Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti KSP Computer & Services, s. r. o., sídlem Havlíčkova 1680/13, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Jakubem Hlínou, LL.M., advokátem, sídlem Havlíčkova 1680/13, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. ledna 2026 č. j. 4 Afs 229/2024-48 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2024 č. j. 15 Af 21/2023-62, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, sídlem Štěpánská 619/28, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv na soudní ochranu a ochranu vlastnictví. 2. Nynější věc se týká rozsahu soudní kontroly při rozhodování správce daně o prominutí daňového penále. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že vedlejší účastník 17 dodatečnými platebními výměry ze dne 21. 12. 2022 doměřil stěžovatelce daň z přidané hodnoty v celkové výši 10 027 878 Kč, protože jí neuznal nároky na odpočet daně. Týmiž rozhodnutími stěžovatelce uložil penále v celkové výši 2 005 582 Kč. Rozhodnutím ze dne 11. 7. 2023 vedlejší účastník posléze zamítl žádost stěžovatelky o prominutí penále podle § 259a a § 259c daňového řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2025. 3. Žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí o žádosti o prominutí penále zamítl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem. Kasační stížnost stěžovatelky posléze zamítl také Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem. Podle správních soudů daňový řád počítá u prominutí penále se správním uvážením správce daně ("správce daně ... může prominout", viz § 259a odst. 2 téhož zákona). Daňový řád nezakládá nárok daňového subjektu na prominutí alespoň části penále. Správní uvážení ovšem nemůže být bezbřehé. Úvaha musí být konkrétně odůvodněna. Právě v tom se projevuje individualizace rozhodování o prominutí penále. Tehdy lze přihlédnout i k intenzitě a povaze jednání, za něž je penále ukládáno (zdrojovému jednání). Meze správního uvážení to obecně nevylučují. Není to ani v rozporu se zásadou dvojího přičítání. Zamítnutí žádosti o prominutí penále totiž není formou trestu. 4. Protože na prominutí není právní nárok, nemohlo dojít k porušení legitimního očekávání stěžovatelky. Totéž vyplývá z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2021 č. j. 1 Afs 236/2019-83, podle kterého nelze ke zdrojovému jednání přihlížet jen při hodnocení naplnění vylučovací klauzule podle § 259c odst. 2 daňového řádu. U samotného prominutí penále by ovšem mimo jiné bylo absurdní ke zdrojovému jednání nepřihlížet, protože tomu, kdo závažným způsobem hraničícím např. s trestnou činností právo porušil, by bylo s tímto porušením související penále vždy v nějaké výši prominuto. V nynější věci vedlejší účastník své správní uvážení odůvodnil povahou jednání stěžovatelky, tedy že stěžovatelka v 17 zdaňovacích obdobích předložila doklady nesplňující zákonné náležitosti, které se týkaly fiktivních plnění a daně ve výši cca 10 milionů Kč. Tyto úvahy odpovídají zásadě, že nikdo nemůže mít prospěch z protiprávního jednání. Je zřejmé, v čem vedlejší účastník spatřoval intenzitu, rozsah a okolnosti zdrojového jednání. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka tvrdí, že správní soudy při přezkumu prominutí penále uplatňují excesivně zdrženlivý přístup ke správnímu uvážení správce daně. Soudy tak nejsou schopny posoudit, zda je trest individualizovaný, předvídatelný a rozhodování správce daně konzistentní. Chybí kritický přezkum prominutí penále. Dále stěžovatelka tvrdí, že se správní soudy vypořádaly s jejími námitkami pouhým odkazem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu. Z napadených rozhodnutí také není zřejmé, v čem spočívala intenzita a povaha zdrojového jednání, tedy jaké jsou konkrétní okolnosti případu stěžovatelky. Přístup správních soudů nadto porušuje princip legality, zákaz libovůle a požadavek předvídatelnosti výkonu veřejné moci, protože jeho důsledkem je zákonem nepředpokládané rozšíření správního uvážení: daňový řád nestanoví, že zdrojové jednání odůvodní zamítnutí žádosti o prominutí penále, na rozdíl od rozsahu součinnosti daňového subjektu (§ 259a odst. 2 daňového řádu). 6. Správní soudy akceptují rozhodování správce daně bez náležité individualizace správní úvahy - akceptují tak rozhodování arbitrární. Z rozhodování správce daně přitom musí být zřejmé úvahy o intenzitě a povaze jednání, pro které nebylo penále prominuto. Konečně stěžovatelka namítá porušení zásady dvojího přičítání: při prominutí penále se znovu hodnotí tytéž skutkové okolnosti, které správce daně již jednou promítnul do primárního daňového posouzení a uložení penále. Stěžovatelka zde zdůrazňuje oproti Nejvyššímu správnímu soudu, že penále je sankcí, zatímco jeho prominutí je "zákonem předvídaný korektiv jeho dopadů". Problém podle stěžovatelky představuje zacyklená a mechanická úvaha, že prominutí penále se neposkytne, neboť došlo k jeho uložení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, je proto věcí (správních) soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze u tzv. kvalifikovaných vad. 9. K uplatněným námitkám stěžovatelky Ústavní soud v nynější věci žádné kvalifikované vady neshledal. Správní soudy se vypořádaly s podstatou nyní předložené argumentace, kterou stěžovatelka uplatnila již dříve v řízení. Že ve vyřízení žádosti stěžovatelky o prominutí penále není žádný ústavní deficit, lze dovodit z odůvodnění napadených rozhodnutí a předcházející judikatury správních soudů. Nosné závěry napadených rozhodnutí z ústavního hlediska obstojí. 10. Ústavní soud nespatřuje žádný ústavní deficit v obecném závěru (vycházejícím z ustálené judikatury), že v mezích správního uvážení u prominutí penále podle daňového řádu lze přihlížet k tzv. zdrojovému jednání. Ústavní soud se ztotožňuje s úvahami, že z podstaty správního uvážení, které daňový řád v § 259a odst. 2 stanoví, vyplývá oprávnění přihlížet i k povaze a intenzitě jednání, které vedlo k samotnému uložení penále. Ústavní soud v tom nejprve nespatřuje porušení principu legality. Výklad daňového řádu učiněný správními soudy (potažmo především rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu v usnesení sp. zn. 1 Afs 236/2019) byl přijat standardními výkladovými metodami a není excesivní. Ostatně obdobně by bylo možné s odkazem na princip legality zacházet s každým kritériem, které zákon výslovně nezmiňuje, ale které by správce daně v rámci správního uvážení hodnotil. Tím by zjevně nezamyšleně bylo možné bez dalšího a předem vyloučit v podstatě jakékoli úvahy správce daně a tím zabránit uplatnění zákonem předpokládaného správního uvážení prakticky v každé situaci. Takové pojetí principu legality tedy Ústavní soud odmítá. 11. Ve své judikatuře Ústavní soud dále vychází z předpokladu, že správní uvážení nesmí vést k nepodloženým rozhodnutím a k libovůli orgánů, které ve správním řízení rozhodují. Správní uvážení musí probíhat vždy v mezích stanovených ústavním pořádkem, příslušnou právní normou či základními zásadami, jimiž je rozhodování správních orgánů ovládáno [nález ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 31/08 (N 202/67 SbNU 591, č. 38/2013 Sb.)]. Ze samotné možnosti užít správní uvážení ještě neplyne, že by snad správní orgán mohl postupovat libovolně [bod 44 nálezu ze dne 27. 6. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 21/16 (N 110/85 SbNU 793, č. 282/2017 Sb.)]. Jak také správní soudy přiléhavě v napadených rozhodnutích zdůrazňují, je jejich úkolem zkoumat, zda správní orgán z mezí správního uvážení nevybočil nebo správní uvážení nezneužil. Nastavený mechanismus přezkumu uvedené zásady neporušuje. Jak bude blíže rozvedeno níže, ani v nynější věci k žádnému excesu nedošlo. 12. Obdobně na možnost správního uvážení hledí judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Ten obecně uznává právo smluvních států přiznat zákonem prostor pro správní uvážení ve prospěch moci výkonné. Ovšem za rozporné se zásadou právního státu považuje, zakládá-li přiznané správní uvážení neomezenou pravomoc. V důsledku toho musí právní úprava dostatečně jasně uvádět rozsah takového uvážení a způsob jeho výkonu (§ 44 rozsudku ze dne 20. 6. 2024 ve věci Namazli proti Ázerbájdžánu, č. stížnosti 8826/20). Z hlediska soudního přezkumu je problematické, nemá-li jednotlivec v případě správního uvážení možnost napadnout posouzení skutkového stavu obsažené v rozhodnutí vydaném správním úřadem jednajícím na základě správního uvážení (§ 111 až 113 rozsudku ze dne 31. 7. 2008 ve věci Družstevní záložna PRIA a ostatní proti České republice, č stížnosti 72034/01). 13. V obecné rovině přitom stěžovatelka v nynější věci má k dispozici plný soudní přezkum, a to i skutkového základu jednání, na základě kterého jí bylo podle zákona penále uloženo (§ 251 daňového řádu). Stěžovatelka měla možnost brojit proti původním 17 platebním výměrům v odvolacím řízení a posléze také u soudu. Tam se pak bez dalších omezení uplatní princip plné jurisdikce a správní soudy mohou přezkoumat i skutkový stav zjištěný správcem daně. Přestože je v případě správního uvážení soudní přezkum omezenější, neboť se soustředí jen na vybočení z mezí správního uvážení a jeho zneužití, není ani při jeho uplatnění, tedy i při rozhodování o žádosti o prominutí penále, vyloučeno přezkoumávat skutkový stav zjištěný správním orgánem, respektive hodnotit, zda je zjištěný skutkový stav logickým vyústěním zjištěných podkladů (KÜHN, Z., KOCOUREK, T. a kol. Soudní řád správní: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 647; obdobně SOCHOROVÁ, V. In: BLAŽEK, T. a kol. Soudní řád správní. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016. výklad k § 78, a bod 36 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). 14. Podle Ústavního soudu není na újmu ústavně zaručených práv stěžovatelky, že o stanovení doměřené daně, na základě níž vzniká povinnost uhradit penále, se rozhoduje v jiném, v podstatě nezávislém řízení. Ostatně tímto směrem ani námitky stěžovatelky nesměřují. Jak je také patrné z veřejně dostupných zdrojů, stěžovatelka proti 17 platebním výměrům, jimiž jí správce daně uložil penále, aktivně brojí, a to i v řízení před soudem (srov. rozsudek ze dne 28. 4. 2025 č. j. 4 Afs 217/2024-59, kterým Nejvyšší správní soud mimo jiné zrušil ve věci stěžovatelky rozhodnutí odvolacího správního orgánu o zastavení odvolacího řízení pro opožděnost odvolání). Související řízení podle všeho nadále probíhají a eventuálně není vyloučeno, že stěžovatelka závěry správce daně zpochybní. Tím by případně došlo také k odpadnutí povinnosti hradit penále jako příslušenství daně, které sdílí její osud (§ 2 odst. 5 daňového řádu, obdobně také bod 10 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2022 č. j. 10 Afs 126/2021-81). Právní úprava tedy ani zjevně nepůsobí jako "procesní past". Napadená rozhodnutí také nejsou založena na argumentaci, že některé námitky stěžovatelky nelze blíže vypořádat pro nedostatek pravomoci přezkoumávat skutkový stav zjištěný správcem daně. Stěžovatelce zde nebyla upřena komplexní soudní kontrola. 15. Možnost přihlédnout při prominutí penále ke zdrojovému jednání nepovažuje Ústavní soud ani za rozporné se zásadou ne bis in idem. Je pravdou, že v podstatě veškerá judikatura vychází z předpokladu, že daňové penále podle daňového řádu je trestem a na jeho ukládání se vztahují ústavní záruky trestního řízení (§ 38 rozsudku velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 11. 2006 ve věci Jussila proti Finsku, č. stížnosti 73053/01, usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015 č. j. 4 Afs 210/2014-57 a bod 22 usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1987/21). Uplatní se zde tedy mimo jiné i stěžovatelkou zmiňovaná zásada zákazu dvojího přičítání (či trestání). 16. Evropský soud pro lidská práva vykládá zásadu ne bis in idem v trestním právu podle čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod tak, že směřuje k ochraně osob, které již byly osvobozeny nebo odsouzeny konečným rozsudkem. K tomu, aby se osoba mohla dovolávat ochrany podle tohoto článku, tedy konečné rozhodnutí nestačí; toto rozhodnutí musí zahrnovat osvobození nebo odsouzení osoby (prvek bis, § 88 rozsudku velkého senátu ze dne 8. 7. 2019 ve věci Mihalache proti Rumunsku, č. stížnosti 54012/10). 17. Obdobně zásadu zákazu dvojího přičítání chápe Ústavní soud v kontextu čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. V bodu 15 nálezu ze dne 4. 12. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2453/25 Ústavní soud uvedl, že osoba, vůči níž se trestněprávní odpovědnost uplatní, je chráněna uvedenou zásadou nejen pro fázi samotného uložení trestu (potrestání), ale také před tím, aby byla pro totožný skutek opakovaně postavena před soud nebo obdobný orgán, nebo byla opakovaně stíhána. To znamená, že zásada ne bis in idem omezuje i obnovení řízení (v širším slova smyslu), které již jednou bylo skončeno zprošťujícím rozhodnutím nebo rozhodnutím, jímž bylo řízení zastaveno. Podstata této zásady tedy i podle Ústavního soudu tkví v zákazu opakovaného vynucování trestněprávní odpovědnosti. 18. V nynější věci stěžovatelce nehrozilo, že bude "znovu odsouzena". Jedinými myslitelnými důsledky řízení o její žádosti o prominutí penále je buďto zamítnutí žádosti, a tedy ponechání již uloženého trestu v platnosti, nebo jeho prominutí. Posouzením zdrojového jednání při rozhodování o prominutí penále není stěžovatelka trestána dvakrát za totéž. Jde nadále o tentýž, právě jeden trestněprávní následek, u něhož se jen ve své podstatě navazujícím, byť zvláštním řízení, zkoumá, zda nejsou výjimečné důvody pro jeho prominutí. Na toto řízení lze hledět jako na nenárokový opravný prostředek, který stěžovatelce zákon poskytuje. Její postavení se však nemůže zhoršit: nemůže tedy jít ani eventuálně o určitou formu "obnovy řízení". 19. Nejvyšší správní soud zde proto přiléhavě argumentuje tím, že zamítnutí žádosti o prominutí penále není formou trestu. Ostatně obdobně chápe prominutí penále také stěžovatelka, která je výslovně označuje za zákonem předvídaný korektiv dopadů penále. Jedinou trestní sankci zde představuje samotné uložení penále. Právě proto tedy nemůže v nynější věci být dotčen prvek bis uvedené zásady zákazu dvojího přičítání. Ústavní soud také nespatřuje úvahy vedoucí k zamítnutí žádosti o prominutí penále za "zacyklené". Samotné zhodnocení povahy a intenzity činu při ukládání trestu je v trestním právu běžné, ne-li zcela přirozené. 20. Z hlediska individualizace trestu lze také odkázat na rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva. Ten v obecné rovině nespatřuje problematickým paušalizované určení některých trestů za mírnější delikty, stanoví-li tak zákon v přiměřené výši a má-li obviněný právo na soudní přezkum (rozhodnutí ze dne 21. 3. 2006 ve věci Valico S. r. l. proti Itálii, č. stížnosti 70074/01). Z hlediska trestní větve čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod již Evropský soud pro lidská práva dokonce akceptoval paušalizovanou pokutu za porušení daňových předpisů rovnající se 25 % neodvedené daně podle francouzské právní úpravy, ačkoli následný soudní přezkum neumožňoval soudům výši pokuty moderovat. Pro Evropský soud pro lidská práva bylo mimo jiné rozhodné, že právní úprava zajišťovala přiměřenost pokuty již samotným procentuálním vyjádřením vůči nezaplacené dani a že porušení daňových předpisů nepředstavuje z hlediska Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod tvrdé jádro trestního práva. Evropský soud pro lidská práva rovněž 25% sazbu neshledal nepřiměřenou (§ 56 až 59 rozsudku ze dne 7. 6. 2012 ve věci Segame SA proti Francii, č. stížnosti 4837/06). Totéž tedy lze uplatnit vůči právní úpravě použité v nynější věci, kdy penále bylo stěžovatelce uloženo paušálně jako 20 % doměřené daně [§ 251 odst. 1 písm. a) daňového řádu]. 21. Systém umožňující individualizovaný přezkum určení penále, zohledňující mimo jiné jednání samotného daňového subjektu, je rovněž plně slučitelný s právem Evropské unie (a contrario bod 33 rozsudku ze dne 15. 4. 2021 ve věci C-935/19 Grupa Warzywna). Obdobný mechanismus se uplatní právě v případě § 259a daňového řádu. 22. Ústavní soud tedy nemá důvod jakkoli blíže zpochybňovat závěry správních soudů, mimo jiné vycházející z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 236/2019. Tehdy se rozšířený senát náležitě vypořádal s výkladem § 259a daňového řádu, včetně námitek excesivního výkladu správního uvážení a porušení zásady individualizace. Odkazem na toto rozhodnutí při vypořádání obdobných námitek proto v nynější věci nemohlo dojít k porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky. Z hlediska námitky nedostatečné individualizace trestu lze dále odkázat na úvahy vycházející z uvedeného usnesení rozšířeného senátu, uvedené Nejvyšším správním soudem v bodu 32 nyní napadeného rozsudku. Tedy že právě správní uvážení umožňuje činit další úvahy o individualizovaném trestu, tedy zda, případně v jaké výši, penále prominout. Česká právní úprava zde dokonce u prominutí penále jde nad rámec toho, co vyžadují ústavní záruky trestního řízení, jak je vykládá Evropský soud pro lidská práva. 23. Co je konečně podstatné: v nynější věci podle správních soudů vedlejší účastník přednesl srozumitelné a konkrétní úvahy, zda penále prominout. Podle správních soudů bylo z žalobou stěžovatelky napadeného rozhodnutí patrné, co vedlo vedlejšího účastníka k zamítnutí žádosti o prominutí penále, jakými úvahami se řídil, k čemu přihlédl a proč nemohlo jít ani o vybočení z mezí správního uvážení či jeho zneužití. Z nyní napadených rozhodnutí pak je zřejmé, že porušení daňových předpisů stěžovatelkou bylo natolik rozsáhlé (v 17 zdaňovacích obdobích a týkající se doměřené daně cca 10 milionů Kč), že nebyl důvod penále prominout. Je evidentní, že jednání stěžovatelky nebylo ojedinělé nebo se zanedbatelnými důsledky. Takové úvahy Ústavní soud považuje za konkrétní a neshledává v nich nic excesivního. Ústavní soud tedy v nynější věci nespatřuje žádný projev arbitrárnosti či jiné okolnosti, které by mohly nasvědčovat, že soudní přezkum ve věci stěžovatelky nebyl dostatečný. 24. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. dubna 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu