecných soudů zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Jinými vadami se nezabývá. 13. Jak je patrné z rekapitulace průběhu řízení a ze shrnutí argumentace stěžovatele, ústavní stížnost je vesměs pokračující polemikou stěžovatele se závěry obecných soudů, a to na úrovni podústavního práva, jehož výklad Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Není na Ústavním soudu, aby řešil sporné otázky pracovního práva či civilního procesu. Z pohledu ústavnosti je podstatné, že se obecné soudy všemi relevantními otázkami podrobně zabývaly a své závěry logicky a přesvědčivě odůvodnily. 14. Stěžovatel sice formálně napadá pouze rozsudek Nejvyššího soudu, ale ve své argumentaci fakticky brojí naopak pouze proti postupu soudů "v nalézacím řízení", přičemž vůči rozsudku Nejvyššího soudu nevznáší žádné argumenty kromě toho, že dovolací soud neodstranil vady řízení před soudy I. a II. stupně. Ústavní soud si proto od Obvodního soudu pro Prahu 1 vyžádal soudní spis, aby se seznámil s rozhodnutími nižších soudů i s průběhem řízení před těmito soudy. Po prostudování soudního spisu Ústavní soud konstatuje, že závěry obecných soudů považuje za srozumitelné a pečlivě odůvodněné, a tedy ústavně konformní. 15. V ústavní stížnosti se objevují vesměs jen dva argumenty: porušení koncentrace řízení, protože prvoinstanční soud připustil vedlejší účastnici důkazy předložené až poté, co bylo řízení koncentrováno; a nesprávné provedení účastnických výslechů členky představenstva vedlejší účastnice, která byla vyslechnuta v postavení svědkyně, ačkoli mělo jít o účastnickou výpověď. Oba tyto argumenty však stěžovatel vznesl již v dovolání a na oba dostal od dovolacího soudu srozumitelnou odpověď. 16. Zaprvé, ohledně koncentrace řízení Nejvyšší soud konstatoval, že prvoinstanční soud poskytl účastníkům řízení neúplné poučení, a proto ve vztahu ke sporným důkazům účinky koncentrace řízení nenastaly (bod 31 napadeného rozsudku NS). Zadruhé, ohledně svědeckého výslechu členky představenstva vedlejší účastnice Nejvyšší soud uvedl, že postup prvoinstančního soudu při provedení tohoto důkazu sice nebyl správný, avšak soudy při hodnocení tohoto důkazu a posuzování jeho věrohodnosti mu přisuzovaly význam výpovědi účastníka řízení, a proto nelze dospět k závěru, že by nesprávný postup soudu prvního stupně při provedení důkazu představoval vadu, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (bod 27 napadeného rozsudku NS). 17. Oba stěžovatelovy argumenty tedy již zodpověděl Nejvyšší soud. Další stěžovatelovy námitky pak představují jen nesouhlas s výkladem a aplikací podústavního práva obecnými soudy, avšak žádná z námitek tento pracovněprávní spor do ústavní roviny neposouvá. 18. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil žádné porušení základních práv stěžovatele. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu