Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatele L. R., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Josefem Coganem, advokátem, sídlem Pražská 617, Nová Paka, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 782/2025-382 ze dne 16. září 2025, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 5 To 138/2025-340 ze dne 28. května 2025 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě č. j. 10 T 7/2025-305 ze dne 2. dubna 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Jihlavě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Okresní soud v Jihlavě uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 a odst. 2 písm. a) téhož zákona a návodu k přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 24 odst. 1 písm. b) k § 346 odst. 2 písm. a) téhož zákona, za které byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 let se zařazením do věznice s ostrahou. 3. Skutku se stěžovatel ve stručnosti dopustil tím, že požadoval po své matce (poškozená) vydání částky 36 000 Kč, kterou mu měla po dobu výkonu trestu odnětí svobody stěžovatele našetřit z peněz pro dceru stěžovatele (kterou má poškozená v náhradní rodinné péči). Stěžovatel po matce, oslovované přitom hrubě vulgárně, požadoval "dej mi ty peníze, nebo tě tady zabiju, kopnu tě", výhružky opakoval, máchal pěstmi, naznačoval možný útok. Přečinu výtržnictví se dopustil tak, že v osobním motorovém vozidle plivnul matce za levé ucho a při vystupování z vozidla ji udeřil pěstí do oblasti hlavy a útok doprovázel urážkami, ať matka chcípne. Konečně návodu k přečinu křivé výpovědi se dopustil tak, že při 42 telefonních hovorech z vazební věznice úmyslně matku nabádal k zásadní změně svědecké výpovědi ve věci trestního stíhání pro dva výše vymezené skutky. Matka následně před policejním orgánem uvedla, že jí stěžovatel nijak a ničím nevyhrožoval (o její trestní odpovědnosti za tento skutek soudy rozhodují samostatně). 4. Krajský soud odvolání stěžovatele napadeným usnesením zamítl. 5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. 6. Stěžovatel má za to, že v jeho věci došlo ke kumulaci více vad, které narušily spravedlnost řízení jako celku. Zpochybňuje právní kvalifikaci skutku obecnými soudy a namítá, že se Nejvyšší soud dopustil libovůle. Nejvyšší soud označil výrok o vině v podstatné části týkající se částky za nevýstižný a dotvořil v neprospěch stěžovatele problematický skutkový základ, že stěžovatel chtěl "nějaké peníze". Za takové situace nemohl existovat úmysl zmocnit se věci bezprostředně. Nejvyšší soud tak změnil skutkové okolnosti rozhodné pro rozlišení mezi loupeží a jinou právní kvalifikací, rozšířil trestní odpovědnost stěžovatele v rozporu se zákazem extenzivního výkladu v neprospěch stěžovatele, porušil právo stěžovatele na soudní ochranu a presumpci neviny. 7. Stěžovatel dále tvrdí, že obecné soudy zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces. Uvádí, že po celou dobu řízení namítal zásadní a zjevně excesivní rozpor skutkových zjištění soudů s provedenými důkazy, především se svědeckými výpověďmi. Zaprvé, svědecká výpověď matky podle stěžovatele popírá znak bezprostřednosti, jelikož stěžovatel nepožadoval okamžité vydání peněz - pouze jí vyčítal, že mu je nenašetřila. Jinými slovy reagoval na minulost a nepožadoval vydání existující věci bezprostředně. Obsah klíčového důkazu - svědeckou výpověď matky - obecné soudy ignorovaly, a skutková věta, že požadoval vydání 36 000 Kč bezprostředně (ač věděl, že je nenašetřila), tomuto důkazu zásadně odporuje. Zadruhé, výpovědi druha a vnučky poškozené postrádají věrohodnost a jsou procesně oslabeny, jelikož byly koordinovány a ovlivněny druhem poškozené, který má ke stěžovateli negativní vztah. Obecné soudy však z výroků o koordinaci výpovědí, a tedy jejich manipulaci, nevyvodily žádné důsledky a nevyhodnotily tyto důkazy se zvýšenou pečlivostí. 8. Konečně podle stěžovatele obecné soudy porušily zásadu in dubio pro reo a presumpci neviny. V souzené věci neodstranily pochybnosti o tom, zda šlo o požadavek na okamžité vydání peněz, nebo agresivní výčitky; zda byl prokázán úmysl zmocnit se cizí věci bezprostředně; zda byly svědecké výpovědi nezávislé a spontánní a zda mohl stěžovatel zpochybnit matku jako klíčovou svědkyni v kontradiktorním výslechu. Okresní soud v rozporu s právem vyjádřit se ke všem důkazům a vyslýchat svědky proti sobě (postupem podle § 209 odst. 1 trestního řádu) tuto reálnou a efektivní možnost stěžovateli odňal. Stěžovatel nemohl matce klást otázky ani prostřednictvím soudu (byť otázky předložil písemně). Tento zásah okresní soud nijak neodůvodnil, ačkoliv výpověď matky byla důkazem proti stěžovateli. 9. Ústavní stížnost je přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady pro řízení o ústavní stížnosti. 10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a vyžádal si od okresního soudu protokoly z hlavního líčení, výpověď poškozené z přípravného řízení a písemné vyhotovení otázek stěžovatele pro výslech poškozené. Dospěl však k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 11. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení. Jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. V řízení o ústavní stížnosti se tedy zásadně nelze domáhat zpochybnění skutkových zjištění a závěrů učiněných obecnými soudy, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Ústavní soud může do jejich rozhodovací činnosti zasáhnout jen v případě tzv. extrémního rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými závěry soudů. Situace, že závěry soudů nelze z obsahu důkazů dovodit při jakékoliv jejich logické interpretaci, však v dané věci nenastala. 12. Jádrem sporu je podle stěžovatele nenašetření peněz pro stěžovatele jeho matkou. Ústavní stížnost tak směřuje výhradně proti výrokům týkajícím se trestného činu loupeže. 13. Neodmyslitelnou součástí práva na spravedlivý proces je právo obžalovaného na úplné projednání věci soudem. To vyžaduje, aby skutková věta obsahovala úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu (nález sp. zn. II. ÚS 83/04 ze dne 6. října 2005, usnesení sp. zn. III. ÚS 734/12 ze dne 28. března 2013, bod 4). Do výroku rozsudku patří okolnosti, které jsou relevantní z hlediska zákonných znaků žalovaného trestného činu, a z hlediska individualizace skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Popis skutku, zejména způsob jeho spáchání, musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Neobsahuje-li skutková věta ve výroku o vině úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty, je porušeno právo obžalovaného na spravedlivý proces. (srov. Gřivna, Tomáš in Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1669). Skutková věta formulovaná v rozsudku okresního soudu z hlediska jasného vymezení skutkového děje v návaznosti na následnou právní kvalifikaci jako zločin loupeže podle Ústavního soudu obstojí. 14. Nejvyšší soud se vyjádřil ke skutkové větě a její výstižnosti ve vztahu k tam vymezené částce, nikoli ke skutkové větě jako celku. Stěžovatel vytváří konstrukci, že výše požadované částky je rozhodná pro právní kvalifikaci skutku, především ve vztahu k bezprostřednosti požadování konkretizované částky. Tím vytrhává z kontextu další části skutkové věty, z nichž je patrné, že pohrůžku bezprostředního násilí neužil proto, aby do budoucna matka peníze šetřila a ty mu poté vydala. Tomu neodpovídá ani slovní formulace zjištěného skutku. Stěžovatel ostatně ani nezmiňuje, jak měl být jeho skutek s ohledem na výše uvedené kvalifikován. Podstatné v souzené věci je, že stěžovatel se dopustil trestného činu v základní skutkové podstatě (bez ohledu na to, zda šlo o 4 000 Kč nebo 36 000 Kč), a objektivní stránka trestného činu naplněna byla, neboť jejím znakem není způsobení škody v určité výši. Ani v usnesení Nejvyššího soudu tak Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. 15. Ústavní soud nepřisvědčil stěžovateli ani v námitce týkající se porušení zásady in dubio pro reo a presumpce neviny. Obsahem pravidla in dubio pro reo je, že jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného (srov. nález sp. zn. I. ÚS 323/23 ze dne 18. dubna 2023, sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. ledna 2009 nebo sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. března 2010). Odůvodnění napadených rozhodnutí však tvoří jednotný celek, který se opírá o skutečnosti svědčící o vině stěžovatele. Ústavní soud neshledává důvod, pro nějž by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat. 16. Stěžovatel svou argumentaci opírá především o odlišné hodnocení jednotlivých důkazů, zejména výpovědi matky. Ve vztahu k námitce týkající se výpovědi matky a nemožnosti klást svědkyni otázky Ústavní soud odkazuje na výpověď matky z přípravného řízení, protokol o hlavním líčení z 19. března 2025 a velmi podrobné odůvodnění rozsudku okresního soudu (body 16, 17 a 20). Obhájce stěžovatele byl výpovědi matky v přípravném řízení přítomen (srov. s. 4 protokolu o výslechu svědka) a mohl jí klást otázky. V hlavním líčení - jehož se obhájce stěžovatele rovněž účastnil - matka jen pouze stručně komentovala pravdivost uvedené výpovědi z přípravného řízení a později změněné výpovědi, a odmítla vypovídat, aby stěžovateli nezpůsobila újmu. Okresní soud následně hodnotil výpověď matky ve vzájemné souvislosti s dalšími důkazy - především telefonickými hovory, jimiž stěžovatel opakovaně naléhal na matku, aby změnila svou výpověď, a diktoval jí obsah nové výpovědi. V postupu okresního soudu Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávního významu nespatřuje. Obsah telefonních hovorů byl nadto dalším z důkazů, z něhož okresní soud při posuzování naplnění subjektivní i objektivní stránky trestného činu loupeže vycházel. Nelze tak ani souhlasit se stěžovatelem, že výpověď jeho matky byla důkazem klíčovým. 17. Stěžovatel se tak spíše pokouší stavět Ústavní soud do role další přezkumné instance, která by měla vlastním hodnocením zkoumat dílčí aspekty jednotlivých důkazů, ač se s nimi nemohla seznámit v jejich autentické podobě (mezi ústavní zásady patří ústnost a přímost důkazního řízení). Taková role nicméně Ústavnímu soudu nepřísluší. Stěžovatel tak v ústavní stížnosti pouze opakuje námitky, které uplatnil již před soudy nižších stupňů, které se s nimi náležitě vypořádaly. Lze na ně proto stručně odkázat (k nezákonnosti důkazu výpověďmi vnučky a druha matky bod 15 rozsudku okresního soudu, bod 7 usnesení krajského soudu, bod 9 usnesení Nejvyššího soudu, právní kvalifikace skutku jako trestného činu vydírání bod 20 rozsudku okresního soudu, bod 11 usnesení Nejvyššího soudu). Jak již uvedl Nejvyšší soud, stěžovatel staví na jiné verzi skutkového stavu, z něhož odvozuje jinou právní kvalifikaci skutku. To však důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže. 18. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr stěžovatele o porušení jeho základních práv. Ústavní stížnost tak odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 6. května 2026 Pavel Šámal v. r. předseda senátu