Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. T., zastoupené advokátem Mgr. Ing. Janem Boučkem, sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 36 EXE 2168/2019-801 ze dne 4. 2. 2026 a proti příkazu k úhradě nákladů exekuce vydaného Mgr. Jakubem Effenbergerem, soudním exekutorem, Exekutorský úřad Kolín, č. j. 219 EX 03000/19-1556 ze dne 15. 1. 2026, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 3 a Mgr. Jakuba Effenbergera, soudního exekutora, Exekutorský úřad Kolín, jako účastníků řízení a 1) T. T. a 2) P. T., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka ústavní stížností napadá v návětí uvedená rozhodnutí soudního exekutora a Obvodního soudu pro Prahu 3, jimiž jí byly vyčísleny náklady exekuce ve prospěch první vedlejší účastnice. Stěžovatelka má za to, že napadená rozhodnutí porušují její základní práva na spravedlivý proces, na rovnost v právech a na vlastnictví, jakož i princip legality. 2. Stěžovatelka je babičkou první vedlejší účastnice a matkou druhého vedlejšího účastníka. První vedlejší účastnice (oprávněná) se dlouhodobě domáhá dlužného výživného vůči druhému vedlejšímu účastníkovi (povinnému). Ten v roce 2010 převedl na stěžovatelku – svou matku – členský podíl v bytovém družstvu představující jeho jediný exekučně postižitelný majetek. Soudy později rozhodly, že tento převod je vůči oprávněné právně neúčinný. Takto byla do exekučního řízení přibrána i stěžovatelka a stala se také povinnou. 3. Soudní exekutor původně vyčíslil sumu nákladů oprávněné částkou 163 168,50 Kč. Obvodní soud následně tuto částku snížil o 15 324,90 Kč s odkazem na tarifní hodnotu ústavní stížnosti podle § 9 odst. 4 advokátního tarifu. Ve zbytku obvodní soud rozhodnutí soudního exekutora potvrdil a vyčíslil náklady oprávněné částkou 147 843,60 Kč. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry soudního exekutora ani obvodního soudu a namítá, že jimi byla porušena její ústavně garantovaná práva. Součástí práva na spravedlivý proces je i spravedlivé rozhodnutí o nákladech řízení. Ústavněprávní rozměr stěžovatelka spatřuje v nerespektování závazného právního názoru vyplývajícího z nálezové judikatury Ústavního soudu, např. nálezu sp. zn. III. ÚS 2118/19 ze dne 3. 3. 2020, a také v překvapivosti rozhodnutí o nákladech řízení, s odkazem na nález sp. zn. II. ÚS 3252/24 ze dne 26. 3. 2025. 5. Za pochybení označuje stěžovatelka předně to, že oprávněné byla přiznána náhrada nákladů řízení i za zastoupení před Ústavním soudem v řízení vedeném pod sp. zn. III. ÚS 1200/23, ačkoli o nákladech řízení před Ústavním soudem nemůžou dle ustálené judikatury rozhodovat soudy v jiném řízení. 6. Stěžovatelka dále namítá, že účastníci řízení v napadených rozhodnutích zcela ignorovali princip úspěchu ve věci jako základní princip pro rozhodování o nákladech řízení. V jiném řízení totiž druhý vedlejší účastník a stěžovatelka částečně uspěli, neboť dosáhli toho, že nebude vymáhána povinnost druhého vedlejšího účastníka za 10měsíční období od 1. 3. 2024 do 31. 12. 2024. Tento částečný úspěch ve věci však nebyl ve výpočtech zohledněn. 7. Stěžovatelka proto žádá Ústavní soud, aby konstatoval porušení jejích práv chráněných čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a aby napadená rozhodnutí zrušil. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti. Ta byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. 10. Stěžovatelka ústavní stížností napadá pouze rozhodnutí o nákladech exekučního řízení. Ústavní soud proto hned úvodem připomíná, že k problematice náhrady nákladů řízení se dlouhodobě staví zdrženlivě a soudní rozhodnutí o nákladech řízení podrobuje pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2/25 ze dne 12. 6. 2025). Je to dáno tím, že ačkoli i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o nákladech řízení zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2216/23 ze dne 28. 8. 2024, bod 16). Rozhodnutí o nákladech řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi až v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení. K tomu dochází kupříkladu v důsledku svévolné interpretace nebo aplikace příslušných ustanoveních zákona, extrémního rozporu s principy spravedlnosti nebo nerespektování kogentních právních norem (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 680/24 ze dne 10. 10. 2025, bod 20, či nález sp. zn. III. ÚS 411/15 ze dne 13. 10. 2015, bod 18). 11. Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech bagatelních věcí je už z jejich podstaty – s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu – důvodnost ústavní stížnosti vyloučena (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004). To plyne z mnohokrát připomínané zásady, že drobnostmi se soud nezabývá (de minimis non curat praetor), podle níž by odporovalo smyslu a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Projednávání těchto věcí zanedbatelného významu před vrcholnými státními orgány by je totiž pouze odvádělo od plnění skutečně závažných funkcí a úkolů, k jejichž řešení jsou Ústavou určeny (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2777/11 ze dne 27. 12. 2011). Ostatně nelze přehlédnout, že stejná východiska byla důvodem pro přijetí čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dle nichž Evropský soud pro lidská práva prohlásí za nepřijatelnou každou individuální stížnost, domnívá-li se, že stěžovatel neutrpěl podstatnou újmu. To bylo potvrzeno i v navazující judikatuře ESLP (srov. např. rozhodnutí ve věci Korolev proti Rusku ze dne 1. 7. 2010, č. 25551/05). 12. Jak Ústavní soud konstatoval v bodu 34 stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025, „ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti […]. Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil; stejně jako pro závěr o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nepostačí toliko tvrzené porušení zákona.“ Z citovaného stanoviska plyne, že ústavní stížnosti proti rozhodnutím o nákladech řízení v bagatelní výši jsou typově zjevně neopodstatněné, nejsou-li patrny mimořádné okolnosti věci, typicky přesah vlastního zájmu stěžovatele. Rovněž se ze stanoviska podává, že pro kasační zásah Ústavního soudu jsou vyžadovány další mimořádné okolnosti i tehdy, pokud Ústavní soud v minulosti v obdobné věci již kasačně zasáhl (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2/25 ze dne 12. 6. 2025, bod 28). 13. V nyní projednávané věci stěžovatelka formálně napadá nákladový výrok v celkové výši 147 843,60 Kč. Z obsahu ústavní stížnosti je však zřejmé, že proti většině jednotlivých nákladových položek ničeho nenamítá. Její argumentace se soustředí pouze na dva dílčí okruhy: zaprvé na zahrnutí nákladů spojených s řízením před Ústavním soudem vedeným pod sp. zn. III. ÚS 1200/23 a zadruhé na tvrzený částečný procesní neúspěch oprávněné v důsledku pozdějšího zániku vyživovací povinnosti v rozsahu deseti měsíců. 14. Pokud jde o první námitku, Ústavní soud připouští, že argumentace stěžovatelky v této části nachází oporu v judikatuře Ústavního soudu, neboť ze stěžovatelkou citovaného nálezu sp. zn. III. ÚS 2118/19 ze dne 3. 3. 2020 skutečně plyne, že obecný soud nemůže rozhodnout o přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť je k tomu – podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu – oprávněn pouze Ústavní soud sám. Po korekci provedené obvodním soudem však sporná položka představuje částku 3 297 Kč. I pokud by tedy Ústavní soud přisvědčil názoru stěžovatelky, že tato položka neměla být přiznána vůbec, ekonomický význam takové námitky nepřesahuje několik tisíc korun. 15. Druhá část argumentace stěžovatelky se opírá o princip úspěchu ve věci, jelikož exekuce byla zastavena ohledně výživného za období od 1. 3. 2024 do 31. 12. 2024, což dle stěžovatelky napadená rozhodnutí nereflektují. Z napadeného rozhodnutí obvodního soudu lze vyčíst, že za toto období činilo výživné 4 500 Kč měsíčně; stěžovatelka tak spatřuje svůj údajný částečný úspěch ve věci v částce 45 000 Kč. Ve vztahu k celkové tarifní hodnotě, z níž byly náklady exekuce vypočteny (tj. 489 886 Kč), představuje tato částka přibližně 9 % hodnoty předmětu řízení. Pokud tedy stěžovatelka tvrdí, že se tento její částečný úspěch v řízení měl promítnout do rozhodnutí o nákladech exekuce, vedlo by to při nejpříznivějším výpočtu pro stěžovatelku ke snížení náhrady nákladů přibližně o 14 000 Kč. 16. Ani při součtu obou stěžovatelkou uplatněných námitek by tak ekonomický význam sporu nepřesáhl částku 18 000 Kč. Předmět ústavní stížnosti proto z ekonomického hlediska zjevně nedosahuje částky 50 000 Kč, kterou Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dlouhodobě považuje za významné vodítko při posuzování bagatelnosti věcí. 17. Přestože samotná bagatelnost věci nevylučuje ochranu základních práv, zvyšuje požadavek na existenci kvalifikovaného zásahu do ústavně zaručených práv. Takový zásah však stěžovatelka netvrdí ani nedokládá; v ústavní stížnosti se tímto vůbec nezabývá a netvrdí, proč by se Ústavní soud měl věcí zabývat i přes její bagatelnost (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3252/24 ze dne 26. 3. 2025, bod 27). 18. Kýžené mimořádné okolnosti, zejména přesah vlastního zájmu stěžovatelky, se z ústavní stížnosti nepodávají. Bylo na stěžovatelce, aby vysvětlila (případně doložila), proč věc přes svou bagatelní a nákladovou povahu zakládá porušení ústavně zaručených práv (nález sp. zn. I. ÚS 2552/24, bod 31; usnesení sp. zn. III. ÚS 1161/14 ze dne 21. 5. 2014) a proč věc není bagatelní ve své kvalitativní dimenzi (nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014, bod 33). Stěžovatelka však v ústavní stížnosti pouze opakuje, že napadené rozhodnutí odporuje předchozí judikatuře Ústavního soudu k nákladům řízení (což je částečně pravda, jak bylo konstatováno výše v bodu 14), ale neuvádí žádné argumenty k přesahu vlastních zájmů nebo k závažné systémové povaze pochybení obecného soudu, které by bylo hodno (opakované) pozornosti Ústavního soudu. Ve věci tudíž nejsou dány takové okolnosti, které by ji kvalitativně přenesly přes práh bagatelnosti a dodaly jí ústavněprávní rozměr ve smyslu výše citovaného stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025. 19. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu