Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj), soudce Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Halouzky, zastoupeného JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, sídlem Jaselská 202/19, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2025, č. j. 28 Cdo 725/2025-903, a Krajského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2024, č. j. 18 Co 138/2022-829, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 12. 2024, č. j. 18 Co 138/2022-848, v části v níž byla odmítnuta žaloba ve vztahu k určení vlastnického práva stěžovatele, za účasti Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení a 1) David Paul Stapleton, 2) Eugenie Nicole Karen, 3) Mary Anderson Eirich Kohn, 4) Michael Paul Kohn, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 12. 2021, č.j. 112 C 117/2013-664 rozhodl, že vedlejší účastníci 1) až 4) a stěžovatel, co by osoba na řízení zúčastněná, jsou vlastníky blíže určených nemovitostí (výrok I.). Dále soud zamítl žalobu v rozsahu, v jakém se žalobci domáhali určení, že vedlejší účastnící 1) až 4) a stěžovatel jsou ve stanovených podílech vlastníky blíže určených nemovitostí (výrok II.). Soud prvního stupně dále určil, že vedlejší účastníci 1) až 4) a stěžovatel jsou vlastníky blíže určených podílů na blíže určených nemovitostech (výrok III.). Dále soud prvního stupně zamítl žalobu v rozsahu, v jakém se vedlejší účastníci 1) až 4) a stěžovatel domáhali určení, že jsou vlastníky blíže určených podílů na blíže určených nemovitostech (výrok IV.). Soud prvního stupně vyslovil, že součástí a přílohou tohoto rozsudku jsou geometrické plány Ing. Pavla Vašíčka (výrok V.) a že tímto rozsudkem se v rozsahu výroku I. a III. Nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj, ze dne 12. 9. 2013, č.j. SPU 382412/2013, 3239/92/79-RNP (výrok VI.). Výroky VII. a VIII. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. 2. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil v části dotčených výroků I. a III., jimiž bylo rozhodnuto o žalobě v poměru ke stěžovateli tak, že, se žaloba odmítá (výrok I.), ve zbylém rozsahu odvoláními napadených výroků I. a III., jakož i ve výrocích V., VII. - VIII. byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok II.), s tím, že jen v takto vymezeném rozsahu se nahrazuje označené rozhodnutí pozemkového úřadu (výrok III.). O nákladech řízení bylo rozhodnuto výrokem IV. 3. Stěžovatelem podané dovolání bylo ve vztahu k jeho osobě ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu odmítnuto (výrok I.). Ve výroku blíže určených částí bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a vráceno krajskému soudu k dalšímu řízení (Výrok II.). 4. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, že odvolacím a dovolacím soudem nebyl ve věci považován za osobu aktivně legitimovanou, neboť nepodal žalobu na znovuprojednání věci rozhodnuté správním orgánem. Podle vyšších soudů je z povahy věci vyloučeno, aby se ostatní účastníci (zde vedlejší účastníci) ve správním řízení ujali aktivity i za ostatní účastníky řízení. 5. Stěžovatel namítl, že soud prvního stupně u něj nedostatek aktivní legitimace neshledal a rozhodnutí odvolacího soudu tak pro něj bylo překvapivým. V řadě předchozích řízení stěžovatel vystupoval v pozici osoby na řízení zúčastněné, sám žalobu nepodával a soudy mu vlastnické právo k nemovitostem přesto přiznaly. Stěžovatel namítl, že tentýž odvolací senát nejméně ve čtyřech předchozích případech akceptoval, že vystupuje jako osoba zúčastněná na řízení, a ztotožnil se s rozhodnutím soudu prvního stupně, kterým bylo určeno, že také stěžovatel je vlastníkem podílu na dotčených pozemcích. Napadené rozhodnutí je překvapivé, neboť je v rozporu s předchozí rozhodovací praxí odvolacího soudu. 6. Stěžovatel v řízení vyjádřil podporu žalobců, uvedl, že se s ní ztotožňuje a připojuje. Pokud návrh žalobců odpovídá hmotnému právu, není žádným právním předpisem vyloučeno, aby se žalobci nemohli domáhat určení vlastnického práva ve prospěch další osoby. V případě, že by rozsudkem soudu mohlo být nahrazeno rozhodnutí správního orgánu pouze v takovém rozsahu, v jakém se týká práv žalobce, jednalo by se přepjatý formalismus, který je v restitučních věcech nežádoucí. Odvolací soud změnil výklad procesního postavení stěžovatele z vlastní iniciativy, a to bez předchozího upozornění, výzvy k vyjádření či poučení o možných procesních následcích. Tímto postupem porušil odvolací soud nejen princip rovnosti účastníků, ale i zásadu předvídatelnosti rozhodování. 7. Ochrana vlastnického práva ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod zahrnuje též ochranu oprávněného očekávání, že bude přiznané právo respektováno, popř. že o nároku bude rozhodnuto podle dřívějších relevantních právních posouzení, nebyly-li právní ani skutkové okolnosti změněny. Stěžovateli bylo odepřeno vlastnické právo výlučně z důvodů formální povahy, přestože jejich hmotněprávní postavení bylo shodné. II. 8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 9. Ústavní soud konstatuje, že prakticky totožnou ústavní stížností téhož stěžovatele se v minulosti již zabýval ve věci evidované pod sp. zn. IV. ÚS 2426/25 a IV. ÚS 2055/25. Ke shora uvedené argumentaci stěžovatele Ústavní soud sdělil, že esenciální součástí práva jednotlivce na soudní ochranu je právo na přístup k soudu. Právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny totiž zaručuje "každému", že se může domáhat u soudu svého práva "stanoveným postupem", přičemž "[p]odmínky a podrobnosti upravuje zákon" (čl. 36 odst. 4 Listiny). 10. Právo na přístup k soudu není absolutní a podléhá některým zákonným omezením, jež jsou vtělena zejména do procesních předpisů; žádné z těchto (legitimních) omezení však nesmí být nepřiměřené a nesmí narušovat podstatu chráněného základního práva [rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ("ESLP") ze dne 23. 6. 2016 ve věci Baka proti Maďarsku, č. stížnosti 20261/12, § 120). Z hlediska ochrany základních práv a svobod je nezbytné, aby jednotlivé podmínky, za nichž se lze soudní ochrany domáhat, sledovaly legitimní cíl a byly vůči němu přiměřené [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), bod 27]. 11. Procesní předpisy provádějící Listinu musí obecné soudy a Ústavní soud interpretovat a aplikovat tak, aby na účastníky řízení nebyly kladeny nepřiměřené, tj. nad rámec smyslu a účelu právní úpravy jdoucí požadavky, a nebylo tím fakticky bráněno naplnění práva na soudní ochranu (nález ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 410/20, bod 27). Přepjatý formalismus je v rozporu s požadavkem zajištění efektivního a faktického přístupu k soudu (rozsudek ESLP ze dne 12. 11. 2002 ve věci Běleš a ostatní proti České republice, č. stížnosti 47273/99, § 50-51). 12. Stěžovatel se v nyní posuzované ústavní stížnosti snaží rozporovat výklad § 244 a násl. občanského soudního řádu. Jádrem jeho argumentace je, že v restitučním řízení postačovalo podání žaloby podle části páté občanského soudního řádu pouze některými z restituentů, a to i ve prospěch stěžovatele. Ústavní soud nicméně dospěl k závěru, že Nejvyšší soud - který je primárně povolán k výkladu civilních procesních předpisů, jakož i sjednocování rozhodovací činnosti v této oblasti - stěžovateli přesvědčivě vysvětlil, proč odvolací soud žalobu v části týkající se osoby stěžovatele odmítl v souladu s § 250g odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu. Zvolený výklad procesních pravidel ze strany civilních soudů přitom nelze považovat za přepjatě formalistický či nepřiměřený ve výše uvedeném smyslu. 13. Nejvyšší soud v napadeném usnesení odkázal na svou judikaturu, podle které platí, že žalobci v řízení podle části páté občanského soudního řádu mají postavení samostatných společníků (§ 91 odst. 1 o. s. ř.) a že v tomto společenství jedná každý z nich jen sám za sebe a jeho úkony nemají na práva a povinnosti ostatních společníků žádný vliv (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1383/2005 ze dne 12. 7. 2005, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1649/2014 ze dne 24. 9. 2014, rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 685/2015 ze dne 7. 1. 2016; usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5922/2016 ze dne 27. 2. 2018). 14. Takový závěr přitom odráží i východisko, že v původním restitučním řízení u Státního pozemkového úřadu podle zákona o půdě stěžovatel a vedlejší účastníci 1) až 4) vystupovali jako samostatní účastníci správního řízení (viz již citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1383/2005 ze dne 12. 7. 2005). K tomu lze podpůrně odkázat rovněž na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které platí, že "i spoluvlastníci nemovitosti jsou samostatnými účastníky správního řízení. Účastenství v řízení jim nezakládá skutečnost, že se jejich práva upínají k totožné věci, nýbrž to, že v řízení může být dotčeno právo každého ze spoluvlastníků. 15. Před soukromoprávní podstatou spoluvlastnictví je třeba upřednostnit zmíněný veřejnoprávní akcent. Procesní samostatnost ve správním řízení se odráží i do samostatnosti účastenství v soudním řízení správním." (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 50/2012-27 ze dne 6. 6. 2012; či rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 43/2010-50 ze dne 9. 12. 2010). 16. V uvedeném rámci tedy nešlo v případě stěžovatele a žalobců [vedlejších účastníků 1) až 4)] uvažovat o nerozlučném společenství účastníků ve smyslu § 91 odst. 2 občanského soudního řádu. Je ostatně logické, že se jeden restituent nemůže bez dalšího chopit žalobní aktivity za restituenty další, neboť není vyloučeno, že další restituenti by mohli být s vydaným rozhodnutím správního orgánu ztotožněni a využít podle něj své právo na poskytnutí finanční náhrady za nevydané pozemky. 17. Uzavřely-li tedy na základě uvedených východisek civilní soudy, že žalobci nemohli být ve vztahu k restitučnímu nároku stěžovatele dotčeni na své právní sféře a že nemohli být oprávněni k podání žaloby v jeho prospěch, nelze jim z ústavního hlediska co vytknout. To platí i pro závěr Nejvyššího soudu, který uvedl, že bylo na stěžovateli, aby v souladu s dispoziční zásadou zavčasu vznesl svůj restituční nárok u soudu, neboť i pro něj platí zásada vigilantibus iura scripta sunt (viz bod 15 napadeného usnesení). Zásada in favorem restitutionis je pouze výkladovou zásadou, která se projevuje v rámci teleologické interpretace restitučních předpisů a uplatní se v případě pochybností (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2662/21 ze dne 16. 11. 2021, bod 21). Jejím prostřednictvím nelze obcházet příslušná procesní pravidla, podle kterých se lze restitučních nároků domáhat. 18. Zjevně neopodstatněná je pak námitka stěžovatele, že podporováním žaloby dalších restituentů tvrdil dotčení své právní sféry. Jak naznačil Nejvyšší soud, jestliže stěžovatel netvrdí, že uvedený přípis byl samostatnou žalobou (což netvrdí), je takové podání nerelevantní z hlediska stanovení rozsahu žaloby vedlejších účastníků 1) až 4), kteří žalobu ve prospěch stěžovatele podat nemohli. 19. Tvrdí-li stěžovatel konečně, že závěr odvolacího soudu ohledně částečného nedostatku aktivní legitimace žalobců byl pro něj nepřípustně překvapivý a že porušil jeho legitimní očekávání, nelze mu ani zde přisvědčit. Byť stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na jiná rozhodnutí téhož senátu odvolacího soudu, který v obdobných věcech stěžovatele rozhodl odlišně, nedokládá tam uplatněné substantivní argumenty, vůči kterým by se pozdější odůvodnění odvolacího soudu mělo přesvědčivě vymezovat. Stěžovatel ostatně ani v ústavní stížnosti neuvádí pádný, alternativní výklad procesních pravidel, který měly civilní soudy opomenout a při "změně" judikatury nevypořádat. 20. V tomto ohledu nezbývá než dodat, že byť není odlišné rozhodování v obdobných věcech jednoho stěžovatele z jeho subjektivního pohledu ani obecně žádoucí, právo na absolutně konzistentní judikaturu nižších soudů z čl. 36 odst. 1 Listiny ani z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nevyplývá (srov. rozsudek ESLP ze dne 29. 11. 2016 ve věci Lupeni Greek Catholic Parish a ostatní proti Rumunsku, stížnost č. 76943/11, § 116). Jak uvedl Nejvyšší soud: "existence legitimního očekávání (chráněného mimo jiné i podle § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) předpokládá stabilní rozhodovací praxi ustáleně řešící určitý problém. Naproti tomu ojedinělé nepublikované rozhodnutí soudu nižšího stupně [ani (stěžovatelem) v této věci odkazovaný soubor nižších jednotek takových rozhodnutí] podobně silnou právně významnou důvěru ve shodné řešení předloženého problému nezakládá". 21. Protože Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 29. dubna 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu