Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Lenky Žižkové, zastoupené Mgr. Miroslavem Němcem, advokátem, sídlem Borská 588/13, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2025 č. j. 33 Cdo 3051/2024-131, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem, sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2025 č. j. 33 Cdo 3051/2024-131 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2025 č. j. 33 Cdo 3051/2024-131 se proto ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti, z napadeného rozhodnutí a z vyžádaného soudního spisu se podává, že stěžovatelka jako žalobkyně se žalobou, doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") dne 7. 8. 2023 domáhala zaplacení částky ve výši 43 982 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení, které vedlejší účastnici vzniklo z důvodu neplatnosti pojistné smlouvy č. 7053565610 uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí dne 22. 11. 2010 (dále jen "pojistná smlouva"). Namítala, že tato pojistná smlouva a její součást - doplňkové pojistné podmínky ŽP-DPP-SLUP-0004 (dále též jen "DPP") jsou co do vymezení kapitálové hodnoty pojištění a výše nákladů neurčité. Pojistnou smlouvu proto považovala za neplatnou. Pojistná smlouva byla ukončena na základě žádosti stěžovatelky ze dne 17. 4. 2023. Vedlejší účastnice stěžovatelce vyplatila odkupné ve výši 115 018 Kč. V mezidobí vyplatila vedlejší účastnice stěžovatelce 7 000 Kč. Stěžovatelka zaplatila na pojistném vedlejší účastnici celkem 166 000 Kč a z titulu bezdůvodného obohacení jí žalovaná dluží dalších 43 982 Kč. Dále stěžovatelka požadovala zaplacení zákonného úroku z prodlení, když dne 19. 7. 2023 marně vyzvala vedlejší účastnici předžalobní výzvou k zaplacení předmětné jistiny. Zaplatila-li na pojistném celkem 166 000 Kč, má po zohlednění odkupného (115 018 Kč) a poskytnutého plnění z úrazového pojištění (7 000 Kč) právo na žalovanou částku z titulu bezdůvodného obohacení vedlejší účastnice. 3. Obvodní soud rozsudkem ze dne 8. 2. 2024 č. j. 30 C 185/2023-42 žalobu o zaplacení částky 43 982 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení (výrok II.). Obvodní soud dovodil, že nárok stěžovatelky je co do částky 12 982 Kč včetně jí požadovaného příslušenství promlčený. Pokud jde o nepromlčenou část nároku ve výši 31 000 Kč, dodatkem ke smlouvě ze dne 17. 4. 2023 účastnice vyjádřily svoji vůli podřídit smlouvu právnímu režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen "občanský zákoník" či "nový občanský zákoník"), a dále specifikovat a vyjasnit obsah závazkového vztahu včetně poskytnutí benefitu stěžovatelce. Účastnice stvrdily, že ke dni uzavření smlouvy byla stěžovatelka řádně seznámena s obsahem smlouvy, včetně pojistných podmínek, jejichž výčet je uveden ve smlouvě, včetně přehledu poplatků a včetně modelace budoucího pojištění s tím, že ustanovení dodatku mají přednost před zněním smlouvy. Stěžovatelka tento dodatek uzavřela s vedlejší účastnicí dobrovolně a deklarovala tak, že obsah závazku považuje za srozumitelný a určitý. Proto stěžovatelka nemůže namítat neplatnost smlouvy z důvodu zneužití či její neurčitosti či nepřiměřenosti. Sama se z titulu vzájemného smluvního ujednání domáhala po vedlejší účastnici pojistného plnění z titulu úrazového pojištění a vedlejší účastnice jí pojistné plnění vyplatila. Poté stěžovatelka smlouvu ukončila. 4. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 30. 5. 2024 č. j. 53 Co 67/2024-89 rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud dovodil, že obvodní soud postupoval správně, posoudil-li obsah dodatku jako samostatné smluvní ujednání, které se řídí právní úpravou občanského zákoníku. Účastnice v dodatku vyjádřily svoji vůli podřídit smlouvu právnímu režimu nového občanského zákoníku a vůli specifikovat a upravit nově jejich závazkový právní vztah. Stěžovatelka potvrdila, že jde o její svobodný projev vůle a potvrdila i to, že byla s obsahem nové smlouvy řádně seznámena, a to včetně pojistných podmínek, které jsou nedílnou součástí smlouvy. Vzhledem k tomu, že je správný závěr obvodního soudu ohledně nové úpravy vzájemných práv a povinností účastnic, veškerá argumentace týkající se námitek neplatnosti původní pojistné smlouvy je tak irelevantní. Stěžovatelce proto nemohl vzniknout nárok na zaplacení bezdůvodného obohacení, když sama svým podpisem odsouhlasila nové znění pojistné smlouvy, které nově upravilo veškerá práva a povinnosti z ní vyplývající. 5. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud v napadeném usnesení ke stěžovatelkou položeným otázkám poukázal na to, že soudní praxe je ustálena na názoru, že strany smlouvy mohou založit účinnost dohody přede dnem jejího uzavření, dodatek smlouvy tedy může mít retroaktivní účinky. Poukázal na rozsudek ze dne ze dne 15. 6. 2005 sp. zn. 32 Odo 705/2005, ve kterém uzavřel, že "zpětně mohou účinky právního úkonu působit, stanoví-li tak zákon nebo přípustná dohoda účastníků". Platí, že zpětná účinnost dohody je přípustná, není-li smluvní ujednání v rozporu s kogentní normou. Městský soud tedy rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud dále poukázal na to, že podle § 555 odst. 1 občanského zákoníku se právní jednání posuzuje podle jeho obsahu. V projednávané věci bylo výsledkem interpretace jednotlivých článků zjištění, že všechny údaje související s daným typem životního pojištění jsou v dodatku ze dne 17. 4. 2023 obsaženy, takže nejde o právní jednání neurčité nebo nesrozumitelné, přičemž jak strany své ujednání formálně označily, není podstatné. II. Argumentace stěžovatelky 6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud učinil nesprávný právní závěr o platnosti dohody o narovnání, neboť nebyly splněny zákonné předpoklady pro její platné uzavření. Městský soud ani obvodní soud se nezabývaly skutečnou vůlí stěžovatelky při uzavření dodatku. Stěžovatelka v okamžiku uzavření dodatku neměla pochybnost o platnosti pojistné smlouvy a neměla žádnou vědomost o tom, že mezi ní a vedlejší účastnicí existují z pojistné smlouvy sporná práva či povinnosti. Preambule dodatku nenaznačuje, že mezi smluvními stranami jsou nějaká sporná práva či povinnosti, která by bylo nutné narovnat. Vedlejší účastnice jakožto podnikatelka je podle § 1811 občanského zákoníku povinna učinit veškerá sdělení vůči spotřebiteli jasně a srozumitelně. Vedlejší účastnice této povinnosti nedostála, neboť stěžovatelku při uzavření dodatku neinformovala o tom, že pojistná smlouva obsahuje právní vady způsobující její absolutní neplatnost. Stejně tak stěžovatelka nebyla informována o právech, která by jí z případných vad pojistné smlouvy plynula. Vůlí stěžovatelky bylo uzavření dodatku k platné pojistné smlouvě, nikoliv dohody o narovnání. Nejvyšší soud ve svém závěru, že dodatek byl sjednán platně, ignoroval informační převahu vedlejší účastnice vůči stěžovatelce jako spotřebitelce, která neznala skutečné důvody uzavření dodatku, tj. uzavření nové pojistné smlouvy a dohody o narovnání, ale měla za to, že uzavírá pouze dodatek k původní pojistné smlouvě. Stěžovatelka namítá, že usnesení Nejvyššího soudu není řádně odůvodněno, přičemž ke druhé otázce položené v dovolání se v napadeném usnesení nevyjádřil vůbec. 7. Podle stěžovatelky dodatek odporuje zákonu i dobrým mravům a jako takový nemůže obstát se zřetelem k autonomii vůle. Stěžovatelka je rovněž přesvědčena, že čl. 8.5 dodatku nelze považovat za dohodu o narovnání, neboť nelze zjistit, jaké závazky z pojistné smlouvy jsou sporné a co má být předmětem dohody o narovnání. Článek 8.5 dodatku je proto nutno považovat za zdánlivé právní jednání ve smyslu § 553 odst. 1 občanského zákoníku, k němuž se podle § 554 občanského zákoníku nepřihlíží. Stěžovatelka dále namítá, že dodatek byl uzavřen v rozporu se zásadou poctivosti, neboť vedlejší účastnice jí zamlčela pravý důvod uzavření dodatku a stěžovatelka dodatek uzavřela v omylu o rozhodující okolnosti, když vedlejší účastnice potřebu uzavření dodatku zdůvodnila existencí nového občanského zákoníku. Vedlejší účastnice textem preambule dodatku vyvolala ve stěžovatelce dojem, že dodatek se uzavírá pouze proto, že v platnost a účinnost vstoupil nový občanský zákoník a že pojistná smlouva se řídí neúčinnou právní úpravou. 8. Stěžovatelka namítá, že vedlejší účastnice v době jednání se stěžovatelkou o uzavření dodatku k pojistné smlouvě věděla, že pojistná smlouva má vady, které způsobují její absolutní neplatnost. Jejím skutečným cílem tak bylo uzavřít se stěžovatelkou dohodu o narovnání a eliminovat důsledky spojené s neplatností pojistné smlouvy. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 69 Co 453/2024. Tvrdí, že čl. 8.5 dodatku je nutno posoudit také jako nepřiměřené smluvní ujednání ve smyslu § 1813 občanského zákoníku, které v rozporu s požadavkem přiměřenosti zakládá nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch stěžovatelky jako spotřebitelky. Obvodní soud ani městský soud se nepřiměřeností smluvních ujednání nezabývaly. Takový postup soudů je v rozporu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU"). Z obsahu dodatku je zřejmé, že cílem vedlejší účastnice bylo dodatkem zhojit právní vady, které podle judikatury obecných soudů vedou k absolutní neplatnosti smluv týkajících se životního pojištění, tj. sjednat výši nákladové struktury pojištění (viz čl. 2 dodatku). Na tuto skutečnost však stěžovatelka nebyla vedlejší účastnicí upozorněna. 9. Stěžovatelka je přesvědčena, že mezi ní a vedlejší účastnicí nedošlo k uzavření dohody o narovnání, ani k uzavření nové pojistné smlouvy, neboť čl. 8.5 dodatku je zneužívajícím smluvním ujednáním, k němuž se v souladu s § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží. Nejvyšší soud uvedenou argumentaci a zejména judikaturu SDEU ignoroval. Stěžovatelka dovozuje, že Nejvyšší soud porušil zásadu efektivity unijního práva podle v čl. 4 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii. V důsledku nerespektování zásady efektivity došlo k porušení práva stěžovatelky na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces vyplývající z čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. III. Vyjádření Nejvyššího soudu a vedlejší účastnice a replika stěžovatelky 10. Ústavní soud si vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu a vedlejší účastnice řízení k podané ústavní stížnosti. 11. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na napadené rozhodnutí. 12. Vyjádření Nejvyššího soudu zaslal Ústavní soud stěžovatelce k replice. Stěžovatelka v zaslané replice poukázala na problematický přístup senátu 33 Cdo Nejvyššího soudu k judikatuře SDEU k aplikaci směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále též jen "směrnice č. 93/13/EHS" či "směrnice"). Namítá, že senát 33 Cdo setrvává na závěrech rozsudku ze dne 31. 5. 2023 sp. zn. 33 Cdo 499/2023, přestože judikatura SDEU v oblasti spotřebitelského práva v posledních letech prošla dynamickým vývojem a závěry Nejvyššího soudu jsou s touto judikaturou v rozporu. Závěry Nejvyššího soudu představují účelovou zkratku k vyloučení ochrany spotřebitele, zaručenou mu směrnicí č. 93/13/EHS. Tento koncept, kdy podnikatel může jednostranně měnit obsah smluvního závazku bez důvodu sjednaného ve smlouvě je přitom typickým ujednáním, výslovně uvedeným v § 56 odst. 3 písm. g), h), i) zákona č. 40/1964 Sb., tedy zneužívajícím ujednáním. To, že toto zneužívající ujednání způsobuje neplatnost smlouvy pro její neurčitost, je pak důsledek tohoto zneužívajícího ujednání, nicméně takové zneužívající ujednání ve smlouvě existuje. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na rozsudek SDEU ze dne 30. 4. 2025 ve věci C-630/23 AxFina Hungary, kterým SDEU rozhodl, že požadavek konformního výkladu ukládá vnitrostátním soudům povinnost změnit případně ustálenou judikaturu, vychází-li z výkladu vnitrostátního práva, který je neslučitelný s cíli směrnice, a nepoužít na základě vlastní pravomoci jakýkoliv výklad vyššího soudu, kterým jsou podle tohoto práva vázány, je-li tento výklad neslučitelný s touto směrnicí (viz rozsudek ze dne 24. 6. 2019 ve věci C-573/17 Poplawski, bod 78, EU:C:2019:530, a tam uvedená judikatura). S ohledem na výše uvedené je třeba na první a třetí otázku odpovědět tak, že čl. 6 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS ve spojení s čl. 7 odst. 1 této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že neumožňuje závěr, že leasingová smlouva denominovaná v cizí měně, která se stala neplatnou poté, co z ní bylo odstraněno ujednání, které stanoví, že dotyčný spotřebitel nese kurzové riziko spojené s touto cizí měnou, jakožto zneužívající ujednání, může nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání ve smyslu prvního z těchto ustanovení, vztahují-li se na tuto smlouvu vnitrostátní právní předpisy, které jako právní důsledek neplatnosti takové smlouvy ukládají, aby byl tento spotřebitel zcela zproštěn nepříznivých účinků samotného zneužívajícího ujednání, přičemž platnost a závaznost ostatních prvků této smlouvy zůstává zachována. V takovém případě vzhledem k tomu, že uvedená smlouva nemůže nadále existovat bez uvedeného ujednání, citovaná ustanovení ukládají, aby byla obnovena právní a faktická situace, ve které by se daný spotřebitel nacházel, kdyby tatáž smlouva nebyla uzavřena." Uvedená pochybení jsou patrná i v případě stěžovatelky, kdy Nejvyšší soud evropskou právní úpravu (promítnutou do příslušných ustanovení občanského zákoníku) a na ni navazující judikaturu SDEU ignoroval. 13. Stěžovatelka zdůrazňuje, že obecné soudy ignorovaly skutečnost, že vedlejší účastnice již v roce 2014 věděla o neplatnosti pojistných smluv založených na konceptu mimosmluvních pojistně-technických zásad pro nemožnost stanovit výši srážek na vrub pojistného plnění. Pokračovala v inkasu pojistného, ačkoliv věděla, že jde o bezdůvodné obohacení. Uzavření dodatku ke smlouvě nebylo projevem péče o klienta, ale cíleným krokem k ochraně vlastního neoprávněného majetkového prospěchu. Vedlejší účastnice jednala s úmyslem ponechat si neoprávněné srážky a současně znemožnit budoucí uplatnění nároků pojistníků. Tato skutečnost má zásadní význam pro posouzení promlčení i dobré víry vedlejší účastnice. V této souvislosti poukazuje stěžovatelka na nález ze dne 17. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 1737/08 (N 25/56 SbNU 273), v němž Ústavní soud uvedl, že v "dobré víře nemůže být subjekt, který má povědomost o tom, že si přivlastňuje majetek náležející jinému. Na úrovni podústavního práva, zde občanského zákoníku, lze v takovém případě hovořit např. o bezdůvodném obohacení. Vzhledem k tomu, že občanský zákoník, ani jiný občanskoprávní předpis pojem a podstatu úmyslného jednání nevymezuje, vychází právní teorie z právní úpravy zavinění obsažené v trestním zákoně. Právní teorie vycházející z § 4 trestního zákona rozlišuje podle přítomnosti rozumového (intelektuálního) a volního (určovacího) prvku mezi úmyslným jednáním a jednáním z nedbalosti". Vedlejší účastnice o riziku inkasa bezdůvodného obohacení věděla, byla s ním srozuměna a bezdůvodné obohacení si chtěla ponechat, což potvrdila v okamžiku stanovení výše plnění při zániku pojistné smlouvy (viz nález sp. zn. II. ÚS 996/18 v kombinaci s nálezem sp. zn. I. ÚS 1737/08). 14. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že v posuzovaném případě obecné soudy postupovaly v souladu s hlavou pátou Listiny. Stížnost je proto nedůvodná, neboť rozhodnutí Nejvyššího soudu netrpí žádnými ústavně významnými vadami. Vedlejší účastnice odmítá námitky stěžovatelky, že její jednání je lstivé či nepoctivé. Uvádí, že stěžovatelku plně a transparentně informovala o účelu a důsledcích uzavření dodatku. Ten byl stejně transparentně vyjádřen přímo v textu dodatku a stěžovatelka současně s podpisem dodatku prohlásila, že jí byl řádně vysvětlen obsah tohoto dodatku, jakož i jeho účel popsaný v preambuli. Vyjádřila, že má zájem prostřednictvím dodatku zejména vyjasnit obsah pojistné smlouvy a zhojit případné nejasnosti o vzájemných právech a povinnostech s tím, že právě za tímto účelem dodatek uzavírá a má zájem na dalším trvání pojistné smlouvy, ve znění dodatku. Podle vedlejší účastnice s ohledem na uvedené nelze dovozovat, že by odmítnutím dovolání Nejvyšším soudem došlo k omezení či zásahu do zásady efektivity podle čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie a porušení práva stěžovatelky na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces. Ujednání dodatku nelze posoudit jako nepřiměřené ani podle stěžovatelkou namítané rozhodovací praxe SDEU. Z namítaného rozsudku SDEU ze dne 4. 7. 2024 C-450/22 vyplývá, že je třeba vždy přihlédnout k míře informovanosti a transparentnosti sjednávaných ujednání tak, aby byl spotřebitel schopen vyhodnotit ekonomické důsledky. Dodatek tento požadavek SDEU splňuje. Z dodatku jasně vyplývá nejen aktuální stav pojištění ke dni uzavření dodatku, ale také vývoj pojištění do budoucna, tj. i obsah případné dohody podle čl. 8.5 dodatku. Vzhledem k zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti vedlejší účastnice navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. 15. V replice k vyjádření vedlejší účastnice stěžovatelka zdůrazňuje, že v ústavní stížnosti namítá především to, že Nejvyšší soud při odmítnutí dovolání nerespektoval ústavní požadavky na řádné, srozumitelné a individualizované odůvodnění svého rozhodnutí, nevypořádal podstatné dovolací námitky a pominul spotřebitelský i unijní rozměr projednávané věci. Je toho mínění, že rozhodující soudy aprobovaly závěry o "narovnání (či vypořádání) vzájemných práv a povinností z neplatné smlouvy" a o uzavření nové pojistné smlouvy. Vedlejší účastnice podle ní nemůže na jedné straně namítat, že otázka narovnání nebyla předmětem soudního posouzení, a současně na straně druhé hájit čl. 8.5 dodatku jako legitimní mechanismus pro případ neplatnosti původní smlouvy. Má za to, že tato argumentační nejednotnost pouze potvrzuje její základní závěr, že dodatek byl koncipován víceznačně a že jeho skutečný význam a důsledky nebyly spotřebiteli sděleny jasně, srozumitelně a poctivě. Nejvyšší soud podle ní posoudil jen v obecné rovině otázku retroaktivního podřízení smlouvy nové právní úpravě, otázku skutečné povahy dodatku zúžil na výklad právního jednání a otázku ochrany spotřebitele a povinnosti zkoumat nepřiměřenost smluvních ujednání odmítl s tím, že na rozhodnutí odvolacího soudu neměla vliv. Takový postup považuje stěžovatelka za formalistický. Uvádí, že od počátku nenamítala pouze neurčitost textu dodatku, ale namítala především, že dodatek byl spotřebiteli předložen jako pouhý "dodatek" k platné smlouvě, ačkoli jeho skutečný účel směřoval k řešení důsledků možné neplatnosti původní smlouvy, že podstatné právní a ekonomické důsledky tohoto postupu nebyly spotřebiteli transparentně vysvětleny a že čl. 8.5 dodatku je třeba posuzovat i optikou nepřiměřeného smluvního ujednání ve spotřebitelském vztahu. Uzavřel-li Nejvyšší soud, že odpověď na otázku spotřebitelské ochrany a povinnosti přezkoumávat zneužívající ujednání neměla pro rozhodnutí odvolacího soudu význam, pak právě tím podle názoru stěžovatelky předčasně a bez ústavně relevantního odůvodnění uzavřel otázku, která byla pro věc zásadní. Těžiště věci podle jejího mínění nespočívá v banální úvaze, zda spotřebitel "měl číst, co podepisuje". Rozhodující je, zda vedlejší účastník jako profesionál splnil svou povinnost jasně a srozumitelně sdělit spotřebiteli, jaký je skutečný účel dodatku, jaké právní následky jeho podpis vyvolá a jaké ekonomické důsledky bude mít. Stěžovatelka od počátku tvrdí, že nikoli. Nelze podle ní přehlédnout, že zásadní důsledky dodatku nebyly vyloženy otevřeně v jeho úvodu, ale byly vloženy do jeho závěrečných ustanovení pod formulaci, která působí jako eventualita, ačkoli vedlejší účastník již v době předložení dodatku věděl o systémové problematičnosti obdobných smluv. Zásadní podle ní je, zda její skutečná vůle směřovala k uzavření pouhého dodatku k platné pojistné smlouvě, anebo zda byla její vůle bez náležité informovanosti vtažena do konstrukce směřující k narovnání důsledků možné neplatnosti a k uzavření nové smlouvy se zpětnými účinky. Závěrem dodává, že je jistě pravdou, že procesní pravidla jsou primárně věcí vnitrostátního práva, což však neznamená, že jejich aplikace může vést k popření zásady efektivity a k vyprázdnění práv, která spotřebiteli přiznává unijní právo. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 16. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 17. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 18. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471). A) Obecná východiska pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 19. Ústavní soud ve svých rozhodnutích [srov. např. nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527)] vyslovil, že čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci. Tyto požadavky mají sloužit především k zajištění řádného chodu spravedlnosti a ochraně právní jistoty účastníků právních vztahů. Jednotlivě ani ve svém celku zároveň nesmí představovat takové omezení přístupu k soudu, které by se práva na soudní ochranu dotýkalo v samotné jeho podstatě, a fakticky by tak znemožňovalo jeho uplatnění. Jsou-li v konkrétním případě splněny předpoklady projednání návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností soudu odpovídající tomuto základnímu právu, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl. 20. Uvedená východiska se uplatní i ve vztahu k dovolání podle občanského soudního řádu. Z ústavního pořádku sice nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (zřejmě by obstála i právní úprava, která by takovéto prostředky nepřipouštěla vůbec), pakliže je však právní řád připouští, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce [srov. nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131, č. 153/2004 Sb.)]. Výjimkou není ani rozhodování dovolacího soudu o tom, zda dovolání splňuje obsahové náležitosti podle § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tedy zda není dán důvod pro jeho odmítnutí podle § 243c odst. 1 o. s. ř. [srov. obdobně nález ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 1461/17 (N 212/87 SbNU 447)]. 21. V nálezu ze dne 15. 1. 2026 sp. zn. III. ÚS 1760/25 Ústavní soud vyslovil, že odmítl-li Nejvyšší soud dovolání z důvodu, který stál bez opory v soudním spise (konkrétně, že stěžovatelka příslušnou námitku neuplatnila v řízení před soudy nižších stupňů a odvolací soud se danou právní otázkou nezabýval) a v důsledku toho nezkoumal, zda je pro řešení položené otázky podle § 237o. s. ř. přípustné (případně zda je i důvodné), porušil její základní právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. 22. Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 11. 2021 sp. zn. II. ÚS 1625/21 (N 204/109 SbNU 198) dovodil, že přípustnost dovolání není bez dalšího vyloučena, vymezila-li stěžovatelka předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. prostřednictvím otázky hmotného nebo procesního práva, na které závisí (resp. v případě jejího zohlednění mělo záviset) rozhodnutí odvolacího soudu a která byla uplatněna v odvolání, odvolací soud se s ní však nevypořádal nebo ji vypořádal jen fakticky (mlčky) tak, že zaujal právní názor, z něhož lze odpověď na uvedenou právní otázku nepřímo dovodit. Nejvyšší soud musí v takovéto situaci posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu není v příslušné části nepřezkoumatelné, což by zakládalo důvod vyhovění dovolání pro nemožnost posoudit jeho přípustnost z hledisek § 237 o. s. ř. Nepůjde-li o tento případ, a tudíž odvolací soud se s předmětnou otázkou fakticky vypořádal, pak skutečnost, že v odůvodnění rozhodnutí není tato otázka výslovně zmíněna, nemůže bránit jejímu zodpovězení při rozhodování o přípustnosti dovolání. Odmítnutí dovolání pouze z tohoto důvodu by bylo porušením základního práva dovolatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 23. Právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy zahrnuje i právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí splňující požadavky předepsané § 157 o. s. ř., které vedle dalšího umožňuje účastníkům pochopit úvahy soudu a posoudit si opodstatněnost podání opravného prostředku. Řádné odůvodnění soudního rozhodnutí přispívá k jeho přesvědčivosti a v konečném důsledku vylučuje libovůli při soudním rozhodování [k tomu viz např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), nález ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 176/96 (N 89/6 SbNU 151), nález ze dne 9. 4. 2008 sp. zn. I. ÚS 1589/07 (N 69/49 SbNU 45), nález ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 289/06 (N 138/53 SbNU 717) nebo nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565) či nález ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. I. ÚS 2746/19 (N 172/102 SbNU 9)]. 24. V nálezu ze dne 30. 9. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1898/21 (N 169/108 SbNU 90) Ústavní soud uvedl, že požadavek řádného odůvodnění soudních rozhodnutí je jedním ze základních atributů řádně vedeného soudního řízení a součástí práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jež vyžaduje transparentnost a přezkoumatelnost soudního rozhodnutí vylučující libovůli (čl. 2 odst. 2 Listiny), jež není v právním státě akceptovatelná; není-li tento požadavek naplněn, jde o kvalifikovanou vadu způsobující nejen jeho nepřezkoumatelnost, ale zpravidla také neústavnost. Nereagoval-li Nejvyšší soud v napadeném usnesení o odmítnutí dovolání náležitě na otázku, kterou dovolatel řádně vymezil a na níž závisí výsledek soudního řízení, a to buď odkazem na jiné rozhodnutí, které adekvátně na rozhodnou dovolací námitku reaguje, nebo vlastní věcnou argumentací, přestože dovolatel v dané části dovolání splnil jeho zákonné náležitosti, a nejsou-li v důsledku toho seznatelné důvody takového rozhodnutí, porušil tím jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 25. Rovněž v nálezu ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 3285/22 (N 103/118 SbNU 276) Ústavní soud vyslovil, že odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítající dovolání pro nepřípustnost musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti, kdy z něj musí být dostatečně patrny důvody nepřípustnosti. Nereaguje-li Nejvyšší soud náležitě na právní argumentaci dovolatele, jde o rozhodnutí nedostatečně odůvodněné a ve své podstatě nepřezkoumatelné. 26. V nálezu ze dne 10. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 2522/19 (N 228/103 SbNU 318) Ústavní soud konstatoval, že ústavně konformní výklad § 237 o. s. ř. vyžaduje, aby za přípustné bylo považováno i dovolání směřující proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, které závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe SDEU. Dovolává-li se účastník řízení právního názoru formulovaného v závazné části rozsudku SDEU jako kategorického ve vztahu k určitému širšímu okruhu situací, aniž z něj v odůvodnění rozsudku definuje výjimky či jiné limitace, a obecný soud má zato, že situace účastníka řízení sice patří do tohoto okruhu, ale takový právní názor se na ni podle svého účelu nevztahuje, je jeho povinností předložit SDEU předběžnou otázku, nehodlá-li jej na účastníkovu situaci vztáhnout. Nahradí-li tento postup vlastním zužujícím výkladem, dopouští se porušení práva tohoto účastníka řízení na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Domáhá-li se dovolatel v řízení o dovolání podle občanského soudního řádu závěrů rozhodovací praxe SDEU, je Nejvyšší soud povinen tyto závěry, nejsou-li zjevně pro danou věc bez relevance, při rozhodnutí o dovolání zohlednit a v odůvodnění svého rozhodnutí se vypořádat s tím, jakým způsobem se do jeho rozhodnutí promítly, zejména zda, a proč, je na danou věc bylo či nebylo možno vztáhnout. Neučiní-li tak, dopouští se tím porušení ústavně zaručeného základního práva dovolatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V tomto nálezu dospěl Ústavní soud k závěru, že Nejvyšší soud chybně posoudil dovolání stěžovatele jako nepřípustné, neboť zkoumaný právní závěr s namítanou judikaturou SDEU v rozporu byl, avšak obecnější východisko uvedeného nálezu je zřejmé: namítaný rozpor posouzení odvolacího soudu s judikaturou SDEU je relevantní pro posouzení otázky přípustnosti dovolání, a má-li Nejvyšší soud dovolání odmítnout jako nepřípustné, musí se s ním řádně vypořádat. 27. V nálezu ze dne 22. 11. 2022 sp. zn. I. ÚS 2839/21 (N 140/115 SbNU 104), ve kterém se Ústavní soud vyjadřoval k povinnosti Nejvyššího soudu vypořádat se s "unijními" námitkami při rozhodování, Ústavní soud konstatoval, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny není porušeno, nepředloží-li Nejvyšší soud podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie SDEU předběžnou otázku týkající se merita věci, jestliže shledá, že je dovolání vadné či nepřípustné podle pravidel občanského soudního řádu bez ohledu na případnou odpověď SDEU. Namítá-li dovolatel v dovolání, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku práva EU, a vymezí-li zároveň, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud poruší právo dovolatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítne-li dovolání bez dalšího jako vadné. B) Aplikace obecných východisek na posuzovaný případ 28. V předmětné věci stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud porušil její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť se odmítl věcně zabývat její dovolací námitkou týkající se požadavku aplikace práva Evropské unie (dále jen "EU"), (otázka č. 3). Nejvyšší soud v napadeném usnesení dovodil, že nejde o otázku, na níž by byl rozsudek městského soudu z hlediska právního posouzení založen a že odpověď na ni by neměla vliv na rozhodnutí odvolacího soudu. Podle Nejvyššího soudu tedy jde o tzv. nepřípustnou novotu ve smyslu § 241a odst. 6 o. s. ř., protože tuto námitku stěžovatelka neuplatnila v řízení před soudy nižších stupňů, a ty se jí (proto) nezabývaly. 29. Ústavní soud se ztotožňuje s úvahou Nejvyššího soudu, že dovolacímu soudu nelze úspěšně předložit k řešení právní otázku, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. § 237 o. s. ř.), což zahrnuje i situaci, kdy dovolatel právní argumentaci, z níž se sporná otázka podává, neuplatnil v řízení před soudy nižších stupňů. Po obecných soudech nelze totiž zpravidla požadovat (srov. nález ze dne 4. 9. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1627/24, bod 24), aby při interpretaci a aplikaci právních norem v odůvodnění svého rozhodnutí zohledňovaly všechny možné skutečnosti či aspekty, přestože je považují za právně nevýznamné či dokonce irelevantní, a aby prezentovaly výkladové varianty, které by v daném případě mohly přicházet v úvahu; je především na účastníkovi, aby již v řízení před soudem prvního stupně předestřel svůj právní náhled na věc, přinejmenším aby v odvolacím řízení vysvětlil, proč právní názor soudu prvního stupně nemůže z věcného hlediska obstát, a otevřel si tím prostor k případnému podání dovolání (srov. nález ze dne 15. 1. 2026 sp. zn. III. ÚS 1760/25). 30. Přípustnost dovolání však není bez dalšího vyloučena, vymezil-li dovolatel předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. prostřednictvím otázky hmotného nebo procesního práva, na které závisí (resp. v případě jejího zohlednění mělo záviset) rozhodnutí odvolacího soudu a která byla uplatněna v odvolání, odvolací soud se s ní však nevypořádal nebo ji vypořádal jen fakticky (mlčky) tak, že zaujal právní názor, z něhož lze odpověď na uvedenou právní otázku nepřímo dovodit. Nejvyšší soud musí v takovéto situaci posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu není v příslušné části nepřezkoumatelné, což by zakládalo důvod vyhovění dovolání pro nemožnost posoudit jeho přípustnost z hledisek § 237 o. s. ř. (srov. nález ze dne 24. 11. 2021 sp. zn. II. ÚS 1625/21). 31. V předmětné věci nelze Nejvyššímu soudu přisvědčit v tom, že odpověď na otázku č. 3 by ohledně požadavku aplikace práva EU neměla vliv na rozhodnutí městského soudu a že tedy nejde o otázku, na které by byl rozsudek městského soudu z hlediska právního posouzení založen. Stěžovatelka tuto námitku uplatnila v řízení před soudy nižších stupňů, a to jednak v žalobě, v odvolání a následně i ve svém dovolání. 32. V posuzované věci stěžovatelka již v žalobě namítala, že pojistná smlouva obsahuje zneužívající ujednání ve smyslu § 56 zákona č. 40/1964 Sb., který byl do tohoto zákona implementován na základě směrnice Rady č. 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, a to ujednání 1.5., 1.6., 3.1. a 3.2. doplňkových pojistných podmínek pojistné smlouvy (č. l. 3 a násl. soudního spisu). Zneužívající povahu stěžovatelka dovozovala z jejich údajné obsahové neurčitosti, v důsledku které stěžovatelka neví, jak je tvořena kapitálová hodnota pojištění a jaká je výše nákladů. Z tohoto důvodu je smlouva podle § 55 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., absolutně neplatná jako celek a neplatný je též dodatek k této pojistné smlouvě ze dne 3. 9. 2021. Stěžovatelka odkazovala na rozsudky SDEU, podle kterých je potřeba k takové neplatnosti přihlížet ex offo. Uvedené právní závěry následně aplikovala na svoji věc a vysvětlovala, která ujednání její pojistné (spotřebitelské) smlouvy jsou nepřiměřená. V návaznosti na uvedenou argumentaci stěžovatelky se otázce unijního práva věnovala rovněž vedlejší účastnice ve svém vyjádření k žalobě (č. l. 17 a násl. soudního spisu, body 31 až 48 vyjádření vedlejší účastnice k žalobě). Dále pak na tuto otázku reagovala stěžovatelka ve své replice (č. l. 27 soudního spisu) s tím, že unijní právo vnesla i do otázky promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení z takové absolutně neplatné smlouvy (č. l. 29 až 30 soudního spisu). 33. Obvodní soud se ve vztahu k argumentaci stěžovatelky ve svém rozsudku zabýval nejdříve souladností promlčení nároků podle vnitrostátního práva s právem EU. Konstatoval, že SDEU uznal, že ochrana spotřebitele nemá absolutní povahu a že stanovení přiměřených prekluzivních lhůt pro podání žaloby v zájmu právní jistoty je slučitelné s unijním právem. V této souvislosti odkázal na judikaturu SDEU. Článek 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS nebrání vnitrostátní právní úpravě, která sice stanoví nepromlčitelnost práva podat žalobu na určení neplatnosti zneužívajícího ujednání obsaženého ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem, avšak pro právo podat žalobu směřující k uplatnění restitučních účinků tohoto určení neplatnosti stanoví promlčecí lhůtu, s výhradou, že jsou dodrženy zásady rovnocennosti a efektivity (viz rozsudek SDEU ve věcech C-698/18 a C-699/18 a rozsudek SDEU ve věcech C-224/19 a C-259/19). Z výše uvedeného obvodní soud dovodil, že aplikace uvedené zásady se bude týkat především sporů, jejichž předmětem je přímý nárok spotřebitele vyplývající z porušení unijního práva (typicky jde o nároky vyplývající ze zneužívajících ujednání). V předmětné věci však o takovou situaci nejde. Jde o nárok ze smlouvy kombinující prvky investiční s pojištěním uzavřené se subjektem podléhajícím orgánu dohledu (Česká národní banka), přičemž ani soud, ani orgán dohledu žádný závěr o tom, že by uzavřená smlouva obsahovala zneužívající ujednání, neučinily. Neplatnost smlouvy byla důsledkem vady některých ujednání, nikoliv důsledkem porušení unijních pravidel, které spočívá v použití zneužívajících ujednání. Stěžovatelčin nárok není důsledkem porušení jejích práv zaručených unijním právem, ale jde o nárok vyplývající z porušení obecných pravidel týkajících se uzavírání smluv. Nejde tedy o případ, kdy spotřebitel dotyčný nárok nevymáhal proto, že nebyl schopen sám posoudit, zda má dotyčné smluvní ujednání zneužívající charakter, nebo že nevěděl o jeho zneužívající povaze, kdy je podle výše citovaných judikaturních závěrů nezbytné zohlednit nerovné postavení, v němž se nacházejí spotřebitelé vůči prodávajícím nebo poskytovatelům z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, a okolnost, že je možné, že spotřebitelé neznají, nebo si neuvědomují rozsah svých práv vyplývajících z unijního práva. Podle obvodního soudu tedy není odůvodněn závěr, že nutnost uplatnění nároku stěžovatelkou včas může nadměrně ztěžovat výkon práv, která mu přiznává unijní úprava, a že dotyčná úprava týkající se promlčení porušuje zásadu efektivity. 34. V odvolání proti rozsudku obvodního soudu stěžovatelka namítala, že obvodní soud se nevypořádal s její námitkou týkající se podřízení pojistné smlouvy občanskému zákoníku, dále s námitkou, že jednání vedlejší účastnice je v rozporu se směrnicí č. 93/13/EHS, a rovněž s námitkou o způsobu vypořádání vzájemných plnění z neplatné pojistné smlouvy. Odkázala na judikaturu městského soudu s tím, že v obdobných sporech městský soud konstatoval, že pojistná smlouva o životním pojištění podléhá úpravě ve směrnici. S ohledem na to je třeba vykládat § 55 a § 56 zákona č. 40/1964 Sb., ve světle ustanovení směrnice a právních závěrů SDEU. Stěžovatelka tvrdila, že obvodní soud se odchýlil i od své vlastní rozhodovací praxe v obdobných věcech a za této situace jsou jeho závěry ohledně aplikace směrnice překvapivé a nepřezkoumatelné. Podle stěžovatelky je třeba zohlednit judikaturu SDEU, na kterou obsáhle poukazovala již v řízení před obvodním soudem. Namítala neplatnost pojistné smlouvy i dodatku. Dodatek nesplňuje ani zákonné předpoklady dohody o narovnání, a to jak v kontextu české právní úpravy, tak judikatury SDEU ohledně odstranění zneužívajících smluvních ujednání ve spotřebitelských smlouvách. V rozsudku absentuje zjišťování zneužívajících ujednání v pojistné smlouvě [viz nález ze dne 14. 5. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 45/17 (N 76/94 SbNU 19, č. 161/2019 Sb.)]. Za situace, kdy obvodní soud nezohlednil ochranu spotřebitelky (stěžovatelky), porušil její právo na soudní ochranu. 35. Městský soud se argumentací stěžovatelky týkající se aplikace unijního práva ve svém rozhodnutí nezabýval. Právo EU zmínil pouze v naraci v bodě 7, když uváděl argumentaci stěžovatelky, jinak citoval pouze ustanovení občanského zákoníku s tím, že účastníci v dodatku vyjádřili svoji vůli podřídit smlouvu právnímu režimu nového občanského zákoníku a vůli specifikovat a upravit nově jejich závazkový právní vztah. 36. Uvedenou argumentaci stěžovatelka uplatnila rovněž ve svém dovolání proti rozsudku městského soudu. Přípustnost dovolání shledávala v tom, že o třech právních otázkách, které vymezila, rozhoduje dovolací soud rozdílně a současně jde o otázky, které v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyly vyřešeny. Otázka č. 3 zněla, zda jsou soudy povinny z úřední povinnosti zkoumat přítomnost zneužívajících smluvních ujednání ve spotřebitelských smlouvách v souladu se směrnicí č. 93/13/EHS a jsou vázány judikaturou SDEU týkající se této směrnice. 37. Nejvyšší soud k otázce č. 3 uvedl, že spojuje-li stěžovatelka přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, kterou dovolací soud rozhoduje rozdílně nebo kterou dosud nevyřešil, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozsudku městského soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen. Není-li tomu tak, nemůže být dovolání pro její řešení podle § 237 o. s. ř. přípustné. Takovou otázkou podle Nejvyššího soudu není právní otázka formulovaná pod bodem 3, neboť odpověď na ni by neměla vliv na rozhodnutí městského soudu. 38. Ústavní soud konstatuje, že závěr Nejvyššího soudu o tom, že stěžovatelka v dovolání vymezila právní otázku, jež pro napadený rozsudek městského soudu nebyla rozhodná, na které napadené rozhodnutí odvolacího soudu není založeno, ve světle výše předestřených ústavních principů neobstojí. Z uvedené rekapitulace vyplývá, že stěžovatelka od počátku v soudním řízení dostatečně zřetelně prezentovala svůj právní názor, že obecné soudy v předmětné věci opomenuly aplikovat právo EU. Ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatelka uvedenou námitku uplatnila jak ve své žalobě, tak v odvolání a konečně i v dovolání. V dovolání namítala otázku aplikace práva EU jako jeden z dovolacích důvodů. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl s odůvodněním, že na stěžovatelkou položené otázce týkající se požadavku aplikace práva EU napadené rozhodnutí městského soudu není založeno. 39. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud shledal opodstatněnou námitku stěžovatelky, že Nejvyšší soud svůj závěr o nepřípustnosti dané námitky opřel o důvod, který zjevně dán nebyl. Přitom na řešení této právní otázky dovoláním napadené rozhodnutí záviselo, neboť obvodní soud se uvedenou otázkou ve svém rozhodnutí zabýval. Městský soud se argumentací stěžovatelky ve vztahu k této otázce ve svém rozhodnutí nezabýval vůbec, ačkoli se touto otázkou zabývat měl. 40. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře nepovažuje právo na dovolání za ústavně garantované, a tudíž z pohledu ústavněprávního by obstála i právní úprava, v níž by tzv. mimořádné opravné prostředky nebyly připuštěny vůbec, jestliže by plnění úkolů vrcholného soudního orgánu (čl. 91 odst. 1 a čl. 92 Ústavy) bylo zajištěno cestou jiných procesních prostředků. Současně však zdůrazňuje, že rozhodne-li se zákonodárce institut dovolání vytvořit, rozhodování o něm nelze vyjímat z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod jednotlivce, a to zejména práva na přístup k soudu [srov. např. nálezy ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131, č. 153/2004 Sb.) a ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05 (N 100/37 SbNU 355)]. 41. Povinností Nejvyššího soudu bylo posoudit, zda se městský soud uvedenou námitkou zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s ní dostatečným způsobem vypořádal, a zda je tedy jeho rozhodnutí přezkoumatelné. Nebylo-li by tomu tak, měl Nejvyšší soud napadené rozhodnutí městského soudu z důvodu nepřezkoumatelnosti zrušit, případně se mělo stěžovatelce dostat odpovědi na jí předloženou otázku, byť by šlo jen o součást kvazimeritorního posouzení dovolání při posuzování jeho přípustnosti z hledisek § 237 o. s. ř. V opačném případě tak argumentace stěžovatelky zůstala městským soudem nevypořádána a dovoláním napadený rozsudek zůstal v této části nepřezkoumatelný. 42. Z napadeného usnesení je zřejmé, že Nejvyšší soud takové posouzení neprovedl s poukazem na to, že dovoláním napadený rozsudek městského soudu tuto otázku neřeší, aniž by zohlednil, že stěžovatelka ji ve svém odvolání řádně uplatnila a že tato otázka mohla být pro výsledek řízení relevantní. Tím stěžovatelce v rozsahu této otázky odepřel přezkum rozsudku městského soudu, pro který jinak byly splněny zákonné podmínky. Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání z důvodu, který neměl oporu v soudním spise, a v důsledku toho nezkoumal, zda je pro řešení položené otázky podle § 237 o. s. ř. přípustné (případně zda je i důvodné), odepřel stěžovatelce přístup k (dovolacímu) soudu, který je jí zaručen čl. 36 odst. 1 Listiny [obdobně např. nálezy ze dne 22. 11. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1155/16 (N 218/83 SbNU 437), ze dne 10. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 729/17 (N 149/86 SbNU 511), bod 15, a ze dne 26. 4. 2023 sp. zn. IV. ÚS 450/23 (N 74/117 SbNU 402)]. 43. S ohledem na popsaný vadný postup obecných soudů včetně Nejvyššího soudu nedošlo v řízení před obecnými soudy k zodpovězení stěžovatelkou v průběhu celého řízení uplatňované námitky ohledně aplikace práva EU a nedošlo tak ani k případnému předložení předběžné otázky SDEU (srov. nález ze dne 6. 5. 2026 sp. zn. II. ÚS 2549/24, zejm. bod 23 a násl.). 44. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že v předmětné věci se stěžovatelka podanou žalobou domáhala zaplacení bezdůvodného obohacení z pojistné smlouvy z roku 2010. Podle závěrů obsažených v rozsudku obvodního soudu a v rozsudku městského soudu stěžovatelce nebyla přiznána nepromlčená část nároku ve výši 31 000 Kč s odůvodněním, že byl-li projev vůle mezi stranami dodatečně vyjasněn, nepřihlíží se k jeho vadě a hledí se, jako by tu bylo právní jednání od počátku. Pozdější dodatek ke smlouvě tedy napravil vadu předchozí smlouvy ex tunc, a proto bezdůvodné obohacení nelze z nepromlčených částí nároku ze smlouvy z roku 2010 přiznat. 45. Dospěly-li obecné soudy k závěru, že část nároku ve výši 31 000 Kč (poslední tři roky) je nepromlčená, přičemž dodatek k pojistné smlouvě byl uzavřen dne 3. 9. 2021, došlo ke zhojení vad smlouvy teprve od tohoto okamžiku, tedy ex nunc, a obecným soudům tak lze přisvědčit pouze v tom, že od tohoto okamžiku stěžovatelka nemůže namítat neplatnost pojistné smlouvy. Do okamžiku uzavření dodatku však nelze obecným soudům přisvědčit v tom, že stěžovatelka nemůže namítat neplatnost pojistné smlouvy. 46. V posuzované věci jde o pojistnou smlouvu, u které není vyloučeno, že spadá do oblasti působnosti směrnice č. 93/13/EHS (viz např. rozsudek ve věci C-96/14 Van Hove). Ve spojených věcech C-154/15, C-307/15 a C-308/15 (bod 62 a násl.) přitom SDEU dovodil, že povinnost vnitrostátního soudu neaplikovat zneužívající smluvní ujednání podle této směrnice, které ukládá uhrazení částek, které se ukázaly jako bezdůvodné, s sebou v zásadě nese odpovídající restituční účinek vztahující se k těmto částkám. Neexistence takového restitučního účinku by totiž mohla zpochybnit odrazující účinek, který se má podle čl. 6 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS ve spojení s čl. 7 odst. 1 této směrnice pojit k rozhodnutím o zneužívající povaze ujednání obsažených ve smlouvách uzavřených prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem. Článek 6 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS vyžaduje, aby členské státy stanovily, že zneužívající ujednání nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazná. Jinými slovy, obsahuje-li smlouva se spotřebitelem zneužívající ustanovení, není pro spotřebitele závazná a je potřeba uhradit všechny částky (s výjimkou těch, které byly promlčeny, když promlčení jednotlivých nároků judikatura SDEU za určitých podmínek připouští). 47. Obvodní soud ve svém rozsudku konstatoval, že neplatnost smlouvy byla důsledkem vady některých ujednání, nikoli důsledkem porušení unijních pravidel. S uvedeným závěrem nelze souhlasit, neboť neplatnost smlouvy z čistě vnitrostátních důvodů nevylučuje, že smlouva není neplatná i z důvodu porušení unijních pravidel (obojí může mít různé právní důsledky). Ostatně, pokud by se směrnice na daný případ neaplikovala, nemusel by se obvodní soud předtím zabývat souladností aplikace vnitrostátních ustanovení o promlčení s právem EU. 48. Z uvedeného vyplývá, že není vyloučeno, že při správné aplikaci práva EU by obecné soudy dospěly k jinému výsledku. Položení předběžné otázky by přicházelo v úvahu, teprve byla-li by ohledně aplikace práva EU nějaká otázka nejasná (tedy zejména otázka, zda pozdější změna smlouvy může zhojit předchozí vady od začátku). Odpověď na tuto otázku vyplývá z judikatury, posouzení této otázky však již spadá do čistě podústavní úrovně práva. Klíčové je, že otázka chybné aplikace, či spíše neaplikace práva EU v předmětné věci může mít pro výsledek sporu zásadní význam. 49. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že řádné použití práva EU je nezbytným předpokladem pro vyhodnocení, zda před vnitrostátním soudem vyvstala otázka unijního práva, kterou je potřeba za určitých okolností řešit položením předběžné otázky. V rozsudku ze dne 24. 3. 2026 ve věci C-767/23 Remling se SDEU zabýval otázkou, v jakém rozsahu musí soud posledního stupně odůvodňovat nepoložení předběžné otázky. Dovodil požadavek na velmi vysoký standard odůvodňování nepoložení předběžné otázky, a tedy potažmo i úplného opominutí aplikovat právo EU (tedy odůvodnění musí být specifické a konkrétní), přičemž tato povinnost se vztahuje dokonce i na situace, kdy se účastníci sporu unijního práva nedovolávají. V bodě 31 uvedeného rozsudku SDEU dovodil, že zmíněná povinnost náležitého odůvodnění se dokonce vztahuje i na vnitrostátní soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, v případě, že se účastníci dotčeného sporu sice nedovolávali unijního práva, ale tento vnitrostátní soud má na základě svého vnitrostátního práva nebo na základě unijního práva možnost nebo povinnost uplatnit i bez návrhu právní důvody vycházející ze závazného pravidla unijního práva. Tím spíše se obecné soudy musí vypořádat s aplikací práva EU v situaci, kdy se ho účastník řízení přímo dovolává, v opačném případě by obecné soudy porušily právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. 50. V nálezu ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. III. ÚS 2451/18 (N 76/99 SbNU 428), v bodech 21 -23, Ústavní soud vyslovil, že plyne-li ze závěrů soudu vyloučení možnosti uchazeče domoci se náhrady škody v souvislosti s protiprávním postupem zadavatele v zadávacím řízení podle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, přičemž tyto závěry opomíjejí právo EU (směrnici Rady č. 89/665/EHS), představuje deficit zohlednění unijního práva rozpor rozhodnutí soudu s čl. 1 odst. 2 Ústavy ve spojení s čl. 10 a čl. 10a Ústavy, jenž způsobuje porušení práva uchazeče na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny. 51. V nálezu ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 865/20 [(N 217/103 SbNU 234), bod 17] Ústavní soud uvedl, že netvrdí, že by v projednávané věci měla být položena SDEU předběžná otázka, ovšem je na obecných soudech, aby svůj výklad nařízení vlády řádně odůvodnily, a to ve světle související směrnice. Při svém výkladu by přitom neměly odhlížet od v preambuli se zrcadlícího účelu, jehož mělo být směrnicí dosaženo. Ústavní soud v uvedeném nálezu dovodil, že vrchní soud pochybil, když se v situaci, kdy stěžovatelka apelovala na eurokonfomní výklad nařízení vlády, nezabýval hlouběji tím, zda by v dané věci neměl položit předběžnou otázku. Současně se ani nezabýval tím, zda jsou naplněny důvody, pro které tuto otázku předložit nemusí [k tomu srov. např. nález ze dne 11. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2504/10 (N 154/66 SbNU 311)]. Takový postup považoval Ústavní soud za svévolný, a tudíž porušující pravidla spravedlivého procesu, který je stěžovatelce zaručen čl. 36 odst. 1 Listiny. Vzhledem k tomu, že povinnost předložit spornou otázku týkající se komunitárního práva stíhá především soud, proti jehož rozhodnutí není dán dostupný opravný prostředek, Ústavní soud veden zásadou minimalizace zásahů do činností obecných soudů v uvedené věci zrušil jen ústavní stížností napadený rozsudek vrchního soudu. 52. V nyní posuzované věci však problém nespočívá v tom, že Nejvyšší soud se nezabýval nezbytností položit předběžnou otázku, ale v tom, že městský soud ani Nejvyšší soud se otázkou aplikace práva EU nezabývaly vůbec, a nezjistily tak, zda obvodní soud předmětnou otázku posoudil správně. 53. Na základě výše uvedeného lze uzavřít, že Nejvyšší soud tím, že se odmítl věcně zabývat dovoláním stěžovatelky ve vztahu k její námitce ohledně aplikace práva EU s odůvodněním, že na uvedené otázce není napadené rozhodnutí městského soudu založeno, zamezil stěžovatelce v přístupu k (dovolacímu) soudu (denegatio iustitiae) a soudní ochraně ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je tak nepřezkoumatelné. 54. S ohledem na doktrínu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů Ústavnímu soudu již dále nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí městského soudu, resp. obvodního soudu. Tento přezkum bude nyní v kompetenci Nejvyššího soudu, který se bude, vázán nálezem Ústavního soudu, dovoláním stěžovatelky znovu zabývat. Ústavní stížnost týkající se merita věci je tak za dané procesní situace prostředkem předčasným. VI. Závěr 55. Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, byť stěžovatelka splnila formální požadavky, které na ni zákon klade, porušil její právo na přístup soudu, a tedy i právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. 56. Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl (výrok I.) a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil (výrok II.). Povinností Nejvyššího soudu bude, aby vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy) znovu posoudil přípustnost dovolání stěžovatelky. Ústavní soud tímto nijak nepředjímá závěr, zda ve věci stěžovatelky byly zákonem stanovené podmínky přípustnosti dovolání splněny, neboť to je oprávněn posuzovat především Nejvyšší soud. 57. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť měl za to, že od něj nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 3. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu