Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele O. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 965/2025-4303 ze dne 6. listopadu 2025 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 12/2025-4160 ze dne 9. dubna 2025, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí trestních soudů. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v řadě ustanovení - v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Krajský soud v Ostravě shledal stěžovatele vinným ze zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákoníku. Odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody v délce 14 let ve věznici se zvýšenou ostrahou a trestu propadnutí části majetku. Stěžovatel podal proti prvostupňovému rozsudku odvolání, to vrchní soud zamítl jako nedůvodné. Následně se stěžovatel bránil dovoláním, přičemž Nejvyšší soud jej odmítl jako zjevně neopodstatněné. 3. Trestného činu se stěžovatel dopustil zjednodušeně řečeno tím, že kupoval nebo naopak prodával léčiva s prekurzorem pro výrobu pervitinu, že také z léčiv pervitin vyráběl, a nakonec vyrobený pervitin prodával. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatelovy námitky směrují k dokazování provedenému obecnými soudy. Dokazování považuje za selektivní a jednostranné a učiněné závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Na závěr žádá o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. 5. Zaprvé, soudy vycházely ze svědecké výpovědi spolupracujícího obviněného. Šlo o jediný usvědčující důkaz stěžovatele, soud měl proto jasně, přesně a důkladně vysvětlit jeho věrohodnost. Stěžovatel upozorňoval na rozpory, obecné soudy se s nimi ale vypořádaly jen velmi formálně. Kromě toho, že měl svědek na výsledku řízení zjevný zájem, byla jeho výpověď nekonzistentní. Nepřesné byly názvy a počty prekurzorů či množství pervitinu, které z nich mělo být vyrobené. Nelogická je i popsaná ekonomická ztráta, navíc pokud svědek sám uměl vyrábět pervitin v lepší kvalitě než stěžovatel. Nepřesné byly i další údaje o tom, jak samotná výroba probíhala a jak svědek popisoval osobu stěžovatele. Nejistá je vůbec samotná existence varny v domě svědka. 6. Věrohodnost svědectví spolupracujícího obviněného byla podpořená výpovědí další svědkyně. Její výpověď však byla jen nepřímým důkazem, protože sama se výroby pervitinu neúčastnila a měla informace jen od spolupracujícího obviněného. Nebyla na ni uvalena koluzní vazba a spolupracujícího obviněného dokonce ve vazbě navštívila - mohlo tedy dojít ke koordinaci jejich výpovědí. I její výpověď obsahovala nepřesnosti ohledně množství a způsobu nákupu prekurzorů a výroby pervitinu. Ani její výpověď tedy nelze hodnotit jako věrohodnou, a navíc potvrzující výpověď spolupracujícího obviněného. 7. Zadruhé, soudy opomenuly důkazy. Stěžovatel navrhoval důkazy, které by vyvrátily zmiňované svědecké výpovědi, soudy je ale bez řádného odůvodnění odmítly. Nevypořádaly se ani s námitkami stěžovatele vůči rozpornosti a nevěrohodnosti obou výpovědí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupený advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 10. Co se týká obou námitek stěžovatele, Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není vrcholným článkem soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Podle čl. 90 Ústavy pouze trestní soud rozhoduje o vině a trestu. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí optikou porušení ústavně zaručených práv. Pokud stěžovatel rozporuje skutkové závěry obecných soudů, je nutno uvést, že takového přezkumu se nelze v řízení o ústavní stížnosti úspěšně domáhat. Totéž platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát. Je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci pravidel stanovených trestním řádem (§ 2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu tyto úvahy přehodnocovat. Výjimkou jsou pouze extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. 11. Tento extrémní rozpor je dán zejména tehdy, když hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13; ze dne 11. 2. 2026 sp. zn. IV. ÚS 3755/25; či ze dne 19. 2. 2026 sp. zn. III. ÚS 3564/25). O takový případ však v posuzované věci nejde. 12. Stěžovatel namítá, že soudy považovaly ze stěžejní důkaz svědeckou výpověď spolupracujícího obviněného. Takový postup nutně sám o sobě ještě není problematický. Jak uvádí Evropský soud pro lidská práva, i pokud tvoří výpověď spolupracujícího obviněného stěžejní důkaz o vině stěžovatele, nejde o porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 6 Úmluvy, jestliže je doplněná o další podpůrné důkazy (rozsudek ESLP Fajstavr proti České republice, č. 48303/21 ze dne 16. 10. 2025, body 51-53). Tomuto pravidlu dokazování v nynější věci plně dostálo. Obecné soudy přitom nevycházely pouze ze svědecké výpovědi spolupracujícího obviněného a zmiňované svědkyně, i když je považovaly za klíčové, ale doplnily je o další důkazy. Vycházely mj. ze záznamů ze sledování osob a věcí, ze záznamů z domovních prohlídek, z kamerových záznamů, z odposlechů telefonních zařízení a z výslechů dalších svědků (viz body 19-21 rozsudku vrchního soudu). Odvolací soud v této souvislosti uvedl, že krajský soud uvěřil dvěma zmiňovaným svědeckým výpovědím právě ve spojení s celou řadou dalších důkazů, které prokazovaly stejný skutkový stav (bod 30 rozsudku vrchního soudu a tam odkazované body rozsudku krajského soudu). Stěžejní je tedy soulad svědeckých výpovědí s dalšími provedenými důkazy. 13. S tím úzce souvisí také námitka stěžovatele ohledně věrohodnosti obou svědků, především spolupracujícího obviněného. Vrchní soud se podrobně věnoval tomu, proč je výpověď spolupracujícího obviněného (bod 32 rozsudku) i svědkyně (bod 33 rozsudku) věrohodná a opět odkázal i na hodnocení krajského soudu. Nejvyšší soud doplnil, že pokud jde o věrohodnost osoby spolupracujícího obviněného, pak uvádění jakýchkoliv informací pro vlastní benefit brání další procesní záruky. Zaprvé musí být jeho výpověď souladná s dalšími zajištěnými důkazy, aby se vůbec spolupracujícím obviněný mohl stát a zadruhé by se vystavoval při křivé výpovědi obnově řízení a udělení trestu bez zohlednění polehčujících okolností (bod 72 usnesení Nejvyššího soudu). Vedle toho je věrohodnost zmiňovaných dvou svědeckých výpovědí posílena tím, že jsou obsahově souladné s dalšími provedenými důkazy, jak zmíněno v předchozím bodě. Ani v tomto posouzení neshledává Ústavní soud nic protiústavního a námitku stěžovatele považuje za zjevně neopodstatněnou. 14. Zadruhé, Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele ohledně tzv. opomenutého důkazu. Za opomenutý důkaz se považuje situace, kdy účastník řízení navrhne provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh je bez přiléhavého odůvodnění zamítnut nebo zcela opomenut (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. června 2004 či usnesení sp. zn. I. ÚS 924/24 ze dne 31. července 2024). Obdobně také ESLP vyžaduje, aby soudy významné návrhy svědeckých výpovědí zvážily, dostatečně odůvodnily jejich neprovedení, a zvážily dopad neprovedení výpovědi na celkovou spravedlivost řízení (viz tříkrokový test z rozsudku velkého senátu ESLP Murtazaliyeva proti Rusku, č. 36658/05 ze dne 18. 12. 2018, či Vasaráb a Paulus proti Slovensku, č. 28081/19 a 29664/19 ze dne 15. 12. 2022). Podle závěrů obecných soudů bylo provedení dalších výslechů a listinných důkazů nadbytečné. Odvolací soud v bodě 24 napadeného rozsudku popisuje jednotlivé důvody této nadbytečnosti z pohledu prvostupňového soudu. Sám také v bodech 25 až 27 svého rozsudku vysvětluje, proč další navrhované důkazy pro nadbytečnost nebude provádět ani v odvolacím řízení. Tato námitka stěžovatele je proto také zjevně neopodstatněná. 15. Ústavní soud nerozhodoval samostatně o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. O ústavní stížnosti rozhodl v relativně krátkém čase a tento akcesorický návrh sdílí osud ústavní stížnosti. Pro úplnost lze dodat, že odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí - tedy Nejvyššího a vrchního soudu - by stejně na osobní a rodinné situaci stěžovatele nic nezměnil. Rozsudek, který jej odsuzuje k výkonu trestu odnětí svobody, je totiž již rozsudek krajského soudu. 16. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu