Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. O., zastoupené Mgr. et Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou, sídlem Josefská 504/8, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. prosince 2025 č. j. 38 Co 90/2025-1069, a s ní spojeném návrhu na odklad vykonatelnosti tohoto rozhodnutí, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, nezletilých 1) D. O., 2) M. O. a 3) E. O., jako vedlejších účastníků řízení, zastoupených statutárním městem X, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Spolu s ústavní stížností podala stěžovatelka podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). 3. Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu se podává, že rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 27. 11. 2024 č. j. 22 Nc 4/2022-873, 22 P a Nc 28/2022 byla otci uložena povinnost přispívat na výživu třetí vedlejší účastnice od 13. 1. 2022 do 12. 2. 2022 výživné v částce 6 000 Kč měsíčně, od 13. 2. 2022 do 11. 4. 2022 v částce 3 000 Kč měsíčně, od 30. 11. 2022 do 31. 12. 2023 v částce 6 000 Kč měsíčně a od 1. 1. 2024 v částce 7 000 Kč měsíčně k rukám stěžovatelky - matky (dále též jen "matka"). Dále bylo rozhodnuto, že dlužné výživné na třetí vedlejší účastnici za dobu od 13. 1. 2022 do 11. 4. 2022 a od 30. 11. 2022 do 30. 11. 2024 v částce 97 741 Kč je otec povinen zaplatit ve lhůtě do tří měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí. Otci byla dále uložena povinnost přispívat na výživu první vedlejší účastnice od 1. 4. 2022 do 31. 12. 2023 výživné v částce 3 000 Kč měsíčně, od 1. 1. 2024 v částce 3 500 Kč měsíčně k rukám matky. Dlužné výživné na první vedlejší účastnici za dobu od 1. 4. 2022 do 30. 11. 2024 v částce 101 500 Kč je otec povinen zaplatit k rukám matky ve lhůtě do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Matce byla uložena povinnost přispívat na výživu druhého vedlejšího účastníka za dobu od 13. 1. 2022 do 31. 12. 2023 částkou 7 700 Kč měsíčně a od 1. 1. 2024 částkou 8 200 Kč měsíčně k rukám otce. Dlužné výživné za dobu od 13. 1. 2022 do 30. 11. 2024 v částce 272 019 Kč na druhého vedlejšího účastníka je matka povinna zaplatit k rukám otce ve lhůtě do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Matce byla dále uložena povinnost přispívat na výživu první vedlejší účastnice od 13. 1. 2022 do 31. 3. 2022 částkou 7 200 Kč měsíčně, od 1. 4. 2022 do 31. 12. 2023 částkou 3 600 Kč měsíčně a od 1. 1. 2024 částkou 4 000 Kč měsíčně k rukám otce. Dlužné výživné za dobu od 13. 1. 2022 do 31. 11. 2024 v částce 138 412 Kč na výživu první vedlejší účastnice je matka povinna zaplatit k rukám otce ve lhůtě do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Matce byla dále uložena povinnost přispívat na výživu třetí vedlejší účastnice za dobu od 13. 2. 2022 do 11. 4. 2022 částkou 4 000 Kč měsíčně a za dobu od 12. 4. 2022 do 30. 11. 2022 částkou 8 000 Kč měsíčně k rukám otce. Dlužné výživné za dobu od 13. 2. 2022 do 30. 11. 2022 v částce 68 819 Kč je matka povinna uhradit k rukám otce ve lhůtě do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Otci byla dále uložena povinnost přispívat na výživu třetí vedlejší účastnice pro dobu po rozvodu manželství rodičů částkou 7 000 Kč měsíčně k rukám matky. Matce byla uložena povinnost přispívat na výživu druhého vedlejšího účastníka pro dobu po rozvodu manželství rodičů částkou 8 200 Kč měsíčně. Matce byla dále uložena povinnost přispívat na výživu první vedlejší účastnice pro dobu po rozvodu manželství rodičů částkou 4 000 Kč měsíčně k rukám otce. Otci byla uložena povinnost přispívat na výživu první vedlejší účastnice pro dobu po rozvodu manželství rodičů částkou 3 500 Kč měsíčně k rukám matky (výrok II.). Výrokem III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. 4. Proti rozsudku městského soudu podali oba rodiče odvolání. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek městského soudu potvrdil v části výroku I. o vyživovací povinnosti otce ke třetí vedlejší účastnici za dobu od 13. 1. 2022 do 11. 4. 2022 a od 30. 11. 2022 do 31. 8. 2025 a o vyživovací povinnosti otce k první vedlejší účastnici za dobu od 1. 4. 2022 do budoucna, změnil prvostupňový rozsudek v části výroku I. o vyživovací povinnosti otce k třetí vedlejší účastnici za dobu od 1. 9. 2025 do budoucna a v části výroku I. o dlužném výživném pro třetí vedlejší účastnici a první vedlejší účastnici tak, že otec je povinen od 1. 9. 2025 do budoucna přispívat na výživu třetí vedlejší účastnice částkou 7 500 Kč měsíčně k rukám matky a dlužné výživné dobu od 13. 1. 2022 do 30. 11. 2025 pro třetí vedlejší účastnici v částce 90 314 Kč a pro první vedlejší účastnici v částce 42 818 Kč je otec povinen zaplatit k rukám matky do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Dále krajský soud potvrdil rozsudek městského soudu v části výroku I. o vyživovací povinnosti matky ke druhému vedlejšímu účastníkovi za dobu od 13. 1. 2022 do 31. 12. 2023, změnil prvostupňový rozsudek v části výroku I. o vyživovací povinnosti matky ke druhému vedlejšímu účastníkovi za dobu od 1. 1. 2024 a v části výroku I. o dlužném výživném pro druhého vedlejšího účastníka tak, že matka je povinna od 1. 1. 2024 do budoucna přispívat na výživu druhého vedlejšího účastníka částkou 9 000 Kč měsíčně k rukám otce a dlužné výživné za dobu od 13. 1. 2022 do 30. 11. 2025 v částce 328 499 Kč je matka povinna zaplatit k rukám otce do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Dále krajský soud prvostupňový rozsudek potvrdil v části výroku I. o vyživovací povinnosti matky k první vedlejší účastnici za dobu od 13. 1. 2022 do 31. 12. 2023 a ke třetí vedlejší účastnici za dobu od 13. 2. 2022 do 30. 11. 2022. Změnil prvostupňový rozsudek v části výroku I. o vyživovací povinnosti matky k první vedlejší účastnici za dobu od 1. 1. 2024 do budoucna a v části výroku I. o dlužném výživném pro první vedlejší účastnici tak, že matka je povinna od 1. 1. 2024 do budoucna přispívat na výživu první vedlejší účastnice částkou 5 000 Kč měsíčně k rukám otce a dlužné výživné za dobu od 13. 1. 2022 do 30. 11. 2025 pro první vedlejší účastnici v částce 120 423 Kč je matka povinna zaplatit k rukám otce do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku, matce dluh na výživném pro třetí vedlejší účastnici nevznikl. Dále krajský soud změnil prvostupňový rozsudek v části výroku I. o vyživovací povinnosti rodičů k nezletilým dětem pro dobu po rozvodu manželství rodičů tak, že otec je povinen přispívat na výživu třetí vedlejší účastnice částkou 8 000 Kč měsíčně a na výživu první vedlejší účastnice částkou 4 000 Kč měsíčně k rukám matky a matka je povinna přispívat na výživu druhého vedlejšího účastníka částkou 9 000 Kč měsíčně a na výživu první vedlejší účastnice částkou 5 000 Kč měsíčně k rukám otce (výrok I.). Výrokem II. bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů. II. Argumentace stěžovatelky 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný a vnitřně rozporný, jde-li o určení výše dluhu na jednotlivé nezletilé děti. Z odůvodnění rozhodnutí není zřejmé, z jaké konkrétní stěžovatelkou uhrazené částky výživného soud při určení dluhu na výživném pro druhého vedlejšího účastníka a první vedlejší účastnici vycházel. Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud při určení výše výživného nevycházel z potenciálního příjmu otce, ačkoli k takovému postupu byly splněny všechny zákonné předpoklady. Stěžovatelka uvádí, že krajský soud vycházel z potenciálního příjmu otce, který mu plyne z nemovitostí, které pronajímá. Ve svém rozsudku sice soud uvedl několik příkladných výší pronájmu obdobných nemovitostí, avšak neuvedl, jakou konkrétní částku pronájmu nemovitostí ve stanovené vyživovací povinnosti otci zohlednil, tedy s jakou konkrétní částkou počítal. Dále stěžovatelka namítá, že při určení výše vyživovací povinnosti obou rodičů krajský soud chybně posoudil rozsah péče rodičů o druhého vedlejšího účastníka, když určil výživné jen stěžovatelce, navíc v nepřiměřeně vysoké částce, která neodpovídá soudem aplikovaným doporučujícím tabulkám Ministerstva spravedlnosti České republiky, jde-li o stanovení částky výživného, jako tomu bylo u dalších dvou nezletilých. Za právně chybný považuje stěžovatelka postup krajského soudu spočívající v provedení zápočtu tvrzené pohledávky otce za stěžovatelkou na dlužné výživné na výživu první vedlejší účastnice a třetí vedlejší účastnice. Tato pohledávka otce měla spočívat v tom, že měl hradit za stěžovatelku náklady na užívání domu nacházející se ve společném jmění manželů účastníků, resp. 2/3 těchto nákladů, avšak krajský soud se nevypořádal s tím, na základě čeho považuje tyto náklady za prokázané a z jakého důvodu je započítává v této výši. Stěžovatelka namítá, že krajský soud nezohlednil náklady jí hrazené na totožnou nemovitost jako záloha na plyn, což svědčí o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Rozsudek krajského soudu zasahuje do práva stěžovatelky na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek. 6. Stěžovatelka současně s touto ústavní stížností podává návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu, neboť má zato, že jsou splněny oba zákonné předpoklady pro rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti, když odklad vykonatelnosti by nebyl v rozporu s důležitým veřejným zájmem a výkon rozhodnutí by pro ni znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. Stěžovatelka poukazuje na to, že rozsudkem krajského soudu jí bylo uloženo uhradit částku téměř 500 000 Kč. Povinnost úhrady takové finanční částky by však pro stěžovatelku byla likvidační, přičemž by byla ohrožena nejen její schopnost hradit své vlastní základní potřeby, ale i plnit krajským soudem stanovenou vyživovací povinnost, resp. by toto pro ni bylo fakticky nemožné. Stěžovatelka tvrdí, že zde není dán žádný veřejný zájem, který by byl narušen, pokud by Ústavní soud k odkladu vykonatelnosti rozsudku krajského soudu přistoupil. III. Vyjádření opatrovníka a krajského soudu 7. Opatrovník nezletilých dětí Ústavnímu soudu sdělil, že mu nepřísluší vyjadřovat se k tomu, zda bylo zasaženo do ústavních práv matky, či nikoli. Uvedl pouze, že rozchod rodičů výrazně zasáhl do života jejich nezletilých zejména tím, že nebyli schopni se konstruktivně dohodnout na péči a výživě a děti do svého sporu opakovaně vtahovaly, jakož i do sporu o majetek. Vypořádání se s odvoláním proti rozhodnutí městského soudu ponechal na krajském soudu, neboť výpočet výše výživného byl velmi obsáhlý, ale přesto je výše výživného určená krajským soudem v zájmu nezletilých dětí. Rodiče si děti různě střídali, k rozhodnutí bylo třeba zabývat se různými příjmy v různých časových obdobích. Pro orgán sociálně-právní ochrany dětí je podstatné, že děti měly vždy zajištěno vše potřebné a po této stránce nestrádaly. 8. Krajský soud odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že neshledává důvody pro jeho zrušení. 9. Otec nezletilých se k podané ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil, a proto s ním Ústavní soud jako s vedlejším účastníkem dále nejednal. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 12. Ústavní soud zastává obecně zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Podle své dosavadní rozhodovací praxe zasahuje ve věcech týkajících se stanovení výše výživného pouze v případech skutečně extrémních, neboť je právě na obecných soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhnou-li obecné soudy své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytnou-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjdou z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné jejich postup hodnotit jako protiústavní (viz např. usnesení ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4305/18, usnesení ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19 či usnesení ze dne 29. 11. 2024 sp. zn. III. ÚS 3131/24; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). 13. Ústavní soud obecně ve vztahu k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů [viz § 913 či § 915 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; dále jen "občanský zákoník")]. Při určení rozsahu vyživovací povinnosti soud přihlíží k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň [srov. nález ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 511/05 (N 61/40 SbNU 593)]. Při rozhodování o určení výživného je soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav (shromáždit důkazy podle § 120 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní soud zároveň ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297), usnesení ze dne 14. 2. 2023 sp. zn. III. ÚS 289/23]. 14. V posuzované věci krajský soud při zjišťování výše výživného a dlužného výživného pro nezletilé děti vyšel z dokazování provedeného městským soudem, které dále doplnil zprávami o výdělcích obou rodičů a o jejich dalších příjmech. Postupoval přitom podle hledisek z uvedených v § 913 a § 915 odst. 1 občanského zákoníku. Dospěl k závěru, že v daném případě jsou splněny podmínky pro částečnou změnu napadeného rozsudku, jde-li o výši výživného určeného městským soudem na každé z nezletilých dětí, s přihlédnutím k tomu, že městský soud v předmětném řízení správně zjistil období, kdy byly děti ve výlučné péči rodičů nebo v jejich střídavé péči. Obecné soudy shodně zjistily, v čí péči byly jednotlivé děti po zrušení společné domácnosti a v jakých obdobích. Nezletilý druhý vedlejší účastník je od zrušení společné domácnosti rodičů ve výlučné péči otce, proto povinnost platit výživné vznikla pouze matce. 15. Na straně otce přihlédl krajský soud při rozhodování o výživném mimo jiné k tomu, že kromě příjmů ze zaměstnání má ještě příjmy z pronájmu nemovitého majetku s tím, že z bytu, který pronajímá, by mohl pobírat vyšší nájemné, jak zjistil soud z nabídky několika realitních kanceláří; byť neuvedl, z jaké přesné částky vycházel, nelze podle Ústavního soudu jeho postup považovat ve smyslu shora uvedených východisek za protiústavní, zvláště když se jednalo jen o dílčí příjem z pronájmu bytu. 16. Odvolací námitku matky, že otec se bez důležitého důvodu vzdal vyššího příjmu, kterého dosahoval u předchozího zaměstnavatele, nepovažoval krajský soud za důvodnou. K ukončení jeho pracovního poměru v této společnosti došlo již v roce 2018, a pokud rodiče nezletilých dětí vedli až do 13. 1. 2022 společnou domácnost, pak matka musela být s ukončením jeho pracovního poměru a se změnou zaměstnání srozuměna, navíc v řízení ani nebylo prokázáno, že by se otec úmyslně vzdal vyššího příjmu, aby se nemusel podílet na nákladech na vedení domácnosti, na péči o děti a na zajištění jejich potřeb. 17. Naopak z napadeného rozhodnutí vyplývá, že otec se po domluvě s matkou vzdal svého dřívějšího zaměstnání z důvodu péče o nezletilé děti. Nyní pracuje otec ve státní správě, kde jsou obecně výdělky nižší. To má za následek, že otec nyní nedosahuje předešlých výdělků. Matka, která díky jeho péči o děti mohla rozvíjet svoji kariéru, dosahuje dvojnásobného příjmu než otec, který se naopak podílel více na výchově dětí než matka. Poukazovala-li matka opakovaně na to, že by otec měl být zaměstnán ve vysoké manažerské funkci, pak otec v řízení přiléhavě argumentoval tím, že takováto pozice by mu neumožňovala pečovat o děti v takovém rozsahu, jak jsou děti zvyklé a jak děti potřebují (srov. s. 7 bod 6 rozsudku krajského soudu). 18. Stěžovatelka krajskému soudu vytýká nesprávné provedení zápočtu tvrzené pohledávky otce za matkou na dlužné výživné na výživu první vedlejší účastnice a třetí vedlejší účastnice, která měla spočívat v tom, že měl hradit za matku náklady na užívání domu nacházející se ve společném jmění manželů účastníků, resp. 2/3 těchto nákladů. Krajský soud se nevypořádal s tím, na základě čeho považuje tyto náklady za prokázané a z jakého důvodu je započítává v této výši. Z napadeného rozsudku krajského soudu Ústavní soud zjistil, že otec hradil matce nejen výdaje za její bydlení, ale částkou 8 980 Kč přispíval i na bydlení dětí, čímž se podílel na jejich výživném (strana 7 bod 6 rozsudku krajského soudu). Otci proto krajský soud započetl do celkového dlužného výživného pro první vedlejší účastnici a pro třetí vedlejší účastnici na každou z nich částku 2 993 Kč/měsíc, odpovídající 1/3 veškerých nákladů spojených s užíváním domu, v němž s nimi matka žila v době od ledna 2022 do ledna 2023, neboť se i tímto způsobem na zajištění jejich potřeb podílel. 19. I když by jistě bylo možné si představit podrobnější a přehlednější odůvodnění rozsudku krajského soudu, Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z hlediska ústavnosti obstojí. Ústavní soud v postupu krajského soudu nezjistil znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí krajského soudu, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jeho odůvodnění v dostatečném rozsahu a srozumitelně vysvětleny, a proto lze z hlediska bližšího odůvodnění na toto rozhodnutí odkázat. 20. Jak bylo uvedeno výše, ke zrušení soudem přijatého rozhodnutí přistupuje Ústavní soud pouze tehdy, lze-li dospět k závěru o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, svědčí-li rozhodnutí soudu o možné libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2834/15 či usnesení ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4305/18). Naznačenými vadami napadený rozsudek krajského soudu netrpí. 21. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. Krajský soud se předmětnou věcí v dostatečném rozsahu a z hlediska podstatných relevantních skutečností zabýval. Při rozhodování vyšel z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikoval relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. V jeho závěrech Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup, a proto nezjistil žádný důvod pro svůj případný kasační zásah. 22. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 23. S ohledem na výše uvedené závěry neshledal Ústavní soud důvod k vyhovění návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu. Ústavní soud o tomto návrhu nerozhodoval samostatným usnesením, když o podané ústavní stížnosti rozhodl v krátké době po jejím obdržení, odstranění vad podání stěžovatelky, obdržení spisu a vyjádření účastníků řízení. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. dubna 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu