Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Česká unie sportu, z. s., sídlem Zátopkova 100/2, Praha 6, zastoupené JUDr. Danielem Vidunou, LL.M., advokátem, sídlem Zátopkova 100/2, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2025, č. j. 30 Cdo 2193/2025-593, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2025, č. j. 58 Co 138/2025-562, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 1, čl. 3, čl. 11, čl. 26 a čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se jako žalobce podanou žalobou domáhala po vedlejší účastnici jako žalované zaplacení částky 8 606 621,69 Kč jako náhrady škody v podobě ušlého zisku, která jí měla vzniknout v příčinné souvislosti s přijetím vyjmenovaných krizových opatření (zejména usnesení vlády č. 957 ze dne 30. 9. 2020, č. 958 ze dne 30. 9. 2020, č. 995 ze dne 8. 10. 2020, č. 996 ze dne 8. 10. 2020, č. 1021 ze dne 12. 10. 2020, č. 1079 ze dne 21. 10. 2020, č. 1108 ze dne 30. 10. 2020, č. 1116 ze dne 30. 10. 2020, č. 1192 ze dne 16. 11. 2020, č. 1195 ze dne 20. 11. 2020, č. 1201 ze dne 20. 11. 2020, č. 1262 ze dne 30. 11. 2020, č. 1290 ze dne 7. 12. 2020, č. 1294 ze dne 10. 12. 2020, č. 1332 ze dne 14. 12. 2020, č. 1373 ze dne 23. 12. 2020 a č. 1376 ze dne 23. 12. 2020), kterými byla zakázána či výrazně omezena její činnost (provozování tělovýchovných a sportovních zařízení a organizování sportovní činnosti, hostinská činnost, ubytovací služby, masérské, rekondiční a regenerační služby, maloobchod, provozování lanových drah dle drážního zákona, poskytování tělovýchovných a sportovních služeb v oblasti tělovýchovy a sportu, činnost účetních poradců, vedení účetnictví, vedení daňové evidence, služby v oblasti administrativní správy a služby organizačně hospodářské povahy) v provozovnách Plavecký stadion Podolí v Praze, Sportovní centrum Nymburk, Lyžařský areál Zadov a Sportovní areál Strahov. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 16. 1. 2025, č. j. 15 C 117/2023-525, uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 8 606 621,69 Kč (výrok I.) a na náhradu nákladů řízení částku 893 701,50 Kč (výrok II.) a dále na náhradu nákladů řízení vzniklých státu částku 6 231,50 Kč (výrok III.). 3. Vedlejší účastnice napadla rozsudek obvodního soudu odvoláním. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") nyní napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku I. změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů řízení před obvodním soudem částku 2 400 Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výroky II. a III.) a dále na náhradu nákladů řízení vzniklých státu částku 6 231,50 Kč (výrok IV.). 4. Stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu dovoláním, jež bylo nyní napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu jako nepřípustné. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud v nyní napadeném usnesení ve své argumentaci odkázal na rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2060/2024, s nímž se stěžovatelka důkladně seznámila a dospěla k závěru, že tento je v rozporu se základními právy stěžovatelky, jejichž porušení nyní namítá. Stěžovatelka se zejména vymezuje proti právnímu závěru, že § 36 odst. 1 krizového zákona upravuje odpovědnost státu za škodu způsobenou v příčinné souvislosti s vydáním výše uvedených krizových opatření, avšak primárně toliko škodu vzniklou v souvislosti s plněním povinností a se zásahy do vlastnických a užívacích práv uvedených v § 35 krizového zákona. Tento výklad Nejvyššího soudu nemůže dle stěžovatelky obstát v ústavně právním přezkumu. Sám Nejvyšší soud ve zmiňovaném rozsudku, z něhož nyní argumentačně vychází, odkazuje na nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96, dle něhož soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona. Stěžovatelka má zato, že Nejvyšší soud se v posuzované věci tímto nálezem sám neřídil, ačkoliv na něj odkazuje. 6. Stěžovatelka se domnívá, že jazykový výklad § 36 krizového zákona jednoznačně hovoří ve prospěch těch, kteří byli poškozeni krizovými opatřeními. I když není jazykový výklad jedinou metodou výkladu, je beze sporu metodou základní. Od jazykového výkladu se pak lze odchýlit zpravidla tehdy, vedou-li k tomu teleologické argumenty nebo vede-li jazykový výklad k nerozumným výsledkům. Stěžovatelka uzavírá, že Nejvyšší soud se odchýlil od jazykového výkladu z toho důvodu, že jeho argumentace je příznivější pro stát, což je však dle stěžovatelky nepřípustné. Orgány státu jsou povinny interpretovat a aplikovat právo se zřetelem na požadavek ochrany základních práv a svobod. 7. Stěžovatelka dále uvádí, že oblast sportu se v rozhodném období, tj. od 5. 10. 2020 do 22. 1. 2021, ocitla prakticky bez finanční podpory státu. Tato oblast přitom patřila mezi první uzavřené provozy a s nejpřísnějšími omezeními. Sportovní činnost byla sice způsobilým sektorem pro přijetí podpory z programu Covid - gastro - uzavřené provozovny, ale tento program byl neobjektivní a nespravedlivý. Stěžovatelka si tak nemoha podat žádost o kompenzaci z tohoto programu, neboť kompenzace z tohoto programu by pro ni byly nedostatečné a diskriminační oproti podpoře jiných druhů podnikatelské činnosti. Stěžovatelka v této souvislosti uzavírá, že pokud stát odškodňoval na základě kompenzačních programů postižené subjekty, kdy povaha škody neodpovídala výkladu § 36 krizového zákona Nejvyšším soudem, je jediným spravedlivým řešením, aby subjekty, které byly vyňaty z dobrovolného odškodnění v důsledku nerovných podmínek, měly možnost tento stav napravit prostřednictvím svého nároku na náhradu škody. Stěžovatelka se domnívá, že pokud nelze nahradit škodu podle krizového zákona v podobě ušlého zisku, kompenzační programy jsou zcela evidentně nezákonné. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která se účastnila řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele. 10. Stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti vymezuje proti právnímu výkladu Nejvyššího soudu, z něhož se podává, že § 36 odst. 1 krizového zákona upravuje odpovědnost státu za škodu způsobenou v příčinné souvislosti s vydáním zmiňovaných krizových opatření, avšak primárně toliko škodu vzniklou v souvislosti s plněním povinností a se zásahy do vlastnických a užívacích práv uvedených v § 35 krizového zákona. Stěžovatelka zastává názor, že jazykovým výkladem, který je primární metodou výkladu právních předpisů, nelze dospět k závěru, který dovodil Nejvyšší soud. Ústavní soud však této argumentaci stěžovatelky nemůže přisvědčit. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 26. 11. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2060/2024, zcela přesvědčivě zodpověděl otázku, zda je možno podle § 36 krizového zákona odškodňovat škodu v podobě ušlého zisku z podnikání v důsledku krizových opatření, která byla přijata v důsledku pandemie koronaviru a kterými bylo omezeno podnikání podnikatelských subjektů. V nyní napadeném usnesení Nejvyšší soud rozhodl v souladu s touto judikaturou a Ústavní soud nevidí důvod, proč se od tohoto právního závěru nyní odchylovat, neboť jde o výklad ústavně konformní a souladný i s nálezem pléna ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 21/20 (4/2022 Sb., N 215/109 SbNU 318), v němž Ústavní soud posoudil ústavnost pandemického zákona. 11. Ústavní soud se otázkou interpretace ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona zabýval v minulosti i ve svém usnesení ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2687/21, v němž uzavřel, že je na obecných soudech, aby zohlednily úmysl zákonodárce, historické okolnosti přijetí krizového zákona, jakož i systematické souvislosti přijaté úpravy a vyložily zákon racionálním způsobem s ohledem na jeho znění. Při výkladu předmětného ustanovení není totiž možno vystačit si toliko s jazykovým výkladem (viz bod 12. citovaného usnesení). Uvedené pak pečlivě, logicky a přesvědčivě učinil Nejvyšší soud právě ve zmiňovaném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2060/24, z nějž v posuzované věci vychází. 12. Nejvyšší soud ve shora uvedeném rozsudku posoudil možnost náhrady ušlého zisku z podnikání při zohlednění výkladu nejen jazykového, ale zejména systematického, historického a teleologického, včetně hlediska rozumně uvažujícího zákonodárce a vazby na právní úpravu obdobných nároků v rámci celého právního odvětví vymezeného primárně ústavním zákonem o bezpečnosti České republiky. Na základě uvedeného pak dospěl k závěru, který je nyní stěžovatelkou zpochybňován, tj. že ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona sice upravuje odpovědnost státu za škodu způsobenou v příčinné souvislosti s vydáním krizových opatření, avšak primárně toliko škodu vzniklou v souvislosti s plněním povinností a se zásahy do vlastnických a užívacích práv uvedených v § 35 krizového zákona a mimo rámec náhrad v § 35 upravených. Ustanovení § 36 krizového zákona nelze vykládat tak, že má kompenzovat újmy, které jsou nutným projevem omezení práv fyzických a právnických osob uvedených v § 5 krizového zákona či oprávnění vlády v § 6 krizového zákona, pokud z tohoto zákona přímo nevyplývá opak. 13. Z teleologického pohledu lze skutečně dospět k závěru, že v případě mimořádných celospolečenských hrozeb, jaké si vyžadují zavedení nouzového stavu a které umožňují v zájmu celku podstatné zásahy do základních práv a svobod, nelze mimořádně širokým způsobem regulovat odpovědnost státu i na pokrytí případných ztrát z podnikání. Taková regulace by totiž mohla ohrozit smysl a účel zákona, byla-li by vláda při, pokud možno, rychlé volbě nucena zvažovat i těžko předvídatelné (ale již prima facie rozsáhlé) následky, za něž by stát následně musel nést téměř plnou odpovědnost a poskytnout za ně náhradu. Nejvyšší soud dospěl v této souvislosti k závěru, že popsané dilema by reálně mohlo mít na vládu odrazující účinek (tzv. chilling effect), kdy by krizová opatření nebyla přijímána dostatečně rychle či by nebyla účinná tak, jak by to ochrana před hrozícím nebezpečím vyžadovala (viz bod 60. rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2060/2024). 14. Ústavní soud se k otázkám odpovědnosti za škodu vzniklou v důsledku pandemie koronaviru zabýval i ve svém plenárním nálezu ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 21/20 (4/2022 Sb., N 215/109 SbNU 318), v němž posuzoval ústavnost pandemického zákona a kde konstatoval, že na stát nelze klást vyšší nároky, než jaké je vůbec schopen plnit. Ústavní soud v tomto nálezu neaproboval argumentaci stěžovatelky, že i kdyby stát při řešení mimořádných situací či mimořádných stavů postupoval v mezích svých pravomocí a v plném souladu s principy demokratického právního státu, přece by byl odpovědný za jakoukoliv škodu, která v důsledku jeho postupu secundum et intra constitutionem ac legem vznikla kterémukoliv jednotlivci bez ohledu na rozsah, a to i kdyby náhrada nebyla v reálných možnostech státu (viz bod 140. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/21). Ústavní soud, stejně jako Nejvyšší soud v citovaném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2060/2024, poukázal na tzv. chilling effect, neboť všeobecná odpovědnost státu za újmu vzniklou mimořádným stavem, která by na něj kladla neúnosné břemeno, by mohla být nejen nesplnitelná, přičemž ani stát se nemůže zavázat k nemožnému, ale i kdyby obtížně splnitelná byla, taková nepřiměřeně zatěžující povinnost státu by také vedla k tzv. mrazicímu účinku na plnění jeho dalších funkcí, včetně ochrany jiných ústavně zaručených základních lidských práv či svobod [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2287/18 (N 170/96 SbNU 184)], tedy funkcí, které je stát výslovně ústavním pořádkem zavázán zajišťovat. Stát na plnění těchto funkcí nemůže rezignovat jednorázovým vyhověním požadavku na všeobecnou reparaci následků mimořádné události, který výslovně na úrovni ústavního pořádku zakotven není (viz bod 142. nálezu Pl. ÚS 20/21). Ústavní soud konečně v této souvislosti poukázal i na potřebu solidarity mezi jednotlivci a státem, neboť v nich jasně vysvítá propojení a vzájemná podmíněnost ekonomických poměrů jednotlivců a ekonomických možností státu v tzv. kvalifikovaně krizových situacích (viz bod 143. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/21). 15. Poukazuje-li stěžovatelka na skutečnost, že kompenzační program, který se na ni vztahoval, byl nespravedlivý, Ústavní soud upozorňuje, že smyslem různých kompenzačních opatření státu nebylo a ani reálně nemohlo být odškodnění veškerých újem a naprosto spravedlivé rozložení dober a břemen, jak ostatně vyplývá i z výše uvedených závěrů. Tím méně lze požadovat odškodnění (v podstatě veškeré vzniklé) újmy v podobě ušlého zisku na základě § 36 krizového zákona. 16. Ústavní soud uzavírá, že uplatnil-li Nejvyšší soud i v posuzované věci shora uvedené závěry, považuje je Ústavní soud za ústavně konformní a neshledal rozpor s ústavně zaručenými právy stěžovatelky. Nad rámec uvedeného Ústavní soud k nyní posuzované věci především uvádí, že městský soud uzavřel, že nárok stěžovatelky je prekludován. Nejvyšší soud pak ani ve vztahu k této otázce, tj. k otázce běhu subjektivní prekluzivní doby podle § 36 odst. 5 krizového zákona, neshledal dovolání přípustným. 17. Ústavní soud tudíž na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. května 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu