Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Kláry Burešové, zastoupené Mgr. Tomášem Bučkem, advokátem, sídlem Milady Horákové 1957/13, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. března 2026 sp. zn. 15 Co 39/2026 a unesení Městského soudu v Brně ze dne 30. října 2025 č. j. 53 C 44/2020-617, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a statutárního města Brna, městské části Brno-sever, sídlem Bratislavská 251/70, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 11, čl. 12 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2, jakož i v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným usnesením ze dne 30. 10. 2025 č. j. 53 C 44/2020-617 odmítl odvolání stěžovatelky proti usnesení městského soudu ze dne 9. 9. 2025 č. j. 53 C 44/2020-608 (kterým městský soud nepřiznal stěžovatelce osvobození od soudních poplatků a neustanovil jí zástupce z řad advokátů) jako opožděné. 3. Proti usnesení městského soudu o odmítnutí odvolání podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením ze dne 24. 3. 2026 sp. zn. 15 Co 39/2026 usnesení městského soudu potvrdil. II. Argumentace stěžovatelky 4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že oba soudy vycházely ze závěru, že lhůta pro podání odvolání skončila dne 25. 9. 2025 ve 23:59:59 hodin. Odvolání stěžovatelky bylo soudu doručeno dne 26. 9. 2025 v 00:00:11 hodin, a tudíž bylo opožděné. Napadená rozhodnutí podle stěžovatelky představují extrémní formalismus při posuzování zachování lhůty, když soudy své rozhodnutí založily na rozdílu 11 sekund, aniž by zohlednily, že stěžovatelka odeslala odvolání ještě v poslední den lhůty (23:58-23:59 hodin) a že prodleva vznikla technickým přenosem mezi e-mailovým systémem a podatelnou soudu. Stěžovatelka namítá, že jde o objektivní okolnost, kterou nemohla ovlivnit. Popsaný postup obecných soudů je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, ve které Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že "přepjatý formalismus nesmí vést k odepření spravedlnosti". Soudy mechanicky vycházely z okamžiku doručení do elektronické podatelny soudu, aniž by přihlédly k okamžiku odeslání, aniž posoudily technickou stránku přenosu a zkoumaly, zda nedošlo k systémové prodlevě. Soudy se sice formálně opřely o stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2021 sp. zn. Pl. ÚS-st. 53/21, avšak aplikovaly jej mechanicky a nevzaly v úvahu, že i toto stanovisko připouští výjimečné situace. Výše uvedeným postupem obecných soudů došlo k libovůli při aplikaci práva. V důsledku uvedeného formalismu došlo k faktickému znemožnění přezkumu rozhodnutí ve věci samé v odvolacím řízení a došlo tak k zásahu do práva na spravedlivý proces a soudní ochranu. Stěžovatelka namítá, že procesní pravidla nesmí být aplikována způsobem, který znemožní meritorní projednání věci. Rozdíl 11 sekund nemá žádný materiální význam, nezpůsobil žádnou újmu druhému účastníkovi řízení a ve svém důsledku nemohl ovlivnit průběh řízení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 7. V posuzované věci se krajský soud v napadeném usnesení ztotožnil se závěrem městského soudu, že lhůta k podání odvolání skončila dne 25. 9. 2025, přičemž stěžovatelka podala blanketní odvolání prostřednictvím e-mailové zprávy, která byla do e-mailové schránky soudu doručena dne 26. 9. 2025 v 00:00:11 hodin. Odvolání stěžovatelky tedy bylo opožděné. Proto krajský soud odvolání odmítl, neboť podmínky pro odmítnutí odvolání podle § 208 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, měl za splněné. Krajský soud shodně s městským soudem poukázal zejména na to, že při posuzování včasnosti odvolání byl rozhodující okamžik, kdy bylo odvolání stěžovatelky doručeno městskému soudu, nikoli okamžik kdy bylo odvolání stěžovatelkou odesláno nejprve z e-mailové schránky a následně z datové schránky. Současně městský soud vyhodnotil, že v tomto případě nenastaly výjimečné okolnosti, za kterých by bylo možné vycházet z toho, že rozhodujícím okamžikem byl čas odeslání odvolání (zejména závady na straně soudu, např. závady elektronické podatelny). Takové skutečnosti stěžovatelka netvrdila a neprokazovala, a tyto nevyplynuly ani z obsahu spisu. Ani v ústavní stížnosti stěžovatelka neuvádí žádné konkrétní výjimečné skutečnosti, pro které by měla být včasnost podání odvolání posuzována podle okamžiku odeslání odvolání. Závěry obecných soudů proto považuje Ústavní soud za ústavně konformní. 8. V této souvislosti poukazuje Ústavní soud na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2021 sp. zn. Pl. ÚS-st. 53/21 [č. 402/2021 Sb. (ST 53/108 SbNU 297)], podle kterého včasnost elektronického podání učiněného prostřednictvím e-mailu je třeba posuzovat podle okamžiku, kdy podání dojde soudu, nikoliv podle okamžiku, kdy je podatelem odesláno. Za okamžik, kdy je podání řádně učiněno, se považuje okamžik, kdy se e-mailová zpráva dostane do dispozice soudu. Pro posouzení včasnosti podání není relevantní, kdy se s ním soud fakticky seznámil. 9. Ústavní soud v uvedeném stanovisku konstatoval, že posouzení včasnosti e-mailového podání jakožto standardního způsobu podání k okamžiku předání e-mailového podání soudu není excesivní procesní podmínkou, která by nepřiměřeně zasahovala do práva účastníků na efektivní a faktický přístup k soudu. Navázání zachování lhůty na okamžik dojití podání sleduje legitimní cíl zajištění řádného výkonu spravedlnosti. Ústavní soud v uvedeném stanovisku vysvětlil, že údaj o okamžiku odeslání e-mailového podání soudu není přímo přístupný a jeho zjištění by si tudíž vyžádalo za každé situace provedení podrobného dokazování jen k zachování procesní lhůty, což by vedlo ke snížení efektivnosti soudního řízení jako celku. 10. Požadavek posouzení včasnosti e-mailového podání k okamžiku jeho předání soudu je přiměřený proto, že účastníci řízení mají k dispozici více způsobů podání, jakými mohou své podání soudu zaslat. Každý ze zákonem předvídaných způsobů podání má přitom své přednosti i nevýhody z hlediska rychlosti, dostupnosti či spolehlivosti. Zvolí-li účastníci řízení, či dokonce jejich profesionální zástupci - advokáti (při jejich předpokládané znalosti judikatury obecných soudů i Ústavního soudu), kteří mohou pohodlně využít dobře fungující systém datových schránek, k podání služby provozovatelů e-mailových serverů, jejichž kvalita není zákonem zaručena, je přiměřené, aby v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt nesli následky případných technických problémů těchto provozovatelů. Prohlubující se elektronizace justice nemůže vést k absolutizaci práva na přístup k soudu bez ohledu na podstatné rozdíly odlišných způsobů podání. Nezaručuje-li zákonná úprava odpovídající kvalitu podání prostřednictvím e-mailu, zachování lhůty spojené pouze s okamžikem odeslání e-mailu by vedlo k ohrožení řádného výkonu spravedlnosti. 11. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup, a proto neshledal důvod pro svůj případný kasační zásah. 12. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. května 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu