Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Filipa Smoljaka, zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem, sídlem Bráfova třída 770/52, Třebíč, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3277/2024-692 ze dne 23. července 2025, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 45/2024-645 ze dne 30. května 2025 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 7 C 143/2018-549 ze dne 27. září 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení a a) společností Respekt Media a.s., sídlem Vodičkova 704/36, Praha 1, a b) Economia a.s., sídlem Pod Dráhou 1637/2, Praha 7, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména podle čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 4, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 17 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listiny") a čl. 8 a 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluvy"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel je jedním ze čtyř dědiců autorských práv po svém otci, Ladislavu Smoljakovi, spoluautoru fiktivní postavy Járy Cimrmana. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na ochranu osobnosti směřující vůči vedlejší účastnici b) (původní žalované). Žalobou se stěžovatel domáhal uložení povinnosti ukončit veřejné šíření článku s názvem "Filipika" s podtitulem "Jak vidím spor o autorská práva na Járu Cimrmana", jehož autorem je uváděn Zdeněk Svěrák, (dále jen "Článek 1") a článku s názvem "Peníze podle Leoše Rouska: Vypukly dědické spory o Járu Cimrmana. Vydělat se ale dá stále i na ropě" (dále jen "Článek 2"), jejich stažení z webových stánek žalované (výroky I a II), jakož i písemné omluvy (výrok III a IV) a náhrady nemajetkové újmy v penězích, kterou vyčíslil částkou 500 000 Kč (výrok V). Soud také rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VI). 3. Obvodní soud žalobu zamítl, neboť podle zjištěného skutkového stavu a odkazované judikatury dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Stěžovatel je osobou veřejně činnou, a musí tedy akceptovat větší míru veřejné kritiky. Označení Článku 1 jako filipiky a samotný název textu ("Jak vidím...") upozorňuje čtenáře na to, že v něm bude prezentován hodnotící soud vyjadřující subjektivní názory autora. Žádný z výroků pak neobsahuje skutkové tvrzení, které by o stěžovateli uvádělo nepravdivé údaje. Výroky učiněné v nadsázce ("mstivý soused, vrabec s orlími křídly") přitom požívají ochrany, neboť v opačném případě by došlo k nepřípustnému zúžení prostoru pro svobodu projevu, která se vztahuje i na nepříjemné informace a myšlenky. Článek 2 pak z Článku 1 vychází, aniž by obsahoval nová tvrzení. Obvodní soud dále uvedl, že nebylo prokázáno, že by do života a osobnosti žalobce bylo spornými články jakkoliv negativně zasaženo, neboť většinu tvrzených potíží si žalobce působí sám svou povahou. 4. Stěžovatel podal proti rozsudku obvodního soudu odvolání. V průběhu odvolacího řízení došlo ve vztahu k uplatněným námitkám vyvozovaných z Článku 1 k singulární sukcesi a následnému procesnímu nástupnictví tak, že vedlejší účastnice a) vstoupila do řízení na straně žalované namísto dosavadní výlučné žalované vedlejší účastnice b). Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil ve výrocích I, III a ve výroku V ohledně částky 375 000 Kč ve vztahu mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí b) a ve výrocích II, IV, VI a ve výroku V ohledně částky 125 000 Kč ve vztahu mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí a). Soud také rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl, jelikož napadená rozhodnutí považoval za věcně správná z pohledu uplatněných námitek. II. Argumentace stěžovatele 6. Zaprvé, stěžovatel namítá, že mu nebyla poskytnuta dostatečná míra ochrany osobnosti a soukromí. Soudy rezignovaly na provádění testu proporcionality, pojem "osoba veřejného zájmu" vyložily nepřiměřeně extenzivně, což vede k absurdním důsledkům (že kdo uplatňuje práva k "veřejně známému" dílu, ztrácí ochranu cti), a přitom nerozlišovaly mezi zásahem do stěžovatelovy soukromé a veřejné sféry. Soudy však pochybily již tím, že sporné výroky kvalifikovaly jako hodnotící soudy. 7. Zadruhé, soudy se dle stěžovatele nevypořádaly s jeho relevantní argumentací, zejména s důkazy, které prokazují nepravdivost tvrzení obsažených v článcích, s námitkou nevěrohodnosti svědecké výpovědi autora Článku 1 (svědka Zdeňka Svěráka) a s námitkou, že články působí difamačně svým celkovým vyzněním. Soudy přitom přiznaly vyšší váhu autoritě veřejně známé osobnosti, Zdeňka Svěráka, než věcným argumentům a důkazům předložených stěžovatelem. Stěžovatelovo právo na spravedlivý proces bylo porušeno také tím, že po změně v obsazení prvoinstančního soudu nedošlo k opětovnému provedení důkazů, zejména pak výslechu svědků. 8. Zatřetí, soudy implicitně vycházely z toho, že si stěžovatel nižší ochranu svých práv "zaslouží" když se odmítl přizpůsobit zavedenému systému správy práv a vykonával je jinak než ostatní dědicové. Tím, ač přímo netvrdí, že by šlo o zneužití práva (§ 8 občanského zákoníku), postupovaly protiústavně. 9. Začtvrté, stěžovatel podpůrně namítá vnitřní rozpor mezi deklarovaným právním názorem Nejvyššího soudu a jeho aplikací. Ten spočívá v tom, že v bodu 10 svého rozsudku existenci tzv. ohrožovacího deliktu připouští, v dalším textu však tuto zásadu popírá, když bagatelizuje zásah s tím, že by články nevedly k žádným zásadním negativním dopadům do osobnostní sféry žalobce, a že tedy nešlo o zásah takové intenzity, který by přesáhl rámec přiměřené kritiky. Tímto posunem se Nejvyšší soud fakticky vrátil ke konceptu výsledkového deliktu a zároveň popřel preventivní funkci § 82 občanského zákoníku. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupený advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. IV. a) Obecná východiska 12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej v řízení o ústavní stížnosti nelze považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 13. Nyní posuzovaná věc vychází ze žaloby stěžovatele na ochranu osobnosti; jde tak především o konflikt mezi svobodou projevu zaručenou v čl. 17 Listiny (a v čl. 10 Úmluvy) a právem na ochranu osobnostních práv chráněných čl. 10 Listiny (a čl. 8 Úmluvy). Svoboda projevu je považována za jeden ze základních prvků demokratické společnosti, uplatní se přitom rovněž pro takové projevy, které jsou nepříjemné, šokují či znepokojují (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Lingens proti Rakousku ze dne 8. 7. 1986, stížnost č. 09815/82, § 41). 14. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu je v takovýchto sporech nutné vážit několik relevantních kritérií. Nález sp. zn. II. ÚS 2051/14 ze dne 3. 2. 2015 a navazující judikatura za taková kritéria považuje zejména následující: 1. povaha projevu, resp. výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení, hodnotový soud či hybridní výrok), 2. obsah výroku (např. zda jde o projev "politický" či "komerční"), 3. forma výroku (nakolik je předmětný výrok expresivní nebo dokonce vulgární), 4. postavení kritizované osoby (zejména zda jde o osobu veřejně činnou, osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou), 5. zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry kritizované osoby, 6. chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama "vyprovokovala", jak se posléze ke kritice postavila), 7. kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.) a konečně 8. kdy tak činí (jaké měl či mohl mít autor projevu v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil; srov. též nález sp. zn. II. ÚS 2051/14 ze dne 3. 2. 2015, bod 31, nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 3161/23 ze dne 18. 6. 2024, bod 28). Každý z těchto faktorů hraje roli při hledání spravedlivé rovnováhy mezi základními právy stojícími v kolizi, ovšem jejich relativní váha závisí vždy na jedinečných okolnostech každého případu. Zároveň Ústavní soud zdůrazňuje, že tento výčet není taxativní; v úvahu musí být vždy vzat celkový kontext věci a ve specifických případech mohou být významné i okolnosti, jež nelze do žádné z právě zmíněných kategorií zařadit. 15. Ústavní soud v tomto směru vychází i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva ("ESLP"), která formuluje 6 obecných kritérií: 1. zda jde o příspěvek k debatě ve veřejném zájmu, 2. jak dobře je osoba známá a co je předmětem reportáže, 3. předchozí chování dotčené osoby, 4. metody získání informací a jejich pravdivost, 5. obsah, forma a následky publikace a 6. závažnost uložené sankce (např. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Axel Springer AG proti Německu ze dne 7. 2. 2012, stížnost č. 39954/08, rozsudek ESLP ve věci Radio Broadcasting Company B92 proti Srbsku ze dne 5. 9. 2023, stížnost č. 67369/16). 16. Judikatura Ústavního soudu i ESLP dovozuje, že zatímco u skutkových tvrzení je třeba posuzovat jejich pravdivost, stran hodnotových soudů takovýto požadavek klást nelze (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2051/14 ze dne 3. 2. 2015, nebo rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Eigirdas a VI "Demokratijos pletros fondas" proti Litvě ze dne 23. 4. 2015, stížnost č. 29369/10, § 126 a tam odkazovaná judikatura). U tzv. výroků hybridních, tedy hodnotících soudů s pravdivostním základem, je přitom nutné zkoumat, do jaké míry mají skutkový základ a zda nejsou vzhledem k prokázanému skutkovému základu přehnané, přičemž je nezbytné vzít v úvahu jejich celkový tón i okolnosti věci (např. také nález sp. zn. I. ÚS 750/15 ze dne 19. 1. 2016, bod 24 a tam odkazovaná judikatura, nebo rozsudek ESLP ve věci Lingens proti Rakousku ze dne 8. 7. 1986, stížnost č. 9815/82, § 46). Výroky týkající se otázek veřejného zájmu jsou přitom považovány spíše za hodnotící soudy než skutková tvrzení (např. rozsudek ESLP ve věci Paturel proti Francii ze dne 22. 12. 2005, stížnost č. 54968/00, § 37). 17. Ač osoby veřejně činné obecně musí snést vyšší míru kritiky (srov. nález sp. zn. I. ÚS 367/03 ze dne 15. 3. 2005, nález I. ÚS 2946/23 ze dne 26. 6. 2024, bod 34), ani v jejich případě nemůže platit, že by její soukromý život nebyl vůbec chráněn (srov. nález II. ÚS 2051/14 ze dne 3. 2. 2015, bod 30). Proto je relevantní, zda je při kritice konkrétní osoby zasaženo do její veřejné či soukromé sféry života. IV. b) Aplikace na posuzovanou věc 18. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů a v jejich kvalifikaci sporných výroků neshledal ústavněprávně relevantní pochybení. 19. Zaprvé, obecné soudy při kvalifikaci sporných výroků vycházely ze zjištěného skutkového stavu (kontextu) a přiléhavé judikatury. Neopomněly zvážit rozdíl mezi veřejnou a soukromou sférou tak, jak tvrdí stěžovatel. Dovolací soud v bodu 15 napadeného rozhodnutí výslovně uvádí, že pro "posouzení povahy zásahu do osobnosti žalobce je významné, že žádný z Článků se nedotýká jeho rodinných poměrů a neřeší otázky soukromé sféry, která je samozřejmě chráněna." 20. Ústavní soud nemůže dát stěžovateli zapravdu ani v tom, že by obecné soudy vyložily pojem "osoba veřejného zájmu" příliš extenzivně. Stěžovatel si ve svých námitkách protiřečí, neboť na jednu stranu říká, že není osobou veřejného zájmu, a na druhou stranu v řízení navrhoval provést výslech svědkyně, která měla dosvědčit negativní dopad článků na stěžovatelovu politickou kariéru - stěžovatel tak vlastně zastává názor, který zároveň vyvrací. Obecné soudy každopádně posouzení stěžovatele jako osoby veřejně činné přesvědčivě zdůvodňují. Jak uvádí Nejvyšší soud v bodě 15 napadeného rozsudku, osobou veřejného zájmu stěžovatele nečiní prostý fakt, že je dědicem po slavném a oblíbeném umělci, nýbrž jeho vlastní vstup do veřejného prostoru. Stěžovatel se ve věci dlouhodobě veřejně vyjadřuje, do veřejné debaty vstoupil jako první a činí tak soustavně. Věc, k níž se vyjadřuje, je jako obecně známé a částečně zlidovělé umělecké dílo předmětem oprávněného veřejného zájmu. Takto široké vymezení osob, jež mohou být předmětem veřejného zájmu, přitom vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu, dle které jsou věcí veřejnou "i umění včetně showbyznysu a dále vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost. Tyto veřejné záležitosti, resp. veřejná činnost jednotlivých osob, mohou být veřejně posuzovány. Při kritice veřejné záležitosti vykonávané veřejně působícími osobami platí z hlediska ústavního presumpce o tom, že jde o kritiku dovolenou. Jde o výraz demokratického principu, o výraz participace občanské společnosti na věcech veřejných" (stěžovatelem zmiňovaný nález sp. zn. I. ÚS 453/03 ze dne 11. 11. 2005). 21. Taktéž nelze souhlasit se stěžovatelem, že by obecné soudy úplně rezignovaly na provedení testu proporcionality. Je sice pravdou, že soudy jej neprovedly explicitně, takový požadavek na ně ani není kladen judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2734/18 ze dne 10. 3. 2020, bod 22, nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 730/26 ze dne 22. 4. 2026, bod 19). Z rozhodnutí je přitom v jejich souhrnu zřejmé, že obecné soudy náležitě prováděly požadované poměřování, odkazují přitom na relevantní judikaturu a kritéria, jež je třeba při rozhodování zvážit, vyjmenovávají a zohledňují. Napadená rozhodnutí obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, reagující na námitky stěžovatele, které však stěžovatel znovu uplatňuje i v řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že posouzení obecných soudů je ústavně souladné. 22. Zadruhé, Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale připomíná, že ze zásady přímosti a ústnosti soudního jednání vyplývá zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.). Do hodnocení důkazů obecným soudem proto Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud do hodnocení důkazů zasáhne pouze tehdy, pokud v dané věci nastal extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, který by porušoval čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2645/24 ze dne 7. 5. 2025, bod 16 a tam uvedená rozhodnutí) nebo také kvůli tzv. opomenutým důkazům (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2087/21 ze dne 30. 9. 2021, bod 21). 23. K takovému pochybení v nyní posuzované věci nedošlo. Ostatně stěžovatel neuvádí, které konkrétní důkazy měly být provedeny a bez odůvodnění opomenuty. Námitku difamace celkovým vyzněním článků pak soudy implicitně (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 4175/18 ze dne 14. 8. 2019, body 21 a 22) zvažovaly též, když připomínaly, že jednotlivé výroky nelze považovat vytrženě z jejich kontextu (body 12 a 16 napadeného rozsudku dovolacího soudu; bod 39 napadeného rozsudku obvodního soudu). Co se týče námitky nevěrohodnosti svědecké výpovědi Zdeňka Svěráka, je třeba uzavřít, že se jí explicitně zabýval, byť stručně, alespoň odvolací soud (bod 18 jeho rozsudku). 24. Zatřetí, Ústavní soud neshledává, že by obecné soudy, byť implicitně, vycházely z přesvědčení, že si snad stěžovatel nižší míru ochrany svých práv "zaslouží" a tím ho sankcionovaly v rozporu s čl. 3 odst. 3 Listiny za výkon jeho práv. Vůbec nepřiléhavým je pak i poukaz stěžovatele, že soudy vycházejí z toho, že se z jeho strany jedná o zneužití práva. Stěžovatel svou argumentaci v tomto směru přílišně nerozvádí, vzhledem k odůvodnění rozhodnutí obecných soudů ji Ústavní soud neshledává za přiléhavou. Právě naopak, obecné soudy uvádějí, že výkon autorských práv stěžovatelem je legitimní (např. bod 19 rozsudku odvolacího soudu); to ovšem nemění nic na tom, že další osoby tento názor nesdílející mají právo v souladu s jejich ústavně zaručenými právy tento svůj názor šířit. 25. Začtvrté, výklad podústavního práva je zásadně doménou obecných soudů (bod 13 tohoto usnesení). Je nicméně zřejmé, že obecné soudy nepopírají možnou preventivní funkci žaloby na ochranu osobnosti. Ve svých rozhodnutích v podstatě docházejí k závěru, že vedlejší účastníci nejsou za případný zásah (ať k němu došlo či nikoliv) odpovědní, jelikož nevybočili z mezí oprávněné kritiky. Ostatně i proto odvolací soud považoval provedené dokazování k míře zásahu před soudem I. stupně za nadbytečné (bod 22 rozsudku odvolacího soudu). I tato námitka je tedy neopodstatněná. 26. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu