Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně, soudce Martina Smolka a soudce Pavla Šámala, o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem, sídlem Bělehradská 643/77, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2024 č. j. 6 Tdo 709/2024-1492, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2024 č. j. 11 To 127/2024-1276 a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 15. 2. 2024 č. j. 8 T 112/2023-1171, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Berouně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů. Podle jeho názoru jejich vydáním soudy porušily jeho ústavně zaručená práva uvedená v čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů vyplývá, že Okresní soud v Berouně (okresní soud) v záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne 15. 2. 2024 sp. zn. 8 T 112/2023 uznal stěžovatele (a obchodní společnost X) vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Protiprávního jednání se stěžovatel dopustil tím, že uzavřel se společností Y ústní smlouvu o dílo na stavbu rodinného domu, ačkoli věděl, že celé dílo nebude realizováno pro něj, ale reálně ve prospěch společnosti X, která se měla stát jeho vlastníkem a v níž byl jednatelem. Stěžovatel záměrně deklaroval, že rodinný dům bude pro něj, přičemž zneužil i přátelských vztahů s P. K. (jednatelem poškozené) a navozené důvěry. Dokončené dílo si stěžovatel protokolárně nepřevzal a stal se nekontaktním. Částku 1.541.061,15 Kč včetně daně z přidané hodnoty za dílo na základě vystavené faktury ze dne 31. 12. 2021, č. 2021166, se splatností dne 6. 1. 2022 stěžovatel ani společnost X neuhradili. Při vlastní objednávce díla i smluvních jednáních stěžovatel zamlčel společnosti Y podstatnou skutečnost ohledně své špatné finanční situace, totiž že se nachází v úpadku a platební neschopnosti, o čemž bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2019, č. j. MSPH 78 INS 9542/2019-A-10, kterým mu bylo povoleno oddlužení, a že sám jako fyzická osoba nemůže svým závazkům minimálně formálně dostát. 3. Následně stěžovatel jako fyzická osoba objednal u společnosti Obrador, s. r. o. provedení díla spočívajícího ve vylití anhydritové směsi v rozestavěné stavbě rodinného domu, jehož vlastníkem je společnost X, ačkoli si byl vědom toho, že celé dílo nebude realizováno pro něj jako fyzickou osobu, ale reálně ve prospěch společnosti X. To záměrně zamlčel, provedené dílo převzal, ale vystavenou fakturu na částku 68 400,85 Kč stěžovatel ani společnost X následně dobrovolně neuhradili. Při vlastní objednávce díla i smluvních jednáních stěžovatel společnosti Obrador, s. r. o. zamlčel svou špatnou finanční situaci, že se nachází v úpadku a platební neschopnosti a že sám jako fyzická osoba nemůže svým závazkům minimálně formálně dostát. Uvedených skutků se dopustil, ačkoli byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 17T 91/2023 ze dne 8. 1. 2024, který nabyl právní moci 8. 1. 2024 pro přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a pro sbíhající se přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu Praha 5 sp. zn. 19 T 110/2019 ze dne 27. 1. 2020 k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 5 let za současného zrušení výroku o trestu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn 19T 110/2019 ze dne 27. 1. 2020". 4. Za to okresní soud stěžovateli uložil podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Soud mu dále uložil trest zákazu činnosti, a to zákaz výkonu funkce člena statutárního orgánu u všech druhů obchodních společností a družstev v trvání 6 let. Soud dále podle § 228 odst. 1 tr. ř. stěžovateli uložil povinnost nahradit škodu společnosti Y ve výši 1 541 061,15 Kč. 5. K odvolání stěžovatele, obviněné společnosti X, státního zástupce, a poškozené společnosti Y. Krajský soud v Praze (krajský soud) rozsudkem ze dne 23. 5. 2024 sp. zn. 11 To 127/2024 rozsudek okresního soudu zrušil pouze ve výroku o náhradě škody. Krajský soud podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. při nezměněném výroku o vině a uložených trestech znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil stěžovateli a obviněné společnosti X, povinnost nahradit společně a nerozdílně škodu společnosti Y ve výši 1 241 061,15 Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody soud poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. 6. Dovolání stěžovatele a poškozené společnosti Y. Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 11. 2024 č. j. 6 Tdo 709/2024-1492 odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel tvrdí, že krajský soud postupoval nezákonně, neboť zamítl důkazní návrhy obhajoby i obžaloby, ačkoli existují důvodné pochybnosti o skutkových okolnostech věci i o údajných poškozených. Obsah nahrávky mezi stěžovatelem a T. ze společnosti Y zásadně posouvá důkazní situaci, neboť je dáno podezření, že svědek K. v řízení před soudem zamlčel minimálně jednu hotovostní platbu ve výši 300 000 Kč. Z předmětné nahrávky podle stěžovatele vyplývá, že svědek K. nebyl uveden v omyl a nebyly mu zamlčeny podstatné skutečnosti jakožto součást podvodného jednání. S druhou poškozenou právnickou osobou navíc stěžovatel vůbec nejednal. Není tedy zřejmé, jak jím mohla být uvedena v omyl. Krajský soud navržené důkazy zamítl pro nadbytečnost s tím, že navrhovaní svědci by se mohli vyjádřit toliko k náhradě způsobené škody, nikoli k trestnému činu, který byl spáchán. Podle stěžovatele měli být tito svědci jednoznačně vyslechnuti, neboť vznik škody a její výše jsou zásadní pro právní kvalifikaci podvodného jednání. S ohledem na nejednoznačné výstupy z dokazování měl být stěžovatel s odkazem na zásadu presumpce neviny obžaloby zproštěn. 8. Krajský soud se podle něj nevypořádal s ustálenou judikaturou týkající se krajní neopatrnosti údajných poškozených, na kterou stěžovatel poukazoval. Nesprávně kvalifikoval jeho jednání jako podvod, ačkoliv v jednání absentoval úmysl uvést poškozené v omyl. Jiného nelze uvést v omyl zamlčením veřejně dostupných údajů - existence probíhajícího insolvenčního řízení a informace z katastru nemovitostí. 9. Z napadeného rozsudku je podle stěžovatele evidentní, že krajský soud stěžovatelově obhajobě neuvěřil a stavěl se na stranu údajně poškozených. Sankcionoval ho za jeho trestní minulost i za to, jakou obhajobu zvolil. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Především je třeba uvést, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. 12. Obecný soud je povolán k tomu, aby hodnotil důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném mu trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, pokud by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 13. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil námitky, které již vznesl v řízení před obecnými soudy. Ty se s nimi podrobně vypořádaly. Většina námitek tak představuje pokračující skutkovou polemiku, v níž stěžovatel vyjadřuje své vlastní názory na hodnocení důkazů, přičemž nezohledňuje (na rozdíl od obecných soudů) jejich vzájemný kontext. Ústavní soud odkazuje na příslušné části napadených rozhodnutí, která neporušují žádný z ústavních principů. To platí pro námitky týkající se tzv. opomenutých důkazů (srov. body 68 až 70 usnesení Nejvyššího soudu, body 14 a 16 rozsudku krajského soudu), zamlčení špatné finanční situace poškozeným (srov. zejména body 75 až 81 usnesení Nejvyššího soudu a body 15 a 19 rozsudku krajského soudu) a posouzení výše způsobené škody (srov. bod 64 usnesení Nejvyššího soudu a body 15 a 16 rozsudku krajského soudu). 14. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozeného pravidla in dubio pro reo je namístě, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud soud ale po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že skutkový stav byl provedeným dokazováním bez důvodných pochybností prokázán a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud vyložil, že tyto pochybnosti nemá. V posuzované věci nelze přisvědčit názoru stěžovatele, že by z napadených rozhodnutí či jeho námitek vyplývaly jakékoliv pochybnosti. 15. Taktika vedení obhajoby je zcela jistě ponechána na svobodné volbě stěžovatele v postavení obžalovaného. Lze uzavřít, že při posuzování věrohodnosti jím předneseného popisu průběhu událostí nehrálo roli stadium, kdy se stěžovatel rozhodl svou verzi soudu přednést, nýbrž fakt, že jeho výpověď byla vyvrácena dalším provedeným dokazováním. Podle zásady volného hodnocení důkazů postupoval i krajský soud při posouzení nahrávky rozhovoru, kterou jako důkaz navrhl stěžovatel, a odvolací soud jej provedl a učinil z něj poznatky (v bodech 12 a 13 rozsudku), se kterými stěžovatel nesouhlasí. Při právní kvalifikaci byly obecné soudy nuceny zohlednit speciální recidivu stěžovatele a při ukládání trestu i skutečnost, že se stěžovatel stávající trestné činnosti dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení za stejnou trestnou činnost. Obojí jim ukládá trestní řád. 16. Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. května 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu