Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené Mgr. Vratislavem Polkem, advokátem, sídlem Berní 2261/1, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. ledna 2026, č. j. 22 Azs 228/2025-41, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva vnitra, odbor azylové a migrační politiky, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a průběh řízení před obecnými soudy 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jimi byla porušena práva garantovaná čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Stěžovatelka je ruské národnosti. Uzavřela telefonicky sňatek s českým občanem, který je podle islámského práva platný. Z Ruské federace utekla z důvodu obav o svůj život, protože v místě jejího dosavadního bydliště (Ingušsko) jsou ženy utlačované a podle jejích slov jí hrozilo, že ji zabijí, a nezbývalo jí nic jiného než utéct. Cestovala dodávkami z území Ruské federace až do Prahy s tím, že nepodnikla žádné kroky k legalizaci svého pobytu v České republice ani jiných státech. Následně po svém příchodu roztrhala své doklady z obavy, že ji vyhostí zpět na území Ruské federace. V červenci 2023 požádala o azyl v Příjímacím středisku cizinců Zastávka (přičemž - ve vedlejší linii řízení - se svou žádostí o mezinárodní ochranu neuspěla; pozn ÚS). 3. Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Příjímací středisko cizinců Zastávka, dne 11. října 2023 vydala rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatelky stanovenou na dobu jednoho roku, po kterou nelze stěžovatelce umožnit vstup na území členských států EU s odůvodněním, že stěžovatelka se dopustila protiprávního jednání, které spočívá v neoprávněném vstupu a pobytu na území České republiky. Správní orgán zohlednil také princip "non-refoulement", podle kterého cizinec nemůže být vrácen do státu, jehož je občanem, pokud by existovaly důvodné obavy, že mu hrozí skutečné nebezpečí v této zemi. Stěžovatelka se obává o svůj život v místě svého dosavadního bydliště, nicméně správní orgán podotkl, že jí nic nebrání v tom vrátit se na jiné místo na území Ruské federace, a vyhnout se tak případnému nebezpečí. 4. Stěžovatelka nesouhlasila a podala žádost o vydání nového rozhodnutí k Ředitelství služby cizinecké policie (dále jen "správní orgán I. stupně"), kterým mělo být podle § 122 odst. 7 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"), zrušeno rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatelky. Svoji žádost odůvodnila tím, že uzavřela manželství s občanem ČR a také tím, že je se svým manželem těhotná. Tvrdila, že je nepochybně rodinným příslušníkem občana EU, a splňuje tak zákonné podmínky na vydání nového rozhodnutí, kterým by se rušilo rozhodnutí o správním vyhoštění. Správní orgán I. stupně řízení zastavil. Ačkoliv uznal, že se stěžovatelka stala rodinným příslušníkem občana EU, čímž také splnila jednu z podmínek § 122 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, shledal, že druhá podmínka již naplněna nebyla - v případě stěžovatelky totiž hrozí nebezpečí, že by mohla ohrozit bezpečnost státu. Své tvrzení opřel o zprávu, kterou obdržel od zpravodajské služby, která podle něj obsahuje konkrétní informace, ze kterých plyne kontakt stěžovatelky s osobami, které vyvíjely činnost proti zájmu ČR. Správní orgán I. stupně se věnoval také dopadu rozhodnutí na soukromý a rodinný život stěžovatelky s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a dospěl k závěru, že v tomto případě se jedná o přiměřené omezení jejího práva, neboť svůj vztah s manželem začala plnohodnotně rozvíjet až po příchodu na území ČR, a nemohla proto legitimně očekávat, že bude moci na území státu pobývat. Řízení bylo z výše uvedených důvodů dne 6. srpna 2024 usnesením zastaveno podle § 102 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. 5. Proti usnesení podala stěžovatelka odvolání k Ministerstvu vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky (dále jen "ministerstvo"). Ministerstvo odvolání zamítlo a usnesení správního orgánu I. stupně potvrdilo rozhodnutím dne 25. 10. 2024. 6. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22. 9. 2025, č.j.: 175 A 19/2024-31, žalobu zamítl. Krajský soud uvedl, že stěžovatelka nijak neprokázala, že by nemohla pobývat na jiném území, než je Ingušsko. Nesouhlasil s námitkou stěžovatelky, že jí hrozí v zemi původu vážné nebezpečí. Ztotožnil se se závěry správních orgánů vycházejících z utajovaných informací. Dále se soud zabýval žalobními námitkami zpochybňujícími přiměřenost napadeného rozhodnutí, správní orgány se podle názoru soudu této otázce řádně věnovaly a jejich odůvodnění krajský soud považoval za dostačující. 7. Ani Nejvyšší správní soud (dále jen "NSS") kasační stížnosti stěžovatelky nevyhověl. Dospěl k závěru, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky a odmítl ji pro nepřijatelnost. NSS uzavřel, že rozhodnutí krajského soudu není nepřezkoumatelné, jak tvrdila stěžovatelka, neboť z odůvodnění je zcela patrné, jaký skutkový stav vzal za rozhodný, jakým způsobem postupoval a proč považoval stěžovatelčiny námitky za nedůvodné. Vrátil se k otázce přiměřenosti a shrnul, že stěžovatelka nepobývá v Česku dlouho, je mladá a zdravá. S manželem se seznámila v Rusku, nic mu nebrání, aby tam stěžovatelku dočasně následoval. Tyto závěry odpovídají i ustálené judikatuře NSS a judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. II. Argumentace v ústavní stížnosti 8. Argumentaci stěžovatelky v její ústavní stížnosti lze shrnout tak, že správním vyhoštěním hrozí nejen stěžovatelce, nýbrž i jejímu manželovi a nezletilé dceři, kteří jsou občané České republiky, velmi vážný zásah do práva na soukromý a rodinný život. Obecné soudy se dopustily odepření spravedlnosti. Stěžovatelka nebyla seznámena s tím, jaké informace o její osobě brání jejímu pobytu na území České republiky. Utajované informace, na nichž správní orgány a správní soudy založily své závěry, nejsou dostatečně specifikovány. Uvedení neurčitých informací je v rozporu s principem spravedlnosti a rovnosti zbraní. Stěžovatelka totiž byla fakticky zbavena možnosti účinné obrany, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces. NSS odmítl kasační stížnost jako nepřípustnou, aniž by se meritorně vypořádal s klíčovou právní otázkou či se standardem soudního přezkumu rozhodnutí založených na utajovaných informacích. Tímto postupem došlo k odepření soudní ochrany. Ústavní soud opakovaně judikuje, že i při aplikaci procesních filtrů musí obecné soudy respektovat ústavně garantovaná práva. III. Posouzení ústavní stížnosti 9. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). 10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 11. Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadené rozhodnutí. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, ale k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 12. Stěžovatelka je rodinnou příslušnicí občana EU (ČR) ve smyslu § 15a zákona o pobytu cizinců, neboť je manželkou občana České republiky a matkou nezletilé občanky České republiky, se kterými žije na území České republiky ve společné domácnosti. Z obecné úpravy § 68 odst. 3 správního řádu modifikované speciální úpravou v § 169m zákona o pobytu cizinců vyplývá, že pokud podklady rozhodnutí obsahují utajované skutečnosti, v odůvodnění rozhodnutí se na tyto podklady odkáže takovým způsobem, aby nebyl zmařen účel jejich utajení. Není-li to možné, uvedou se v odůvodnění rozhodnutí pouze v obecné rovině skutečnosti, které z těchto podkladů vyplývají. Hodnocení utajované informace (s ohledem na utajovaný charakter informací) může být uvedeno pouze obecně a v takové míře, aby neohrozilo jejich vyzrazení. V tomto směru tedy rozhodnutí správního orgánu obstojí. 13. Z pohledu práva na soudní ochranu stěžovatelky je klíčové, že se jak krajský soud, tak Nejvyšší správní soud seznámily s utajovanou součástí spisu a shledaly důvody pro setrvání na správním vyhoštěním relevantními. Tím byla soudní ochrana stěžovatelčiných práv ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny dostatečně zajištěna, neboť soudy měly neomezený přístup k podkladům rozhodnutí obsaženým v celém správním spisu. Z povahy věci však není možné vyžadovat podrobnější odůvodnění, než ke kterému přistoupil správní orgán. S ohledem na utajovaný charakter zjišťovaných skutečností nelze vtělit do napadených rozhodnutí podrobnější odůvodnění (a v případě osoby stěžovatelky nešlo o informace veřejně známé). V opačném případě by byl účel utajení konkrétních informací zmařen. V tomto ohledu tedy nemohlo dojít k porušení principu rovnosti zbraní. 14. Ústavní soud se s utajovanými skutečnostmi seznámil a ve shodě s obecnými soudy dovodil, že se v případě stěžovatelky nejednalo pouze o náhodné či ojedinělé kontakty s osobami spojovanými s terorismem. Tyto kontakty jsou aktuální a představují skutečné a závažné ohrožení zájmů společnosti (bezpečnosti státu). Nejvyšší správní soud nepochybil, když kasační stížnost považoval za nepřijatelnou. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí opodstatněnost ústavní stížnosti ani porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny založit nemůže (usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2388/12 ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 1102/23 ze dne 29. 8. 2023, IV. ÚS 3991/12 ze dne 14. 5. 2014). Ústavní soud navíc dodává, že čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nezaručuje právo zvolit si nejvhodnější místo pro rozvíjení rodinného života. Evropský soud pro lidská práva již v minulosti akcentoval, že rodinný život může být vykonáván i v zemi původu či v jiné třetí zemi, srov. Ahmut proti Nizozemsku, č. 21702/93, rozsudek ESLP ze dne 28. listopadu 1996. Citovaný čl. 8 rovněž neukládá státům obecnou povinnost umožnit rodinné sjednocení na jejich území (Abdulaziz, Cabales a Balkandali proti Spojenému království, č. 9214/80, rozsudek ESLP ze dne 28. května 1985). 15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. května 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu