Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Dagmar Klugarové, zastoupené Mgr. Martinem Trojanem, advokátem, sídlem Na Příkopě 857/18, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2025 č. j. 26 Cdo 2384/2025-155, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2025 č. j. 72 Co 19/2025-100 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. června 2024 č. j. 37 C 58/2024-75, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a Janky Kopecké a Lucie Junové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 12, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i v čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále navrhla, aby Ústavní soud v souladu s § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí. 3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil stěžovatelce jako žalované povinnost vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku v tomto rozsudku specifikovaný byt (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Takto obvodní soud rozhodl o žalobě, kterou vedlejší účastnice odůvodnily tvrzením, že nájem stěžovatelky skončil dne 31. 12. 2023 a od té doby užívá jejich byt neoprávněně a na jejich výzvy k vyklizení nereaguje. 4. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku I. o věci samé pouze co do lhůty k vyklizení, jinak tento výrok i nákladový výrok II. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). 5. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zčásti pro vady a zčásti jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). 6. Výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka ústavní stížností nenapadla. Byť stěžovatelka výslovně petitem ústavní stížnosti nenavrhuje zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že napadá jak v záhlaví uvedené rozhodnutí městského soudu a obvodního soudu, tak i toto navazující usnesení Nejvyššího soudu. Toto usnesení Nejvyššího soudu přitom stěžovatelka označila způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatelku vyzývat k upřesnění petitu [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 a ze dne 7. 12. 2004 sp. zn. IV. ÚS 406/04 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz); dále viz rozsudek Evropského soudu pro lidská zpráva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004 č. 57567/00]. II. Argumentace stěžovatelky 7. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že soudy nepřihlédly k délce, stabilitě a dlouhodobosti jejího bydlení, k její sociální i životní situaci ani k tvrzenému zneužití práva na straně vedlejších účastnic. Obvodní soud ani městský soud se dostatečně nevypořádaly s tím, že v předmětném bytě bydlí nepřetržitě od roku 2004, že v něm má po více než dvacet let svůj domov, rodinné a sociální zázemí, že byt po celou dobu řádně užívá a řádně hradí veškeré úhrady s užíváním bytu spojené a že zásah do jejího bydlení představuje mimořádně intenzivní zásah do její osobní sféry. Stěžovatelka poukazuje na to, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva představuje vyklizení obydlí jeden z nejzávažnějších zásahů do základních práv jednotlivce, a musí proto vždy obstát v testu proporcionality. Ústavní soud opakovaně judikuje, že při rozhodování o vyklizení obydlí je nezbytné zohlednit konkrétní okolnosti případu, zejména délku a charakter užívání obydlí, existenci sociálních a rodinných vazeb k danému místu a intenzitu zásahu do soukromého života dotčené osoby. Mechanická aplikace podústavního práva bez takového poměřování je protiústavní (srov. např. nález ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05 (N 80/41 SbNU 59) či nález ze dne 7. 12. 2005 sp. zn. IV. ÚS 412/04 (N 223/39 SbNU 353). 8. Soudy se podle stěžovatelky rovněž nevypořádaly s jejím tvrzením, že jí svědčí právní titul k užívání předmětného bytu na základě konkludentně uzavřené smlouvy o nájmu. Nevypořádaly se ani s jejím tvrzením, že vztah mezi stěžovatelkou a vedlejšími účastnicemi má spotřebitelský rozměr, v němž jsou vedlejší účastnice "jako součást okruhu spoluvlastníků" podnikateli a stěžovatelka spotřebitelem. Soudy nezohlednily, že stěžovatelka jako spotřebitel je v postavení slabší strany. Soudy neprovedly ani ústavně relevantní posouzení otázky, zda výkon vlastnického práva vedlejších účastnic není v konkrétních okolnostech dané věci zjevně excesivní, svévolný nebo zneužívající. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu jsou obecné soudy povinny při střetu základních práv nejprve rozpoznat, o která základní práva v předmětné věci jde. Soudy se nevypořádaly s tvrzením stěžovatelky, že žaloba na vyklizení nebyla výkonem vlastnického práva sledujícím legitimní ochranu majetku, nýbrž prostředkem nátlaku a sankce za to, že se bránila proti nepravdivému vyúčtování služeb a odmítla uhradit fiktivní nedoplatek. Stěžovatelka namítá, že možné zneužití vlastnického práva k nátlaku a aprobaci jednání naplňujícího formální znaky trestného činu podvodu ve smyslu § 209 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ze strany vedlejších účastnic vedlo k ústavně nepřijatelnému výsledku. Zásah do práv stěžovatelky byl mimořádně intenzivní a v rozporu s dobrými mravy. 9. K porušení práv stěžovatelky došlo rovněž v procesní rovině, a to tím, že obvodní soud ani městský soud se nevypořádaly s jejími námitkami a důkazními návrhy - dokonce nevyslechly ani Richarda Kopeckého jako jednoho ze spoluvlastníků, resp. pronajímatele. Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatelky odmítl, aniž by se meritorně zabýval právními otázkami obsaženými v jejím dovolání. Stěžovatelka poukazuje na to, že Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 451/23 (N 123/119 SbNU 165) konstatoval, že procesní předpisy musí být aplikovány tak, aby na účastníky nebyly kladeny nepřiměřené požadavky; takový postup představuje denegatio iustitiae. Nejvyšší soud neodmítl dovolání proto, že by neobsahovalo právní otázku, ale proto, že "nebylo formulováno ve formálně rigidním schématu, které přesahuje smysl zákonných požadavků na dovolání". Uvedeným postupem Nejvyššího soudu došlo k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. 10. Stěžovatelka současně navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, neboť jejich výkon by pro ni znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká může vzniknout jiným osobám. Výkon rozsudku na vyklizení by totiž vedl k okamžité ztrátě bydlení stěžovatelky, tedy k zásahu do jejího práva na obydlí, soukromý a rodinný život podle čl. 10 odst. 2 a čl. 12 Listiny i čl. 8 Úmluvy. Stěžovatelka má v bytě své dlouhodobé životní, sociální i rodinné zázemí a ztráta tohoto bydlení by pro ni představovala zásah mimořádné intenzity, jehož následky by byly obtížně napravitelné nebo zcela nevratné. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 13. V předmětné věci se městský soud ztotožnil s obvodním soudem, že žaloba vedlejších účastnic je důvodná. Městský soud vyšel z dokazování provedeného obvodním soudem a po zopakování dokazování měl za prokázané, že účastnice řízení se již v nájemní smlouvě ze dne 24. 11. 2024 dohodly na vyloučení možnosti konkludentního prodloužení nájmu bytu. Poukázal na to, že v závěrečném ustanovení smlouvy je navíc zdůrazněno, že jakékoli změny obsahu nebo doplnění smlouvy mohou být učiněny pouze písemnou formou. Městský soud uzavřel, že bylo-li zřejmé, že právo stěžovatelky užívat byt vedlejších účastnic po uplynutí smlouvou sjednané doby nájmu, tj. do 31. 12. 2023, neexistovalo, bylo nadbytečné doplňovat dokazování výpovědí stěžovatelkou navrženého spoluvlastníka nemovitosti, který ani nebyl účastníkem smlouvy, nebo listinnými důkazy o (ne)správnosti vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu za rok 2022. Městský soud vysvětlil, že žádný ze stěžovatelkou navržených důkazů nebyl způsobilý vyvrátit tvrzení vedlejších účastnic, že ke konkludentnímu prodloužení nájmu bytu nedošlo, neboť výpověď navrženého svědka i předkládané listinné důkazy nemají relevantní souvislost s dohodou účastnic o nájmu bytu a jejich následným chováním, ani nejsou způsobilé ověřit nebo vyvrátit tvrzení vedlejších účastnic. Navíc tvrzení vedlejších účastnic, které chtěla stěžovatelka vyvrátit, bylo v dosavadním řízení prokázáno. Uvedené závěry městského soudu považuje Ústavní soud za ústavně konformní. 14. Jde-li o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud ve svých rozhodnutích [srov. např. nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527)] vyslovil, že čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci. Tyto požadavky mají sloužit především k zajištění řádného chodu spravedlnosti a ochraně právní jistoty účastníků právních vztahů. 15. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky (srov. usnesení ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1522/20). 16. Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, č. 460/2017 Sb.) Ústavní soud uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka ve svém dovolání vymezit předpoklady přípustnosti dovolání a důvod dovolání (srov. § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). 17. Mezi povinné náležitosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř., patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Důvod dovolání (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolatel dále tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - musí konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Ve všech případech musí jít o řešení určité otázky hmotného či procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí (§ 237 o. s. ř.). 18. Při vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) jde o výběr jedné ze situací uvedených v § 237 o. s. ř., tedy že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, že předestřená otázka v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, je jím rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. V dovolání proto musí být uvedeno, o který z těchto případů jde, případně od které ustálené rozhodovací praxe se napadené rozhodnutí odchyluje. Dovolatel nesplní tuto náležitost pouhým odkazem na uvedené ustanovení ani přepisem zákonné dikce, neodůvodní-li zároveň konkrétně, v čem přípustnost dovolání spočívá. Nepostačuje tedy pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části), dovolatel musí vysvětlit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a z jakých důvodů. Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Přípustnost dovolání lze podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu [srov. již uvedené stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, dále nález ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16 (N 205/83 SbNU 269) nebo nález ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 2478/18 (N 23/98 SbNU 299)]. 19. Nesplní-li dovolatel tuto svoji základní argumentační povinnost, Nejvyšší soud odmítne dovolání v daném bodě jako vadné, jelikož pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat (přitom je obsahovým vymezením a právní konstrukcí uplatněného dovolacího důvodu vázán). Nejvyšší soud se trváním na dodržení náležitostí dovolání nedopouští přepjatého formalismu, neboť jeho rolí není přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední (k tomu srov. obdobně např. usnesení ze dne 28. 7. 2020 sp. zn. I. ÚS 1744/20, zejm. body 10 a 13). K zákonem vymezeným vadám řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř., pak může přihlédnout tehdy, je-li dovolání vyhodnoceno již jako přípustné (srov. usnesení ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1522/20). 20. V posuzované věci dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podané dovolání je zčásti vadné, neboť stěžovatelka v dovolání řádně neuvedla, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., přičemž ani z obsahu dovolání nelze dovodit, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Z přiloženého dovolání i z napadeného usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud zjistil, že uvedený závěr Nejvyššího soudu z hlediska ústavnosti obstojí, neboť v napadeném usnesení poukázal na to, že stěžovatelka v dovolání předložila k dovolacímu přezkumu otázky "zneužití práva a konfliktu základních práv", "práva na spravedlivý proces" a sjednání "konkludentní smlouvy"; k přípustnosti dovolání pouze obecně uvedla, že "odvolací soud nereflektoval ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího a Ústavního soudu". Nejvyšší soud přiléhavě poukázal na to, že v dovolání není specifikována žádná "ustálená judikatura", od níž se měly soudy nižších stupňů při řešení uvedených otázek odchýlit. Proto shledal dovolání v této části vadným. 21. K dovolací námitce vztahující se k § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, Nejvyšší soud vysvětlil, že otázkou, zda v této věci nejde ze strany vedlejších účastnic o zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany, se městský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí zabýval, přihlédl přitom ke všem zjištěným rozhodným okolnostem a své závěry odůvodnil. Zohlednil zejména, že vedlejší účastnice uzavřely se stěžovatelkou smlouvu o nájmu na dobu určitou, dohodly se v ní na vyloučení možnosti konkludentního prodloužení nájmu a opakovaně stěžovatelku informovaly, že nemají zájem o obnovení či prodloužení nájemního vztahu. Jeho úvaha přitom s ohledem na provedené dokazování a učiněná skutková zjištění není zjevně nepřiměřená. A právě jen v případě její zjevné nepřiměřenosti by ji bylo možné v dovolacím řízení zpochybnit. Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. ani pro řešení otázky "nájmu bytu jako spotřebitelské smlouvy". Tvrzení o tom, že vedlejší účastnice jako pronajímatelky uzavřely smlouvu o nájmu bytu jako podnikatelky, stěžovatelka poprvé zmínila až v dovolání, čímž zároveň uplatnila tzv. skutkové novoty; v dovolacím řízení však platí zákaz skutkových novot (srov. § 241a odst. 6 o. s. ř.). Nejvyšší soud vysvětlil, že pouhý odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 34/09 (zabývající se v obecné rovině kolizí základních práv) bez jakékoli vazby na konkrétní závěry městského soudu, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, a jedno ze čtyř hledisek přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., nelze pokládat za údaj (tvrzení) o tom, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Konečně uzavřel, že námitky stěžovatelky týkající se správnosti vyúčtování služeb za rok 2022 nejsou relevantní s ohledem na to, že správnost vyúčtování nebyla předmětem tohoto řízení a městský soud ani obvodní soud na takto postavené otázce svoje rozhodnutí nezaložily, když ani neměly důvod se jí zabývat. Nejvyšší soud tedy postupoval ústavně konformním způsobem, když dovolání stěžovatelky odmítl z části jako vadné a zčásti jako nepřípustné. 22. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy ohledně její povinnosti vyklidit předmětný byt. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry obvodního soudu, městského soudu a Nejvyššího soudu. 23. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se předmětnou věcí i námitkami stěžovatelky řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, přičemž městský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí pečlivě a přesvědčivě vysvětlil, z jakých důvodů neprovedl stěžovatelkou navržené důkazy. Obecné soudy na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud ústavně konformním způsobem vysvětlil, z jakých důvodů není dovolání stěžovatelky přípustné, resp. je vadné. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly v předmětné věci rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, a proto na tato rozhodnutí odkazuje. 24. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, ani přílišný formalistický postup, a proto neshledal důvod pro svůj případný kasační zásah. 25. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 26. S ohledem na výše uvedené neshledal Ústavní soud důvod k vyhovění návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. O tomto návrhu nerozhodoval samostatným usnesením, když o podané ústavní stížnosti rozhodl v krátké době po jejím obdržení. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. května 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu