Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně, soudce Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) R. P., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2025 č. j. 4 To 55/2025-12293, stěžovatele 2) M. Z., zastoupeného Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2025 č. j. 4 To 55/2025-12293, stěžovatele 3) R. M. a stěžovatele 4) M. B., obou zastoupených Mgr. Bronislavem Šerákem, advokátem, sídlem Na Bělidle 830/2, Praha 5, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2025 č. j. 4 To 55/2025-12293, a to v části výroku, kterou bylo podle § 262 trestního řádu nařízeno, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, a stěžovatele 5) O. K., zastoupeného Mgr. Petrem Malcem, advokátem, sídlem Korunní 2206/127, Praha 3, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2025 č. j. 4 To 55/2025-12293, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění: I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatelé v ústavní stížnosti navrhují, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Vrchního soudu v Praze ("vrchní soud"), nebo jeho výrok nařizující projednání v jiném složení senátu. Podle jejich názoru soud jeho vydáním porušil jejich ústavně zaručená práva uvedená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelé, kteří vystupují ve stejném trestním řízení v postavení obžalovaných, podali ústavní stížnosti samostatně [stěžovatel 3) a stěžovatel 4) podali společně jednu ústavní stížnost]. Vzhledem k tomu, že jejich ústavní stížnosti spolu souvisejí a týkají se téhož soudního rozhodnutí, Ústavní soud usnesením ze dne 25. 3. 2026 rozhodl, že se ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 657/26, sp. zn. II. ÚS 662/26, sp. zn. III. ÚS 667/26 a sp. zn. II. ÚS 688/26 spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. II. ÚS 657/26. 2. Z ústavních stížností a předložených podkladů vyplývá, že rozsudkem ze dne 17. 2. 2025 sp. zn. 10 T 14/2019 rozhodl Městský soud v Praze (městský soud) tak, že podle § 226 písm. b) tr. řádu stěžovatele zprostil obžaloby pro skutek popsaný v rozsudku, kterým měli spáchat zločin podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství, neboť uvedený skutek není trestným činem. Podle § 229 odst. 3 tr. řádu poškozenou společnost ČEZ OZ uzavřený investiční fond a.s., soud odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Skutek měl velmi zkráceně a zjednodušeně popsáno spočívat v uvedení v omyl při výstavbě fotovoltaické elektrárny při neoprávněném vyčíslení doplatku na zhotovení díla ve výši 80 mil. Kč. 3. Proti rozsudku podala státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze odvolání v neprospěch stěžovatelů, neboť závěr o tom, že skutek popsaný v obžalobě není trestným činem, považovala za nesprávný a rozporný s provedenými důkazy. Vrchní soud napadeným usnesením ze dne 11. 12. 2025 č. j. 4 To 55/2025-12293 rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil. Zároveň nařídil, aby věc podle § 262 tr. řádu projednal a rozhodl v jiném složení senátu. Jedná se přitom o v pořadí druhé rozhodnutí vrchního soudu, přičemž již ve svém předchozím zrušujícím usnesení uvedl, že ačkoliv městský soud provedl dostatečné množství důkazů, dopustil se při jejich hodnocení vadných postupů. II. Argumentace stěžovatelů 4. Stěžovatelka 1) konstatuje, že nalézací soud ve druhém zprošťujícím rozsudku splnil požadavky odvolacího soudu na doplnění dokazování. Stále podle ní platí, že tvrzený skutek není trestným činem. Ani z pohledu údajného poškozeného, objednatele díla, nejde o protiprávní jednání v rovině občanskoprávní, neboť objednatel proti zaplacené ceně díla nic nenamítá a připojil se s nárokem na náhradu škody jen s marginální částkou. Trestní řízení tak zasahuje do smluvní svobody a porušuje zásadu subsidiarity trestní odpovědnosti. Stěžovatelka 1) zdůrazňuje, že je v tvrzeném skutku zmiňována zcela okrajově. Státní zástupkyně v odvolání proti druhému zprošťujícímu rozsudku namítla podjatost senátu městského soudu, kterou dovozovala z toho, že v napadeném rozsudku vyšel z argumentace stěžovatele 2) bez vlastního komplexního hodnocení důkazů. Této námitce vrchní soud v napadeném usnesení přisvědčil, když hodnocení důkazů označil za tendenční. Dospěl k závěru, že tento fakt činí senát nalézacího soudu neschopným zaujmout nezbytný nestranný postoj i v budoucnu. 5. Stěžovatelka zdůrazňuje, že i podle doktríny by mělo být rozhodování v jiném složení senátu nařizováno odvolacím soudem jen výjimečně a ne za účelem dosažení jiného rozhodnutí nalézacího soudu za každou cenu. V praxi se tak zpravidla děje tehdy, jestliže lze mít pochybnosti o nepodjatosti dosavadního senátu ve vztahu k projednávané věci. Poměrem k věci však není míněn odlišný právní názor soudce a z něho vycházející přístup k projednávané věci. Pokud odvolací soud vytýká nalézacímu soudu pochybení při hodnocení důkazů, nelze z toho dovozovat závěr o důvodnosti vyloučení senátu nalézacího soudu. Jinými slovy řečeno, pokud má nalézací soud jiný právní názor než soud odvolací, nelze z toho dovozovat jeho podjatost. 6. Odvolací soud v napadeném usnesení dostatečně nekonkretizoval, v čem nalézací soud porušil § 2 odst. 6 tr. řádu. Nevysvětlil ani své pochybnosti o tom, že nalézací soud nedostatky odstraní, bude-li rozhodovat ve stejném složení senátu. 7. Je nesporné, že odvolací soud nemůže hodnotit důkazy, které sám neprovede. To však nemůže činit ani prostřednictvím vyvozování nových právních závěrů založených na nových skutkových základech. Provedení důkazů velkého rozsahu v odvolacím řízení by přesáhlo rámec odvolacího řízení. Pokud za tohoto stavu odvolací soud neuvede své výhrady konkrétně, dává tím podle názoru stěžovatelky 1) nově složenému senátu nalézacího soudu paušální pokyn shledat stěžovatele vinnými. 8. Stěžovatel 2) odvolacímu soudu vytýká, že na verzi skutkového děje předkládanou obhajobou nahlíží v pejorativním kontextu, čímž a priori snižuje její relevanci. Snahu nalézacího soudu vyhodnotit pochybnosti v souladu se zásadou in dubio pro reo tak odvolací soud interpretuje jako projev nekritického přejímání tvrzení obhajoby. Odvolací soud přitom neidentifikoval jediný objektivní důvod podjatosti senátu nalézacího soudu. Přiklonění se k závěrům obhajoby pro odvolací soud představuje indikátor podjatosti, což stěžovatel označuje za nebezpečný precedent. Odvolací soud tím vybočil ze své role instančního přezkumu, když se toliko snaží prosadit vlastní skutková zjištění, aniž by sám provedl důkazy, a to včetně posouzení věrohodnosti svědků a obžalovaných. Stěžovatel 2) připomíná, že projednávaná věc se týká skutků, k nimž mělo dojít v letech 2010 a 2011, přičemž soudní fáze trestního řízení probíhá od roku 2019. V důsledku rozhodnutí odvolacího soudu má být věc projednána u nalézacího soudu znovu od počátku. Takové rozhodnutí nutně povede k dalším masivním průtahům, neboť nový senát bude muset již provedené dokazování zopakovat. 9. Stěžovatel 3) a stěžovatel 4) ve společné ústavní stížnosti napadají toliko výrok, kterým vrchní soud nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Nesouhlasí s odůvodněním, že by nalézací soud v budoucnu nebyl schopen věc nestranně posoudit, neboť námitkám vysloveným v předchozím kasačním rozhodnutí plně vyhověl. Postupoval při tom s respektem k zásadě in dubio pro reo. Pokud vrchní soud vnucuje nalézacímu soudu svůj pohled na hodnocení důkazů, překračuje tím své pravomoci. Pokud odvolací soud druhé kasační rozhodnutí spojil s nařízením rozhodovat věc v jiném složení senátu, měl by prokázat existenci okolností, které odůvodňují závěr, že dosavadní senát je podjatý. Podle stěžovatelů nalézací soud věnoval ve druhém rozsudku hodnocení provedených i doplněných důkazů mimořádnou pozornost a pokyny odvolacího soudu bezezbytku splnil. Odvolací soud poté přesto konstatoval, že nalézací soud zopakoval shodné již jednou vytčené vady. Stěžovatelé rozporují zavádějící tvrzení obžaloby, které vrchní soud adoptoval. Analýza obsahu dokumentu Vyjádření k usnesení vrchního soudu a provedenému dokazování zpracovaná advokátem Mgr. Lokajíčkem s obsahem odůvodnění zprošťujícího rozsudku městského soudu vykazuje podle nich nízkou míru podobnosti. Právní texty vztahující se k téže trestněprávní problematice totiž z logiky věci obsahují tytéž odborné i právní termíny. Za původní zdroj obou dokumentů stěžovatelé označují rozsudek městského soudu z roku 2022 a protokoly z hlavního líčení. 10. Pokyny odvolacího soudu ve druhém kasačním rozhodnutí stěžovatelé 3) a 4) považují za nekonkrétní a nepřezkoumatelné. Vrchní soud svým postupem porušil zásadu presumpce neviny, neboť navzdory přetrvávajícím pochybnostem požaduje odsouzení stěžovatelů a odchýlil se tím i od své rozhodovací praxe. Změnou ve složení senátu odvolací soud uplatnil sankci za zproštění obžaloby. I tito stěžovatelé upozorňují na nepřiměřenou délku řízení. 11. Stěžovatel 5) uvádí, že odvolací soud vydal již druhé excesivní usnesení v řadě. Již při prvním kasačním usnesení byl jeho postup obdobný, byť ne tak razantní a radikální. Je zřejmé, že představa vrchního soudu o skutkovém stavu se liší od jasných a přezkoumatelných závěrů nalézacího soudu. Dokazování provedené nalézacím soudem přitom vrchní soud považuje za úplné. Přikládá toliko návod, jak jej má nalézací soud hodnotit. Takový postup však odvolacímu soudu nepřísluší. III. Posouzení procesních předpokladů řízení 12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. 13. K přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že zpravidla je povolán rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím konečným, tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti. Za taková rozhodnutí je však možno považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se řízení sice nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část, a jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu patří k tomuto typu rozhodnutí i pokyn nadřízeného soudu podle § 262 tr. řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, protože proti tomuto rozhodnutí nelze brojit žádným opravným prostředkem [srov. např. nálezy ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 711/01 (N 66/26 SbNU 193), ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53), ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 3564/12 (N 38/68 SbNU 391), ze dne 1. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 2766/14 (N 202/79 SbNU 281), ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 794/16 (N 118/81 SbNU 833) či ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4091/18 (N 22/92 SbNU 218)]. 14. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé 1), 2) a 5) ústavní stížností napadají celé usnesení vrchního soudu, když v petitu neoddělují kasační rozhodnutí a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí a postup odvolacího soudu podle § 262 tr. řádu, nemohl se Ústavní soud návrhem zabývat ve vztahu ke kasační části výroku napadeného usnesení. V případě zrušujících výroků obecných soudů, po kterých řízení nadále pokračuje, totiž s ohledem na zásadu subsidiarity uplatňovanou v řízení o ústavní stížnosti nutno považovat podávání ústavních stížností za předčasné (srov. usnesení ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 114/20 či ze dne 24. 10. 2023 sp. zn. II. ÚS 968/23). V části směřující proti kasační části výroku napadeného usnesení proto Ústavní soud považuje ústavní stížnost za nepřípustnou. IV. Posouzení opodstatněnosti 15. Ústavní soud podotýká, že se ústavně konformní aplikací § 262 tr. řádu již v minulosti opakovaně zabýval, jak vyplývá z judikatury uvedené výše, jakož i z dalších jeho rozhodnutí [viz např. nálezy ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1327/19 (N 91/100 SbNU 102) či ze dne 30. 9. 2021 sp. zn. IV. ÚS 839/21 (N 167/108 SbNU 73)]. Z této ustálené judikatury vyplývá, že odnětí věci rozhodujícímu soudci/senátu podle § 262 tr. řádu je mimořádným (výjimečným) procesním prostředkem, k jehož použití musí být dány důležité důvody, které musí být zřetelné, zřejmé a nepochybné. Postup odvolacího soudu podle uvedeného ustanovení lze za ústavně konformní považovat pouze tehdy, je-li odůvodněn vysokou pravděpodobností, že při ponechání věci stávající soudce/senát nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. Je přitom nezbytné, aby rozhodnutí odvolacího soudu vymezilo konkrétní pochybení soudu nalézacího. 16. Současně je třeba uvést, že odvolací soud není oprávněn si sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat hlavní líčení. Nemůže závazně hodnotit důkazy, které sám neprovedl, a nemůže si ani na soudech nižších stupňů jiné konkrétní hodnocení důkazů vynucovat. Jiná situace však nastane v případech, kdy soud prvního stupně tzv. opomněl některé navržené důkazy nebo při hodnocení důkazů nepostupoval důsledně podle § 2 odst. 6 tr. řádu, to znamená, že nehodnotil důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a neučinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění [srov. např. nálezy ze dne 20. 5. 2008 sp. zn. I. ÚS 49/06 (N 92/49 SbNU 381), ze dne 7. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 1922/09 (N 196/54 SbNU 411), ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 1980/13 (N 1/72 SbNU 23) či ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 3235/15 (N 80/81 SbNU 349)]. 17. Odvolací soud např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy. Dostojí-li rozhodnutí soudu prvního stupně uvedeným požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z toho důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry o skutkových zjištěních. Porušení ústavně zaručených základních práv a svobod by mohlo nastat také v případech týkajících se odnětí věci podle § 262 tr. řádu, kdy by rozhodování soudu odvolacího bylo projevem zjevné libovůle. K tomu by došlo, neodůvodnil-li by odvolací soud svůj závěr o nutnosti postupu podle § 262 tr. řádu náležitě nebo spočíval-li by takový závěr na důvodech evidentně nepřípadných (srov. nález ze dne 5. 4. 2022 sp. zn. I. ÚS 2085/21). 18. Ústavní soud po přezkoumání nyní posuzované věci žádné vady s ústavní relevancí neshledal. Vrchní soud v prvním kasačním usnesení zjistil, že městský soud velké množství důkazů vztahujících se ke klíčovým skutkovým okolnostem nevyhodnotil. Převzetí části tvrzení obhajoby se tak jeví jako zjednodušující a důkazně nepodložené. Vrchní soud podrobně analyzoval postup městského soudu při hodnocení důkazů s odkazy na jednotlivé pasáže odůvodnění rozsudku a upozorňoval na neprovázanost kusých hodnotících úvah s velkým množstvím dalších provedených důkazů. Následně nalézacímu soudu neuložil doplnění dokazování, pokud je sám nevyhodnotí jako nezbytné. Sestavil však okruhy zjištění, které je nutné vyhodnotit na základě všech provedených důkazů, zejména se mělo jednat o proces dojednání dodatku č. 8 ke smlouvě o dílo a na zájmy obou stran na výsledku dohadovacího řízení o dodatku. Prvotní rozsudek městského soudu zprostil stěžovatele obžaloby proto, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byla podána obžaloba. Z napadeného druhého kasačního rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že městský soud dokazování doplnil, rozsáhlý důkazní materiál však opětovně nehodnotil tak, jak mu to ukládá trestní řád. Na konkrétní výtky odvolacího soudu nereagoval a nedostál tak povinnosti náležitého odůvodnění rozhodnutí. Do odůvodnění rozsudku převzal rozsáhlé pasáže ze svého původního rozsudku přesto, že jej odvolací soud upozornil, že postrádají komplexní zhodnocení provedeného dokazování v souvislostech s upozorněním na konkrétní nesrovnalosti. Opakoval tím i pochybení spočívající v upřednostnění argumentů obhajoby bez navázání na důkazy a bez posouzení důkazní podloženosti závěrů obžaloby. Za tohoto stavu považoval výrok městského soudu o zproštění obžaloby proto, že žalovaný skutek není trestným činem, za nepodložený a předčasný. 19. Ústavní soud nemůže za této situace souhlasit s tvrzením stěžovatelů, že z postupu vrchního soudu je zjevná snaha tohoto soudu prosadit vlastní způsob hodnocení důkazů, resp. prosadit určitý způsob rozhodnutí. Vrchní soud v napadeném usnesení opakovaně (tj. totožně jako ve svém prvním rozhodnutí ve věci) městskému soudu vytkl, že mimo jiné nehodnotil provedené důkazy ve vzájemných souvislostech, jak mu bylo uloženo. Upozornil přitom na konkrétní skutkové okolnosti, resp. výsledky dokazování, přičemž poukázal na paušální hodnocení provedených důkazů městským soudem bez toho, aniž by každý konkrétní důkaz vystavil kritickému hodnocení a hodnotil jej v kontextu s ostatními provedenými důkazy. 20. Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatelů, že vrchní soud příkaz, aby městský soud projednal a rozhodl věc v jiném složení senátu, nedostatečně odůvodnil. V bodech 86 až 92 vrchní soud vysvětlil, že městský soud zásadně pochybil, když prakticky rezignoval na vyhodnocení důkazního materiálu a vyvození skutkových závěrů podle vlastního vnitřního přesvědčení, což mu ukládá trestní řád. Namísto vlastního objektivního a komplexního vyhodnocení znovu přejal či překopíroval selektivní argumentaci obhajoby. Vrchní soud uzavřel, že kvůli popsaným zásadním vadám v postupu městského soudu má důvodné pochybnosti o tom, zda senát 10 T je schopen s odstupem, nestranně a spravedlivě na základě vlastního hodnocení důkazů projednávanou věc objektivně posoudit. 21. Vrchní soud řádně a dostatečně zdůvodnil, že je evidentní, že městský soud si již vytvořil na věc svůj názor a odmítá se zabývat výhradami uplatněnými v podaných odvoláních, jakož i v původním zrušujícím usnesení, resp. že další projednání věci před týmž senátem městského soudu by nevedlo k nápravě vad rozhodnutí, které mu vytýkal v předchozím kasačním usnesení (srov. např. usnesení ze dne 24. 10. 2023 sp. zn. II. ÚS 968/23). 22. Z daného rozhodnutí nevyplývá, že by vrchní soud prosazoval své závěry o skutkovém stavu věci a své vlastní hodnocení důkazů, ač žádné důkazy sám neprovedl, a vedl tak městský soud k porušení pravidla in dubio pro reo. Vrchní soud přesvědčivě popsal, v čem městský soud znovu pochybil, a proto napadené usnesení včetně postupu podle § 262 tr. řádu lze považovat podle Ústavního soudu za ústavně konformní. V. Závěr 23. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů v rozsahu části výroku rozhodnutí vrchního soudu, jímž bylo nařízeno, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve zbytku ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. dubna 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu