Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) T. K. a 2) nezletilé M. K., zastoupené stěžovatelem 1), zastoupených JUDr. Radkou Procházkovou, advokátkou, sídlem Masarykova 1120/43, Ústí nad Labem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 13 Co 346/2025-882 ze dne 11. 12. 2025, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a L. M., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelé se domáhají zrušení v záhlaví označeného rozsudku. Tvrdí, že jím byla porušena práva stěžovatele 1) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo nezletilé stěžovatelky 2) podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Okresní soud v Litoměřicích ("okresní soud") rozsudkem č. j. 0 P 107/2022-788 ze dne 31. 7. 2025 zamítl návrh vedlejší účastnice ("matka") o nahrazení souhlasu stěžovatele 1) jako otce s terapií nezletilé stěžovatelky 2) ["nezletilá"] u tam označené dětské psycholožky. K odvolání matky Krajský soud v Ústí nad Labem ("odvolací soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že nahradil souhlas stěžovatele 1) s terapií nezletilé u zmíněné dětské psycholožky. II. Argumentace stěžovatelů 3. Stěžovatelé namítají, že odvolací soud rozhodl ryze formalisticky a paušálně, aniž by se zabýval konkrétními okolnostmi věci, zejména skutečným přínosem psychologické terapie pro nezletilou, jejími dosavadními výsledky a účelem. Vytýkají mu, že nahradil souhlas stěžovatele 1) s terapií bez posouzení konkrétních důvodů jejího zahájení a průběhu, nevypořádal se se skutkovými zjištěními a právními závěry okresního soudu a své rozhodnutí založil pouze na obecném konstatování existence rodinných konfliktů. Nezkoumal, v čem tyto konflikty spočívají, kdo je vyvolává a z jakých důvodů, ani zda terapie u konkrétní psycholožky vybrané jedním z rodičů skutečně sleduje zájem nezletilé, či zájem jiné osoby. Nezabýval se konkrétními výsledky dlouhodobé terapie ani jejím reálným dopadem, a své závěry ponechal v obecné rovině bez uvedení konkrétních aspektů, v nichž má být terapie přínosná. Podle stěžovatelů odvolací soud ke zjištění nejlepšího zájmu nezletilé neshromáždil potřebné důkazy a své závěry nedostatečně odůvodnil. 4. Dále odvolacímu soudu vytýkají, že pominul řadu konkrétních okolností: mimo jiné, že matka opakovaně měnila lékaře podle toho, zda vyhovovali jejím požadavkům; že psycholožka se stěžovatelem 1) nespolupracovala, vyloučila jej z terapie, neposkytovala mu informace a naopak vůči němu iniciovala trestní oznámení; že otec se o terapii dozvěděl až s výrazným časovým odstupem a opakovaně se bezvýsledně domáhal součinnosti, včetně možnosti účasti na vyšetřeních bezprostředně po pobytu nezletilé v jeho rodině. Pominul také poznatky o zhoršujícím se chování sourozence nezletilé v souvislosti s terapií, jakož i rozpory v postupu zapojených odborníků a jejich závěrech. Opomenul také tvrzení o účelovosti terapie ve vazbě na snahu o omezení styku stěžovatele 1) s nezletilou, okolnosti vzniku a opakování závažných obvinění vůči němu a jeho rodině, včetně možného ovlivnění nezletilé. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Z hlediska posouzení splnění formálních předpokladů pro projednání podané ústavní stížnosti se musel Ústavní soud nejprve blíže zabývat skutečností, že nezletilá byla při podání ústavní stížnosti zastoupena stěžovatelem 1) (otcem) coby zákonným zástupcem. 6. Podle § 892 odst. 3 občanského zákoníku platí, že rodič coby zákonný zástupce nemůže dítě zastoupit, jestliže by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi ním a dítětem. V takovém případě jmenuje soud dítěti opatrovníka (viz též § 943 občanského zákoníku a § 469 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních). Ústavní soud se v minulosti opakovaně věnoval problematice procesního zastoupení nezletilých stěžovatelů jejich rodiči v řízení o ústavní stížnosti. Z jeho judikatury vyplývá, že rodič je oprávněn jednat za nezletilé dítě v řízení před Ústavním soudem, a tedy i podat za něj ústavní stížnost, pouze v situaci, kdy mezi nimi nehrozí střet zájmů (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3304/13 ze dne 19. 2. 2014, bod 28; či nález sp. zn. II. ÚS 485/10 ze dne 13. 4. 2010, bod 11). Naopak v případě možné kolize mezi zájmy zákonného zástupce a nezletilého dítěte není zástupce oprávněn jednat za dítě ani před Ústavním soudem (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2900/16 ze dne 5. 10. 2016). 7. Ústavní soud u kolize zájmů rozlišuje dvě situace. Jsou-li zájmy nezletilého dítěte a zákonného zástupce, který za dítě podal ústavní stížnost, ve zjevném rozporu, pak je namístě vůbec nepřipustit, aby rodič mohl i jen podat ústavní stížnost jménem dítěte, tedy iniciovat řízení jménem dítěte (srov. k tomu usnesení sp. zn. I. ÚS 412/17 ze dne 21. 2. 2017). Od toho lze ovšem odlišit situace, kdy sice existuje možnost kolize mezi zájmy rodiče a nezletilého dítěte, ovšem rozpor mezi jejich zájmy není zjevný. V takovém případě lze připustit, aby rodič inicioval řízení o ústavní stížnosti jménem dítěte, tj. aby za něj podal ústavní stížnost; nicméně pro další řízení před Ústavním soudem a vlastní projednání ústavní stížnosti je třeba nezletilému dítěti jmenovat kolizního opatrovníka (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 578/23 ze dne 13. 4. 2023). Výjimku tvoří situace, kdy je zjevné, že podanou ústavní stížnost je třeba z jiných důvodů odmítnout (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 869/17 ze dne 2. 5. 2017, bod 9). 8. V projednávané věci Ústavní soud nepovažuje podání ústavní stížnosti za přímo rozporné se zájmy nezletilé, nicméně se jedná o situaci možné kolize mezi zájmy rodiče (stěžovatele) a nezletilé. Ústavní soud však nepovažoval za potřebné pro další řízení před Ústavním soudem jmenovat nezletilé opatrovníka, a to s ohledem na níže odůvodněný závěr o zjevné neopodstatněnosti posuzované ústavní stížnosti, přičemž ani jmenování opatrovníka nezletilé by nebylo způsobilé tento závěr zvrátit, a povolání opatrovníka pro řízení před Ústavním soudem by tak bylo pouhým formalismem (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1438/20 ze dne 30. 6. 2020). 9. Ohledně zbývajících procesních předpokladů Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 11. Ústavní soud ve své judikatuře setrvale zdůrazňuje, že v rodinně právních věcech zasahuje pouze výjimečně, a to pouze ve skutečně extrémních případech. Ústavní soud nemůže vystupovat jako univerzální "rozhodce" rodinných sporů a nahrazovat činnost obecných soudů a přehodnocovat věcnou správnost jejich závěrů. Jeho úkolem je pouze přezkoumat, zda obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavnosti a zda proces vedoucí k vydání rozhodnutí nebyl zatížen vadami majícími relevanci z hlediska základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15 ze dne 17. 3. 2015). 12. Je totiž především na opatrovnických soudech, aby na základě bezprostředního kontaktu s účastníky řízení, znalosti vývoje rodinné situace a provedeného dokazování posoudily konkrétní okolnosti věci a přijaly odpovídající opatření v nejlepším zájmu dítěte. Pokud obecné soudy své právní závěry opřou o dostatečně zjištěný skutkový stav a jejich odůvodnění je logické a přezkoumatelné, nelze jejich postup považovat za protiústavní, a to ani tehdy, pokud se účastníci s výsledkem věcně neztotožňují (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1740/19 ze dne 10. 12. 2019). 13. Ústavní soud dospěl v projednávané věci k závěru, že odvolací soud předestřeným východiskům dostál. Jeho rozhodnutí je dostatečně a srozumitelně odůvodněno a vychází z individualizovaného posouzení konkrétní situace nezletilé. Odvolací soud vysvětlil, že pokračování psychologické terapie u stávající terapeutky je v nejlepším zájmu nezletilé, přičemž zohlednil zejména dlouhodobou kontinuitu terapeutické péče, znalost specifik rodinné a osobní situace nezletilé, její vlastní zájem v terapii pokračovat a skutečnost, že bez nahrazení souhlasu by nezletilá zůstala bez odborné podpory v prostředí dlouhodobě konfliktních rodinných vztahů. Současně vyložil, že skutečnost, že psycholožka vyhodnotila některá sdělení nezletilé jako natolik závažná, že bylo doporučeno jejich řešení prostřednictvím orgánů činných v trestním řízení, nelze klást k její tíži, a že samotná ztráta důvěry ze strany stěžovatele, neopřená o další objektivní skutečnosti, nemůže bez dalšího odůvodnit odmítnutí terapeutické péče. Opačný výklad by podle Ústavního soudu v praxi vedl k patové situaci, kdy by rodiče mohli zpochybnit každého terapeuta, s jehož výběrem by sami nesouhlasili, čímž by dítě fakticky zbavili práva na odbornou pomoc. 14. K námitkám směřujícím proti rozsahu odůvodnění lze doplnit, že obecné soudy nejsou povinny reagovat na každý jednotlivý argument účastníků, pokud jejich úvahy obstojí jako celek i při konfrontaci s jejich námitkami (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 4175/18 ze dne 14. 8. 2019), což napadený rozsudek podle Ústavního soudu splňuje. Současně nelze přisvědčit tvrzení o nedostatečném dokazování; ostatně stěžovatelé neuvádějí, které konkrétní důkazy měly být provedeny a bez odůvodnění opomenuty. 15. Pokud stěžovatelé odvolacímu soudu vytýkají, že se nezabýval tím, kdo způsobil konfliktní situaci v rodině, kdo ji vyvolává či udržuje, případně že nezohlednil tvrzené motivy matky, Ústavní soud konstatuje, že taková argumentace míjí smysl posuzovaného řízení. Jak již předestřel odvolací soud, cílem nahrazení souhlasu s terapií není stanovení "viníka" rodinné krize, nýbrž poskytnutí adekvátní podpory dítěti, které se v tomto vysoce konfliktním prostředí nachází. Existence konfliktních vztahů v rodině přitom není mezi účastníky sporná a je zřejmá i z obsahu ústavní stížnosti. V tomto kontextu nelze přisvědčit ani obecným tvrzením o účelovosti terapie či o jejím zneužívání; obdobně není zřejmé, jakým konkrétním způsobem by mělo být v rovině ústavního přezkumu měřeno, zda je terapie přínosná. Podstatné je, že úvaha odvolacího soudu o nezbytnosti terapie pro nezletilou při této rodinné situaci obstojí. Okolnosti související s případnou manipulací nezletilé, jakož i další uváděné skutečnosti, mohou být relevantní v jiném řízení, především v řízení o určení rozsahu péče, nikoli pro posouzení ústavnosti napadeného rozhodnutí v nynější věci. 16. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. dubna 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu