Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů Martiny Maříkové a Marcela Maříka, oba zastoupeni Mgr. Šimonem Jirkou, advokátem, sídlem U Bachmače 1701/44, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2519/2025-239 ze dne 19. listopadu 2025 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 47/2025-216 ze dne 22. května 2025, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Čedok a.s., sídlem Vinohradská 2577/178, Praha 3, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jejich základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Stěžovatelé se žalobou domáhali po vedlejší účastnici zaplacení částky 109 718 Kč s příslušenstvím jako náhradu škody a újmy za narušení dovolené. Vedlejší účastnice na základě smlouvy o zájezdu obstarala stěžovatelům letecký zájezd na Madagaskar. Součástí zájezdu byl fakultativní výlet na ostrov Nosy Iranja. 3. Během něj stěžovatelé navštívili i vedlejší ostrov, který byl s ostrovem Nosy Iranja spojen písečným přelivem. Při zpáteční cestě stěžovatelé zjistili, že přeliv byl kvůli přílivu téměř zaplaven. Jejich návrat na původní ostrov byl tak značně ztížen a celý zážitek měl být pro stěžovatele silně traumatizující. Vzniklou újmu přičítají stěžovatelé vedlejší účastnici, která je podle jejich názoru na možnost takového vývoje situace dostatečně neupozornila. 4. Obvodní soud pro Prahu 3 ("obvodní soud") rozsudkem č. j. 5 C 58/2023-178 ze dne 5. září 2024 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelům částku 39 072,50 Kč s příslušenstvím (výrok I). Do částky 70 645,50 Kč žalobu zamítl (výrok II) a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelům náhradu nákladů řízení v částce 74 674 Kč (výrok III). Konečně uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 3 na náhradě nákladů řízení placených státem částku 3 770 Kč (výrok IV). 5. Stěžovatelé i vedlejší účastnice podali proti rozhodnutí obvodního soudu odvolání k Městskému soudu v Praze ("odvolací soud"). Odvolací soud výrok I rozsudku obvodního soudu změnil tak, že žalobu do částky 39 072,50 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I). Ve výroku II rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok II) a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III a IV). 6. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně posoudil, že okolnosti na straně vedlejší účastnice (nevčasné poskytnutí informací) se na vzniklé újmě stěžovatelů podílely jen zanedbatelným způsobem. S tímto závěrem stěžovatelé nesouhlasili, a proto podali dovolání k Nejvyššímu soudu, který jej odmítl jako nepřípustné. II. Argumentace stěžovatelů 7. Stěžovatelé zejména nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že porušení smluvní povinnosti vedlejší účastnice mělo na vzniklou újmu zanedbatelný vliv. Rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že přístup stěžovatelů měl být nelogický a neobezřetný. Stěžovatelé tak jsou stále přesvědčeni, že měli být ze strany vedlejší účastnice (resp. delegátky) poučeni o nebezpečí spojeného s předmětným výletem. Podle nich nebylo možné na začátku výletu objektivně předvídat, že cesta, po které se stěžovatelé vydají, může být v důsledku hrozícího přílivu téměř zatopena. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 10. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů se skutkovými a některými právními závěry odvolacího soudu. Ten měl podle stěžovatelů správně vyhodnotit, že vedlejší účastnice porušila svou smluvní povinnost vyplývající ze smlouvy o zájezdu. Chybně ale podle nich odvolací soud posoudil míru podílu této okolnosti na vzniklé újmě. Podle odvolacího soudu se totiž na újmě podílely zejména okolnosti přičitatelné stěžovatelům, přičemž porušení smluvní povinnosti se na ní mělo podílet jen zanedbatelným způsobem. S odkazem na ustanovení § 2918 občanského zákoníku soud újmu mezi stěžovatele a vedlejší účastnici nedělil. 11. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že porušení smluvní povinnosti vedlejší účastnice shledal i obvodní soud. Ten s přihlédnutím ke všem zjištěným skutečnostem konstatoval spoluúčast stěžovatelů ve výši 50 %. 12. S ohledem na obsah námitek stěžovatelů je zřejmé, že po Ústavním soudu v ústavní stížnosti požadují, aby jako další přezkumná instance zhodnotil oprávněnost napadených závěrů odvolacího soudu. Taková role ale Ústavnímu soudu nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu není opětovně posoudit věcnou správnost závěrů obecných soudů, ale přezkoumat, zda obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavnosti a zda proces vedoucí k vydání rozhodnutí nebyl zatížen vadami majícími relevanci z hlediska základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15 ze dne 17. března 2015). Takové vady ale Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal. 13. Závěr soudu, podle něhož subjekt navzdory porušení své smluvní povinnosti není povinen nahradit vzniklou škodu, je relativně výjimečný. Přesto takovou situaci zákonodárce výslovně předpokládá (§ 2918, věta druhá, občanského zákoníku) a ostatně i Ústavní soud se k ní v nedávné době vyjadřoval (viz nález sp. zn. III. ÚS 1948/25 ze dne 26. března 2026, bod 33). V citovaném rozhodnutí Ústavní soud zdůraznil, že z hlediska výjimečnosti takové situace je nutné, aby byl postup obecných soudů podle § 2918 občanského zákoníku adekvátně odůvodněn. 14. Z obsahu napadených rozhodnutí nevyplývá, že by odvolací soud svůj závěr nedostatečně odůvodnil. Pro naplnění požadavku na řádné odůvodnění je nezbytné, že soud ve svém rozhodnutí výslovně uvedl, které okolnosti přičetl k tíži stěžovatelů, a to a) jejich nevyčkání do příjezdu delegátky, která by jim požadované informace sdělila, a b) neřízení se informacemi od ostatních osob, které se na místě nacházely (bod 29 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Ústavní soud tak v postupu odvolacího soudu neshledal žádné ústavněprávní pochybení. 15. Rovněž jako zjevně neopodstatněnou vyhodnotil Ústavní soud i druhou námitku stěžovatelů. Ta směřovala proti závěru odvolacího soudu, který označil jejich pohyb na ostrově za nelogický a neobezřetný. Vycházel přitom z provedeného dokazování před obvodním soudem, a to zejména ze svědecké výpovědi Kateřiny Ličkové (bod 11 rozsudku obvodního soudu). Možnosti zásahu Ústavního soudu jsou ale v takovém případě omezené. Ústavní soud totiž do hodnocení důkazů nezasahuje, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Zasáhne pouze v případě extrémního rozporu mezi skutkovými závěry a obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků (srov. sp. zn. III. ÚS 2645/24 ze dne 7. května 2025, bod 16). O takovou situaci se v posuzovaném případě nejedná. Ze svědecké výpovědi vyplynulo, že stěžovatelé byli skupinou jiných výletníků upozorněni na nebezpečnost přílivu. Jestliže i přes toto upozornění pokračovali ve své cestě, nelze závěr odvolacího soudu považovat za závěr v extrémním rozporu s obsahem provedeného dokazování. 16. Závěrem Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy odchýlily od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. V ústavní stížnosti uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu se otázkou spoluúčasti poškozených na vzniklé újmě nezabývala, a nejsou proto pro posuzovaný případ relevantní. Stěžovatelé zároveň ani neuvádějí, v čem se měly obecné soudy od ustálené judikatury odchýlit. 17. Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu