Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj), soudce Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Pavelky, zastoupeného Mgr. et. Mgr. Pavlem Pytlíkem, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze 23. 9. 2025, č. j. 22 Cdo 2230/2025-262 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2025, č. j. 27 Co 101/2025-238, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení a Václava Špinky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal určení, že je vlastníkem pozemku p. č. X1 v katastrálním území O. o výměře 360 m2, který je v katastru nemovitostí evidován na Václava Špinku (vedlejší účastník). Sporný pozemek je v rámci jednoho zaploceného celku navázán na stavební parcelu st. p. č. 118 o výměře 76 m2, jejíž součástí je chata č. e. Y, pozemek p. č. X2 o výměře 323 m2, pozemek p. č. X3 o výměře 405 m2 a pozemku p. č. X4 o výměře 417 m2, jejichž vlastníkem je stěžovatel (žalobce). Všechny shora uvedené parcely vznikly v roce 1971 oddělením z původního pozemku p. č. X5, který historicky patřil rodině manželky vedlejšího účastníka. V roce 1977 si rodiče stěžovatele koupili chatu se stavebním pozemkem a související zahradou, které v roce 1983 prodali svému synovi (stěžovateli). Dvě sousední parcely vlevo a vpravo (tj. p. č. X3 a p. č. X4) si "pronajali" od místního národního výboru ("MNV"). V roce 1977 sepsal vedlejší účastník jednostranné prohlášení, podle něhož nebude disponovat s pozemkem p. č. X1 bez vědomí druhé strany (rodičů žalobce). V roce 1991 stěžovatel pozemky p. č. X3 a p. č. X4 odkoupil od obce P. Stěžovatel měl za to, že je vlastníkem všech zaplocených pozemků. V okamžiku, kdy chtěl vedlejší účastník svoji parcelu p. č. X1 zcizit, namítl stěžovatel její mimořádné vydržení. 2. Okresní soud v Nymburce svým rozsudkem ze dne 16. 12. 2024, č. j. 10 C 279/2023-178 zamítl žalobu na určení, že stěžovatel je vlastníkem pozemku p. č. X1 v katastrálním území O. K podanému odvolání Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 6. 2025, č. j. 27 Co 101/2025-238, změnil rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se náhrady nákladů řízení, jinak napadené rozhodnutí potvrdil. Následně podané dovolání Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 23. 9. 2025, č. j. 22 Cdo 2230/2025-262, odmítl. II. 3. Okresní soud v Nymburce konstatoval, že v souvislosti s tvrzeným mimořádným vydržením se žalobci (stěžovateli) nepodařilo prokázat kumulativní naplnění jeho předpokladů plynoucích z ustanovení § 1095 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."). Podle nalézacího soudu nebyla držba sporného pozemku stěžovatelem dána v zákonem stanovené kvalitě, tj. bez nepoctivého úmyslu. Stěžovateli muselo být nejpozději od roku 2013 zřejmé, že v zaploceném souboru pozemků je i sporný pozemek, neboť v rámci proběhlé digitalizace katastrálního operátu byl formou zaslané katastrální mapy informován o existenci sporného pozemku, jehož vlastníkem je osoba odlišná od stěžovatele. Navíc v roce 2012 geometři sporný pozemek fyzicky vykolíkovali. Z uvedeného důvodu okresní soud nepovažoval vnitřní psychický postoj stěžovatele k držbě sporného pozemku za poctivý. 4. Odvolací soud dospěl oproti soudu prvního stupně k odlišnému skutkovému závěru, a to, že stěžovatel věděl o užívání cizího pozemku od samého počátku. Nikoliv až od roku 2012, resp. 2013, kdy došlo k jeho zaměření při pozemkových úpravách. V souvislosti s posuzováním nepoctivého úmyslu stěžovatele poukázal krajský soud na judikaturu Nejvyššího soudu, která spojuje jeho absenci jak s uchopením držby, tak i s obdobím výkonu držby. Později se tento názor upřesnil tak, že akcentuje již jen okamžik uchopení držby. Krajský soud přitom dospěl k závěru, že žalobce z více důvodů věděl od počátku, že drží cizí pozemek, jehož užívání mu bylo umožněno jen výprosou. Pokus způsobit žalovanému újmu je podle názoru odvolacího soudu prokázaný již v okamžiku, kdy se žalobce držby chopil. Mimořádné vydržení je proto vyloučeno. Odvolací soud doplnil argumentaci nalézacího soudu v tom smyslu, že původní pozemek p. č. X5 byl rozdělen na čtyři přibližně stejně velké pozemky o velikosti cca 400 m2. Rodiče stěžovatele i stěžovatel sám měli k dispozici srovnání, jak na místě vypadá cca 400 m2 pozemku vlevo od domu (p. č. X3) a že tomu vůbec neodpovídá domnělých cca 400 m2 pozemků vpravo od domu (p. č. X4). Tato nesrovnalost byla přitom viditelná od počátku na prvního pohled. Stěžovatel užíval bezprostředně související pozemky p. č. X3 a X4 od roku 1983 do roku 1991 jen jako detentor, takže nemohl být ve vztahu k nim, a tím spíše ve vztahu ke spornému pozemku, který leží až za pozemkem p. č. X4, objektivně přesvědčen, že mu patří. Z uvedeného důvodu je podle odvolacího soudu třeba počátek vlastnické držby a běhu vydržecí doby vztahovat u sporného pozemku p. č. X1 až k roku 1991, kdy žalobce odkoupil obě sousední parcely (p. č. X3 a p. č. X4). 5. V rámci dovolacího řízení považoval Nejvyšší soud argumentaci odvolacího soudu za srozumitelnou a souladnou s judikaturou dovolacího soudu. III. 6. Stěžovatel namítl, že obecné soudy pochybily, když při řešení jeho případu nepřihlédly k věci, kterou řešil Nejvyšší soud pod sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, neboť se jedná o věc skutkově velmi podobnou. Důvody, pro které se soudy odchýlily od uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu řádně nevysvětlily. Ujme-li se nabyvatel spolu s pozemkem, který nabyl do vlastnictví, i držby části sousedního pozemku neznamená to bez dalšího, že jedná v nepoctivém úmyslu, a to ani tehdy, je-li jeho držba nepoctivou ve smyslu § 992 odst. 1 o. z. Samotná nedbalost držitele držbu v nepoctivém úmyslu nezakládá, nutný je úmysl držitele. Rozdíl výměry pozemku p. č. X4 (417 m2) a pozemku p. č. X1 (360 m2), pokud by byla výměra byla posuzována jen ve vztahu těchto dvou pozemků, není tak zásadní jako ve věci řešené rozsudkem sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, kde vydržovaný pozemek výměrou značně přesahoval pozemek darem získaný. Ve věci sp. zn. 22 Cdo 2307/2022 měl vydržovaný pozemek 148 % výměry pozemku obdrženého darem, přičemž v souzené věci má vydržovaný pozemek jen 86 % koupeného pozemku. Přístup na pozemek p. č. X1 byl možný jen z ostatních pozemků stěžovatele a pozemky mají nepravidelný tvar. Vedlejší účastník po celou dobu držby proti stěžovateli nijak nezasáhl a své vlastnictví nijak nedeklaroval. Stěžovatel má za to, že pokud Nejvyšší soud připustil vydržení pozemku ve věci sp. zn. 22 Cdo 2307/2022 měl tak učinit i v právě projednávané věci, neboť oba případy jsou v podstatě shodné. Pokud krajský soud poukázal na rozdílnou velikost pozemku vlevo (pozemek p. č. X3) a vpravo (pozemek p. č. X4) od pozemku p. č. X2, potom přehlíží, že vstupní brána je ve středu všech zaplocených pozemků a délka linie oplocení na každou stranu od brány je stejná. Pokud Nejvyšší soud odkázal na další skutečnosti, jako je digitalizace, placení daně a vzájemná komunikace mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem, jedná se o okolnosti, které by neměly mít vliv na posouzení podmínek mimořádného vydržení. Držba v nepoctivém úmyslu zde musí být v době uchopení se držby, okolnosti, které se staly později, již nehrají žádnou roli (srov. sp. zn. 22 Cdo 179/2025). Z výše vyložených důvodů má stěžovatel za to, že ve věci došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 11 Listiny základních práv a svobod. IV. 7. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem. 8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem mu dává pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. 9. Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice se závěry civilních soudů o splnění podmínek mimořádného vydržení podle § 1095 občanského zákoníku. Jádrem sporu je výklad pojmu "nepoctivý úmysl" a hodnocení skutkových závěrů učiněných v tomto ohledu. Ústavní soud dospěl k závěru, že civilní soudy svůj závěr o nesplnění zákonných podmínek mimořádného vydržení odůvodnily ústavně souladně. 10. Nejvyšší soud stěžovateli přesvědčivě vysvětlil, že odvolací soud jeho případ rozhodl v souladu s judikaturou dovolacího soudu týkající se mimořádného vydržení, konkrétně rozsudkem sp. zn. 22 Cdo 2307/2022. Z právě uvedeného rozhodnutí vyplývá, že existence nepoctivého úmyslu nabyvatele je dána tehdy, je-li z okolností případu zjevné, že by průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musel bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl. Posouzení poctivosti držitele je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny. 11. V projednávané věci Krajský soud v Praze považoval držbu pozemku za nikoliv poctivou. Neuvěřil tvrzení stěžovatele, že při nabývání pozemku p. č. X2 (a později i pozemků p. č. X3 a p. č. X4) neznal jejich skutečnou velikost. Výměrou se jedná o parcely prakticky totožné, kdy každá má rozlohu přibližně 400 m2. Úsudek o tom, jak taková výměra vypadá v terénu, si stěžovatel mohl snadno vytvořit podle sousedního pozemku p. č. X3. Přestože jednotlivé pozemky nemají zcela pravidelný tvar, jejich rozloha není tak rozsáhlá, aby stěžovatel při běžné opatrnosti nedokázal jejich velikost odhadnout. Právě tato možnost vizuálního srovnání a reálného posouzení výměry v terénu odlišuje nynější kauzu od případu řešeného Nejvyšším soudem pod sp. zn. 22 Cdo 2307/2022. 12. Namítá-li stěžovatel, že vstupní brána k oploceným pozemkům se nachází ve středu všech zaplocených pozemků a délka linie oplocení na každou stranu od brány je stejná, nutno uvést, že tato skutečnost nijak nevyvrací závěr krajského soudu, že stěžovatel musel mít vzhledem ke shora řečenému vědomost o tom, že velikost pozemku nacházejícího se vlevo od p. č. X2 je ve značném nepoměru k pozemkům nacházejícím se vpravo od p. č. X2. Jinými slovy řečeno, stěžovateli muselo být z poměru nabytého pozemku s pozemkem, jehož držby se bez právního důvodu chopil, nepochybně jasné, že drží více, než nabyl, a nebyly-li tu okolnosti výrazně svědčící v jeho prospěch, jde o držbu nabytou v nepoctivém úmyslu (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. II. ÚS 1079/25). 13. Jediným aspektem svědčícím ve prospěch stěžovatele je skutečnost, že přístup na spornou parcelu vede toliko přes jeho vlastní pozemky. Tato okolnost však sama o sobě nemůže převážit shora uvedené závěry. Namítá-li stěžovatel, že pozemky jsou oploceny od nepaměti, nutno uvést, že k jejich oddělení od pozemku p. č. X5 došlo v roce 1971. Nejedná se tedy o situaci, kdy by vznik plotu nebylo lze historicky doložit. Zákonem stanovené podmínky mimořádného vydržení jsou sice více benevolentní, než je tomu u řádného vydržení, nicméně ani mimořádné vydržení nechrání držitele, kterému lze prokázat nepoctivý úmysl. 14. K výjimečnému zásahu do kompetence civilních soudů nepostačí, že by Ústavní soud případně hodnotil otázku existence nepoctivého úmyslu jinak. Ústavní soud není čtvrtou instancí v civilním soudnictví; s ohledem na ústavní dělbu moci proto musí dbát principu minimalizace zásahů do činnosti civilních soudů, které jsou lépe institucionálně vybaveny k hodnocení skutkové okolnosti jednotlivých sporů ohledně mimořádného vydržení sousedních pozemků. Stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdil žádné významné okolnosti, které by civilní soudy opomenuly. 15. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu