Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti 4Core Energy Czech, a. s., v likvidaci, sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4 - Nusle, zastoupené Mgr. Martinem Kolářem, advokátem, sídlem Na Vinici 1227/32, Děčín, proti výrokům I. a II. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. ledna 2026 č. j. KSUL 71 INS 16192/2023-B-24, a s ní spojeném návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti LitFin SPV 3 s. r. o., sídlem Hybernská 1033/7, Praha 1 - Nové Město, zájmového sdružení Junák-český skaut, středisko A je to! Brno, z. s., sídlem Trýbova 905/1A, Brno, Bořka Slunéčka a obchodní společnosti TP Insolvence, v. o. s., sídlem Černokostelecká 281/7, Praha 10 - Strašnice, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil vykonatelnost napadeného usnesení. 3. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud" nebo "insolvenční soud") ze dne 12. 9. 2025 č. j. KSUL 44 INS 16192/2023-A-96 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2025 č. j. KSUL 44 INS 16192/2023, 5 VSPH 1299/2025-A-118 byl mimo jiné zjištěn úpadek stěžovatelky jako dlužnice (dále též jen "dlužnice") a na její majetek byl prohlášen konkurs. Insolvenčním správcem byl ustanoven Mgr. Michal Šimků. 4. Napadeným usnesením (vydaným v řízení o potvrzení volby nové insolvenční správkyně, o potvrzení volby zástupce věřitelů schůzí věřitelů a o výkonu dohlédací činnosti) krajský soud potvrdil volbu schůze věřitelů a ustanovení nové insolvenční správkyně společnosti TP Insolvence, v. o. s., čtvrté vedlejší účastnice (dále též jen "insolvenční správkyně") [výrok I.] Dále krajský soud potvrdil usnesení schůze věřitelů o ustanovení věřitelského výboru ve složení: 1. věřitel č. 1 LitFin SPV 3 s. r. o., sídlem Hybernská 1033/7, Praha 1 - Nové Město, (dále též jen "první vedlejší účastnice"); 2. věřitel č. 13 Junák - český skaut, středisko A je to! Brno, z. s., sídlem Trýbova 905/1A, Brno (dále též jen "druhý vedlejší účastník"); osobou pověřenou jednat je Mgr. Bc. Jan Mašek, advokát; 3. věřitel č. 23 - Bořek Slunéčko (dále též jen "třetí vedlejší účastník") [výrok II.]. Krajský soud rovněž potvrdil usnesení schůze věřitelů, že nebyl ustanoven náhradník [výrok III.]. Výroky IV. až VI. krajský soud uložil odvolanému insolvenčnímu správci Mgr. Michalu Šimků a insolvenční správkyni v usnesení specifikované povinnosti. II. Argumentace stěžovatelky 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka požaduje přezkum usnesení o přiznání hlasovacích práv, na které přímo navázalo napadené usnesení. Rozhodnutí o přiznání hlasovacích práv je podle stěžovatelky v rozporu s § 51 a násl. zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Namítá, že insolvenční soud usnesení o přiznání hlasovacích práv řádně neodůvodnil a nevypořádal se v něm s námitkami účastníků. Insolvenční soud především nevysvětlil, na základě jakých úvah přiznal hlasovací práva ke všem popřeným pohledávkám navrhovatelů, dále nevysvětlil, z jakých důvodů byla popřeným věřitelům přiznána hlasovací práva v rozsahu odpovídajícímu celé výši jejich přihlášených pohledávek, když i insolvenční soud při prvním přezkumném jednání upozornil na nesrovnalosti ve výpočtech jejich výše a vyzval insolvenčního správce a obchodní společnost LitFin s. r. o. ke sjednocení metodiky jejich stanovení. Současně se krajský soud dostatečně nevypořádal s námitkami společnosti ARMANAK CZ s. r. o. vyjadřující obavy z možného ovládnutí insolvenčního řízení společností LitFin SPV 3 s. r. o. a Bořkem Slunéčkem, ani s jejím návrhem, aby funkci věřitelského výboru vykonával soud. Soud dále opomenul argumentaci insolvenčního správce Mgr. Michala Šimků, podle níž není vhodné, aby průběh insolvenčního řízení byl řízen pouze jednou skupinou věřitelů. Insolvenční soud přiznáním hlasovacích práv popřeným věřitelům v celé jejich výši nepřiměřeně zasáhl do ústavního práva stěžovatelky podle čl. 11 a čl. 36 Listiny, protože neúměrně rozložil rozhodovací vliv věřitelů na klíčových rozhodnutích první schůze věřitelů, zejména na usnesení o složení věřitelského výboru a změně insolvenčního správce, jejichž potvrzení insolvenčním soudem stěžovatelka shledává za protiústavní. 6. Stěžovatelka dále namítá, že insolvenční soud nevzal v úvahu její návrh na zrušení či odvolání prozatímního věřitelského výboru ze dne 1. 12. 2025, když o něm nerozhodl ani se k němu nevyjádřil při potvrzení usnesení schůze věřitelů o ustanovení a složení věřitelského výboru. Insolvenční soud tak potvrdil ustanovení a složení věřitelského výboru, aniž zohlednil spravedlivé zastoupení jednotlivých skupin přihlášených věřitelů. Stěžovatelka namítá, že věřitelka, jejíž pohledávka nebyla insolvenčním správcem popřena a která usilovala o své zvolení, společnost ARMANAK CZ s. r. o., nebyla do věřitelského výboru zvolena, zatímco výbor byl potvrzen ve složení tvořeném výlučně věřiteli s popřenými pohledávkami. Takové složení věřitelského výboru podle stěžovatelky vyvolává pochybnosti o řádném výkonu funkce věřitelského výboru v insolvenčním řízení dlužnice. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na stanovisko (nyní již) odvolaného insolvenčního správce, který na schůzi věřitelů uvedl, že se v insolvenčním řízení profilují dvě skupiny věřitelů, kdy v jedné je společnost ARMANAK CZ s. r. o. a ve druhé věřitelé ostatní, přičemž není vhodné, aby jen jedna z těchto skupin vedla insolvenční řízení. Stěžovatelka namítá, že insolvenční soud posoudil předmětnou věc čistě formálně a nepřihlédl k účelu ani důsledkům rozhodnutí schůze věřitelů. Insolvenční soud napadeným usnesením potvrzujícím věřitelský výbor ve složení tvořeném výlučně věřiteli s popřenými pohledávkami a bez jediné nepopřené věřitelky, která o funkci člena usilovala, zasáhl do jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka tvrdí, že důvodem volby nové insolvenční správkyně byla snaha nahradit insolvenčního správce Mgr. Michala Šimků, který popřel veškeré přihlášené pohledávky za dlužnicí s výjimkou pohledávky společnosti ARMANAK CZ s. r. o. 7. Stěžovatelka je přesvědčena, že napadené usnesení, jímž byla potvrzena volba a ustanovení nové insolvenční správkyně, uskutečněná na návrh a výlučně hlasy jediného přihlášeného věřitele, společnosti LitFin SPV 3 s. r. o., jejíž pohledávky byly odvolaným insolvenčním správcem popřeny co do pravosti i výše, je v rozporu s jejím ústavně zaručeným právem podle čl. 36 Listiny a právem vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. Insolvenční soud tím, že volbu schůze věřitelů potvrdil, porušil svoji povinnost věcně posoudit v rámci § 29 odst. 2 insolvenčního zákona, zda jsou dány důvody pro nepotvrzení volby. Stěžovatelka se domnívá, že jsou dány pochybnosti o nepodjatosti insolvenční správkyně, a to k pohledávkám společnosti LitFin SPV 3 s. r. o. Stěžovatelka má obavy, že insolvenční správkyně vezme zpět všechna popření, resp. žaloby proti společnosti LitFin SPV 3 s. r. o., resp. pro skutkovou a právní obdobnost žaloby proti všem ostatním přihlášeným věřitelům, čímž bude ukončena i snaha dlužnice o odvrácení jejich zjištění, ačkoliv tyto jsou nadále sporné, čímž dojde ke snížení její majetkové podstaty, jejíž správa spadá do kompetencí insolvenčního správce. Stěžovatelka proto shledává, že potvrzení volby a ustanovení nové insolvenční správkyně, navržené a fakticky zvolené jediným věřitelem, zasahuje do jejího práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. 8. Stěžovatelka namítá, že napadené usnesení sice formálně potvrzuje výsledek hlasování schůze věřitelů, avšak věcně legitimizuje stav, v němž o průběhu insolvenčního řízení, osobě insolvenčního správce i složení věřitelského výboru rozhodl výlučně věřitel, jehož pohledávky byly v plném rozsahu popřeny. Insolvenční soud přitom neposoudil, zda takový výsledek hlasování neodporuje požadavku, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn. Stěžovatelka zdůrazňuje, že jedinou zárukou spravedlivého uspořádání poměrů je osoba nezávislého a nepodjatého insolvenčního správce. Pokud soud potvrdí do funkce osobu, která byla fakticky dosazena majoritním (popřeným) věřitelem a u níž existují důvodné pochybnosti o její nezávislosti při nakládání s popěrnými úkony předchozího správce, dochází k faktickému odnětí soudní ochrany stěžovatelky. 9. Stěžovatelka s ohledem na § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení, neboť pokračování v činnosti nově ustanovené správkyně a věřitelského výboru hrozí stěžovatelce nenapravitelná újma, neboť hrozí provedení nevratných majetkových dispozic a procesních úkonů (např. zpětvzetí popření pohledávek) ještě před rozhodnutím o meritu této stížnosti. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 12. V insolvenčním řízení proti rozhodnutím, která insolvenční soud učinil při výkonu dohlédací činnosti (§ 91 insolvenčního zákona), není odvolání přípustné. V dohlédací činnosti insolvenční soud rozhoduje o záležitostech, které se týkají průběhu insolvenčního řízení, činí opatření potřebná k zajištění jeho účelu a ukládá povinnosti týkající se činnosti jednotlivých subjektů řízení (§ 11 odst. 1 insolvenčního zákona). Jinými slovy jde o rozhodnutí upravující dílčí otázky řízení a jeho vedení, jako je potvrzení volby členů věřitelského výboru nebo povolení vyplacení zálohy na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce (srov. usnesení ze dne 29. 1. 2026 sp. zn. IV. ÚS 113/26; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). 13. Kategorie správnosti rozhodnutí nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti. Navíc za situace, kdy usnesení napadené nyní ústavní stížností nelze napadnout ani odvoláním (§ 91 insolvenčního zákona), nelze očekávat, že by Ústavní soud vždy zkoumal a "přehodnocoval" každé dílčí rozhodnutí vydané v rámci insolvenčního řízení jen proto, že proti němu není přípustný řádný opravný prostředek (srov. usnesení ze dne 21. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 382/23). 14. K posouzení toho, zda jsou v případě nemeritorního rozhodnutí uvedené podmínky přípustnosti splněny, nepostačuje pouhé konstatování, že je nelze napadnout opravným prostředkem. Rovněž musí být zvažován význam tohoto rozhodnutí z hlediska řízení jako celku (jeho výsledku) a efektivnost a nezbytnost jeho zrušení k tomu, aby byla dotčenému účastníkovi efektivně poskytnuta ochrana jeho základních práv a svobod. Jestliže by totiž vyloučení opravného prostředku bylo opodstatněno tím, že nezákonnost nebo nesprávnost určitého nemeritorního rozhodnutí mohla mít z hlediska základních práv a svobod nanejvýš nepatrný průmět do výsledku řízení nebo by se jejich ochrany bylo možné domoci jiným způsobem v dalším průběhu řízení, pak by jen stěží mohl obstát závěr, že by měl mít dotčený jednotlivec pro tyto případy k dispozici přímo ústavní stížnost. Její přípustnost by zde vylučoval její účel, jakož i její subsidiarita vůči ostatním zákonným procesním prostředkům ochrany práva (srov. usnesení ze dne 1. 7. 2021 sp. zn. III. ÚS 1436/21). 15. Stěžovatelka podanou ústavní stížností brojí proti usnesení krajského soudu, kterým byla potvrzena volba schůze věřitelů a ustanovena nová insolvenční správkyně a kterým bylo potvrzeno usnesení schůze věřitelů o ustanovení věřitelského výboru. 16. Ústavní soud již dříve judikoval, že schůze věřitelů představuje zvláštní formu jednání insolvenčního soudu a lze ji přiznat postavení zvláštního orgánu, který v určitém rozsahu přímo vykonává státní moc, přičemž přípustnost ústavní stížnosti dovodil u některých druhů rozhodnutí v insolvenčním řízení, která i jako nemeritorní rozhodnutí jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv (srov. usnesení ze dne 29. 3. 2022 sp. zn. I. ÚS 3225/21, usnesení ze dne 21. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 2906/22). 17. Ústavní soud připomíná, že v insolvenčním řízení platí zásada, že rozhodování o podstatných otázkách je svěřeno insolvenčním věřitelům a insolvenční soud je pouze dohlížitelem nad jejich vůlí. Insolvenční zákon poskytuje věřitelským orgánům velkou míru autonomie, jde-li o rozhodování o postupu v insolvenčním řízení, přičemž ingerence státu (soudu) se často omezuje jen na přezkoumání některých jejich rozhodnutí. S tím úzce souvisí i rozsah procesních práv účastníků řízení, kdy insolvenční zákon ve vztahu k věřitelským orgánům (ať již jde o hlasovací práva, jejich utváření a personální obsazení, anebo o rozhodování v nich) přiznává dlužníkovi, na rozdíl od věřitelů, procesní práva jen velmi omezeně. Nepochybně je tomu tak proto, že věřiteli spoluutvářený průběh insolvenčního řízení má (může mít) dopad na jejich hmotněprávní pozici; ostatně dosažení rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů je jednou z hlavních zásad insolvenčního řízení [§ 5 písm. a) insolvenčního zákona; srov. dále usnesení ze dne 20. 3. 2024 sp. zn. II. ÚS 3055/23]. 18. V ústavní stížnosti stěžovatelka požaduje přezkum usnesení o přiznání hlasovacích práv, na které přímo navázalo napadené usnesení insolvenčního soudu. Na posouzení otázky přípustnosti ústavní stížnosti v této části se uplatní závěry vyplývající ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 41/2015 (ST 41/77 SbNU 963), na které navázal Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 4 2015 sp. zn. I. ÚS 1549/11 (N 83/77 SbNU 197). Z výše citovaného stanoviska i z nálezu vyplývá, že ústavní stížnost směřující proti samotným rozhodnutím o hlasovacím právu věřitelů není přípustná. Z těchto důvodů zaujal Ústavní soud právní názor, že ani u ústavní stížnosti směřující proti usnesení insolvenčního soudu, kterým bylo rozhodnuto o hlasovacím právu přihlášeného věřitele na schůzi věřitelů, podmínka přípustnosti ústavní stížnosti není naplněna a ústavní stížnost proti takovému rozhodnutí o přiznání hlasovacích práv věřitelům je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí schůze věřitelů je přípustná jen tehdy, nenásleduje-li potvrzení jejího rozhodnutí ze strany insolvenčního soudu [srov. k tomu odst. 47 a 48 odůvodnění nálezu ze dne 23. 4 2015 sp. zn. I. ÚS 1549/11, dále též nálezy ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1824/13 (N 132/73 SbNU 971), ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3112/13 (N 58/73 SbNU 139), body 28, 30 a 32, ze dne 3. 9. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2372/11 (N 146/66 SbNU 219), body 18 a 22, či usnesení ze dne 1. 7. 2021 sp. zn. III. ÚS 1436/21, ze dne 16. 12. 2021 sp. zn. I. ÚS 3201/21, ze dne 8. 9. 2021 sp. zn. III. ÚS 2265/21, ze dne 29. 11. 2022 sp. zn. III. ÚS 2708/22, body 10 až 15, ze dne 23. 8. 2022 sp. zn. II. ÚS 3045/21 či ze dne 13. 9. 2023 sp. zn. I. ÚS 1350/22, body 13, 14 a 18]. Závěr o hlasovacích právech se promítá do rozhodnutí přijatých na schůzi věřitelů. Správnost rozhodnutí o hlasovacích právech věřitele proto insolvenční soud přezkoumá v prvním následujícím usnesení. 19. V nyní posuzované věci je s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost proti rozhodnutí insolvenčního soudu, kterým byla potvrzena volba schůze věřitelů, přípustná, a na základě takové ústavní stížnosti se může Ústavní soud zabývat i rozhodnutím o (ne)přiznání hlasovacích práv v insolvenčním řízení. To však neznamená, že jeho přezkum je neomezený. Ústavní soud je v tomto řízení oprávněn posuzovat pouze to, zda insolvenční soud svým rozhodnutím nebo postupem neporušil ústavně zaručená práva a svobody, což v nyní posuzované věci neshledal. 20. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že insolvenční soud nezohlednil námitky účastníků a přiznal hlasovací práva věřitelům, jejichž pohledávky byly původním insolvenčním správcem popřeny. Stěžovatelka nesouhlasí s volbou zástupce věřitelů (věřitelského výboru) provedenou na schůzi věřitelů a potvrzenou usnesením insolvenčního soudu, a dále s rozhodnutím o jmenování nové insolvenční, rovněž potvrzeným insolvenčním soudem. Tato rozhodnutí nepodléhají přezkumu Ústavním soudem z hlediska samotného hlasování jednotlivých věřitelů. Vyslovení konkrétního stanoviska věřitele při hlasování je jeho právem, které nemusí žádným způsobem zdůvodňovat. Přezkum Ústavního soudu se tak zaměřuje pouze na procesní postup insolvenčního soudu, který přijetí rozhodnutí předcházel, a omezuje se pouze na to, zda v postupu insolvenčního soudu nelze v případě těchto rozhodnutí zjistit přítomnost zjevné libovůle. V něm nebyly shledány projevy svévole, které by byly v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a zakládaly důvodnost ústavní stížnosti. Usnesení o hlasování přijaté na schůzi věřitelů, na něž ústavní stížností napadené usnesení navazuje, těmto minimálním ústavněprávním požadavkům dostojí (srov. usnesení ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 1467/19 či ze dne 23. 8. 2022 sp. zn. II. ÚS 3045/21). 21. Ústavní soud přisvědčuje stěžovatelce, že odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu je stručné, to však neznamená, že je nepřezkoumatelné. Insolvenční soud v bodech 3 až 5 konstatoval, že neshledal žádný důvod podle § 59 odst. 2 insolvenčního zákona, pro který by volba členů věřitelského výboru byla vyloučena, a proto ji potvrdil. Dále rekapituluje, že schůze věřitelů byla usnášeníschopná a většinou přítomných hlasů s právem hlasovat byl odvolán z funkce původní insolvenční správce a jmenována nová insolvenční správkyně. Uzavírá, že také tuto volbu potvrdil, neboť nebyly shledány důvody pro její nepotvrzení. Napadené usnesení krajského soudu je třeba posuzovat společně s protokolem o přezkumném jednání a schůzi věřitelů. Z něj je zřejmé, že přítomná samosoudkyně, která následně vydala napadené usnesení, rozhodla o přiznání hlasovacích práv poté, co se vyjádřila stěžovatelka i věřitelé, kteří jsou vedlejšími účastníky tohoto řízení, i původní insolvenční správce. Své rozhodnutí samosoudkyně na schůzi zdůvodnila dosavadním průběhem řízení. Uvedla, že zákon nedává soudu kritéria, jak rozhodnout o hlasovacích právech popřených věřitelů, resp. věřitelů, jejichž pohledávka zatím nebyla zjištěna. Je proto třeba vycházet z konkrétních okolností a přihlédnout k důvodům, které vedly insolvenčního správce k popření pohledávek. Dodala, že zároveň základním pravidlem je, že na schůzi věřitelů hlasovací práva vykonávají přítomní zjištění věřitelé. Soud zejména zohlednil průběh řízení před úpadkem a rozhodnutí insolvenčního soudu, odvolacího soudu o zjištění úpadku, kdy byly osvědčeny dílčí pohledávky (viz str. 14 protokolu). Původní insolvenční správce přitom neupozorňoval na to (jak namítala společnost ARMANAK CZ s. r. o.), že může insolvenční řízení ovládnout skupina věřitelů s nepopřenými pohledávkami, ale na to, že se profilují dvě skupiny věřitelů (společnost ARMANAK CZ s. r. o., a na druhé straně ostatní), proto považoval za vhodné, aby měly hlasovací práva obě skupiny věřitelů nebo žádný z nich. Jak bylo uvedeno výše, způsob jakým věřitelé následně na schůzi hlasovali, je jejich právem, věřitelé nemusejí své hlasování nijak zdůvodňovat. 22. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že dne 1. 12. 2025 podala návrh na zrušení či odvolání věřitelského výboru (uveřejněný v insolvenčním rejstříku dne 2. 12. 2025), o kterém dosud nebylo insolvenčním soudem rozhodnuto. Podle § 63 odst. 3 insolvenčního zákona může insolvenční soud z důležitých důvodů odvolat věřitelský výbor nebo některého z jeho členů a náhradníků, přičemž tak může učinit i bez návrhu. Návrh k postupu podle § 63 odst. 3 insolvenčního zákona může podat kterýkoli účastník řízení (srov. § 14 insolvenčního zákona). Otázkou, zda může dlužník navrhnout odvolání věřitelského výboru nebo některého z jejich členů (§ 63 odst. 3 insolvenčního zákona) se Ústavní soud zabýval v usnesení ze dne 20. 3. 2024 sp. zn. II. ÚS 3055/23. Dospěl k závěru, že v praxi tato otázka nebyla řešena a komentářová literatura jednoznačné stanovisko nezaujala, zpravidla ale aktivní legitimaci přiznává věřitelům a insolvenčnímu správci (srov. i § 31 odst. 1 insolvenčního zákona; viz dále usnesení ze dne 31. 7. 2012 sp. zn. II. ÚS 885/12, usnesení ze dne 2. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 3484/16, usnesení ze dne 16. 12. 2021 sp. zn. I. ÚS 3201/21 či usnesení ze dne 29. 3. 2022 sp. zn. I. ÚS 3225/21). 23. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá i podjatost insolvenční správkyně. Poukazuje na to, že insolvenční správkyně svoji podjatost sama namítala, avšak insolvenční soud návrh usnesením ze dne 6. 3. 2026 č. j. KSUL 71 INS 16192/2023-B-30 zamítl. Proti tomuto usnesení podaly insolvenční správkyně i stěžovatelka odvolání, o němž nebylo doposud rozhodnuto. V návaznosti na to stěžovatelka podala dne 13. 3. 2026 námitku podjatosti insolvenční správkyně pro celé insolvenční řízení a současně podala návrh na zproštění insolvenční správkyně funkce. Stěžovatelka navrhla, aby insolvenční soud zprostil insolvenční správkyni funkce ve smyslu § 32 odst. 1 insolvenčního zákona, případně aby insolvenční správkyni odvolal podle § 31 odst. 1 insolvenční zákona. K podané ústavní stížnosti stěžovatelka přiložila stejnopisy odvolání proti výše uvedenému usnesení krajského soudu ze dne 6. 3. 2026 č. j. KSUL 71 INS 16192/2023-B-30 a námitky podjatosti insolvenční správkyně, jakož i návrh na zproštění funkce insolvenční správkyně. 24. Podle § 31 odst. 1 insolvenčního zákona může z důležitých důvodů, které nemají původ v porušení povinností insolvenčního správce, insolvenční soud na návrh insolvenčního správce nebo věřitelského orgánu anebo i bez tohoto návrhu odvolat insolvenčního správce z funkce. Podle § 32 odst. 1 insolvenčního zákona může insolvenční soud na návrh věřitelského orgánu nebo dlužníka anebo i bez návrhu insolvenčního správce, který neplní řádně své povinnosti nebo který nepostupuje při výkonu své funkce s odbornou péčí nebo který závažně porušil svou povinnost, jeho funkce zprostit. V usnesení ze dne 27. 2. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2433/19 Ústavní soud vyslovil, že nevidí žádný důvod k případné ochraně dlužníka, protože určení osoby insolvenčního správce je, jak patrno z § 29 odst. 1 insolvenčního zákona, záležitostí věřitelů (bod 15); k tomu dodal, že není orgánem, který by měl dohlížet na zákonnost probíhajícího insolvenčního řízení, či plnit roli jakési "náhradní" odvolací instance tam, kde podání tohoto opravného prostředku insolvenční zákon neumožňuje (bod 18). K tomuto názoru se připojil Ústavní soud v usnesení ze dne 16. 2. 2021 sp. zn. III. ÚS 2469/19, kterým rozhodoval o ústavní stížnosti insolvenčního dlužníka ve stejné insolvenční věci (srov. též usnesení ze dne 20. 3. 2024 sp. zn. II. ÚS 3055/23). 25. Se zřetelem k výše uvedenému není předmětem přezkumu insolvenčního, natož Ústavního soudu správnost nebo vhodnost odvolání původního insolvenčního správce, volba nové insolvenční správkyně ani volba věřitelského výboru (srov. nález ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1549/11, bod 74, či usnesení sp. zn. IV. ÚS 2131/24, bod 12). Ústavní soud konstatuje, že výroky o ustanovení nové insolvenční správkyně a o volbě věřitelského výboru vycházejí z rozhodnutí věřitelů a krajský soud jen potvrdil jejich vůli. Přitom pouze zkontroloval, zda byly splněny formální náležitosti pro jejich přijetí. 26. V předmětné věci, jak výše bylo uvedeno, jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry krajského soudu, k nimž dospěl v rámci tzv. dohlédací činnosti nad průběhem insolvenčního řízení. 27. Volba zástupce věřitelů, resp. věřitelského výboru, jakož i rozhodování o možnosti odvolat insolvenčního správce, jsou v insolvenčním řízení obligatorní částí první schůze věřitelů, přičemž rozhodnutí byla přijata věřiteli oprávněnými na schůzi věřitelů hlasovat. Následný postup insolvenčního soudu, kterým byla potvrzena přijatá rozhodnutí, není projevem svévole, ale procesním postupem plynoucím z insolvenčního zákona. Ústavní soud přitom v tomto postupu neshledal žádné pochybení nepřípustně zasahující do základních práv stěžovatelky (srov. obdobně usnesení ze dne 9. 4. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2131/24). 28. Ústavní soud uzavírá, že neshledal, že by postup insolvenčního soudu bylo možné považovat za svévolný nebo jinak excesivní. Argumentace stěžovatelky vesměs postrádá ústavněprávní rozměr, toliko předkládá vlastní interpretaci podústavního práva a judikatury (srov. obdobně usnesení ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 1467/19). 29. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech krajského soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup, a proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah. 30. Proti napadenému usnesení krajského soudu podala i společnost ARMANAK CZ s. r. o. ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2026 sp. zn. I. ÚS 834/26 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se Ústavní soud zabýval v podstatě stejnými námitkami, jako v nyní posuzované věci. 31. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 32. S ohledem na výše uvedené závěry neshledal Ústavní soud důvod k vyhovění návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu. Ústavní soud o tomto návrhu nerozhodoval samostatným usnesením, když o podané ústavní stížnosti rozhodl v krátké době po jejím obdržení a odstranění vad podání. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. května 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu