Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CIBULKASTAV s. r. o., sídlem Roháčova 145/14, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Romanem Sulánským, advokátem, sídlem Pod Tratí 275, Hrádek, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 11. prosince 2025 č. j. 1 KZN 368/2025-19, vyrozumění Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích ze dne 23. června 2025 č. j. ZN 8020/2025-9 a vyrozumění Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, územního odboru Litoměřice, oddělení hospodářské kriminality, ze dne 30. září 2024 č. j. KRPU-88504-8/TČ-2024-040681, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, územního odboru Litoměřice, oddělení hospodářské kriminality, sídlem Eliášova 913/7, Litoměřice, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatelkou bylo oznámeno jednání, v němž spatřovala podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle § 209 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se měla dopustit obchodní společnost X a její jednatelé M. W. a L. S. Za danou obchodní společnost aktivně jednal M. W., jenž byl zároveň menšinovým vlastníkem obchodního podílu společnosti. Spolupráce mezi stěžovatelkou a obchodní společností probíhala na základě objednávek adresovaných obchodní společností stěžovatelce, jimiž společnost objednávala zapůjčení vozidla s řidičem. Tento model fungoval bezproblémově několik let (cca od roku 2019 do roku 2021), přičemž k potížím při placení faktur za poskytnutou službu docházelo kontinuálně od září 2021 do března 2022, kdy již stěžovatelka přestala akceptovat neuhrazené faktury a jednatel M. W. dne 21. 4. 2022 podepsal dohodu o uznání dluhu, ve které uznal závazek společnosti v rozsahu neuhrazených faktur, tedy v částce 615.677 Kč. 3. Policejní orgán Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, Služba kriminální policie a vyšetřování, územního odboru Litoměřice, oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán"), v záhlaví specifikovaným vyrozuměním stěžovatelce sdělil, že její trestní oznámení směřující proti obchodní společnosti X (dále jen "obchodní společnost"), respektive jejím jednatelům M. W. a L. S. "založil ad acta", neboť neshledal naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 trestního zákoníku ani jiného trestného činu. 4. K žádosti stěžovatelky věc přezkoumal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích (dále jen "okresní státní zastupitelství") a shora označeným vyrozuměním stěžovatelce sdělil, že neshledal zákonné podmínky pro zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, proto vůči policejnímu orgánu nepřijal žádná opatření. 5. K podnětu stěžovatelky přezkoumala věc v rámci výkonu dohledu státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem (dále jen "krajské státní zastupitelství") a napadeným vyrozuměním stěžovatelce sdělila, že její námitky vyhodnotila jako nedůvodné. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnost opětovně namítá, že orgány činné v trestním řízení nedostatečně zjistily skutkový stav věci, dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním a k nesprávnému právnímu posouzení. Zdůrazňuje, že policejní orgán provedl ve věci šetření podle § 158 odst. 1 trestního řádu (konkrétně vyslechl čtyři osoby a převzal přehled plateb adresovaných stěžovateli od obchodní společnosti). Vzhledem k rozsahu prováděného šetření podle stěžovatelky nelze konstatovat, že její trestní oznámení bylo zjevně nedůvodné. K tomu odkazuje na článek bývalého místopředsedy Ústavního soudu profesora Jaroslava Fenyka z internetového portálu ceska-justice.cz, publikovaný dne 21. 8. 2025 pod názvem "Postup policie ad acta obchází trestní řád a zbavuje poškozené práv, varuje profesor Fenyk". Stěžovatel tvrdí, že nelze přisvědčit úvahám příslušných státních zastupitelství, které legitimizují obcházení trestního řádu, když rozsáhlé prověřování označují za šetření podle zákona o policii. Znovu poukazuje na to, že ač podezřelým osobám byla známa problematická finanční situace obchodní společnosti, uzavírali coby jednatelé za uvedenou společnost další smlouvy. Podle stěžovatelky bylo třeba náležitě prověřit účetnictví dané společnosti, což orgány činné v trestním řízení neučinily. 7. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka doslovně cituje jednotlivé pasáže vyrozumění státního zástupce okresního státního zastupitelství a státní zástupkyně krajského státního zastupitelství a podotýká, že jednatelé obchodní společnosti porušili insolvenční zákon, když na danou společnost nepodali insolvenční návrh poté, co se dozvěděli o jejím úpadku. Odpovídají proto podle ní za škodu, kterou jí způsobili. Tvrdí, že kdyby věděla, že je společnost v úpadku, žádné smlouvy by s ní neuzavírala. Dále stěžovatelka opakovaně vyjmenovává "problematické" aktivity M. W. a L. S., ke kterým se podle jejího mínění orgány činné v trestním řízení staví nesprávně a nedostatečně. Je přesvědčena, že orgány činné v trestním řízení by se měly zabývat jednak insolvenčním řízením M. W., kterým podle ní není sledován poctivý záměr a jedinou jeho snahou je ukrátit věřitele o plnění a zbavit se protiprávně všech dluhů, jednak tím, proč L. S. namísto splácení dluhu obchodní společnosti posílá peníze do insolvence M. W. Za nesprávné označuje konstatování státní zástupkyně krajského státního zastupitelství, že pro posuzovanou věc není významná informace o okamžiku vzniku úpadku dané společnosti, neboť ke každé poptávce byla uzavřena konkrétní smlouva se specifickým zadáním. Problematické jsou podle ní také obchodní aktivity M. W. se společnostmi Y a Z. Vysvětlení podezřelých osob nepovažuje za důvěryhodné. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele. 10. Ve vztahu k nyní posuzované věci Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci Ústavním soudem a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též při posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení v trestním procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně. Jeho kasační intervence je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen nepřijatelný zásah do základních práv a svobod stěžovatele. 11. K námitce stěžovatelky, že příslušná státní zastupitelství legitimizují obcházení trestního řádu, když rozsáhlé prověřování označují za šetření podle zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o policii"), přičemž odkázala na shora uvedený odborný závěr v literatuře, Ústavní soud uvádí, že krajské státní zastupitelství s odkazem na komentářovou literaturu k trestnímu řádu, poukázalo na to, že v nyní posuzované věci probíhalo prověřování v tzv. předprocesním stadiu podle § 158 odst. 1 trestního řádu, a to postupem podle § 69 odst. 1, 2 zákona o policii, za účelem získání potřebných informací k tomu, zda nebudou dány podmínky pro postup podle § 158 odst. 3 trestního řádu. Trestní řád v § 158 odst. 1 zakotvuje jen obecně formulovanou povinnost policejního orgánu provádět prověřovací postupy převážně podle zákona o policii, jakož i podle ustanovení jiných zákonů (např. zákona č. 341/2011 Sb., o Generální inspekci bezpečnostních sborů a o změně souvisejících zákonů, nebo zákona č. 300/2013 Sb., o Vojenské policii a o změně některých zákonů, atd.), které v konečném výsledku směřují k odhalení skutečností nasvědčujících spáchání trestného činu (popř. jde ještě o povinnost konat opatření směřující k prevenci trestné činnosti). Tyto úkony také zpravidla předcházejí sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení (§ 158 odst. 3 věta první trestního řádu). V tomto směru lze jinak odkázat na vypořádání uvedené námitky stěžovatelky ve vyjádření krajského státního zastupitelství (str. 1 - 2). Pouhá opakovaná polemika stěžovatelky s tímto právním názorem, byť opřená o poukaz na literaturu, nemůže posunout výklad navazujících ustanovení uvedených zákonů (§ 158 trestního řádu a § 69 odst. 1, 2 zákona o policii) do ústavněprávní roviny, zvláště když tato ustanovení nejsou ve zjevném rozporu a naopak na sebe navazují, jak to vyplývá z dikce § 69 odst. 1, 2 zákona o policii a poznámky pod čarou č. 3 k tomuto ustanovení ("Policista před zahájením úkonů trestního řízení z vlastní iniciativy nebo na základě podnětu jiné osoby anebo orgánu za účelem získání poznatků o trestné činnosti vyhledává, odhaluje, a je-li to třeba, i dokumentuje skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin. ...Policista při výkonu činností podle odstavce 1 postupuje podle tohoto zákona, za využití oprávnění a prostředků v něm uvedených."). 12. Policejnímu orgánu tedy zákon ukládá povinnost učinit všechna nezbytná šetření a opatření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin. Byť policejní orgán poté věc "založil ad acta", byla na základě podnětu stěžovatelky přezkoumána státním zástupcem okresního státního zastupitelství, který shodně s policejním orgánem neshledal důvody pro zahájení úkonů trestního řízení, o čemž byla stěžovatelka řádně vyrozuměna. Následně stěžovatelka využila i podnětu k výkonu dohledu, na základě kterého věc přezkoumala i státní zástupkyně krajského státního zastupitelství. Aniž by Ústavní soud hodnotil, zda ve věci měly či neměly být policejním orgánem zahájeny úkony trestní řízení podle § 158 odst. 3 trestního řádu, z hlediska ústavnosti je podstatné, že rozhodnutí policejního orgánu o založení věci bylo přezkoumáno státním zástupcem okresního státního zastupitelství i státní zástupkyní krajského státního zastupitelství. Stěžovatelce tak nebyla upřena možnost přezkoumání závěru policejního orgánu. 13. Nesouhlasí-li stěžovatelka s tím, jak bylo orgány činnými v trestním řízení vyřízeno jí podané trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu, k tomu je třeba uvést, že podle judikatury Ústavního soudu neexistuje ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby (např. oznamovatele, poškozeného) na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, resp. aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin. Z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda a kým byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu tyto zásady neporušuje a žádné právo na "satisfakci" za způsobený trestný čin v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nezakládá (srov. např. usnesení ze dne 12. 4. 2022 sp. zn. III. ÚS 3246/21 či usnesení ze dne 10. 4. 2025 sp. zn. II. ÚS 869/25; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). 14. Současně však nelze pominout, že je pozitivní povinností státu zajistit ochranu základních práv, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení. Požadavek účinného vyšetřování je však "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče, a nikoliv povinností ve vztahu k jeho výsledku. Účinné vyšetřování tak nezaručuje žádný konkrétní výsledek, nýbrž pouze řádnost postupu daného orgánu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1349/19). 15. Ústavní soud rovněž zdůrazňuje, že v případě zásahu do majetkových práv ve smyslu článku 11 Listiny a článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod na rozdíl od zásahů do práv chráněných čl. 2 až 4 Úmluvy či čl. 6 až 9 Listiny se lze práva na účinné vyšetřování domáhat jen výjimečně. Ústavní soud již dříve konstatoval, že povinnost státu vést účinné vyšetřování je v těchto případech dána jen u závažných zásahů do majetkových práv kriminální povahy. U zásahů méně závažných by zásah Ústavního soudu byl možný jen ve zcela mimořádných situacích, u extrémních případů flagrantních pochybení s intenzivními přetrvávajícími následky. Poškození totiž mají v těchto věcech další nástroje, jak se domoci ochrany svých práv. Mohou se zejména obrátit na civilní soudy (rozsudek ESLP ze dne 14. 10. 2008 Blumberga proti Lotyšsku č. 70930/01, § 67). Podle Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") je třeba přitom zohlednit praktické potíže, kterým příslušné orgány při vedení vyšetřování pravidelně čelí, a potřebu upřednostnit vyšetřování závažnějších trestných činů před trestnými činy méně závažnými, jakými jsou například právě trestné činy majetkové povahy. Stát proto podle ESLP poruší své povinnosti vést účinné vyšetřování a tím konstituuje zásah do ústavně zaručeného práva na ochranu majetku pouze u vad a pochybení extrémní povahy. Proto nikoli každé pochybení orgánů činných při vyšetřování je způsobilé založit porušení ústavní ochrany majetku poškozeného. Pochybení musí proto dosahovat určité intenzity z kvalitativního hlediska a je rovněž nutné vyvodit mezi pochybením orgánu veřejné moci a neuspokojivým výsledkem trestního vyšetřování pro poškozeného bezprostřední vztah. Bude-li mít poškozený k dispozici další účinné prostředky ochrany s reálnou šancí na úspěch, bude to pravidelně značit, že k porušení jeho ústavně zaručených práv nedojde, nebudou-li zde ovšem jiné okolnosti, které naopak takový závěr odůvodní, které však Ústavní soud v této věci neshledal (srov. rozsudek ze dne 14. 10. 2008 ve věci Blumberga proti Lotyšsku č. 70930/01; dále viz rozsudky ze dne 12. 12. 2013 ve věci Zagrebačka banka d.d. proti Chorvatsku č. 39544/05, ze dne 25. 2. 2020 ve věci Abukauskai proti Litvě č. 72065/17, a ze dne 19. 1. 2023 ve věci Korotyuk proti Ukrajině č. 74663/17; dále viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. I. ÚS 1958/23). 16. Ústavní soud také připomíná, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené orgány činnými v trestním řízení. To vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti v trestním řízení (§ 2 odst. 11 a 12 trestního řádu). Ústavní soud posuzuje jen vybočení orgánů činných v trestním řízení z ústavních mezí. Takové vybočení může být dáno extrémním nesouladem mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů orgán činný v trestním řízení učinil, a jeho právními závěry. 17. V posuzované věci k žádnému z těchto protiústavních pochybení nedošlo. Policejní orgán ve věci vyslechl jednatele obchodní společnosti, účetní a převzal přehled plateb adresovaných stěžovatelce v období od 7. 1. 2022 do 17. 5. 2022. Zatímco jednatelé popřeli úmysl podvést stěžovatelku při sjednávání závazku, stěžovatelka tvrdí, že jí zamlčeli nepříznivou finanční situaci. Bylo zjištěno, že spolupráce mezi stěžovatelkou a společností probíhala bezproblémově nejméně po dobu dvou roků. Ke změně situace došlo vlivem vnějších okolností (pandemie a válka na Ukrajině spojená se zvýšenými cenami nafty). Navíc v září 2021 nedošlo zcela k zastavení plateb stěžovatelce od společnosti, ještě v roce 2022 docházelo k úhradám faktur, byť částečným, v celkové výši 257.112 Kč. M. W. také uzavřel se stěžovatelkou dne 21. 4. 2022 dobrovolně dohodu o uznání dluhu, přičemž žádnou z vystavených faktur nezpochybnil a v květnu 2022, po podpisu dohody o uznání dluhu, provedl úhradu dvou splátek v celkové výši 30 000 Kč. Všechny tyto specifické okolnosti byly orgány činnými v trestním řízení náležitě a ústavněkonformně zhodnoceny. Jejich postup nevykazuje ústavněprávní deficit, byť s ním stěžovatelka nesouhlasí. 18. Námitky stěžovatelky, že jednatelé společnosti porušili insolvenční zákon, když na danou společnost nepodali insolvenční návrh, že se orgány činné v trestním řízení měly blíže zabývat insolvenčním řízením M. W., případně dalšími aktivitami jednatelů následujícími po jednání oznámeném stěžovatelkou, a že L. S. zasílá ze svého peníze M. W. za účelem plnění oddlužení, čímž krátí stěžovatelku jako svou věřitelku, jsou z hlediska posuzované věci irelevantní, jak správně uvedla již státní zástupkyně krajského státního zastupitelství v napadeném vyrozumění. Řádně také vysvětlila, z jakých důvodů nebylo zkoumáno účetnictví společnosti, přičemž dodala, že státní zastupitelství má částečně působnost i mimotrestní a že informace stěžovatelky ověřené v insolvenčním rejstříku budou předány netrestnímu specialistovi ke zvážení vstupu státního zástupce krajského státního zastupitelství do insolvenčního řízení vedeného proti dlužníkovi M. W., stejně jako zvážení podání návrhu na zrušení společnosti, případně i dalších nově vzniklých společností. To vše však nikoli z důvodu porušení trestněprávních norem, ale z důvodu nerespektování ustanovení insolvenčního zákona M. W., případně společností. 19. Byť policejní orgán "založil věc ad acta", z vyrozumění příslušných státních zastupitelství se podávají konkrétní argumenty, proč provedeným šetřením nebylo zjištěno podezření ze spáchání trestného činu podvodu či jiného trestného činu. Pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, v posuzované věci shledáno nebylo. Ústavní soud konstatuje, že postup orgánů činných v trestním řízení vedoucí k vydání napadených rozhodnutí (vyrozumění) nevykazuje žádné protiústavní deficity a že závěry učiněné ve věci rozhodujícími orgány činnými v trestním řízení nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky. Představuje-li právo na účinné vyšetřování požadavek náležité péče, nikoli odpovědnost za výsledek, v nyní posuzované věci orgány činné v trestním řízení těmto standardům dostály. Smyslem trestního řízení a již vůbec ne řízení před Ústavním soudem vskutku není nahrazovat civilní řízení. 20. Ústavní soud v tomto ohledu připomíná, že není a nemůže být jeho posláním, aby zasahoval do pravomoci orgánů činných v trestním řízení a aby vykonával dozor či dohled nad jejich jednotlivými dílčími úkony trestního řízení, nemá-li posuzovaná věc ústavněprávní rozměr. Tyto úkoly plní v přípravném řízení státní zastupitelství, které v nyní posuzované věci příslušnou kontrolu též uskutečnilo. Ústavnímu soudu obecně nepřísluší z podnětu stěžovatelky přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jde-li o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení úkonů trestního řízení, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s ústavněprávními požadavky na účinné vyšetřování (srov. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13 či shora zmíněný nález sp. zn. I. ÚS 1958/23). 21. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. dubna 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu