Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., t. č. ve vazbě, zastoupeného Mgr. Davidem Heydukem, advokátem, sídlem Jaselská 206/27, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2025, č. j. 9 To 178/2025-205, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a napadené rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 8 odst. 1 a odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Stěžovatel zároveň žádá o přednostní projednání jeho věci, neboť se nachází ve vazbě a každým dalším dnem dochází k intenzivnějšímu porušování jeho ústavně zaručených práv. 3. Ústavní soud si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal spis vedený u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 70 Nt 3580/2025, z něhož se podávají následující skutečnosti. Proti stěžovateli a dalším čtrnácti obviněným bylo dne 4. 6. 2025 zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, spáchaného ve formě spolupachatelství a ve prospěch organizované zločinecké skupiny, a zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 trestního zákoníku. Těchto trestných činů se měl stěžovatel dopouštět nejméně v období od července 2019 do dubna 2020, a to tím, že vystupoval jako jednatel obchodních společností, zahrnutých (spolu s dalšími obchodními společnostmi) s jeho vědomím do fiktivních fakturačních řetězců. Celkově tato skupina měla zkrátit daň ve výši 29 573 311,77 Kč. Sám stěžovatel měl podle usnesení o zahájení trestního stíhání inkasovat odměnu ve výši řádově jednotek procent z objemu fiktivní fakturace. 4. Městský soud vzal stěžovatele usnesením ze dne 6. 6. 2025 do vazby, a to z důvodů podle § 67 písm. a), c) trestního řádu. Dospěl k závěru, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání obviněného, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a současně jsou zřejmé důvody k podezření, že se na trestné činnosti podílel obviněný. Důvod vazby útěkové podle § 67 písm. a) trestního řádu shledal městský soud v tom, že obviněný je ohrožen vysokým trestem odnětí svobody pro páchání rozsáhlé zvlášť závažné trestné činnosti, navíc v rámci organizované zločinecké skupiny. V rámci vazebního zasedání bylo navíc zjištěno, že obviněný sice bydlí s přítelkyní v nájemním bytě, avšak k užívání tohoto bytu nemá žádnou písemnou smlouvu. K bytu ho tedy neváže žádný právní titul, a má tak možnost kdykoliv jej opustit, ale také ho majitel bytu může kdykoliv požádat o vystěhování z bytu. S ohledem na tyto skutečnosti je dána důvodná obava, že by obviněný po propuštění na svobodu utekl nebo by se skrýval na neznámém místě. Důvod vazby předstižné podle § 67 písm. c) trestního řádu shledal městský soud zejména v rozsahu a závažnosti trestné činnosti, pro kterou je obviněný stíhán. Současně lze předpokládat, že v páchání obdobné trestné činnosti obviněný pokračoval i po spáchání trestné činnosti prověřované v nyní projednávané věci, protože je proti němu souběžně vedeno další trestní řízení. K této trestné činnosti mělo navíc dojít z popudu samotného obviněného, jak přiznal v rámci vazebního zasedání. Je proto dána velmi důvodná obava, že by se obviněný na svobodě uchýlil k páchání obdobné trestné činnosti, a to za účelem získání majetkového prospěchu. Intenzita vazebních důvodů podle městského soudu vylučovala použití jiného alternativního prostředku. Nahrazení vazby jinými opatřeními je v případě obviněného navíc vyloučeno zákonem, a to z důvodu, že u něj byly shledány důvody vazby koluzní podle § 67 písm. b) trestního řádu. 5. Stěžovatel napadl usnesení městského soudu stížností. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") stížnost stěžovatele zamítl. Nejprve citoval či parafrázoval závěry, ke kterým dospěl městský soud, a následně uzavřel, že pokud za této situace soudce městského soudu dospěl k závěru, že v případě obviněného je dána zcela konkrétní obava z toho, že při ponechání obviněného na svobodě by obviněný mohl se vyhýbat trestnímu stíhání či trestu, který mu hrozí, popřípadě, že by mohl opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán, pak takovémuto závěru soudce nelze nic vytknout, neboť se jedná o závěr logický správný. Krajský soud uzavřel, že vazební důvody dle ustanovení § 67 písm. a), c) trestního řádu jsou u obviněného dány v takové intenzitě, že je nelze nahradit jiným institutem dle trestního řádu. 6. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu ze dne 3. 7. 2025, č. j. 9 To 178/2025-170, a usnesení městského soudu ze dne 6. 6. 2025, sp. zn. 70 Nt 3580/2025, ústavní stížností. Této stížnosti Ústavní soud vyhověl nálezem ze dne 15. 9. 2025, sp. zn. I. ÚS 2438/25, kterým zrušil toliko napadené usnesení krajského soudu, a vyslovil porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 7. V uvedeném kasačním nálezu Ústavní soud krajskému soudu vytknul přílišný formalismus, který ještě prohloubil vady usnesení městského soudu. Městský soud shledal důvody útěkové vazby v tom, že je stěžovatel ohrožen vysokým trestem odnětí svobody a současně nemá žádnou písemnou smlouvu k užívání bytu. Podle městského soudu to znamená, že stěžovatele neváže k bytu žádný právní titul, může jej kdykoli opustit, nemá vybudováno stabilní zázemí, a proto je dána důvodná obava, že by se skrýval nebo utekl. Soudy neuvedly kromě absence písemné nájemní smlouvy žádný jiný důkaz či alespoň tvrzení na podporu toho, že stěžovatel nemá stabilní zázemí, čímž by mohla být podpořena důvodná obava z útěku nebo skrývání se. Rozhodnutí krajského soudu pak sestává z pouhého překopírování závěrů městského soudu, následné citace stížnostních námitek stěžovatele a nakonec konstatování, že závěrům městského soudu není co vytknout. 8. Ve vztahu k vazbě předstižné shledal městský soud důvody zejména v rozsahu a závažnosti trestné činnosti, pro kterou je stěžovatel stíhán, přičemž mělo jít o daňovou trestnou činnost s celkovou škodou kolem 30 milionů Kč, týkající se období mezi lety 2019 a 2020, z níž stěžovatel údajně (i dle jeho tvrzení) inkasoval kolem 1 milionu Kč. Současně lze podle městského soudu předpokládat, že v páchání obdobné trestné činnosti stěžovatel pokračoval i poté, zejména v druhé polovině roku 2024, za což je stíhán v souběžně vedeném trestním řízení. Ústavní soud v tomto řízení pod sp. zn. I. ÚS 2438/25 nezpochybnil, že v některých případech skutečně lze ze samotného druhu, rozsahu či závažnosti stíhané trestné činnosti usuzovat na sklony pachatele k opakování trestné činnosti, čímž může být naplněn vazební důvod podle § 67 písm. c) trestního řádu. Zdůraznil však, že trestní soudy se musí zabývat také aktuálním postojem obviněného a dalšími relevantními okolnostmi, zejména tvrzeními stěžovatele, kterými se snažil vyvracet obavu z opakování trestné činnosti. Městský soud rovněž nereflektoval, že stěžovatel prokázal své legální příjmy ve výši 45 000 Kč měsíčně a současně tvrdil, že nad rámec toho má i další drobnější příjmy z individuální trenérské činnosti. Navzdory těmto tvrzením uvedl městský soud, že obava z opakování trestné činnosti je dána proto, že stěžovatel by se na svobodě uchýlil k páchání trestné činnosti za účelem majetkového prospěchu. Stěžovatel přitom opakovaně tvrdil, že jeho legální doložené příjmy by mu k pokrytí životních potřeb zcela postačovaly, a proto není získáním majetkového prospěchu motivován k opakování trestné činnosti. Soudy se dále nevěnovaly ani tomu, zda je obava z opakování trestné činnosti zesílena, či naopak zeslabena s ohledem na to, o jakou trestnou činnost má jít, a zda je vzhledem k průběhu trestního stíhání opakování této trestné činnosti vůbec reálné. Soudy rovněž nezvážily možnost nahrazení vazby jiným opatřením. 9. V návaznosti na shora citovaný kasační nález sp. zn. I. ÚS 2438/25 krajský soud ve věci znovu rozhodl nyní napadeným usnesením ze dne 3. 10. 2025, č. j. 9 To 178/2025-205. Tímto usnesením krajský soud zrušil podle § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu napadené usnesení městského soudu ze dne 6. 6. 2025, č. j. 70 Nt 3580/2025-97, a podle § 68 odst. 1 trestního řádu vzal stěžovatele do vazby z důvodu podle § 67 písm. c) trestního řádu. Podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu a contrario nepřijal písemný slib stěžovatele. 10. V nyní napadeném usnesení krajský soud uvádí, že u stěžovatele je dán toliko důvod tzv. vazby předstižné, k čemuž předkládá poměrně rozsáhlou argumentaci. Krajský soud takto uvádí, že stěžovatel je souběžně stíhán pro další daňovou trestnou činnost, kterou začal páchat bezprostředně poté, co se rozpadla organizovaná zločinecká skupina kolem obviněného Z. T., a to opětovně v rámci organizované skupiny. Z doposud provedeného dokazování vyplývá, že to byl právě stěžovatel, kdo inicioval své zapojení do této skupiny, a to z důvodu získání finančních prostředků pro svoji běžnou potřebu. Krajský soud dále zdůrazňuje, že stěžovatel figuroval jako společník ve 32 společnostech, kdy jednatelem byl dokonce ve 37 společnostech, přičemž se v převážné míře jedná o společnosti zapojené do podvodných řetězců sloužících k páchání organizované trestné činnosti. Vznik jeho funkce u jedné ze zapojených společností je pak datován ke dni 5. 5. 2025. Z doposud provedeného dokazování tedy vyplývá, že stěžovatel měl páchat trestnou činnost až do svého zadržení dne 4. 6. 2025. Krajský soud pak argumentuje sérií úředních záznamů Generálního ředitelství cel z roku 2025 o vyhodnocení kamerových záznamů ze sledování, na kterých je zachycen stěžovatel, o odposleších telekomunikačního provozu, kde je zachycena komunikace stěžovatele a jeho rodinných příslušníků o převzetí provize za jeho zapojení do podvodných řetězců, dále o postoupení informací k osobě stěžovatele a jeho zapojení v souběžně vedené trestní věci atp. Krajský soud dále uvádí, že stěžovatel, byť avizoval, že je ochoten vypovídat, tak k tomuto kroku nepřistoupil. Avizovaná spolupráce s orgány činnými v trestním řízení realizována nebyla. Krajský soud dále k podpoře existence důvodu vazby předstižné rekapituluje protokol o provedení domovní prohlídky, při níž byly zajištěny hotovostní finanční prostředky, kdy stěžovatel sám uvedl, že pocházejí z převážné části z trestné činnosti. Všechny tyto skutečnosti dle závěrů krajského soudu svědčí o tom, že u stěžovatele je dán důvod vazby předstižné a že nelze vazbu nahradit v jeho případě žádným alternativním opatřením, např. jím nabídnutým slibem, který se jeví jako naprosto nedostatečný. II. Argumentace stěžovatele 11. Stěžovatel namítá, že napadené usnesení postrádá přesvědčivé odůvodnění, a to v rozporu s obecnou judikaturou Ústavního soudu, tak i ve vztahu ke kasačnímu nálezu v této věci. Stěžovatel takto uvádí, že daňová trestná činnost není z podstaty věci takovou činností, na niž by bylo jednoduše možné navázat po propuštění z vazby. Vyžaduje totiž zpravidla koordinaci více subjektů a systematickou činnost. Zahájením trestního stíhání pak bývá tomuto typu trestné činnosti fakticky zamezeno, neboť dojde k zablokování bankovních účtů, dochází k zabavení účetnictví atd. Pachatel se takt dostane do hledáčku finanční správy i orgánů činných v trestním řízení, navíc přichází o nástroje páchání trestné činnosti. 12. Stěžovatel uvádí, že v jeho případě byla trestná činnost konána formou organizované zločinecké skupiny, což napadené usnesení ve své argumentaci pomíjí. V takovém případě je prakticky nemožné znovu začít páchat trestnou činnost, tj. bez dalších spoluobviněných stěžovatel nemůže v páchání pokračovat. K tomuto stěžovatel dodává, že již nefiguruje prakticky v žádných společnostech. 13. Napadené usnesení dle náhledu stěžovatele toliko obsahuje popis okolností, z nichž by mělo vyplývat, že je vinen ze stíhané trestné činnosti. V případě vazebních věcí je však nutno vnímat i postoj obviněného, jeho sklony, rodinné vazby, návyky a další, což napadené usnesení nečiní. Stěžovatel je dosud soudně netrestaný, má stabilní bydliště, přítelkyni, těší se dobrému zdravotnímu stavu a je schopen hned nastoupit do práce. 14. Stěžovatel dále namítá, že mu nemůže být kladeno k tíži, že odmítl vypovídat v souběžně vedeném trestním řízení proti němu, neboť je to v rozporu s čl. 37 odst. 1 Listiny. III. Vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení a replika stěžovatele 15. Ústavní soud si v posuzované věci vyžádal vyjádření účastníka i vedlejšího účastníka řízení. 16. Účastník řízení ve svém vyjádření odkazuje na písemné vyhotovení napadeného usnesení, které je dle jeho názoru nyní již souladné s kasačním nálezem sp. zn. I. ÚS 2438/25. 17. Vedlejší účastník uvádí, že nyní napadené usnesení je již náležitě odůvodněno ve vztahu k vazbě předstižné. Ústavní soud v kasačním nálezu vycházel ze skutečnosti, že stěžovatel spolupracuje s orgány činnými v trestním řízení. Uvedené se však nezakládá na pravdě. Stěžovatel se sice v obecné rovině doznal, avšak bez jakýchkoliv podrobností. V souběžně probíhající věci pak odmítl vypovídat. Vedlejší účastník nikterak nezpochybňuje právo stěžovatele nevypovídat, nicméně zdůrazňuje, že stěžovatel se pak nemůže dovolávat své spolupráce s orgány činnými v trestním řízení a tvrdit, že tato skutečnost výrazně zeslabuje vazební důvody. Stěžovatel podmiňuje svou výpověď propuštěním z vazby. V současné době stěžovatel změnil svou výpověď a zpochybňuje subjektivní stránku trestného činu. 18. Vedlejší účastník dále uvádí, že krajský soud nyní rozhodl zcela v souladu s kasačním nálezem. Zároveň podotýká, že důvod vazby předstižné je u stěžovatele velice intenzivní. Stěžovatel je současně stíhán pro další daňovou trestnou činnost, kterou začal páchat bezprostředně poté, co se rozpadla organizovaná zločinecká skupina kolem Z. T. Souběžně je proti stěžovateli vedeno trestní stíhání stěžovatele a dále je prověřována trestná činnost, kterou stěžovatel páchal až do současnosti. Aktuálně stěžovatel figuruje jako jednatel ve dvou společnostech, které jsou zapojeny do podvodných řetězců. Vedlejší účastník podotýká, že pro stěžovatele evidentně není žádný problém zapojit se okamžitě po rozpadu jedné organizované skupiny do jiné, kdy tyto dvě skupiny nebyly nijak personálně propojeny. Stěžovatel tak prokázal velmi vysokou míru adaptability a jeho argumentace stran faktické nemožnosti zapojit se po propuštění z vazby do další trestné činnosti je zjevně lichá. Z operativních úkonů trestního řízení pak vyplynulo, že stěžovatelovou motivací pro páchání trestné činnosti je zajištění běžných životních potřeb. 19. Stěžovateli byla rekapitulovaná vyjádření zaslána na vědomí k případné replice, které využil. Stěžovatel uvádí, že argument o spolupráci s orgány činnými v trestním řízení je toliko doprovodným argumentem, který nemůže nijak vazbu ospravedlňovat či odůvodňovat. Skutečnost, že stěžovatel nevypovídal, není důvodem pro uvalení vazby. V dalším stěžovatel setrvává na své dosavadní argumentaci uvedené v ústavní stížnosti. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 20. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny prostředky k ochraně svých práv. V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 21. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele. 22. Na nyní posuzovanou věc bude Ústavní soud nahlížet prizmatem kasačního nálezu ze dne 15. 9. 2025 sp. zn. I. ÚS 2438/25, kterým bylo zrušeno usnesení krajského soudu ze dne 3. 7. 2025, č. j. 9 To 178/2025-170. Nyní napadené usnesení krajského soudu je tak reakcí na tento kasační nález. 23. Ke kasační závaznosti svých nálezů se Ústavní soud v rozhodovací praxi vyjádřil mnohokrát. Již v nálezu sp. zn. III. ÚS 425/97 ze dne 2. 4. 1998 (N 42/10 SbNU 285) výslovně uvedl, že vykonatelný nález Ústavního soudu je podle čl. 89 odst. 2 Ústavy závazný pro všechny orgány i osoby, včetně Ústavního soudu; představuje procesní překážku rei iudicatae pro jakékoli další řízení před Ústavním soudem v téže věci, která brání dalšímu meritornímu přezkumu či přehodnocení. Závěr, podle kterého je kasační závaznost nálezů Ústavního soudu takřka absolutní, byl potvrzen v mnoha dalších rozhodnutích [například nálezy sp. zn. Pl. ÚS 4/06 ze dne 20. 3. 2007 (N 54/44 SbNU 665); sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465); či sp. zn. IV. ÚS 1642/11 ze dne 8. 11. 2011 (N 191/63 SbNU 219)]. 24. Požadavky na respektování kasačního nálezu (jeho rationis decidendi a nosných důvodů) v následném rozhodnutí obecného soudu v dané věci jsou výrazně přísnější, než je tomu v případě tzv. precedenční závaznosti vztahující se na jiné, avšak podobné věci. V případě precedenční závaznosti nálezů existuje možnost, aby obecný soud (ne)reflektoval právní názory Ústavního soudu a v dobré víře předestřel konkurující úvahy, na jejichž základě započne ústavněprávní justiční dialog. To již neplatí v situaci kasační závaznosti; možnost přednesu vlastních konkurujících úvah má obecný soud pouze při svém prvním rozhodování věci, nikoliv už po nálezu rušícím jeho původní rozhodnutí. Kasační závaznost jde za nezměněného skutkového stavu reflektovat pouze bezpodmínečným respektováním nálezu Ústavního soudu. V řízení následujícím po kasačním nálezu již není prostor pro úvahy, je-li právní názor Ústavního soudu správný, fundovaný či úplný. Uvedené pravidlo neplyne z přesvědčení Ústavního soudu o jeho neomylnosti, nýbrž z nutnosti definitivně ukončit konkrétní spor a předejít tzv. soudnímu ping-pongu, který by neúměrně prodlužoval řízení a tím porušoval právo účastníků na bezprůtahové řízení. Konečnost sporu je nepostradatelným znakem spravedlivého procesu, a proto musí být v konkrétní věci nepodmíněně respektován právní názor Ústavního soudu jako orgánu s posledním slovem [viz nálezy sp. zn. II. ÚS 2941/17 ze dne 24. 4. 2018 (N 78/89 SbNU 195); sp. zn. II. ÚS 699/18 ze dne 26. 6. 2018 (N 117/89 SbNU 763); nebo sp. zn. II. ÚS 4162/19 ze dne 19. 8. 2020 (N 167/101 SbNU 158)]. 25. V nyní napadeném usnesení byl tudíž krajský soud povinen bezpodmínečně reflektovat závěry Ústavního soudu uvedené v kasačním nálezu sp. zn. I. ÚS 2438/25. Ústavní soud se tedy nyní zaměří na důvody, které vedly v řízení pod sp. zn. I. ÚS 2438/25 Ústavní soud ke kasaci v pořadí prvního usnesení krajského soudu ve věci. V tomto nálezu Ústavní soud vymezil tři okruhy, na základě nichž přistoupil ke kasaci usnesení krajského soudu. Prvním okruhem byly výtky směřující k naplnění důvodů vazby útěkové, kdy Ústavní soud uzavřel, že tyto nebyly naplněny. Důvodnou obavu z toho, že se obviněný bude skrývat nebo že uprchne, totiž nevyvolává pouhá absence písemné nájemní smlouvy k bytu ani (sama o sobě) hrozba vysokým trestem. Druhý okruh činily výhrady směřující k vyhodnocení důvodů vazby předstižné. Ústavní soud v této otázce dospěl k závěru, že se soudy nedostatečně vypořádaly se všemi relevantními okolnostmi věci, a především námitkami stěžovatele, kterými se snažil vyvrátit obavu z opakování trestné činnosti, pro niž je stíhán. Poslední série výhrad pak směřovala k absenci důvodů, pro něž nemohla být vazba nahrazena některým z alternativních opatření. Nenahrazení vazby některým z alternativních opatření soudy opřely o existenci vazby koluzní, která však v posuzované věci vůbec nebyla shledána. Jde o zjevnou a závažnou chybu v právním posouzení, kterou, ačkoli stěžovatel namítl, stížnostní soud ignoroval. 26. Úkolem Ústavního soudu je tedy v první řadě posoudit, zda krajský soud dostál pokynům, které se podávají z kasačního nálezu. Důvody vazby útěkové se Ústavní soud zabývat nebude, neboť nyní napadené usnesení již s tímto vazebním důvodem neoperuje. Jediným důvodem, proč stěžovatel stále zůstává ve vazbě, je důvod vazby předstižné podle § 67 písm. c) trestního řádu. 27. V kasačním nálezu sp. zn. I. ÚS 2438/25 Ústavní soud ve vztahu k vazbě předstižné městskému a krajskému soudu vytknul, že v rámci zkoumání důvodů vazby předstižné nevzaly soudy v potaz zásadní skutečnosti, kterými se stěžovatel snažil prokázat, že zde není dána důvodná obava z opakování trestné činnosti. Zejména nereflektovaly postoj obviněného, který opakovaně deklaroval ochotu spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení. Ústavní soud zejména zdůraznil potřebu vypořádat se s tím, zda je obava vzhledem ke konkrétním okolnostem natolik intenzivní, bezprostřední a důvodná, že převáží nad deklarovaným a faktickým postojem stěžovatele k průběhu trestního řízení (s čímž souvisí rovněž možnost nahrazení vazby jiným opatřením). 28. Ústavní soud přezkoumal nyní napadené usnesení krajského soudu a dospěl k závěru, že dostálo požadavkům na něj kladeným v kasačním nálezu sp. zn. I. ÚS 2438/25. Jde-li o konkrétní okolnosti, díky nimž je možno dovodit vazební důvod vazby předstižné, tyto jsou v napadeném usnesení řádně a podrobně popsány a individualizovány. Krajský soud takto zdůraznil, že stěžovatel je souběžně stíhán pro další daňovou trestnou činnost, kterou dle doposud provedeného dokazování začal páchat bezprostředně poté, co se rozpadla organizovaná zločinecká skupina kolem obviněného Z. T., a to opětovně v rámci organizované skupiny. Z dokumentace obsažené ve spisovém materiálu pak plyne, že to měl být právě stěžovatel, kdo inicioval své zapojení do této skupiny. Krajský soud taktéž zdůraznil, že stěžovatel figuroval jako společník ve 32 společnostech, jednatelem byl dokonce ve 37 společnostech, kdy se v převážné míře jednalo o společnosti zapojené do podvodných řetězců sloužících k páchání organizované trestné činnosti. Krajský soud vycházel především z úředních záznamů, které opatřilo Generální ředitelství cel. V těchto úředních záznamech jsou vyhodnoceny především odposlechy telekomunikačního provozu a záznamy ze sledování stěžovatele, na jejichž základě krajský soud vyhodnotil, že stěžovatel se do trestné činnosti zapojoval až do svého zadržení dne 4. 6. 2025. 29. Krajský soud dále k podpoře existence důvodu vazby předstižné rekapituluje protokol o provedení domovní prohlídky, při níž byly zajištěny hotovostní finanční prostředky, kdy stěžovatel sám uvedl, že pocházejí z převážné části z trestné činnosti. Jde-li o postoj stěžovatele jako obviněného a jeho deklarovanou ochotu spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení, což nebylo zohledněno v pořadí prvním usnesení krajského soudu a Ústavní soud to krajskému soudu vytknul, v nyní napadeném rozhodnutí se krajský soud touto otázkou již explicitně zabývá. K této otázce poskytl vyjádření i vedlejší účastník. Stěžovatel sice avizoval, že je ochoten vypovídat, avšak posléze k tomuto kroku nepřistoupil. K avizované spolupráci s orgány činnými v trestním řízení tak nedošlo. Z podkladů, které si Ústavní soud opatřil, pak vyplývá, že strategie obhajoby stěžovatele nyní spočívá v tom, že podmiňuje svou výpověď propuštěním z vazby a zpochybňuje své úmyslné zavinění. Ústavní soud podotýká, že krajský soud se takto pouze vypořádal s požadavky kasačního nálezu a nikterak nezpochybňuje stěžovatelovo ústavně zakotvené právo neobviňovat sám sebe. Stejně tak vedlejší účastník pouze konstatuje stávající situaci ve vyšetřování a z uvedeného nevyvozuje žádné procesní závěry. 30. Jde-li o stěžovatelovy legální příjmy, krajský soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že mu jeho legální příjmy postačí k pokrytí jeho životních potřeb, neboť z dosavadních výsledků dokazování vyplynulo, že stěžovatel příjmy pocházející z trestné činnosti využíval právě ke krytí svých běžných potřeb. Společně s těmito závěry stran intenzivního důvodu vazby předstižné pak krajský soud uzavírá, že právě z důvodu vysoké adaptability stěžovatele, který byl schopen se ihned po rozpadu jedné organizované skupiny zapojit do jiné, která s tou předchozí nebyla personálně propojena, svědčí o nemožnosti nahradit vazbu některým z alternativních opatření. Stěžovatel sice výslovně nabízel svůj písemný slib, ale ten je za stávající situace zcela nedostatečný. 31. Krajský soud závěrem zdůrazňuje, že právní důvod podle § 67 písm. b) trestního řádu, o který opřel své rozhodnutí městský soud, je pochybením městského soudu, které ve svém prvním usnesení zopakoval i krajský soud. Důvod vazby koluzní u stěžovatele dán není a nemožnost nahrazení vazby některým z alternativních opatření se tedy vztahuje toliko k důvodu vazby předstižné. Ústavní soud považuje nyní napadené usnesení za řádně odůvodněné, prosté svévole a tedy plně souladné s požadavky čl. 36 odst. 1 Listiny, které zároveň v souladu s kasační závazností nálezu sp. zn. I. ÚS 2438/25 dostálo všem pokynům v tomto nálezu uloženým. 32. Ústavní soud pro úplnost uvádí, že v souladu s návrhem stěžovatele projednal jeho ústavní stížnost přednostně mimo pořadí. 33. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. dubna 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu