Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Lady Gia-Sarah Stamps Lischnitzberg, zastoupené JUDr. Vladimírem Turkem, advokátem, sídlem Korunní 2206/127, Praha 3, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 36 Co 422/2025-165 ze dne 22. 12. 2025 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 49 EXE 546/2025-149 ze dne 5. 11. 2025, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti JK Chaloupky Komárov s. r. o., sídlem Kaprova 42/14, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její práva zejména podle čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 1 ("obvodní soud") v záhlaví označeným usnesením zamítl návrh stěžovatelky coby povinné na zastavení exekuce prováděné soudním exekutorem Mgr. Kamilem Košinou, Exekutorský úřad Prachatice, k uspokojení pohledávky vedlejší účastnice jako oprávněné ve výši 19 529 Kč s příslušenstvím na základě exekučního titulu - platebního rozkazu Okresního soudu v Karlových Varech č. j. 28 Ro 446/2006-16 ze dne 27. 4. 2006. 3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze ("odvolací soud") v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil usnesení obvodního soudu jako věcně správné. Odvolací soud mimo jiné dovodil, že tvrzená nemajetnost sama o sobě k zastavení exekuce nepostačuje a že exekuce je teprve na svém počátku, přičemž soudní exekutor nemohl vyčerpat veškeré možné úkony. Nelze přitom vyloučit změnu poměrů do budoucna - stěžovatelka je v aktivním věku a neuvedla nic, co by jí bránilo zapojit se do pracovního procesu. Své příjmy hodnověrně nevysvětluje a sama uvádí, že si půjčuje od přátel, tedy sama musí předpokládat, že bude v budoucnosti schopna tyto prostředky vrátit. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv v tom, že obecné soudy zamítly její návrh na zastavení exekuce vedené proti ní více než osmnáct let, přestože v exekuci nebylo nic vymoženo, v minulosti již byla zastavena pro bezvýslednost a její majetkové poměry se dlouhodobě nemění. Namítá, že soudy založily svá rozhodnutí nikoli na aktuálně zjištěném skutkovém stavu, ale na spekulativních úvahách o možném budoucím zlepšení jejích majetkových poměrů, případném uzavření manželství či budoucích příjmech, a v této souvislosti odkazuje na judikaturu Ústavního soudu zdůrazňující nepřípustnost rozhodování založeného na hypotetických prognózách. Podle stěžovatelky tím soudy popřely smysl institutu zastavení bezvýsledné exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., neboť exekuci vedenou bez reálné vymahatelnosti po neúměrně dlouhou dobu označily za exekuci "na svém počátku", čímž podle ní učinily institut bezvýslednosti prakticky nepoužitelným a zasáhly do principu právní jistoty. 5. Dále stěžovatelka namítá, že odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí použil stigmatizující formulace, když uvedl, že její případná neschopnost vracet půjčky od přátel by se mohla dostávat do roviny trestního práva, ačkoli taková otázka nebyla předmětem řízení ani neměla skutkový podklad. V této části argumentace odkazuje na judikaturu Ústavního soudu akcentující požadavek zdrženlivosti soudů při používání formulací zasahujících do osobní cti a důstojnosti účastníků řízení. Současně tvrdí, že dlouhodobé vedení exekuce pro relativně nízkou částku bez reálného výsledku představuje nepřiměřený zásah do její lidské důstojnosti, vyvolává dlouhodobý psychický tlak a udržuje ji ve stavu permanentní právní nejistoty; i zde poukazuje na judikaturu Ústavního soudu zdůrazňující, že výkon rozhodnutí nesmí degradovat člověka na pouhý objekt výkonu veřejné moci. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Ústavní soud je příslušný k projednání ústavní stížnosti ve vztahu ke všem napadeným rozhodnutím. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 8. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007). 9. Pro posouzení Ústavního soudu je stěžejní, že v projednávané věci jde o vymožení částky 19 529 Kč s příslušenstvím, kterou lze považovat za bagatelní. V bagatelních věcech Ústavní soud zpravidla považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, nejsou-li tvrzeny a alespoň v základních rysech osvědčeny mimořádné okolnosti, jež by bagatelnost případu překonávaly (např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014). V takovém případě je především na stěžovatelce, aby v ústavní stížnosti vysvětlila (a případně doložila), proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v její právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3259/25 ze dne 19. 2. 2026 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 1161/14 ze dne 21. 5. 2014). Stěžovatelka však neuvádí, že by napadenými rozhodnutími byla z nějakého důvodu zásadním způsobem dotčena na své majetkové pozici (tzv. kvantitativní hledisko) ani že by stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatelky (tzv. kvalitativní hledisko). Za takové situace není pro výjimečný zásah Ústavního soudu prostor. 10. Nad rámec uvedeného lze doplnit, že napadená rozhodnutí žádným ústavněprávním deficitem netrpí. Nejsou založena pouze na spekulativních úvahách či nepodloženém skutkovém stavu, ale vycházejí z konkrétních okolností a z úvah, které obecné soudy řádně vyložily (viz bod 3 výše a podrobněji odůvodnění napadených rozhodnutí). Ústavní soud přitom extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci neshledal. 11. Namítá-li stěžovatelka, že napadená rozhodnutí popírají institut bezvýsledné exekuce, Ústavní soud připomíná, že podle jeho ustálené rozhodovací praxe je zastavení exekuce pro bezvýslednost řešením výjimečným, při němž je třeba zohlednit zejména účelnost dalšího vedení exekuce a také to, zda případnou bezvýslednost nezpůsobil povinný vlastním chováním; břemeno tvrzení a doložení objektivních důvodů přitom tíží především povinného (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3313/19 ze dne 20. 11. 2019 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 365/19 ze dne 2. 6. 2020). Napadená rozhodnutí jsou s těmito východisky v souladu. Obecné soudy zohlednily konkrétní poznatky o majetkové situaci stěžovatelky a dospěly k závěru, že není vyloučeno, že stěžovatelka bude do budoucna disponovat exekučně postižitelným majetkem. Stěžovatelka s těmito závěry sice polemizuje, neuvedla však konkrétní ústavněprávní pochybení, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu. 12. Ani pokud jde o její námitku týkající se zmínky odvolacího soudu o možné "rovině trestního práva", Ústavní soud neshledal překročení ústavních mezí; odvolací soud tuto úvahu uvedl pouze v souvislosti s hodnocením tvrzení stěžovatelky o jejích majetkových poměrech a nijak nekonstatoval její trestní odpovědnost či "vinu". Samotné vedení exekuce pak nelze považovat za rozporné se stěžovatelčinou důstojností. 13. Závěrem považuje Ústavní soud za nezbytné připomenout význam povinného právního zastoupení, jehož účelem je zajistit kvalifikované hájení práv na náležité úrovni. V nynějším řízení Ústavní soud identifikoval v podání stěžovatelky řadu vad, konkrétně zjistil, že (i) u některých odkazů na judikaturu se nepodařilo identifikovat odpovídající rozhodnutí (zejména sp. zn. "II. ÚS 2065/11" a sp. zn. "II. ÚS 2727/16"), (ii) u jiných sice existuje rozhodnutí pod blízkou či shodnou spisovou značkou, avšak jeho předmět ani odůvodnění neodpovídají tvrzenému obsahu (např. nález sp. zn. I. ÚS 1586/09 je zcela jiné povahy, nález sp. zn. I. ÚS 1587/17 se týká odlišné problematiky), a (iii) ani při zohlednění alternativních "podobných" spisových značek nelze dovodit stěžovatelkou citované závěry. V této souvislosti Ústavní soud upozorňuje, že tomu, kdo hrubě ztěžuje postup řízení, může předseda senátu uložit pořádkovou pokutu podle § 61 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; tento postup Ústavní soud již v usnesení sp. zn. I. ÚS 3004/25 ze dne 1. 12. 2025 uplatnil vůči právnímu zástupci, který soudu předložil podání zatížené neexistujícími či hrubě dezinterpretovanými prameny a zjevnými znaky nedostatečné kontroly. 14. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. května 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu