Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. Lucií Hrdou, advokátkou, sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře č. j. 15 Co 474/2025-1794 ze dne 18. prosince 2025 a rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově č. j. 6 Nc 1017/2023-1565 ze dne 22. září 2025, ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. 6 Nc 1017/2023-1567 ze dne 3. října 2025, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Pelhřimově, jako účastníků řízení a a) I. K., nezletilých b) M. K., c) V. K. a d) K. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel (dále též "otec") se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutích. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva a práva nezletilých vedlejších účastníků na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listiny"), právo rodičů na péči o děti a jejich výchovu a právo dětí na rodičovskou výchovu a péči dle čl. 32 odst. 4 Listiny, právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny, jakož i zásada nejlepšího zájmu dítěte jako předního hlediska při jakékoli činnosti týkající se dětí plynoucí z čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte ("Úmluvy") a zásada společné a prvotní odpovědnosti obou rodičů za výchovu a vývoj dítěte dle čl. 18 odst. 1 Úmluvy. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že okresní soud udělil za otce souhlas s registrací nezletilých vedlejších účastníků v zubní ordinaci J. D. a L. D. v X. Proti rozsudku podal otec odvolání. Odvolací soud neprovedl žádné další dokazování a svým rozsudkem pouze formálně změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že změnil identifikaci ordinace. II. Argumentace stěžovatele 3. Zaprvé, otec namítá porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. K tomu mělo dle jeho námitek dojít tím, že obecné soudy opomenuly provést jím navrhované důkazy (písemnou komunikaci přes službu WhatsApp mezi matkou a otcem, nahrávky dokumentující chování matky v přítomnosti dětí, výpovědi navržených svědků, kteří byli jednání matky přítomni a rozhodnutí o spáchání přestupku matkou proti otci za přítomnosti dětí) a bez dalšího odůvodnění je označily za nadbytečné. Tím, že se obecné soudy nevypořádaly se všemi vznesenými námitkami a své rozhodnutí dostatečně neodůvodnily, jakož i tím, že mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem byl extrémní rozpor, porušily jeho právo na spravedlivý proces. Porušení spatřuje také v tom, že odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí i ze znaleckých posudků, aniž by je provedl a soud prvního stupně se jimi ve svém rozsudku zabýval. 4. Zadruhé, otec porušení práva na spravedlivý proces spatřuje také v absenci individuálního posouzení zájmu každého dítěte, nekritickým převzetím jejich názorů soudy a podjatosti kolizního opatrovníka dětí počínající se začátkem školního roku 2024/2025 až do konce řízení. Matka nezletilých totiž od září 2024 (nejpozději) začala pracovat ve škole zřizované městem X, nicméně kolizní opatrovník město X byl zbaven této role až po vydání napadených rozhodnutí. Soudy se nezabývaly zájmem každého dítěte zvlášť, protože v napadených rozsudcích o nich hovoří hromadně jako o "dětech". 5. Zatřetí, otec namítá porušení práva na rodinný život dle čl. 32 odst. 4 a čl. 10 odst. 2 Listiny. To spatřuje zejména v samotném výsledku řízení, tedy přeregistraci nezletilých vedlejších účastníků k jinému zubaři. Dosavadním zubařem dětí byl od útlého věku bratr stěžovatele, v širším kontextu se za současného stavu péče o děti, kdy se otcova rodina s nimi nijak nestýká (s výjimkou kontaktu 30 min každý týden po emailu), se jedná o další krok v systematickém narušování rodinných vazeb s otcovou částí rodiny. Stomatologická péče o nezletilé vedlejší účastníky pak tyto rodinné vazby utvrzuje a jedná se o další způsob, jakým o ně strýc jakožto součást otcovy části rodiny pečuje. Nahrazením souhlasu se pak tyto možnosti odstraňují. Obecné soudy navíc nevážily v testu proporcionality na jedné straně zájem dětí na zachování vazby s otcovou rodinou, včetně strýce coby jejich dosavadního zubního lékaře, a právo otce participovat na rozhodování o podstatných záležitostech dětí. 6. Začtvrté, došlo k porušení práva na soukromý a rodinný život tím, že soudy legalizovaly jednostranné rozhodnutí matky přeregistrovat děti k jinému zubaři. Přitom stomatologická péče je podstatnou záležitostí dětí ve smyslu § 877 občanského zákoníku; takové jednostranné rozhodnutí je tedy nutně protiprávní. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupený advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 9. K přezkumu rozhodování obecných soudů v rodinně-právních věcech zastává Ústavní soud zdrženlivý postoj. Posuzování těchto otázek je především úlohou obecných soudů, které mají v kontradiktorně vedeném řízení odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci (srov. např. usnesení sp. zn. II.ÚS 1475/25 ze dne 2. 7. 2025). Jsou to právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Už jen proto Ústavní soud nemůže tyto soudy nahrazovat ve výkonu pravomoci ve věcech úpravy péče o nezletilé. Ústavní soud do jejich rozhodování zasahuje pouze v případech extrémního porušení pravidel řádně vedeného soudního řízení s nezpochybnitelným dopadem na výsledek řízení (např. usnesení sp. zn. III.ÚS 815/25 ze dne 23. 10. 2025 a tam odkazovaná judikatura). 10. Je taktéž třeba připomenout, že ač stížnostní argumentace otce směřuje i k porušení základních práv nezletilých vedlejších účastníků, ti nemají postavení stěžovatelů. Jejich zástupcem pro řízení před obecnými soudy je jmenovaný kolizní opatrovník, nikoli stěžovatel; jedině kolizní opatrovník by mohl v řízení před Ústavním soudem účinně hájit jejich zájmy, které mohou být ve střetu se zájmy rodičů (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3749/17 ze dne 9. 1. 2018). Případné porušení práv dětí by se ve sféře základních práv otce mohlo projevit, nikoli však přímo, nýbrž pouze zprostředkovaně (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 1931/17 ze dne 19. 12. 2017). 11. Zaprvé, Ústavní soud se nemůže ztotožnit s námitkami otce týkajícími se opomenutých důkazů. Dle Ústavního soudu se nejedná o tzv. opomenuté důkazy, resp. o nedostatečné odůvodnění rozhodnutí důkazy neprovést, když okresní soud jejich neprovedení odůvodnil jejich nadbytečností (viz bod 10 rozsudku okresního soudu). I když bylo zdůvodnění okresního soudu strohé, ke stejnému závěru dospěl i krajský soud. Odvolací soud připomněl, že nynější řízení je specifické, a nemá tak široký věcný rozměr, jak otec ve své ústavní stížnosti prezentuje (srov. bod 7 rozsudku krajského soudu). Šlo "pouze" o nahrazení souhlasu s registrací u zubaře dítěte, nikoli o nastavení péče o děti mezi jejich matku a otce. Obecné soudy pro rozhodnutí o zdravotní péči dětí provedly dokazování - konkrétně výpovědí strýce/zubaře a pohovorem se všemi dětmi - a odůvodnily, že další důkazy není potřeba provést. 12. Co se týká námitky extrémního rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale připomíná, že ze zásady přímosti a ústnosti soudního jednání vyplývá zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu). Do hodnocení důkazů obecným soudem proto Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud však do hodnocení důkazů zasáhne tehdy, pokud v dané věci nastal extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry. Tehdy bude zásah Ústavního soudu odůvodněn, neboť takové rozhodnutí je třeba považovat za rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2645/24 ze dne 7. 5. 2025, bod 16 a tam uvedená rozhodnutí). 13. Stěžovateli je třeba dát za pravdu v tom, že postup jak okresního i krajského soudu nebyl zcela pečlivý a v dokazování se dopustily některých chyb. Krajskému soudu je třeba vytknout, že přihlédnul k závěrům znaleckých posudků, která učinil ze znalosti z dřívějších řízení, ač z nich soud prvního stupně ve svém rozhodnutí nevycházel a sám je v odvolacím řízení neprovedl (viz bod 9 rozsudku krajského soudu). Stejně tak krajský soud neprovedl WhatsApp konverzaci mezi matkou a otcem, která měla dokazovat, že otec s přeregistrací od počátku nesouhlasil, ale později v rozsudku uvedl, že nejprve se změnou zubaře souhlasil a až později změnil názor (viz bod 11 rozsudku krajského soudu). 14. Z celkového pohledu nicméně závěry obecných soudů obstojí. Klíčová je v tomto ohledu skutečnost, že výrok odvolacího soudu jako takový na nich není založený. Krajský soud zdůraznil, že bernou mincí pro něj nebyly v tomto konkrétním řízení vztahy mezi rodinou a nastavení péče o děti, ale pouze poskytování zdravotní péče. V tomto ohledu byl zásadní pohled dětí na to, kterého zubaře chtějí navštěvovat a dostupnost péče v jejich bydlišti. Detaily o sporech v rodině tedy nejsou nosným důvodem jeho rozhodnutí a nejsou způsobilé výsledek řízení změnit. Ani v jednom z uvedených případů se tedy nejedná o pochybení, jež by dosahovalo nutné ústavněprávní roviny opravňující Ústavní soud k zásahu. 15. Zadruhé, Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy nepřípustně opomenuly provést individuální posouzení zájmu každého z dětí. K individuálnímu posouzení zájmů každého konkrétního dítěte došlo, každé ohledně zubařské péče bylo vyslechnuto skrze orgán sociálně-právní ochrany dětí. Za situace, kdy se jejich výpovědi podstatně nelišily (např. kdyby jedno dítě s registrací nesouhlasilo) a mají obdobný, ne-li stejný postoj k věci, není bez dalšího ústavněprávně relevantní, že obecné soudy např. nehovoří o každém dítěti zvlášť, nebo jedno z dětí [vedlejšího účastníka d)] v rozhodnutí zmiňují jménem pouze okrajově. Když obecné soudy v dané věci hovoří o "dětech," je zjevné, že své závěry vztahují ke všem třem dětem poté, co situaci každého z nich individuálně vyhodnotily. Situace by mohla být jiná kdyby např. bylo zjevné, že jedno z dětí má oproti ostatním zvláštní potřeby, a obecné soudy by tyto potřeby nijak nezohlednily, nebo kdyby bez výpovědi třetího ze sourozenců považovaly bez dalšího jeho názor za nutně totožný. Nad rámec právě uvedeného je přitom nutné uvést, že ani otec ve své ústavní stížnosti nijak nenaznačuje, jak by se měl nejlepší zájem nezletilého vedlejšího účastníka d) lišit od ostatních nezletilých vedlejších účastníků. 16. V nyní posuzované věci nepřistoupily obecné soudy ani k nekritickému převzetí názorů dětí [např nález sp. zn. II.ÚS 1311/24 ze dne 7. 8. 2024, bod 29 a zde citovaná judikatura]. Již okresní soud respektoval nejen přání dětí, nýbrž i fakt, že je dané stomatologické zařízení v místě bydliště nezletilých dětí (bod 9 jeho rozsudku). Zejména odvolací soud se pak názorem dětí ve svém rozsudku zabýval a kriticky jej hodnotil ve světle širších okolností věci (bod 11). 17. K podjatosti, resp. nevhodnosti kolizního opatrovníka Ústavní soud pouze uvádí, že jde o námitku, kterou poprvé vznáší až u Ústavního soudu. Vznášení novot je obecně v řízení o ústavní stížnosti nepřípustné (např. usnesení sp. zn. I.ÚS 438/20 ze dne 31. 3. 2020, bod 10, či sp. zn. I. ÚS 3218/25 ze dne 30. 1. 2026, bod 9). Samotný fakt, že tentýž obecný soud následně rozhodl o změně v osobě opatrovníka na situaci nic nemění. 18. Zatřetí, Ústavní soud neshledal jako důvodné ani námitky porušení práva na rodinný život. Nelze souhlasit se stěžovatelem, že registrací nezletilých vedlejších účastníků u jiného stomatologa dochází k dalšímu zpřetrhání vazeb mezi nimi a otcovou rodinou, jíž je stomatolog součástí. V nyní posuzované věci je více než zřejmé, že vazby mezi dětmi a otcovskou rodinou jsou již zpřetrhány, a že si děti nepřejí stýkat se s jeho rodinou (srov. bod 9 rozsudku krajského soudu). Tato situace vznikla nikoliv z přání a vinnou vedlejší účastnice (matky), nýbrž především z přání dětí, které jej opakovaně před obecnými soudy projevovaly. Tento projev vůle dětí je setrvalý a neměnný. Ústavní soud se také plně ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že primárním účelem návštěv strýce-stomatologa nebylo posilňování rodinných vazeb, ale stomatologická péče (bod 11 rozsudku krajského soudu). 19. K námitce absence testu proporcionality lze jen uvést, že judikatura Ústavního soudu nevyžaduje, aby soudy explicitně tento test krok po kroku prováděly. Ústavnímu imperativu vyvažování práv a zájmů, jež stojí v konkrétní věci proti sobě, lze dosáhnout i jejich zvážením v rámci rozhodnutí, aniž by bylo toto vyvažování jako test proporcionality explicitně označeno. 20. Začtvrté, dle § 877 odst. 1 občanského zákoníku, nedohodnou-li se rodiče v záležitosti, která je pro dítě významná, zejména se zřetelem k jeho zájmu, rozhodne soud na návrh rodičů; to platí i tehdy, vyloučil-li jeden rodič z rozhodování o významné záležitosti dítěte druhého rodiče. V těchto případech rozhoduje soud o nahrazení souhlasu jednoho z rodičů svým výrokem, přičemž rozhodovat bude se zřetelem k zájmu dítěte. To, že soud ve svém rozhodnutí nakonec rozhodne dle nejlepšího zájmu dítěte tak, jak původně (ač v rozporu s § 876 občanského zákoníku) rozhodl ten z rodičů, který druhého z rodičů z rozhodování o významné záležitosti dítěte vyloučil, nemůže samo o sobě znamenat porušení otcem uváděných práv. Ani tato námitka tedy nevyvolává pochybnosti o ústavnosti napadených rozhodnutí. 21. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. dubna 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu