Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele M. T., t. č. ve vazbě ve Věznici Brno - Bohunice, zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, sídlem Lidická 960/81, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2026, č. j. 8 To 526/2025-23, a usnesení Okresního soudu Brno - venkov ze dne 24. 11. 2025, č. j. 2 Nt 1204/2025-10, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno - venkov, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství Brno - venkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 8 odst. 1, odst. 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je obviněn ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit dvěma skutky. Napadeným usnesením Okresního soudu Brno - venkov (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel vzat do vazby z důvodu existence vazebních důvodů podle § 67 písm. a), b), c) trestního řádu. Vazební důvod vazby útěkové okresní odůvodnil hrozbou vysokým trestem v trvání od 8 do 12 let, který stěžovateli reálně hrozí, neboť v minulosti byl opakovaně trestán a byl mu i uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Stěžovatel je nezaměstnaný a nemá v České republice významnější osobní vazby, je bezdětný. Jde-li o důvod vazby koluzní, okresní soud uzavřel, že spolu se stěžovatelem byl obviněn i V. P. a důkazy dosud ve věci provedené nasvědčují tomu, že trestná činnost byla páchána více osobami. U stěžovatele je tak dáno důvodné podezření, že operuje v rámci větší skupiny osob, která se zabývá výrobou a distribucí drog. Osoby podílející se na této činnosti jsou přitom z velké části nevyslechnuté a některé i neustanovené, a proto hrozí bezprostřední obava, že bude chtít působit na dosud nevyslechnuté svědky a potenciální pachatele. Konečně důvod vazby předstižné okresní soud shledal v tom, že stěžovatel je recidivista. V České republice byl celkem 15krát soudně trestán. Sám potvrdil, že je uživatelem návykových látek. K trestné činnosti se vrátil toliko pár měsíců po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel se nachází v oddlužení a s živobytím mu pomáhá jeho matka. Existuje tedy důvodné podezření, že trestnou činností by si stěžovatel mohl obstarávat prostředky pro své živobytí. 3. Stěžovatel napadl usnesení okresního soudu stížností, jež byla Krajským soudem v Brně (dále jen "krajský soud") jako nedůvodná zamítnuta podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu, neboť krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel namítá, že byl vzat do vazby, aniž by byly zjištěny skutečnosti významné pro takové rozhodnutí. Uvádí, že při vazebním zasedání nebylo nic prokazováno. Ve vazebním zasedání byl toliko přednesen návrh státního zástupce a poté byl vyslechnut stěžovatel. Listiny, na které soudy odkazují v napadených usneseních, nebyly provedeny k důkazu. Státní zástupce toliko odkazoval na usnesení o zahájení trestního stíhání. 5. Okresní soud rozhodl v rozporu se zásadou kontradiktornosti řízení, neboť vydal své rozhodnutí na základě listin, na něž nebylo ani jednou ze stran odkázáno a které nebyly navrženy k důkazu. Tímto okresní soud zároveň zkrátil procesní práva stěžovatele a zejména pak možnost jeho procesní obrany. 6. Stěžovatel dále zpochybňuje důkazy plynoucí z prohlídky vozidla obviněného V. P. pro jejich zjevnou nevěrohodnost. Protokol o domovní prohlídce i na něj navazující listiny totiž obsahují zjevné vnitřní rozpory, zejména jde-li o brutto množství nalezených tablet, které je rozdílně uvedeno v příkazu k domovní prohlídce a v protokolu o provedení domovní prohlídky. K protokolu o provedení domovní prohlídky je pak připojena fotodokumentace, která je však v přímém rozporu s obsahem protokolu i s usnesením o zahájení trestního stíhání. Stěžovatel považuje domovní prohlídku za nezákonnou, neboť neměla být vůbec provedena. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele. 9. U vazebních řízení Ústavní soud opakovaně judikuje, že jsou to především obecné soudy, které se znalostí konkrétní trestní věci, stadia, ve kterém se nachází, a na základě znalosti všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Vzhledem ke svému postavení se Ústavní soud v zásadě přehodnocováním existence či neexistence vazebních důvodů nezabývá. Do rozhodnutí obecných soudů se cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky [srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145), sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235), sp. zn. III. ÚS 121/02 ze dne 6. 6. 2002 (N 68/26 SbNU 203), sp. zn. I. ÚS 585/02 ze dne 7. 4. 2005 (N 77/37 SbNU 83), sp. zn. III. ÚS 1926/10 ze dne 24. 8. 2010 (N 169/58 SbNU 469)]. 10. Stěžovatel svou ústavní stížností zpochybňuje zejména průběh vazebního zasedání, kdy byl údajně zkrácen na svých právech tím, že nebyly prokázány rozhodné skutečnosti, neboť neproběhlo žádné relevantní dokazování a tím byla stěžovateli zároveň upřena kontradiktornost vazebního zasedání. Ústavní soud se však s těmito argumenty nemůže ztotožnit. Z protokolu o vazebním zasedání vyplývá, že stěžovatel sice nevypovídal ke skutku, avšak vypovídal poměrně obsáhle ke svým osobním, rodinným a majetkovým poměrům, přičemž významná část argumentace okresního soudu, který vzal stěžovatele do vazby, čerpá právě z informací, které ke své osobě poskytl stěžovatel při svém výslechu při vazebním zasedání. Není pravdou, že by stěžovatel nebyl seznámen s důkazním materiálem, na základě něhož soudy o vzetí do vazby rozhodly, neboť obhájce stěžovatele sám při vazebním zasedání uvedl, že je seznámen se spisem, resp. s jeho částí. S usnesením o zahájení trestního stíhání byl stěžovatel taktéž seznámen a srozuměn, neboť vzetí do vazby je podmíněno zahájením trestního stíhání, tzn. i seznámením obviněného s předmětem obvinění. Jde-li o rozsah dokazování při vazebním zasedání, je nutno zdůraznit, že nejde o rozhodování o vině a trestu, tj. nejde o obdobu hlavního líčení, ale rozhoduje se zde o naplnění vazebních důvodů a o přezkoumání, zda je dáno alespoň důvodné podezření, že obviněný spáchal trestnou činnost, z níž je obviněn. Ve stěžovatelově věci tyto podmínky bezesporu byly naplněny. Kontradiktornost stěžovateli upřena nebyla, když se prostřednictvím svého obhájce vyjádřil ke svému obvinění i k naplnění vazebních důvodů. Návrhy na doplnění dokazování, byl-li stěžovatel toho názoru, že dokazování je nedostatečné, vznést mohl, avšak nevznesl. 11. Příkaz k domovní prohlídce, jakož i příkaz k prohlídce jiných prostor naplňují požadavky zákona. Jde-li o dílčí rozpory mezi příkazem k domovní prohlídce a protokolem o jejím provedení, Ústavní soud není nyní povolán tyto rozpory zkoumat, když to je úkolem orgánů činných v trestním řízení, které budou důkazní materiál dále analyzovat. Stěžovatel tyto námitky může vznést v průběhu přípravného řízení, jakož i v dalších fázích trestního řízení. Z pohledu Ústavního soudu jsou napadená vazební rozhodnutí podložena zákonným důvodem a nejsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky. 12. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. května 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu