Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Jonáka, zastoupeného advokátem JUDr. Radkem Coufalem, advokátem, sídlem Lidická 693/5a, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 292/2024-47 ze dne 27. 8. 2025 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 65 A 24/2023-57 ze dne 20. 8. 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení a Krajského úřadu Olomouckého kraje, sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel je vlastníkem pozemků parc. č. X1 a X2 v katastrálním území Kunčice pod Králickým Sněžníkem. Městský úřad H. ("stavební úřad") povolil na vedlejším pozemku výstavbu rekreační chaty, s čímž stěžovatel nesouhlasil. Ve stavebním řízení namítal, že v rámci navrhovaného stavebního záměru dochází k opakovaným zásahům do životního prostředí, a to konkrétně do mokřadu s přilehlým prameništěm, kde byl potvrzen výskyt zvláště chráněného rostlinného druhu - zdrojovky. Dále stěžovatel upozorňoval na vady správního řízení, konkrétně na opomenutý důkaz a na libovůli při hodnocení důkazů. Účastenství stěžovatele ve stavebním řízení nebylo sporné, ale jeho námitky shledal stavební úřad nedůvodnými. Vedlejší účastník následně zamítl odvolání žalobce a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. 2. Rozhodnutí vedlejšího účastníka napadl stěžovatel žalobou. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci žalobu napadeným rozsudkem zamítl s odůvodněním, že stěžovateli nepřísluší žalobní námitky, jejichž prostřednictvím by se dovolával ochrany práv třetích osob, popř. respektování veřejného zájmu, aniž by tento aspekt jakkoliv přímo souvisel s ochranou jeho vlastnického práva. Věcná legitimace žalobce je omezena na ty námitky, které se týkají umožnění účinné ochrany jeho vlastnického práva. 3. Nejvyšší správní soud následně zamítl kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou, neboť krajský soud se již se všemi stěžovatelovými námitkami řádně a přesvědčivě vypořádal. Podstatná část stěžovatelem uplatněných námitek přesahovala rámec otázek řešených ve stavebním řízení, neboť o nich již bylo rozhodnuto v územním řízení. Zbylé námitky, k jejichž uplatnění byl stěžovatel oprávněn, byly shledány nedůvodnými, a námitkou, že došlo ke snížení hodnoty majetku stěžovatele, se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat pro nepřípustnost, neboť ji stěžovatel uplatnil až v kasační stížnosti. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel nesouhlasí se závěry správních soudů a namítá, že napadenými rozsudky bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 47 Listiny základních práv EU, právo na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny, čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě a čl. 17 Listiny základních práv EU, a právo na příznivé životní prostředí dle čl. 35 odst. 1 a 3 Listiny a čl. 37 Listiny základních práv EU. 5. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že stavební úřad neprovedl důkaz svědeckou výpovědí, neboť správní orgán je povinen zvážit důvodnost navrženého důkazu a promítnout tuto svou úvahu do odůvodnění rozhodnutí. Na podporu tohoto svého tvrzení stěžovatel cituje nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 a sp. zn. III. ÚS 1481/08 ze dne 11. 12. 2008. 6. Zásah do svého vlastnického práva spatřuje stěžovatel ve vybudování příjezdové cesty k pozemku stavebníka přes pozemek stěžovatele. Namítá nedostatečné odůvodnění rozhodnutí správního orgánu a nedostatečné zohlednění jiného probíhajícího soudního sporu vedeného před Okresním soudem v Šumperku. Dále stěžovatel jakožto zásah do svého vlastnického práva vnímá také skutečnost, že během přípravy realizace stavebního záměru došlo opakovaně ze strany stavebníka k zásahům do životního prostředí, zejména do stanoviště zvláště chráněného druhu zdrojovky. V důsledku toho mělo dojít k újmě na majetkových hodnotách stěžovatele, konkrétně ke snížení hodnoty jeho majetku. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2144/14 ze dne 4. 2. 2016 a uvádí, že nebyl naplněn tímto nálezem formulovaný požadavek na zachování maxima z obsahu obou vzájemně si kolidujících vlastnických práv stavebníka a stěžovatele, neboť stěžovatel byl v důsledku vybudování příjezdové cesty a zásahů do stanoviště zdrojovky neúměrně omezen ve svém vlastnickém právu na úkor vlastnického práva stavebníka. S odkazem na nález sp. zn. II. ÚS 268/06 ze dne 9. 1. 2008 pak stěžovatel namítá, že vlastnické právo lze omezit pouze se souhlasem vlastníka, přičemž stěžovatel stavebníkovi neudělil souhlas s užíváním části svého pozemku za účelem vybudování příjezdové cesty ke stavbě. Navíc příjezdová cesta mohla být vybudována i jiným způsobem, kterým by k zásahu do vlastnického práva stěžovatele nedošlo. 7. Ve vztahu k právu na příznivé životní prostředí stěžovatel cituje nález sp. zn. III. ÚS 70/97 ze dne 10. 7. 1997, podle něhož "skutečnost, že životní prostředí je veřejným statkem (hodnotou) ve smyslu preambule Ústavy a Listiny a čl. 7 Ústavy, nevylučuje existenci subjektivního práva na příznivé životní prostředí (čl. 35 odst. 1 Listiny), jakož i práva v zákonem stanoveném rozsahu se jej domáhat (čl. 41 Listiny)." Stěžovatel dovozuje porušení ústavně zaručeného práva na příznivé životní prostředí z toho, že na pozemcích v jeho vlastnictví bylo stavebníkem v souvislosti s realizací stavebního záměru opakovaně zasaženo do stanoviště zvláště chráněného druhu zdrojovky. Stěžovatel tento zásah prokázal fotografiemi a závěry z biologického šetření, avšak stavební úřad toto nevzal v potaz. Výskyt zdrojovky na pozemcích ve vlastnictví stěžovatele tak nelze vykládat pouze jako zásah do práva na příznivé životní prostředí, ale částečně také jako zásah do vlastnického práva stěžovatele. Pokud došlo k zásahu do zvlášť chráněného druhu na pozemcích ve vlastnictví stěžovatele, tak bylo porušeno subjektivní právo stěžovatele na příznivé životní prostředí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti. Ta byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. 10. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. Do pravomocných rozhodnutí obecných soudů zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Jinými vadami se nezabývá. 11. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1956/19 ze dne 12. 5. 2020 nebo nález sp. zn. II. ÚS 3505/18 ze dne 3. 6. 2019). 12. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nepřináší žádnou ústavněprávní argumentaci, resp. žádnou argumentaci, která by nebyla vypořádána v napadených rozhodnutích správních soudů. Je pozoruhodné, že ústavní stížnost svým obsahem ani nemíří proti napadeným rozhodnutím správních soudů, nýbrž pouze proti závěrům správních orgánů, jejichž rozhodnutí však již byla předmětem přezkumu správních soudů, a navíc formálně nejsou ústavní stížnosti napadena (ač je stěžovatel napadnout mohl). Vůči rozhodnutím správních soudů naopak stěžovatel nevznáší žádné námitky, ačkoli je formálně ústavní stížností napadá. 13. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí správních soudů ve světle standardů spravedlivého procesu definovaných ve své judikatuře. Součástí ústavních záruk řádně vedeného soudního řízení je požadavek, aby rozhodnutí soudů byla náležitým způsobem odůvodněna (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2438/24 ze dne 26. 11. 2025, sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 27. 3. 2012 nebo sp. zn. II. ÚS 4927/12 ze dne 26. 11. 2013). Pro účastníka řízení z nich musí být zřejmé, jaká skutková zjištění soud učinil a jakým způsobem je právně vyhodnotil. Jeho skutkové a právní závěry přitom nesmí být projevem libovůle a úvahy, na nichž jsou založeny, musí odpovídat obecně akceptovaným interpretačním postupům. Jde-li o rozsah odůvodnění, ten přirozeně vždy závisí na okolnostech konkrétního případu, neboť nezbytnost jednotlivých jeho obsahových komponentů se odvíjí od předmětu řízení a povahy rozhodnutí, jakož i od návrhů a argumentů uplatněných účastníky řízení, se kterými se soudy musí adekvátně vypořádat (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009). 14. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze pokračuje v polemice se závěry správních orgánů; svou argumentaci vede převážně v rovině práva podústavního a nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Skutečnost, že se stěžovatel s právním hodnocením správních orgánů (a v důsledku tak i správních soudů) neztotožňuje, však nečiní jeho ústavní stížnost opodstatněnou. Neúspěch ve správním řízení či v následném soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod. 15. Ústavní soud po přezkumu napadených rozhodnutí konstatuje, že oba rozsudky správních soudů jsou pečlivě odůvodněné a reagují na všechny námitky stěžovatele. Argumentaci v obou napadených rozsudcích považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou, úvahy soudů se nejeví být nikterak nepřiměřenými a jejich závěrům nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. 16. Krajský soud se podrobně vypořádal s tvrzeními stěžovatele o protiprávním zásahu do životního prostředí (body 13-17), o nevypořádaných důkazech (body 18-24), o vadách biologického průzkumu (body 25-27), o odnětí části pozemku ze zemědělského půdního fondu (body 28-31), o umístění příjezdové komunikace v rozporu s územním rozhodnutím (body 32-36) i o nepřerušení stavebního řízení do skončení věci vedené u Okresního soudu v Šumperku (body 37-43). U všech argumentů konstatoval, že se s nimi již vypořádal žalovaný správní orgán a že stěžovatel opakovaně vznáší námitky, které již byly uspokojivě vypořádány ve správním řízení. Krajský soud stěžovateli rovněž vysvětlil, že rozsah námitek příslušejících ve stavebním řízení "dotčenému sousedovi" je limitován ještě výrazněji než v řízení územním (v němž stěžovatel již dříve rovněž neuspěl). Vlastník sousední nemovitosti je oprávněn napadnout stavební povolení pouze takovými námitkami, které souvisí s ochranou jeho vlastnického (popř. jiného věcného) práva k nemovitým věcem, a současně nebyly nebo nemohly být uplatněny již v řízení územním (srov. body 9 a 10 napadeného rozsudku krajského soudu). Dle krajského soudu však stěžovatel nehájil svá vlastní veřejná subjektivní práva, nýbrž veřejný zájem, což mu s ohledem na jeho postavení ve stavebním řízení nepřísluší. Ústavní soud považuje argumentaci krajského soudu za srozumitelnou a pečlivě odůvodněnou. 17. Rovněž Nejvyšší správní soud reagoval na námitky stěžovatele detailně a přesvědčivě. Ve vztahu k zásahu do stěžovatelova veřejného subjektivního práva se ztotožnil s hodnocením krajského soudu o velmi obecné argumentaci stěžovatele. Ve vztahu ke snížení hodnoty stěžovatelova majetku Nejvyšší správní soud konstatoval, že stěžovatel tuto argumentaci uplatnil až v kasační stížnosti, nikoli v žalobě, a proto se tímto argumentem Nejvyšší správní soud nemohl zabývat pro nepřípustnost (§ 104 odst. 4 s. ř. s.). Ústavní soud uzavírá, že ani napadenému rozsudku Nejvyššího správního soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. 18. Nad rámec všeho výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že i v ústavní stížnosti stěžovatel popisuje zásah do svého vlastnického práva jen velmi obecně: dovozuje ho z toho, že ze strany stavebníka mělo opakovaně dojít k zásahům do životního prostředí, zejména pak do stanoviště zvláště chráněného druhu zdrojovky, a uvádí, že "v důsledku takového zásahu došlo k újmě na majetkových hodnotách stěžovatele, konkrétně ke snížení hodnoty dotčeného majetku." Tím však stěžovatel opět, stejně jako v předchozích řízeních, tvrdí pouze negativní vliv stavby na životní prostředí, tj. hájí veřejný zájem, z něhož pak zcela neurčitě dovozuje zásah do svého vlastnického práva. Nijak však neuvádí, v čem má tento zásah do jeho vlastnického práva spočívat. Rovněž nijak neargumentuje ve vztahu ke svému právu na příznivé životní prostředí a neuvádí, čím mělo dojít k zásahu do jeho práv garantovaných v čl. 35 odst. 1 a odst. 3 Listiny. V neposlední řadě stěžovatel vůbec nevysvětluje, jak mělo dojít k porušení jeho práv garantovaných Listinou základních práv EU, resp. proč by vůbec měla být Listina základních práv EU na tuto věc aplikovatelná. 19. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil žádné porušení základních práv stěžovatele. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. května 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu