Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti SLOVNAFT, a. s., sídlem Vlčie hrdlo 1, Bratislava, Slovenská republika, zastoupené Mgr. Zuzanou Strakovou, advokátkou, sídlem Konviktská 291/24, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. ledna 2026 sp. zn. 206 ICm 1453/2025, 103 VSPH 1073/2025-50 (MSPH 98 INS 2390/2022), za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Milana Bubeníčka a Ing. Davida Jánošíka, sídlem Gočárova 1105/36, Hradec Králové, insolvenčního správce úpadce NFA holding, a. s., v likvidaci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud" nebo "insolvenční soud") usnesením ze dne 4. 11. 2025 č. j. 206 ICm 1453/2025-36 nařídil na návrh stěžovatelky jako druhé žalované předběžné opatření, kterým uložil druhému vedlejšímu účastníkovi, insolvenčnímu správci úpadce NFA Holding, a. s., v likvidaci, jako prvnímu žalovanému (dále též jen "insolvenční správce"), aby se do pravomocného skončení tohoto řízení zdržel jakékoli dispozice s peněžitými prostředky náležejícími do majetkové podstaty dlužníka (obchodní společnosti NFA Holding, a. s. v likvidaci, dále jen "dlužník"), a to do výše 17 333 333 Kč, především aby z účtu majetkové podstaty dlužníka, až do výše 17 333 333 Kč neprováděl žádné platby ani výběry hotovosti (výrok I.) a přikázal bance UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., aby z účtu majetkové podstaty až do výše 17 333 333 Kč nevyplácela žádné peněžní prostředky, neprováděla na ně započtení a ani s nimi jinak nenakládala, a to až do pravomocného skončení tohoto řízení (výrok II.). 3. Proti usnesení městského soudu podal druhý vedlejší účastník odvolání. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením rozhodnutí městského soudu změnil tak, že návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření zamítl. Vrchní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci nebyly splněny podmínky pro nařízení navrženého předběžného opatření, a proto insolvenční soud nepostupoval správně, když návrhu na jeho nařízení vyhověl. II. Argumentace stěžovatelky 4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že vrchní soud při vydávání napadeného rozhodnutí postupoval formalisticky, když redukoval posouzení návrhu na vydání předběžného opatření výlučně na formální otázku, vůči komu je předběžné opatření směřováno, aniž by se zabýval reálnou hrozbou újmy ve vztahu ke stěžovatelce, a také postavením účastníků incidenčního řízení, kteří jsou subjekty téhož procesního vztahu. Stěžovatelka poukazuje na to, že smyslem návrhu na předběžné opatření bylo zachovat její majetková práva do rozhodnutí v incidenčním řízení. 5. Vrchní soud podle stěžovatelky při vydání napadeného rozhodnutí nedostatečně zohlednil reálnou hrozbu majetkové újmy a bagatelizoval konkrétní a doloženou majetkovou hrozbu pro její práva a majetek. Z informací doložených stěžovatelkou je zřejmé, že dojde-li k dalšímu odčerpávání peněžitých prostředků z účtu majetkové podstaty, nebude mít insolvenční správce v případě prohlášení kupní smlouvy za neplatnou v incidenčním řízení dostatek prostředků na vrácení kupní ceny stěžovatelce. Bude-li kupní smlouva prohlášena za neplatnou, bude stěžovatelka bez dalšího povinna vydat nemovitosti, zatímco její protiplnění není fakticky zajištěno. Právě v tomto okamžiku hrozí narušení synalagmatičnosti smluvního vztahu a narušení rovnosti účastníků řízení, když stěžovatelka by byla povinna vrátit nemovitosti insolvenčnímu správci a ten by však již neměl prostředky pro vrácení celé kupní ceny. Takový stav je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny v neprospěch stěžovatelky. 6. Vrchní soud označil tuto hrozbu za hypotetickou, ačkoliv podle stěžovatelky vycházela z konkrétních údajů o stavu podstaty a konkrétních faktů ohledně soudních řízení, kterých je insolvenční správce úpadce účastníkem a ve kterých mu vznikají náklady na právní zastoupení a povinnosti uhradit soudní poplatky. Hrozba újmy stěžovatelce je tedy velmi reálná. Vrchní soud se však v napadeném rozhodnutí omezil na procesní argumenty a na konstatování, že činnost insolvenčního správce probíhá v mezích jeho zákonného oprávnění. Tím však nebyla zodpovězena podstatná otázka, zda bez dočasného omezení dispozice s prostředky nehrozí stěžovatelce nepoměrně závažnější újma, než jaká by mohla vzniknout ostatním osobám při zachování předběžného opatření. Hrozící majetková újma stěžovatelce je přitom nevratná nebo jen obtížně odstranitelná. Závěr vrchního soudu o absenci reálné hrozby újmy je založen na selektivním hodnocení skutkových okolností. Vrchní soud se nevypořádal s kumulací probíhajících soudních řízení, s existencí přeshraničních sporů, ani s tím, že disponibilní prostředky nacházející se v majetkové podstatě úpadce již v době rozhodování nedosahovaly výše kupní ceny. Takový deficit odůvodnění dosahuje intenzity porušení práva na soudní ochranu. 7. Stěžovatelka dále namítá, že došlo k nesprávnému zúžení funkce předběžného opatření pouze na ochranu budoucí vykonatelnosti. Vrchní soud v napadeném rozhodnutí tvrdí, že incidenční řízení je určovací žalobou, jehož výsledkem nemůže být vykonatelné rozhodnutí. Ústavní soud přitom již v nálezu ze dne 4. 6. 1997 sp. zn. I. ÚS 31/97 (N 69/8 SbNU 183) konstatoval, že předběžné opatření neslouží výlučně k zajištění budoucí vykonatelnosti rozhodnutí, nýbrž i k ochraně účastníka před vznikem nevratné nebo obtížně napravitelné újmy. Napadené rozhodnutí vede především k odepření efektivní soudní ochrany stěžovatelky. Vrchní soud sice odkázal na to, že dřívějším rozhodnutím bylo vysloveno, že bez skončení incidenčního sporu nelze prostředky získané zpeněžením nemovitostí rozvrhnout, to však samo o sobě neřeší všechny relevantní dispozice s majetkovou podstatou ani nezaručuje plnou ochranu stěžovatelky. Napadené rozhodnutí proto neposkytlo stěžovatelce účinnou ochranu. Přístup vrchního soudu, který změnil vydané předběžné opatření chránící práva stěžovatelky tak představuje zásah do práva stěžovatelky na ochranu majetku, rovnost účastníků řízení a práva na spravedlivý proces. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 10. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k rozhodování obecných soudů o předběžných opatřeních. Zdůraznil, že obecně nelze vyloučit způsobilost předběžného opatření (jakožto opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení, současně však konstatoval, že zpravidla předběžné opatření nedosahuje takové intenzity, aby mohlo zasáhnout do ústavně zaručených práv účastníků řízení, neboť při rozhodování o jeho nařízení se nerozhoduje o jejich právech a povinnostech s "konečnou platností" [srov. nález ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. I. ÚS 3150/21 (N 91/113 SbNU 94); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. 11. Jde totiž o opatření dočasného charakteru, jehož trvání je omezeno, a které také může být k návrhu zrušeno [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)]. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude poskytnuta rozhodnutím ve věci samé (viz usnesení ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 1097/22). Předběžným opatřením není prejudikován konečný výsledek sporu, avšak zajišťuje se jím, aby konečné rozhodnutí mohlo mít reálný význam. 12. Smyslem předběžného opatření je zatímní úprava poměrů účastníků, přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje. Ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opatření směřovat, však nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany. 13. Ústavní soud ve svých rozhodnutích vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu (čl. 90 Ústavy) a Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních právě proto, že jde o rozhodnutí zasahujících do práv a povinností účastníků nikoliv konečným způsobem. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se přezkumné pravomoci Ústavního soudu v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 49/16]. Ústavnímu soudu z hlediska ústavněprávního nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze k ověření, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole podle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz nález ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19 (N 106/94 SbNU 297), body 13 a 14, a další judikaturu tam uvedenou; obdobně nález ze dne 25. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 743/19 (N 118/94 SbNU 400), body 22 a 23, či nález ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 3524/19 (N 215/97 SbNU 293), bod 13; ke svévolnému výkladu srov. rovněž nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13 (N 184/75 SbNU 39)]. 14. V předmětné věci dospěl vrchní soud (na rozdíl od městského soudu) k závěru, že podmínky pro nařízení stěžovatelkou navrženého předběžného opatření nebyly splněny, a proto návrhu na nařízení předběžného opatření nevyhověl. Vrchní soud přitom v napadeném rozhodnutí pečlivě a přehledně vysvětlil důvody, pro které podmínky pro nařízení navrženého předběžného opatření v předmětné věci nebyly splněny. 15. Vrchní soud v napadeném rozhodnutí přiléhavě poukázal na to, že v případě rozhodování o nařízení předběžného opatření musí existovat věcná spojitost mezi obsahem nařizovaného předběžného opatření a řízení ve věci samé. V předmětné věci se první vedlejší účastník jako žalobce (věřitel dlužníka) podanou žalobou domáhá určení, že kupní smlouva uzavřená mezi druhým vedlejším účastníkem jako prodávajícím a stěžovatelkou jako kupující, jejímž předmětem bylo zpeněžení nemovitého majetku (nemovitých věcí) dlužníka, je neplatná. Žalobu odůvodnil tím, že prodej mimo dražbu byl učiněn v rozporu s podmínkami, jimiž byl podmíněn souhlas se zpeněžením nemovitostí mimo dražbu schůzí věřitelů a insolvenčním soudem, a tím, že stěžovatelka je osobou nezpůsobilou k nabytí majetku náležícího do majetkové podstaty dlužníka ve smyslu § 295 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. 16. Podle vrchního soudu návrhu na nařízení předběžného opatření nebylo možné vyhovět již z toho důvodu, že stěžovatelka jako druhá žalovaná se jím domáhá nařízení předběžného opatření vůči druhému vedlejšímu účastníkovi jako prvnímu žalovanému, nařízení předběžného opatření se tedy nedomáhá žalobce vůči žalovaným (resp. některému z nich). Z toho vyplývá, že neexistuje vazba mezi navrženým předběžným opatřením a tímto řízením, a že jde o návrh na nařízení předběžného opatření nad rámec návrhu ve věci samé. Dále poukázal na to, že zde neexistuje rozhodnutí, jehož výkon by v případě nevydání předběžného opatření byl ohrožen, když takové rozhodnutí nemůže být ani výsledkem tohoto řízení. Předmětem tohoto řízení je totiž posouzení platnosti smlouvy, jde tedy o žalobu určovací, nikoli o žalobu na plnění, a výsledkem takového řízení nemůže být odpovídající vykonatelný titul. Platí přitom, že předběžné opatření z důvodu obavy, že výkon rozhodnutí by mohl být ohrožen, lze po zahájení řízení nařídit pouze v případě, že toto řízení ke vzniku takového rozhodnutí (vykonatelného titulu) směřuje. Vrchní soud neshledal v předmětné věci ani důvody potřeby zatímní úpravy poměrů mezi účastníky. Vzhledem k tomu, že jde o návrh na nařízení předběžného opatření po zahájení řízení, musel by tento návrh z hlediska obsahové stránky - materiálního základu věci vycházet z návrhu ve věci samé. V daném případě se však stěžovatelka jako druhá žalovaná svým návrhem domáhá toho, aby předběžným opatřením byly zatímně upraveny poměry nad rámec návrhu ve věci samé. Z těchto důvodů není ani důvodný odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. I. ÚS 31/97, neboť tento nález na posuzovaný případ nedopadá, poněvadž se týká dočasného omezení dispozice s majetkem právě z důvodu ohrožení výkonu soudního rozhodnutí. 17. Vrchní soud také poukázal na to, že v souladu s ustálenou rozhodovací praxí musí potřeba zatímní úpravy poměrů mezi účastníky vyplývat z konkrétních skutkových okolností, nikoli pouze z hypotetické možnosti vzniku škody na straně navrhovatele. Z chování toho, kdo má být předběžným opatřením omezen, tedy musí vyplývat, že činí takové kroky, které by bez nařízení předběžného opatření nevyhnutelně vedly ke vzniku škody na straně navrhovatele. Takové okolnosti však stěžovatelka jako navrhovatelka předběžného opatření neprokázala, když za takové kroky, které mají vést k poškození navrhovatele, nelze považovat činnost druhého vedlejšího účastníka jako insolvenčního správce dlužníka v mezích jeho zákonných oprávnění a povinností. Nadto vrchní soud zrušil rozvrhové usnesení, jímž mělo dojít k rozvrhu částky 14 348 159,89 Kč z majetkové podstaty dlužníka, přičemž zavázal insolvenční soud právním názorem, podle kterého bez pravomocného rozhodnutí o žalobě v této věci je vydání částečného rozvrhu předčasné, neboť výsledek incidenčního sporu o určení neplatnosti kupní smlouvy může nesporně ohrozit rozvrh po konečné zprávě, zejména za situace, kdy se částečným rozvrhem rozděluje výtěžek z tohoto zpeněžení. Insolvenční soud je tedy vázán závazným právním názorem vrchního soudu, že do doby skončení tohoto řízení nelze prostředky získané zpeněžením nemovitostí rozvrhnout. Vrchní soud dovodil, že aktuálně tak tvrzené odčerpávání dalších prostředků z majetkové podstaty v míře, která by mohla zásadním způsobem ohrozit případné vrácení kupní ceny stěžovatelce, nehrozí. Uvedeným závěrům vrchního soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. 18. Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí vrchního soudu a závěry v něm obsažené z hlediska ústavnosti obstojí. Napadené rozhodnutí má zákonný podklad a bylo vydáno příslušným orgánem v souladu s procesními předpisy. Důvody, pro které by toto rozhodnutí bylo možné označit jako svévolné, Ústavní soud nezjistil, neboť napadené rozhodnutí vrchního soudu bylo dostatečným způsobem odůvodněno. 19. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech vrchního soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup, a proto neshledal důvod pro svůj případný kasační zásah. 20. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. dubna 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu